Sebeobranný sport 13 – násilí

Přečteno: 2625

Jen zřídkakdy začne násilí hned ve své nejbrutálnější podobě. Například jedna z podob násilí – šikana začíná nejprve drobnými úsměšky a ústrky. Když oběť nereaguje, agresor postupně zvyšuje intenzitu. Jakmile ostatní děti uvidí, že to prochází jednomu z nich, přidají se na stranu agresora a oběť tak za chvíli musí čelit nejdříve menší skupince, pak celé třídě a v těch nejhorších případech i celé škole.

V případě násilí u dospělých to má podobný průběh. Agresor si nejdříve oběť prověřuje. To znamená, že pozoruje její neverbální projev, posuzuje její dovednost se případně bránit (vypadá mohutně, sešle, slabě, osvaleně…) a pokud projde vizuálním hodnocením, zapřede s potenciální obětí rozhovor (problematiku a detailní průběh tzv. „interview“ rozepíšu později v některém z dalších cyklů, které se zaměří čistě na verbální sebeobranu) a pokud i tímto projde, pak zaútočí fyzicky.

U žen většinou doporučujeme, aby vyvolaly rozruch a připoutali tak pozornost ostatních. Většina agresorů totiž nestojí o pozornost a většinou se stáhne. I proto je důležité si všímat okolí kolem sebe a případně vzbudit rozruch, pokud vidíme něco nekalého (například kapsáře, apod.)

Násilí se stává v místech

V této části si podrobněji rozebereme, kde všude se stává násilí. Věřím, že to pravděpodobně dokážete asi sami odhadnout, ale přesto se na to podívejme. Třeba docvakne nějaký podstatný detail.
Násilí se stává tam, kde je vaše mysl mimo

Drogy a alkohol vaši racionální mysl nahradí…hmm…někde jsem četl, že právě díky těmto látkám se projeví vaše opravdové já. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří mají veselou opičku, jsou i za střízliva pohodoví lidé. A naopak ti, kteří v opilosti uráží ostatní a chtějí se rvát, případně jsou plačtiví a litují sami sebe, jsou většinou lidé frustrování vlastním životem a zároveň nemají ani dostatek odvahy s tím něco dělat. Ale to jsem maličko odbočil. Pouze opilý muž si myslí, že je dobrý nápad obtěžovat ženu v baru plném lidí. A ten samý člověk se následně domnívá, že správná reakce na odmítnutí je vzít si z auta brokovnici a celý bar rozstřílet (toto se skutečně stalo před pár lety v jedné pařížské diskotéce).

V případě zdrogovaných lidí se nesnažte použít logiku a racionální uvažování, když s nimi budete někdy muset vyjednávat. Jejich vnitřní svět je úplně rozdílný od našeho, a proto naše taktika vyjednávání fungovat nebude (protože je založena na našich předpokladech, že ten druhý přemýšlí logicky a racionálně). Je běžné, že takoví lidé z ničeho nic vybuchnou „z nuly na sto“ do neskutečně brutální agresivity. Jednání s nimi je VELMI nebezpečné a ani když jim dáte to, co chtějí, nemáte ještě jistotu, že to tím končí.

Násilí se stává tam, kde se scházejí mladí

Ačkoliv se stále ještě považuji za mladého, přesto vím, že někam už s největší pravděpodobností nezajdu. Mezi tato místa patří diskotéka, případně sportovní kluby bojových sportů, kde trénují na závody. Proč? Protože je to často o tanci opičáků, o kterém jsem psal v minulých dílech. A když tam je již nějaká skupina, kde se navzájem znají, pak cizinec odjinud je pro ně snadným cílem. Do takového prostředí vcházíte bez znalostí „kdo s kým a proč“, nikdo vás nezná a neví, kam si vás má zařadit v rámci „potravního řetězce“, a tak si vás dříve či později otestují. Dříve jsem si to užíval, ale řekněme, že jsem již maličko zmoudřel a na měření „kdo dál dočůrá“, již nemám trpělivost ani čas. A spouštěčem k výzvě může být cokoliv. Nepochopený vtípek, špatná reakce na otázku, nesoulad mezi řečí těla a slovním projevem, nevhodný symbol na oblečení, prostě cokoliv.

