Sebeobranný sport 16 – realita v. simulace

Přečteno: 3916

Již jsem se několikrát zmínil o tzv. konfliktních scénářích. V souvislosti s nimi je důležité zmínit několik velmi důležitých věcí. Konfliktní scénáře musí provádět pouze velmi zkušený instruktor, který rozumí nejen JAK, ale i PROČ. A právě v onom PROČ je nečastější nedorozumění. Konfliktní scénáře NEJSOU určené k finálnímu otestování studenta, nýbrž jde o učební metodu.

Je to podobné jako s běháním. Někdo si zaběhne stovku, aby viděl finální čas, jako formu testu. Jiný si zaběhne stovku, aby viděl, jak jeho tělo a mysl během této doby funguje a mohl se následně zlepšit. Používá to jako metodu k dalšímu zlepšování se, nikoliv k testování svých dovedností. Vidíte tam ten jemný, nicméně velmi důležitý rozdíl?

Problematikou organizování konfliktních scénářů, jejich pravidly, principy, apod. se podrobněji zabývám při výuce systému FAST. Je tam skutečně hromada věcí, které dobrý instruktor musí znát, pokud chce postavit skutečně dobrý konfliktní scénář (psychologie, fyziologie, historie, kultura…). Mohu vás ujistit, že udělat konfliktní scénáře bez předchozí podrobné instruktáže je podobné jako cvičit jógu jen podle videa a ještě plně v maďarštině. Možná pak víte JAK, ale již nevíte PROČ. Výsledkem pak mohou být dosti vážná zranění, což v případě nesprávně provedených konfliktních scénářů znamená zranění těla, ale i mysli…a často i velmi závažná, protože můžete obnažit problém, který student ve své mysli již „pohřbil“ (například sexuální zneužívání v dětství, domácí násilí, znásilnění…).

Chápu, že konfliktní scénáře jsou nyní v módě, ale moc vás prosím, nezačínejte s nimi, dokud přesně nevíte co a jak. V opačném případě svým studentům spíše uškodíte, než pomůžete. Tady bohužel není možné rozebrat veškeré finesy, cíle a principy konfliktních scénářů, protože je nutné je zažít na vlastní kůži a pochopit tak jejich plusy a mínusy. Tohle se zkrátka z knížek/článků vyčíst nedá….naštěstí pro studenty 😉

A když už jsme u metod/drilů, které nějakým způsobem simulují realitu, podívejme se ještě na další, které jsou nesprávně sestavené:

Drily, které jsou založené na nereálných předpokladech:
Stojí od sebe příliš daleko
Jeden útočí příliš pomalu a druhý tak má možnost udělat 5 různých kombinací
Jeden útočí vždy zepředu
Jeden útočí vždy za světla
Útočí vždy v jednom okamžiku jen jeden
Drily, které umožňují techniky, jež by v reálu vedly spíše ke zranění obránce:
Například údery pěstí do tvrdých částí těla (lebka)
Vysoké kopy s otočkou
Techniky zakončené tak, že obránce dopadne například kolenem na zem

Statické drily

Jedná se většinou o neustále se opakující jednoduché techniky. Mohou být prováděné bez partnera (kata, tul, stínování, sestava) a v takovém případě jsou vynikající k pochopení, jak generovat sílu a hýbat se bez obav, že zraníte někoho jiného. Problém však je, co tam chybí. A to jsou například přesné zásahy. Kopy a údery do vzduchu možná vypadají efektně, ale je tu velký rozdíl, pokud byste to samé chtěli aplikovat na protivníka, který se hýbe. I proto podobné drily nenajdete například v systémech založených na zápase (judo, jujutsu, řeckořímský/volný zápas,…). Kromě toho vás také nenaučí improvizovat v okamžiku, kdy protivník uhne, nebo zareaguje jinak, než jste předpokládali.

Memorování technik tak, že „budete mlátit vzduch“ je velmi rozdílné od memorování technik s živým soupeřem. Koneckonců to vše děláte právě proto, abyste obstáli proti živému soupeři a nikoliv vzduchu, že?

Nicméně to neznamená, že praktikování solo sestavy či stínového boxu nejsou užitečné. Jen je potřeba znát jejich limity. Díky nim můžete udeřit plnou silou, rychlostí i agresivitou. Ale pak je nezbytně nutné, aby student kromě stínového boxu také rozdával (i přijímal) rány od živého protivníka. Jedině tak nezamrzne v okamžiku, kdy dostane první ránu na ulici.

Dalším nešvarem je si představovat/promítat reakce soupeře do stínového boxu či do solo sestavy. V díle 4 pravdy o útoku jsme si již řekli, že se Mr. Murphy zcela jistě objeví, a pokud budeme reagovat na to, co očekáváme, místo na to, co se skutečně děje, prohrajeme a následně si užijeme pobyt na JIPce.

Dynamické drily

Jedná se o drily, které většinou zahrnují dva a více studentů, ale jejich pohyb je přesně určen. Klasickým příkladem jsou například cvičení Sinawali z filipínských systémů boje, uchikomi z juda, nebo flow drily z Wing Chunu. Opět je potřeba vědět klady a zápory a přesně dle toho je používat. Pokud tyto drily používáte pro rozvoj pohybu a návaznosti jednotlivých technik, pak je to v pořádku.

V okamžiku, kdy to použijete k předvídání pohybu protivníka, pak máme problém, protože se celý konflikt degradoval na duel, souboj, sparring. Oba začínáte z optimální vzdálenosti, na pokyn, přesným pohybem a víte, jak zareaguje ten druhý. Stejně tak i víte, že se nezachová jinak (například by vzal kámen ze země, použil úder/kop, případně by zkrátil nečekaně vzdálenost, protože to vše by rozhodilo rytmus drilu).

Kromě toho přechod z jedné pozice do druhé také není úplně ta nejmoudřejší taktika, kterou můžete na ulici zvolit. Když už jednou držím soupeře v páce, je hloupost ji pustit, abych přešel do jiné páky. Z jistoty jedné páky volím dobrovolně přechod do nejisté druhé páky.

Někdy se takové drily používají i proto, aby instruktor oslnil své studenty a demonstroval přechody do další páky (protože přesně ví, jak jeho student zareaguje). Přijetí takového konceptu jako funkčního i na ulici je velmi nebezpečné.

Vzdálenost

Tyto drily jsou většinou postavené tak, že je bezpečné je provádět i v rychlém tempu, protože zasahujete pouze hůl svého partnera. Jakmile by hrozilo nebezpečí, že zasáhnete i partnera, svou vzdálenost automaticky (a zcela chybně) prodloužíte. Skutečně chcete mít stejný návyk i na ulici? Podobné je to i v případě úderů ve cvičném sparringu, kde se hodnotí/boduje dotyk. Student se tak naučí postavit a hýbat se v takové „optimální“ vzdálenosti, že se soupeře bude pouze dotýkat, byť bleskově rychle.

Načasování

Tam, kde studentovi nebude vycházet technika, zrychlí. To je možné v případě, že je dril pomalý až středně rychlý. Ale jakmile bychom se dostali do plné rychlosti, pak ještě vyšší rychlost je již nemožná. S tím souvisí i taková ta výměna úderů typu „teď jedeš ty a teď zase já“. Opět to buduje špatný návyk, že když útočí on, tak vy buď zdvořile stojíte, anebo se jen bráníte přesně danou kombinací krytů a bloků (a čekáte, až přestane útočit on, abyste pak mohli „rozbalit“ zase tu svou útočnou kombinaci).

Nereálné techniky obrany

Nejčastější, co znám, je chytání pěsti v letu. On na vás zaútočí přímým direktem, vy chytnete ruku v letu, nasadíte páku na zápěstí a pokračujete pak dalšími 15 navazujícími technikami. Stejně tak nechytnete ani kopající nohu v letu. Anebo ano, ale pak se často spíše odkryjete (předkloníte, jak vás stáhne stahující se noha), anebo vás to bude moc bolet (pokud například „chytnete“ nohu svými volnými žebry 😉

Zvláště při kumite/sparringu/randori jsou tyto nedostatky hodně viditelné. Vzpomínám si, jak jsem nedávno tlumočil a pomáhal i učit na semináři systému TacFit a Survival jiu jitsu. Seminář vedl vynikající Alberto Gallazzi v jedné vojenské posádce zde v Čechách. Alberto jim nejprve rozdal cvičné nože a požádal všechny účastníky, aby ukázali svou představu boje nožem. Všichni z nich spárovali formou boxerského sparringu. Dvě tři rány a stáhnout se. A pak jel ten druhý. A tak neustále dokola. Alberto je pochválil za dobrou fyzickou kondici a pak jim ukázal jiný koncept. Jakmile zaútočil, byl jako vystřelená kulka, která se nezastavila, dokud „neprošla“ soupeřem. Ten rozdíl byl jasně patrný. Sparring s nožem versus útočná akce s nožem. Sparring je stále přátelský souboj, kde nejde ani tak o likvidaci protivníka jako o porovnání svých dovedností. Hlavní rozdíl tak je v opět v nastavení mysli.

Pokud tedy chcete cvičit sparring, pak minimálně jeden z následujících aspektů musíte snížit – síla, rychlost, načasování, přesný zásah, aby nedošlo ke zranění vašeho parťáka.

Jak na to?

I proto Rory Miller raději doporučuje používat chrániče a holé ruce, než boxerky, které vás učí špatným návykům a působí při úderu jinak než holá pěst. Údery jsou pak ve sparringu omezené pouze na místa (hruď), kde nedojde k vážnějším zraněním. A k tomu všemu se často hodnotí kontakt kamkoliv, místo sestřelení protivníka. Někteří borci míří třeba na hlavu v přilbě, ale zkoušeli jste dát někdy pěstí do lebky? A zkusili byste to znovu? Tedy samozřejmě poté, co vám opět srostou kosti (běžná je totiž v takových případech tzv. boxerská zlomenina a to i u zkušených boxerů). Jaký myslíte, že takový trénink pak bude mít dopad na ulici?

Dalším příkladem je například lowkick z thajského boxu. V zápase je to vynikající technika, která cílí na stehno. Ale posuňte kop a pár centimetrů níže a najednou dokážete se stejnou technikou napáchat mnohonásobně více škody, pokud míříte na koleno protivníka. A podobných technik bychom našli více.

Operantní podmiňování (Operant conditioning)

Operantní podmiňování (tzv. „učení úspěchem“) jako metodu poprvé popsal americký psycholog B.F. Skinner. Mimochodem právě tato metoda je jádrem systému FAST (jinak také zvaném Adrenaline Stress Response Training) a jeho konfliktních scénářů, o kterých jsem se tu již několikrát zmiňoval. Podle doktora Skinnera je možné prostřednictvím této metody naučit kohokoliv prakticky cokoliv.

Tato metoda spočívá v nastavení určitých stimulů tak, abychom vyvolali určitou reakci. Ta je ohodnocena buď odměnou, nebo trestem. Odměna je cokoliv, co dále posílí žádané chování (souhlasný úsměv, přitakání, poplácání po zádech, nebo třeba slovní pochvala). Trest je naopak cokoliv, co umožní zbavit se špatných návyků. Nemusí nutně být negativní/bolestivý, ale jen fakt, že student nezíská odměnu. Takže například plácnutí přes prsty je tzv. pozitivní trest. Ponižování a urážky je naopak trest negativní (a obecně se nedoporučuje).
Pro nácvik sebeobrany a konfliktních scénářů je právě tato metoda nejvhodnější, protože pracuje s emocemi, stresorem (člověkem) a kontextem (konfliktní situace) v jednom celku a zaručuje tak daleko trvalejší výsledky, než standardní „sebeobranná“ metoda sparringu či podobné další postupy, jak jsme si popsali výše.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *