V předchozím díle jsme si řekli o jednotlivých fázích lidské reakce na katastrofu tak, jak je rozeznává specializovaný obor – psychologie přežití a i nyní v tom budeme pokračovat. Uznávám, že tyto informace nemusí být pro všechny tak atraktivní, nicméně pokud se „prokoušete“ tímto textem, budete mít za sebou nezbytné teoretické minimum, na kterém již budeme stavět praktické metody zvyšování odolnosti vůči psychickému i fyzickému stresu.
Navíc nám právě tato teorie pomůže rozeznat jisté vzorce a principy v případech, kdy právě psychologie přežití hraje nebo hrála klíčovou roli v životě zachráněného či zachraňovaného člověka. Pojďme tedy pokračovat dále 🙂
Vědomé ignorování reality, zmíněné v předchozím díle, poprvé detailně popsal profesor Leon Festinger v roce 1957. Tento jev pojmenoval termínem kognitivní disonance (cognitive dissonance). Profesor Festinger totiž přišel na to, že lidé v případě nějaké náhlé změny ve svém životě, raději vědomě sníží důležitost, naléhavost a rizikovost situace tak, aby se co nejvíce přiblížila jejich „normálnímu dni“, místo toho aby reagovali adekvátně na aktuální (nebezpečnou) situaci. Ba co více – lidé budou v té době spíše aktivně vyhledávat takové informace, které je v tomto snažení podpoří. Dochází tím k cílenému výběrovému filtrování informací tak, aby tyto informace zpětně ujistily člověka, že se rozhodl správně, navzdory jasné a viditelné realitě.
Například v době povodní budou lidé spíše nakloněni věřit informacím z minulosti, které tvrdily, že „voda v této oblasti nestoupla nikdy více jak dva metry“, než aby uvěřili aktuálnímu hlášení povodňové situace hovořící o blížící se vlně více jak šestinásobně vyšší…..
Dalším zdrojem informací je pak samozřejmě okolí a sousedé, kteří se v této fázi navzájem pozorují, jestli někdo z nich již začal evakuovat. A pokud takto budou vzájemně vyčkávat na toho, kdo udělá první krok, může se velmi rychle stát, že již bude pro všechny příliš pozdě. Tato přirozená snaha zůstat se skupinou je logicky tím silnější, tím bližší si lidé v dané skupině jsou – kolegové z práce, kamarádi na výletě, anebo skupina cizích lidí, kteří se ocitli náhodou na jednom místě (např. návštěvníci horské restaurace a hrozící nebezpečí laviny). V případě zvyšujícího se rizika nebezpečí, stoupá i potřeba chovat se v souladu se svým okolím.
Kromě výše uvedených tu máme ještě další důvody, proč se lidé nechtějí připravovat na možná rizika v místě svého bydliště:
- Plánování a příprava na možná rizika je často dosti nudná a otravná práce, nemluvě o tom, že vyžaduje čas na realizaci, promýšlení jednotlivých kroků a únikových plánů a samozřejmě i fyzickou sílu na samotnou realizaci plánu.
- Plánování vyžaduje také nákup různých nástrojů a pomůcek, takže může i velmi citelně zasáhnout do rodinného rozpočtu. Nemluvě o tom, že lidé často raději zruší pojistku na dům či havarijní pojistku na auto, když chtějí ušetřit, protože věří, že “jim se to určitě nestane“.
- Poslední důvod je až neuvěřitelně hloupý, ale přesto se podle něj lidé řídí. „Nehovoř o tom, ať to nepřivoláš,“ tvrdí a tak vědomě popírají, že tu vůbec nějaká hrozba existuje, ba co víc, že by mohli být povodněmi jakkoliv postiženi.
Období varovných signálů
Během předchozí fáze zde existuje pouze riziko, že se katastrofa může stát, nicméně to ještě neznamená, že se skutečně stane. V této fázi se již však objevují jasné signály, že nebezpečí se blíží. Nedřešíme tedy otázku „JESTLI“, nýbrž „KDY“ a „JAK INTENZIVNĚ“ nás daná katastrofa postihne. V praxi to znamená, že například v případě požáru již cítíme dým a objevily se první plameny. Začínají houkat požární sirény a organizuje se evakuace lidí z budovy. Doba trvání tohoto období může být v rozmezí několika minut, hodin až dnů (viz v předchozím díle případ podcenění varovných signálů aktivní sopky).
Na rozdíl od předchozí fáze – ohrožení, která byla charakteristická nadměrou pasivitou, je tato fáze – varovné signály, naopak charakterizována nadměrnou aktivitou. Bohužel toto chování je často absolutně neefektivní a velmi často vede dokonce k větším škodám, než by samotná katastrofa dokázala způsobit sama o sobě. Například města Piedras Negras (Mexiko) a Eagle Pass (Texas) byly fakticky vyhlazeny, když se řeka Rio Grande vylila ze svých břehů. Asi 100 lidí zahynulo a více jak 4,000 lidí bylo vážně zraněno, když se pokoušeli utéci. A přitom více jak 90% lidí bylo včas varováno (dokonce několik dnů před samotnou záplavou). Mohli tak v klidu a spořádaně odjet ještě předtím, než se situace vyhrotila a mezi lidmi propukla panika, díky které zahynulo zbytečně mnoho lidí.
Již v roce 1954 byl na toto téma uspořádán výzkum profesory Fritz a Marks, který jasně ukázal, že daleko větší počet úmrtí byl znaznamenán v tom případě, kdy lidé dostali varování před blížícím se tornádem pouze několik minut předem. Vědci tyto počty obětí následně porovnali s případy, kdy toto varování dostávali lidé průběžně několik dnů předem. A zatímco prvním případě lidé jednali doslova jakkoliv, jen aby měli pocit, že „něco dělají“, ve druhé případě se stačili připravit a organizovaně se evakuovat. Bohužel však prvně zmíněné jednání připraví o život lidi, kteří by jinak měli slušnou šanci na přežití, pokud by existovaly promyšlené únikové plány. Není to tedy o době varování, ale o prevenci a pečlivém zvážení rizik ještě dříve, než se tyto rizika stanou reálnou hrozbou (tedy JESTLI se mění v KDY).
Velice názorné je to například vidět na případech cvičných požárních poplachů. Podle výzkumu Dr.Tonga a Cantera z roku 1985 pouze 14% lidí vzalo na vědomí, že je potřeba se evakuovat poté, co zazněl požární poplach. Ostatní předpokládali, že jde o cvičení, případně, že mají dostatek času požáru uniknout (tedy naše ono známé popírání závažnosti reálné situace). Jedna třetina z nich se ještě ujistila pohledem na své okolí (které bylo pasivní a čekalo, jak se rozhodnou jiní), že se rozhodli správně.
Jak vážné tedy musí varovné signály být, aby je lidé přestali ignorovat? Ve Velké Británii, v londýnské stanici metra King’s Cross začalo v roce 1987 hořet. Hustý černý dým stoupal podél eskalátorů nahoru na povrch. Jedna žena, Judith Dingley, stála u vchodu do stanice metra a s rukama roztaženýma jako Ježíš se snažila varovat lidi, aby do stanice nevstupovali….ale nikdo ji neposlechl navzdory viditelnému dýmu a vyděšenému obličeji Judith. Výsledkem této ignorace varovných signálů zemřelo ten den ve stanici 31 lidí.
Ukazuje se, že současné používané typy varování (siréna, rozhlas, atd.) nejsou lidmi vnímány dostatečně vážně a lidé mají spíše tendenci je zlehčovat a podceňovat. Zachránaři se pak velice často setkávají s reakcí právě zachráněných lidí, kteří neustále dokola opakují „to není možné, to se nestalo, to přeci není možné,…“
Je tu však ještě jedno skryté nebezpečí, se kterým je nutné se vypořádat – ikdyž se lidé nakonec připraví na blížící se katastrofu, velmi často pak během doby čekání „na náraz“ ještě zcela změní své plány a rozhodnou se například odjet těsně před samotnou katastrofou, ačkoliv místo, kde do té doby zůstali, je velmi dobře připravené. Právě toto období nečinného čekání před katastrofou je pro nepřipravené lidi velkou psychickou zkouškou, kdy mohou začít pochybovat, jestli skutečně učinili nejlepší rozhodnutí v dané situaci, apod… Pokud jsou však připraveni i po stránce psychologické, pak toto období těsně “před nárazem” tráví tím, že se soustředí na sledování aktuálního stavu, vnitřně připraví sebe a ostatní na škody, které může katastrofa napáchat, a současně již plánují i následné kroky poté, co nebezpečí – katastrofa odezní.
Pokračování příště
Zdroj: Survival Psychology, John Leach, 1994, Macmilian Press Ltd., ISBN:0-333-51855-1
Jarda Kolcun
FAST Defense Instructor
TacFit Field Instructor