Násilí se stává tam, kde nejsou jasné hranice území

Mnoho gangů, ale i vojenských incidentů se stává právě na území, které si nárokují obě strany. Vzpomínáte si, jak jsme si definovali základní dva typy útoků? Predátorský a teritoriální. Tak toto je právě ten druhý, kde jde o získání či udržení, území. A pozor, je nutné si uvědomit, že termínem „území“ nemyslím, jen ulici, či městskou čtvrť, ale také vás dům, vaši skříňku, váš stůl v hospodě, ale také boj ve jménu vašeho fotbalového klubu, vašeho gangu, náboženství či vlasti. Princip stejný, jen se mění uctívané symboly…

Násilí se stává na osamělých místech

Agresor většinou zaútočí tam, kde věří, že nebude rušen kolemjdoucími. I proto se doporučuje, aby se obránce snažil bojovat na primárním místě kontaktu s agresorem a nikoliv až na tom sekundárním. Primární místo je to, kde se obránce poprvé potká s agresorem. Například na dálničním odpočívadle, před školou, či v restauraci. Sekundární místo je tam, kam agresor svou oběť dopraví, tedy například do lesa, do sklepa, do svého domu a podobně. Agresor pro to používá různé metody, jako například tyto výhružky:

„Drž hubu a nic se ti nestane.“ – tak proč vás tedy oslovil? Proč vám to zdůrazňuje?
„Když půjdeš se mnou, neublížím ti.“ – v překladu to znamená „buď hodná holčička, protože tady ti před všemi těmi svědky nemůžu ublížit, ale až budeme o samotě…“
Když uděláš, co ti řeknu, tak nezabiju tvoje dítě.“ – …a pošle vás například do garáže pro lepicí pásku a kladivo. Co myslíte, jak to asi dopadne? Pokud poslechnete, tak nejdříve sváže vás a pak i vaše dítě a kladivo použije…to si asi už umíte představit sami….Co tedy odborníci doporučují? Pokud vás pod takovou výhružkou pošle agresor pryč, abyste přinesli výše uvedené věci, pak se doporučuje utéct a přivolat pomoc i přesto, že tam na nějakou dobu necháte své dítě s agresorem samotné. Já vím…je to prakticky nepředstavitelné. Sám jsem otec dvou dcer…ale důvody jsou dosti pádné. Pokud poslechnete, pak se musíte ptát sami sebe, proč vás poslal právě pro tyto věci….pokud však utečete, pak je tu šance, že zpanikaří a MOŽNÁ uteče, anebo vám se podaří sehnat pomoc. Bohužel neexistuje 100% správná rada….

Pokud budete zkrátka dělat to, co vám agresor řekne, pak velmi pravděpodobně se dostanete z potenciálně bezpečné situace do velmi nebezpečné situace, kde již bude minimální šance k útěku. Jak píše Rory Miller ve své knize Meditations on violence, máte větší šanci přežít, když sjedete autem s celou rodinou z útesu, než když se necháte přemístit na sekundární místo….
Tipování obětí se však děje na veřejnosti

Zatímco násilí se děje na co možná nejklidnějším místě, tipování obětí se děje tam, kde se potenciální oběti většinou nachází, takže to může být před školou, v baru, v parku, apod. A často je to i na místech, kde jsou volně dostupné jak drogy, tak i alkohol. Díky alkoholu se (přechodně) stáváte hloupějšími a to, co byste střízliví zamítli jako „pěknou blbost“ vám najednou v alkoholovém opojení připadá jako „docela dobrej nápad“. Najednou máte pocit, že můžete kamkoliv a kdykoliv. Že jste neodolatelně sexy a žena prostě nemůže jinak, než se s vámi vyspat. A až v okamžiku, kdy jste na zemi ve fetální pozici, plivete krev a občas i vlastní zuby, vám dochází, že jste někde udělali chybku… Na druhou stranu to nutně nemusí znamenat, že prohrajete jako opilý. Můžete i vyhrát a až vystřízlivíte, zjistíte, že člověk, se kterým jste se poprali (kvůli ženě, kterou ani neznáte, případně z jiného podobně „vážného“ důvodu), v nemocnici zemřel. Najednou máte po zbytek života o čem přemýšlet….

Jeden chytrý člověk kdysi napsal: “Použít sebeobranu znamená, že váš život už nikdy nebude jako dříve.“ Vždy platí – je lepší se konfliktu vyvarovat, než utíkat. Je lepší utíkat, než se dohadovat. Je lepší se dohadovat, než se porvat. Je lepší se porvat, než zemřít. Podstata sebeobrany tkví v těchto několika jednoduchých pravidlech. Škoda, že mnoho instruktorů na to zapomíná a vyučuje až (likvidační) fyzické techniky, na které nejsou jejich studenti mentálně zralí…

Trénink a zkušenost

Zkušenost nenahradí jakkoliv dokonalý trénink. Trénink nenahradí jakákoliv zkušenost.

neznámý autor

Ač to může znít podivně, skutečně oba tyto stavy nelze vzájemně nahradit. Pojdmě si je proto rozebrat podrobněji.

Zkušenost

Zkušenost je vynikající a prakticky vždy přínosná. Proč “prakticky vždy”? Protože ne vždy může zkušenost pozitivně motivovat. Vzpomínám si, jak mi jeden kamarád, který se pohybuje převážně ve světě armádních ozbrojených složek, vyprávěl, že jej zaujalo, jak při výcviku francouzské speciální jednotky GIGN, trénují vojáci výše uvedené dovednosti. Když například nacvičují neozbrojený boj, vždy to dělají tak, aby nikdo z nich neprohrál. To samozřejmě vyžaduje, aby zkušenější a lepší bojovník včas rozeznal a snížil intenzitu svých útoků tak, aby je jeho kolega stále ještě zvládnul. A postupně přitvrzuje (tzv. “metoda očkováním stresem”, o kterém jsem již psal). V čem je výhoda? Představte si situaci, kdy bojujete, byť v tělocvičně proti svému kolegovi a ten vás drtivě porazí (mimochodem, z takové situace se nikdo moc nenaučí, ani očividně silnější kolega, ani jeho slabší parťák). Když pak půjdou do akce a zbitý kolega uvidí zločince, který bude svou postavou velmi podobný kolegovi, jenž mu dal nakládačku. Hned o sobě začne pochybovat (zvládnu ho?)…a to může znamenat zranění jeho i jeho kolegů. Tito vojáci si velmi dobře uvědomují, že výcvik tu je od toho, aby se všichni naučili být lepšími bojovníky a pracovali jako tým a nikoliv, aby neustále jeden mlátil slabší kolegy a dokazoval si tak (vcelku zbytečně) že “dál dočůrá”….

Trénink

A pak tu máme trénink – velice často je trénink spíše takový sparring a vyučují se kombinace technik, o kterých se instruktor domnívá, že budou fungovat „i tam venku“. Jenže souboj na ulici je všechno možné, jen ne sparring a kombinace technik nefungují, protože jsou založené na mnoha předpokladech. Například, že protivník bude reagovat na vzniklou bolest (opilý, zdrogovaný soupeř nebude), případně, že se protivník pohne přesně tak, jak nacvičovali v tělocvičně, kde je rovná, čistá podlaha. A když se pak zachová jinak, máme problém. Jeden čas jsem slýchával názor, že by si každý měl jít zkusit se porvat do hospody a vyzkoušet si, jestli mu to funguje (získat tedy vlastní zkušenost). Musím říci, že mě osobně tato metoda moc nelákala. Jednak mi přijde velmi nezodpovědné vyslat svého studenta do absolutně nekontrolovatelného prostředí a jednak bych se asi nedokázal vyrovnat s myšlenkou, kdyby se mu cokoliv stalo, případně, kdyby ublížil jinému a ten na tyto následky zemřel. Nenechte se mýlit, to by nebyla pouze vina studenta, ale především jeho instruktora. Vy a právě vy máte zodpovědnost připravit svého studenta na nástrahy velkoměsta, a pokud se pak zachová přesně tak, jak jste jej to naučili, pak byste s tím neměli mít problém.

I proto mě nepřestává udivovat, jak mnoho instruktorů vyučuje likvidační techniky, ale sami nikdy život nemuseli vzít. Mají pocit, že je vše jen jako, že bude vždy možné nějak magicky „naloadovat poslední uloženou pozici“. Je tu až příliš mnoho černých pásů a držitelů titulu instruktor, ale jen velmi málo z nich je i dostatečně vyspělých vidět vše v širším měřítku, než jen „když tě chytne, tak ho kopni mezi nohy a pak mu zlom vaz…a pak mu ještě dupni na hlavu, aby ten parchant fakt nevstal“.
…a ještě jednou téma konfliktních scénářů

Ačkoliv jsem velký příznivce konfliktních scénářů, stále vím, že ani ony nejsou zcela dokonalé a reálnému střetu na ulici se to pouze přibližuje. Vaše mysl totiž bude stále někde hluboko vědět, že je to vše pouze hra. Znát všechny silné a slabé stránky dané výcvikové metody patří k základním předpokladům kvalitního instruktora. Berte tedy nácvik konfliktních scénářů jako jakési schéma/model, než konkrétní řešení dané situace. Přistupujte k tomu pouze tak, že to, co jste zatím udělali, vás (zatím ještě) nezabilo.

Při nácviku tedy zkoušejte se svými studenty i nečekané reakce, mějte v nich zcela neznámé štěkače i predátory, případně navštivte i jiné kluby výše uvedených systémů, abyste si vyzkoušeli jiný přístup. Jedině tak budete umět improvizovat a možná se na ulici z konfliktu dostanete i bez nutnosti fyzické rvačky.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *