Sebeobranný sport 3 – mysl je klíč

Přečteno: 1360

Sebeobrana je hodně o překvapení a jak jej co nejlépe zvládnout…spolu se strachem a obavy z bolesti. Nic z toho je použitelné při rozvoji fyzické kondice. Něco z toho je trochu použitelné ve sportu. Koneckonců většina sportovních aktivit se vyvinula ze systémů pohybu, které sloužily k obraně či lovu. Na co se však často zapomíná, je nastavení mysli jak útočníka, tak i obránce.

Nastavení mysli útočníka a obránce

Útočník má téměř vždy dostatek času se psychicky připravit na svůj čin, takže v okamžiku, kdy má dojít k přepadení, je již připraven vidět svou budoucí oběť jako zdroj (peněz, sexuálního potěšení, apod.) a/nebo jako ohrožení (sok v lásce, člen jiného gangu, apod.) a nikoliv slabou starou ženskou anebo bezbranného studenta.

Podobné nastavení mysli pak děsí ty, kteří studují bojová umění kvůli duchovní seberealizaci a zároveň věří, že jim taková forma studia pomůže v reálném střetu. A přitom agresivní nastavení mysli je velice přirozený stav mysli, když máte ublížit někomu jinému. Právě o podobný stav mysli se snaží například v armádě, kde je cílem odlidštit nepřítele a vidět jej jako krvelačnou bestii, které nejde o nic jiného, než „znásilnit naše manželky a zabít naše děti, pokud jej my dříve nezabijeme“ a nikoliv jako někoho, kdo má doma také rodinu a malé děti a kdo má pravděpodobně stejně velký strach, obavy…ale i výcvik jako my….

Takový agresivní stav mysli není akceptovatelný ani ve sportu. Tam není cílem zabít protivníka (ačkoliv slovně se tak závodník často může vyjadřovat), ale zvítězit nad ním. Jakmile je vítězství jasné, rozhodčí ukončí kolo a vítěz získává medaili.

kondičním tréninku podobné nastavení mysli také není potřeba. Není zde žádná oběť, a proto není ani potřeba mít mysl predátora. Nu a predátor bez kořisti se časem stává tlustou, línou kočkou, která si ráda hraje, jí a spí…..

Predátorská mysl je volbou. Nikdo nemá takové nastavení mysli neustále, 24×7. Pro běžný život je podobný stav mysli prakticky nepoužitelný, protože takový člověk je pro ostatní takovým paranoidním bláznem. Nicméně zatímco v sebeobraně je útočník v době útoku již v predátorském nastavení mysli, oběť se musí vyrovnat s prvotním šokem a překvapením. A cílem správné výuky sebeobrany je připravit obránce tak, aby co nejrychleji překonal moment překvapení, strnutí (instinktivní reakce), možná i strachu a začal se účinně bránit.

Podobně je to i v případě aplikace policejních řešení na vojenské záležitosti a naopak. Aplikovat vojenské systémy k řešení policejních konfliktních situací povede také k nezdaru, protože obě skupiny sledují jiné cíle.

Pokud to tedy shrnu, tak fair play hry a soutěžení, které jsme se učili v našem dětství, jsou na hony vzdálené tomu, co nás čeká tváří v tvář zdrogovanému feťákovi s nožem, nebo zakomplexovanému trotlovi, kterému jste se náhodou dostali do cesty.

Předpoklady a očekávání

Zatímco nikdo nečeká, že i kdybyste byli špičkovým automobilovým závodníkem, budete podobně skvěle umět i na kole. Ačkoliv se jedná stále o dopravní prostředky, řízení je zcela jiné, v tom mi asi dáte za pravdu.

Ale když jde o sebeobranu, pak najednou aplikujeme zcela jinou (ne)logiku a nemáme problém se učit od člověka, který nikdy (civilní) sebeobranu nedělal. Nějak automaticky očekáváme, že expert v jednom typu řešení konfliktů je automaticky expertem ve všech konfliktech.

A jakmile nám pak takový „expert“ tvrdí něco z této oblasti, automaticky předpokládáme, že má pravdu a jeho rady nikterak nezpochybňujeme….bohužel. Je nutné si uvědomit, že každý styl boje je velice specializovanou sbírkou taktik a technik jak se vypořádat s konfliktními situacemi, jež se jeho tvůrce obával. Proto styl boje od tvůrce, který celý svůj život strávil soutěžením, bude zcela odlišný od stylu (a cílů) boje starého rváče, který má za sebou stovky rvaček. Ti dva se spolu nikdy neshodnou v tom, co je lepší/horší, pokud si ovšem neujednotí terminologii a vždy neuvedou kontext konfliktní situace. Bývalý rváč si například pod pojmem „v bojovém zápalu“ představí něco jiného než bývalý sportovec nebo třeba bývalý voják. Každý by použil jiné techniky a jinou taktiku, aby dosáhli svých (jiných) cílů.

Takže pokud se chcete umět porvat na ulici, pak běžte za bývalým rváčem. Pokud chcete zvýšit svoje šance na přežití na bojišti, pak vojenský veterán je slušná volba. A pokud chcete uspět v ringu, pak….ano, bývalý šampion by s tím mohl pomoci.

Zrození deviace systému

Zajímavé je, že se postupem času s každým systémem děje jedna věc, která je zpočátku jen velmi těžce rozeznatelná. Styl boje, bojové postoje a kombinace technik se postupně začínají přizpůsobovat, aby výsledná sebeobranná kombinace technik byla efektnější. Takže útočník musí vždy stát tak, že má jednu nohu vepředu a útočný střeh je přesně daný. Většinou se pak útočí na znamení a přesně daným útokem. Obránce pak „ve zlomku vteřiny“ vykoná technicky dokonalou sérii obranných technik zakončenou znehybněním na zemi, případně úplnou likvidací útočníka.

Problém je, když do klubu přijde nováček. A je celkem jedno, jestli se nikdy bojovkám nevěnoval, anebo naopak už za sebou nějakou historii v této oblasti má. V okamžiku, kdy mu řeknou, „hele, takhle nemůžeš stát, musíš zaútočit takhle a pak takhle…“, pak by vnímavější student měl začít pochybovat. Proč bych nemohl zaútočit s oběma nohama u sebe? Jasně, útok nebude tak silný, ale tady neřešíme útok, nýbrž obranu, že? Správně by nám mělo být jedno, jak stojí i jak útočník útočí. Studenta by mělo spíše zajímat, jak takovou situaci vyřešit.

Přizpůsobení se útoku a nikoliv naopak

Osobně jsem měl štěstí na lidi, kteří mě učili. Zpočátku jsem vůbec při výuce nechápal, proč někteří instruktoři nedokážou provést přesně stejnou kombinaci technik znovu a znovu, ačkoliv útok vypadal velmi podobně, ne-li stejně. Až časem jsem začal vidět drobné rozdíly, kdy při druhém zopakování se útočník posunul maličko více stranou, takže bylo nutné aplikovat něco jiného. Nebo útočník zareagoval jinak, než v předchozím případě a proto obránce musel plynule přejít do jiné navazující techniky. A najednou člověku došla jedna klíčová věc – nejsou důležité konkrétní techniky, ale principy jejich aplikace. Vysvětlím blíže – když například vidím, že se útočník zaklonil, použiji jiné techniky, než v případě, když útočník udělal úklon do strany, případně zůstal stát bez reakce na stále stejný útok. Jakmile toto člověku dojde, pak i způsob výuku se zcela zásadně změní. Dál budete vyučovat techniky, ale již pouze jako nástroje, nikoliv vše-řešící techniky. A daleko více se soustředíte například na principy fungování mechaniky těla. Jedině tak, má pak student šanci aplikovat techniky ve správný moment a na správném místě.

Síla předpokladů

Jedním z hlavních důvodů, proč je velmi obtížné sehnat zkušeného instruktora sebeobrany, je absence praktických zkušeností. 9 z 10 instruktorů má pouze zprostředkované znalosti a tyto ještě navíc přefiltrované osobními předpoklady, jak to asi bylo a bude probíhat. Ono je totiž nutné absolvovat dostatek rvaček, aby člověk mohl s jistotou říci, „jo, tohle mi funguje a tohle naopak ne.“ Díky tomu, že žijeme v relativně bezpečné zemi, se většina z nás dostane do skutečné civilní rvačky maximálně tak 2-4x za celý život a to ještě v případě, že se cíleně pohybujeme v rizikových oblastech a nesnažíme se konflikt de-eskalovat…a to je velmi málo na posouzení účinnosti techniky.

I proto se rád dívám na úplně první UFC souboje, kde jsou ještě jasně vidět jednotlivé styly. Zástupce sumo předpokládal, že zástupce karate bude útočit jako on a pak se diví, že končí na zemi po zásahu kopem. Představitel boxu předpokládal, že judista bude útočit na střední vzdálenost (dosah rukou) a pak se diví, když skončí na zemi ve škrcení či páce. Všichni předpokládali něco, co ve skutečnosti není. Bláhově předpokládáme nejen kdy, ale i jak a čím útočník zaútočí…. A pak se divíme…v lepším případě na JIPce…“kde soudruzi z NDR udělali chybu..

Mimochodem, výsledkem výše zmíněných UFC soutěží byl raketový vzestup slávy rodiny Gracie a jejich formy výuky (brazilského) jiu jitsu. Problém však byl, že díky svému úspěchu v UFC začali organizovat i „taktické kurzy boje na zemi“ pro ozbrojené složky. Při svém pobytu v USA jsem měl možnost hovořit s vojáky i policisty, kteří podobným kurzem prošli a byli velice nespokojení s tím, co jim tam ukazovali. Zkuste se například válet po zemi a aplikovat techniky škrcení, či pák v plné taktické výstroji a pochopíte proč. Takové kurzy pro ozbrojené složky pro ně mají podobnou hodnotu, jako by se jízdní policie učila systém boje od nejlepších vojáků…sloužících na ponorkách….

Pokračování

Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditation on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

 
Series Navigation<< Sebeobranný sport 4 – zdroje informacíSebeobranný sport 2 – formy konfliktu >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *