Sebeobranný sport 17 – fáze obrany

Podle Rory Millera rozeznáváme celkem pět fází, které je vždy potřeba brát v úvahu – pohyb, příležitost, záměr, vztah a prostředí (terén). Většina lidí začíná až ve fázi „blokování pohybu“. Jelikož je však velký problém v načasování (viz OODA smyčka), pak jsou často různé bloky a kryty málo účinné, protože je zkrátka nestihnete. A navíc, samotné blokování nezamezí druhému a třetímu útoku.

Proto se ti zkušenější pokouší neblokovat pohyb, ale už „příležitost k pohybu“. Jak? Uvědomí si, jaká místa mají zranitelná a znemožní protivníkovi na ně zaútočit. Tenhle přístup je vidět zvláště u těch, kteří nejsou tak rychlí, ale jsou skvělými techniky.

Ti ještě lepší se pokouší „blokovat záměr“. To je například možné tzv. preventivním úderem, kdy zaútočíte dříve, než vůbec začne útočit agresor. Toto je například hlavní princip školy Urban Combatives a očividně funguje. Problém však může následně být s obhajobou u soudu, protože musíte nad veškerou pochybnost vysvětlit, že na vás již agresor útočil (a nechtěl jen například blufovat/vyhrožovat).

A ti ještě o kousek lepší se pokouší vytvořit takové podmínky, které změní vztah mezi vámi a protivníkem, obětí a predátorem. Jak? Tím, že znáte pravidla hry opičího tance, případně víte, jak začíná „pohovor“. Změníte svou řeč těla tak, abyste nevypadali jako oběť. Změníte i své zvyky, abyste nepůsobili jako submisivní, snadná kořist (pozor, neplést s arogantní/agresivní komunikací, což je druhý extrém). Začnete chápat, že násilí se nestává jen tak z ničeho nic. Vždy je tu nějaký kontext, předehra, i signály, že „něco je špatně“.

Nu a ti nejlepší se snaží „využít prostředí/terénu“. Jak? Třeba tak, že nechodí do rizikových míst. Tím pádem nebudou mít pocit, že „něco je špatně“, nebudou muset blokovat záměr, příležitost k útoku, ani pohyb útočníka. Pro někoho to možná zní jako sci-fi, ale ubezpečuji vás, že se to dá naučit a většinou jen stačí si konečně začít více všímat svého okolí. Všímat si automaticky míst, odkud by mohl zaútočit agresor, automaticky zaznamenat i únikové trasy, atd. Ale pozor, i taková hra na vnímání těchto aspektů může snadno vést k paranoidnímu vnímání svého okolí, takže za chvíli budete chodit po městě jako „drsný ninja“ a očekávat útok za každým rohem. Nedělám si legraci, sám jsem podobný stav zažil a znám dost lidí, kteří v tomto stavu dosud žijí. Zhasínají vnitřní světlo v autě, aby je nikdo neviděl, zatahují záclony i závěsy ve svém bytě, aby je někdo nemohl odposlouchávat, a nosí s sebou slušnou sbírku zbraní. Bylo pak docela těžké si uvědomit, že svět zase tak nebezpečný není a rozlišit následně rozumnou ostražitost od totální paranoie.

Skutečný případ Rory Millera

Nyní přenechám slovo Rory Millerovi, který vám bude vyprávět jeden příběh, který se skutečně stal: Autobus mne kolem půl dvanácté vyhodil asi půl kilometru od domu. V té době jsem nebydlel zrovna v bezpečné čtvrti a navíc jsem tam ani nebydlel dlouho, takže jsem tuto oblast moc dobře neznal. Byl jsem mladý a šťastný. Získal jsem nové místo jako zástupce velitele vězeňské stráže, což se mi hodilo, protože se mi právě narodila dcerka. Najednou mi cestu zastoupili dva muži. Ten menší, který byl však stále větší než já, začal konverzaci a přiblížil se ke mně, zatímco ten větší maličko poodstoupil stranou.

Nasadil jsem přátelský úsměv a řekl mu, že nemám čas, protože pospíchám domů. Ten menší chlap se mě snažil zadržet tím, že dal ruku na mou hruď, což jsem mu snadno odklonil do strany.

„Ku.va nešahej na mě“, vykřikl ten menší a současně ten větší zaútočil pěstí na mou hlavu. Asi ho to bolelo více než mě, protože se trefil do tvrdé části lebky. Rychle jsem se stáhnul a dal ruce před sebe do obranného postoje. A pak se mi v hlavě ozval malý hlásek, díky kterému se následně stalo mnoho věcí.

Ten hlásek mi říkal, že mám doma ženu a dítě a protože jsem byl právě ve zkušební lhůtě, neměl bych se dostat do žádných problémů, protože bych jednak přišel o místo (první pořádné místo v mém životě), ale i o pojistku. Během několik tepů srdce jsem pak přesvědčil sám sebe, že pokud těm útočníkům ublížím, určitě mě vyhodí z práce. To bylo poprvé, co jsem čelil útoku dva na jednoho a já hned udělal tu fatální chybu, že jsem se rozhodl jim vážně neublížit.

Pak už to bylo hodně rychlé. Ten velký zaútočil znovu a já ho kopnul do hrudníku, abych ho odstrčil a získal tak více prostoru na manévrování. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že když uvidí, jak jsem rychlý a že něco umím, že se na to vykašlou. Místo toho však viděli, že jim nechci ublížit. V dalším okamžiku, co si pamatuji, jsem jednoho strhnul dolů. Původně jsem chtěl aplikovat judistickou techniku sumi gaeshi, ale Mr. Murphy zaúřadoval a já skončil na něm. Hned mi šel po očích. Jeho ruce jsem zablokoval svýma nohama a snažil se mu nasadit páku.

Na jeho parťáka jsem zakřičel „Vykašli se na to, nebo mu zlomím ruku“. Tedy to byl alespoň můj plán. Příště si v dojo zkuste, kolikrát kopnete do ležícího soupeře, zatímco vykřikne „vykašli se na to….“. Vybavuji si minimálně tři kopy do hlavy. Své hlavy. Rychle jsem z něho vstal, abych zabránil dalším kopům jeho menšího parťáka. Naštěstí to byly jen kosmetická zranění. Ten menší se stáhnul, když viděl, že jsem vstal do postoje. Vzal mou poblíž ležící tašku (z fitka) a mrsknul s ní na mou hlavu. Vstoupil jsem do něj a hodil jej judistickým hodem zvaným o goshi.

Vzpomínám si, jak jsem tam stál, zakrvácený a přesto jsem si pomyslel, že zatím to docela jde. A takto to šlo asi 15 minut, než se konečně objevila policie. A i poté, museli policisté krotit rozzuřené útočníky, kteří mě vyzývali, abychom šli ke mně domů, že si to tam vyříkáme. To byla snad jediná stupidní věc, kterou jsem té noci neudělal….

Analýza

Tak si to pojďme nyní rozebrat:

Prostředí/terén – Pokud bych tudy nešel, nic z toho by se nestalo. Pokud bych si vybral trasu, která vedla více obydlenými oblastmi, díval se kolem sebe a včas rozeznal nebezpečí, ušetřil bych se mnohé bolesti.
Vztah – Tady je těžké hodnotit, co by fungovalo lépe. Jedno je však jisté – „Pánové nemám čas, pospíchám domů.“, očividně nezafungovalo.
Záměr – Bylo zcela očividné, o co se snaží, když zatímco se jeden snažil upoutat mou pozornost, ten druhý šel nenápadně do strany, aby mohl nečekaně zaútočit. Neměl jsem v té době vyjasněno, jak se v podobných situacích zachovám. Kdy a co by bylo oním spouštěčem. A hlavně si ujasnit, kdy jsem ochoten druhé zranit, a kdy to za to nestojí. Tohle zcela jistě byla situace, kdy jsem zraňovat druhé měl a co nejrychleji.
Příležitost – Když jsem odkopnul toho většího, měl jsem příležitost sestřelit i toho menšího, protože jsem dostatečně předtím viděl, jak se rozmachuje k úderu. Ale stále jsem uvažoval tak, že kdybych ho sundal, mohl by se vážně zranit o obrubník a já bych pak měl potíže, kvůli kterým by mě vyhodili z práce, kterou jsem nutně potřeboval udržet.
Pohyb – Velmi jasně si pamatuji kopy na mou hlavu, ale neměl jsem čas utahovat páku a současně se i efektivně chránit. V reálu totiž nikdy čas mít nebudete. I proto si musíte uvědomit své priority.

Pamatujte, že je vždy lepší se konfliktu vyhnout, než utíkat. A utíkat, než de-eskalovat (slovně). A de-eskalovat, než bojovat. A bojovat, než zemřít. Ten seznam a priority jsou v sebeobraně jasně dané. Není potřeba vymýšlet nic komplexnějšího. Upravte tomu svůj systém a máte hotovo.
Vaše spouštěče

Jedna z věcí, které si musíte dostatečně předem ujasnit, je za jakých podmínek se bude již bránit. Mějte stále na paměti, že obrana znamená riziko zranění i smrti. Obrana však také znamená předcházení/prevence boje, jak jsme si řekli v předchozí části.

Udělejte si seznam věcí, které budou vašimi konkrétními spouštěči. Zde jsou příklady:

Vždy se budu bránit, pokud se mě někdo bude snažit svázat či nasadit mi pouta.
Vždy zasáhnu, pokud někdo bude ohrožovat dítě se zbraní.
Vždy zasáhnu, pokud uvidím, že někde probíhá znásilnění.
Vždy se budu bránit, pokud mě někdo bude chtít přesunout na sekundární místo.
Vždy využiju únik, pokud uvidím, že se taková možnost naskytla.
Vždy udělám vše pro to, abych se nemusel porvat. Pokud však bude někdo ohrožovat fyzický mě, mou rodinu či mé přátelé, zasáhnu.

Některé věci jsou fyzické a jiné emocionální. To neřešte. Důležité je si vnitřně ujasnit, kdy jsem ochoten riskovat svůj život, a kdy to za to nestojí. Pak čas mít na podobné analýzy nebudete.

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun