Ztratil jsem se
Psychologové zabývající se chováním ztracených lidí často říkají, že jen opravdu málokdo se pokusí vrátit poté, c zjistí, že zabloudil. Oči jsou totiž zvyklé se dívat spíše dopředu…ať již do světa skutečného, nebo vymyšleného.
„Jakmile vnitřně uznáte, že jste se ztratili, je to jasná situace. No jo, ale mezi tím, kdy člověk je a ještě není ztracený, je poměrně široká a nejasná oblast“, říká profesor psychologie Edward Cornell, který přednáší na Albertské univerzitě v kanadském Edmontonu.
Ještě před necelým půl stoletím vědci předpokládali, že člověk disponuje vrozeným smyslem pro orientaci. Pozorování určitých národů ve světě (Aboridžinci, Masajové, obyvatelé Mikronésie…), obzvláště nadaných pro navigaci bez zřejmých záchytných bodů, svědčilo o nějakém magnetickém smyslu. Když je však začali zkoumat blíže, zjistili, že jsou jen odmalička dobře trénovaní všímat si i těch nejnepatrnějších vodítek kolem sebe a používat je jako záchytné body. I oni se mohou ztratit a taky se to stává. Po více jak půl století výzkumů se ukazuje, že jejich nejsilnější stránkou je schopnost si udržet aktuální mentální mapu okolního prostředí. Mentální mapa je vlastně taková skutečná mapa, kterou si otisknete do paměti a během cesty si svou pozici přiřazujete ke známým lokalitám a orientačním záchytným bodům. Vědci, kteří zkoumají lidské prostorové vidění, definují tuto dovednost podobně jako dovednost tvořit a aktualizovat si svou mentální mapu.
V knize Analysis of Lost Person Behavior: An Aid to Search Planning píše William G. Syrotuck, že v okamžiku zjištění, že člověk zabloudil, většinou zpanikaří. „Panika se pak projevuje tak, že člověk zmateně pobíhá nebo se prodírá křovím, přestože v prvních fázích ještě ne tak zběsile… Všechno začíná ve chvíli, kdy se rozhlédne a původně známé místo najednou vypadá úplně cize. Anebo ve chvíli, kdy si uvědomí, že cesta ke konkrétnímu místu trvá déle, než předpokládal. Pak má touhu pospíšit si, aby našel to správné místo. Třeba je hned za támhle tím hřebínkem, říká si.“
Nedávné výzkumy v neurologii částečně odhalily způsob, jak se lidé orientují. To, že víme, kde se nacházíme, je složitá záležitost stejně jako oblast mozku, které k tomu používáme – hipokampus a jeho části (subiculum, entorhinální kortex, oblasti CA-1 a CA-3). Hipokampus je někdy nazýván „zařízením pro prostorové vnímání“, protože hipokampus vytváří v mozku „prostorově referenční mapu“. Navíc v sobě hipokampus skrývá něco, co bychom mohli zjednodušeně popsat jako „poziční buňky“. To jsou neurony, které vyšlou signál pouze v případě, že se člověk nachází na určitém místě. Za normálních okolností se spínají asi jednou za vteřinu. Jakmile se však člověk nachází na místě (například předem naplánovaná zastávka), tytéž buňky zvýší svou aktivitu na více jak 100 sepnutí za vteřinu.
Při pokusech na opicích na univerzitě v Oxfordu byly nalezeny buňky, které fungovaly výhradně tehdy, když se zvíře dívalo na jedno určité místo. Jeden neuron přitom může zmapovat i stovky míst. Existuje tedy velmi propracovaný systém, který zahrnuje hipokampus a další oblasti mozku, jež tvoří zobrazení světa a vaši pozici, pohyb a směr pohybu v něm. Díky tomu jste schopni najít svou polohu. Navíc podobně jako jiné neuronové buňky i „poziční neuronové buňky“ mají schopnost plasticity, tedy že se dokážou přeprogramovat, pokud navštívíte nová místa. Říká se tomu „přemapování“. Některým lidem pak stačí jediná cesta, jiní tu samou cestu musí absolvovat opakovaně, aby došlo ke dlouhotrvajícímu přemapování.
A pozor – nevytváříte si vzpomínky na trasu, ale celé mapy. Díky tomu jste například schopni trefit do ložnice i v úplné tmě, protože se dokážete pohmatem svého okolí zorientovat, kde jste a pak již jdete najisto. Zajímavé také je, že hipokampus vám říká, kde se nacházíte a kam směřujete. Ale neovládá dosažení vytyčeného cíle. To ošetřuje jiná oblast mozku. Touha dosáhnout cíle je ve své podstatě emocionální záležitost, takže asi tušíte, který orgán v mozku jej bude mít na starosti – amygdala (laterální nukleus). Když byla krysám tato část amygdaly odoperována, krysy ztratily zájem se dostat na vybrané místo. Je to tedy vždy kombinace místo plus motivace. I to je možná vysvětlení, proč mají lidé potřebu se hýbat i v okamžiku, kdy by měli zůstat na (bezpečném) místě.
A jak to tedy celé funguje? Budete chtít/zatoužíte zdolat nějaký kopec, anebo navštívit muzeum, kde jste dosud nebyli. Podíváte se do mapy a zjistíte, kudy se dostanete k cíli. Pokusíte se zapamatovat, jakou cestu, kterou odbočkou atd. Tím si vytváříte v hlavě myšlenkovou mapu.
A pak se vydáte na cestu. Předpokládejme, že nemáte papírovou ani elektronickou mapu k dispozici, protože i to je záležitost moderní civilizace, zvláště ta elektronická, která vám dokonce i ukáže v každém okamžiku, kterým směrem jít. Jenže pak začne velká sněhová bouřka a vy přestanete vidět orientační body, které vám slouží k orientaci. Amygdala začne vysílat signály ohrožení. Po chvíli již nevíte, kde přesně jste a nacházet se „nikde“ je pro člověka tak stresující, že je potřeba opravdu velké sebeovládání, aby nezačal panikařit. Přepadne ho touha se dostat z „nikde“ do „někde“, tedy někam, kde se dokáže zorientovat. Ztratit se tedy můžeme přeložit jako neschopnost si vytvořit a zaktualizovat mentální mapu okolního prostředí.
Pokud se věci stávají postupně méně známými a nesrozumitelnými, může se u člověka vyskytnout pocit závratě či klaustrofobie, které je nutí utéct z „nikde“. V této fázi začne zběsile utíkat či někam šplhat. Organismus se v nepřátelském prostředí zoufale snaží něčeho chytit, zorientovat se. Pokud však přežijete ve zdraví první nával paniky, začnete již další své kroky podrobněji plánovat…a máte šanci přežít. Analýzou více jak 299 záchranných akcí se ukázalo, že téměř tři čtvrtiny obětí zemřelo během prvních osmačtyřiceti hodin. Opravdu jen velmi malé procento je připraveno takový zážitek přestát.
A přitom ztratit se je velmi jednoduché – stačí neaktualizovat si svou mentální mapu během cesty, přestože se vám mapa či buzola snaží sdělit, že jdete špatně. Jeden zkušený cestovatel k tomu kdysi podotknul: „Jakmile se zadíváte do mapy a začnete pronášet moudra typu ´Aha, to jezero asi vyschlo´ nebo ´ten balvan se mohl pohnout´, mělo by se vám v hlavě rozsvítit varovné světlo. Nutíte totiž skutečnost přizpůsobit se vašim očekáváním, místo abyste viděli to, co tam opravdu je. Orientační běžci tomu říkají ´ohnout mapu´“.
Budeme-li však ohýbat mapu tak dlouho, dokud dokážete odolávat důkazům, které nám poskytují naše smysly, může to dopadnout děsivě. A přitom se ona změna nestane v jednom okamžiku. Spíše se bude jednat o postupnou ztrátu dezorientace a pak si uvědomíte, že nedokážete poznat jediný z orientačních bodů na mapě. To už je však již pozdě na mírnou nápravu směru.
A protože přežití organismu úzce závisí na tom, jak moc je myšlenková mapa shodná s okolním prostředím, v tomto okamžiku nastartuje hipokampus amygdalu a ta začne vysílat varovné signály. Vzpomínám si, jak jsme při nočním pochodu v rámci našich kurzů přežití zabloudili a ten pocit…“do háje, my jsme se asi ztratili, vůbec nevíme, kde jsme…“. Hlavou vám začnou běžet myšlenky na to, že jste možná šli poslední 2 hodiny v noci a dešti úplně blbě, frustrace, že se budete muset vrátit, že jste možná zcela zbytečně vyplácali drahocennou energii, že jste na to možná již staří, že vám je zima a v botách čvachtá, protože jste neplánovaně prošli potokem, který nebyl na mapě, že si zavoláte o pomoc, že….zkrátka amygdala a vyplašený opičák má svou párty….
A pak si na chvíli sednete, odpočinete si, akceptujete situaci a zvolíte směr, kde bude pravděpodobně (jakýkoliv) orientační bod, který vám pomůže zjistit, „kde sakra jste“. Tenhle přechod v mysli se musí stát co nejdříve, jinak se z několikaminutové opičí párty stane noční můra….
Lidé vědí již od nepaměti, že vydat se zpod ochranných křídel „tlupy“ do divočiny může mít nedozírný dopad na rovnováhu rozumu a emocí. Může vést ke změně vědomí, halucinacím, a dokonce i ke smrti.
Původní anglické slovo „bewildered“, znamená zmatený a pochází z konce 17.století. Kořen slova vychází z „wilder“, což znamená „zabloudit“, ale používá se i ve významu „zbloudit někoho“, ve smyslu „zavést ho do lesa a ponechat ho tam osudu“. Dnes se však používá novější výraz „woods shock“, který se poprvé objevil v časopise Nature v roce 1873. Vystihuje zmatení, do něhož se dostávají lidé v divoké přirodě a je spojován se strachem z totální ztráty prostorové orientace. Ve světle moderní vědy na „wood shock“ můžeme nahlížet jako na přirozenou instinktivní reakci touhy přežít, spojenou s neúspěšnou snahou sjednotit myšlenkovou mapu s okolním prostředím.
Ztratit se tak ani nesouvisí s místem, je to vnitřní proměna. Jedná se o selhání mysli. To se vám může stát uprostřed života stejně tak jako v osobním životě. Výzkumy hovoří o pěti hlavních fázích, kterými člověk prochází, když se ztratí:
- Popření – v této první fázi popíráte, že jste dezorientovaní a ohýbáte svou mentální mapu. Pokračujete dál se vzrůstající naléhavostí sjednotit mapu s tím, co vidíte.
- Uvědomění si skutečného stavu – uvědomíte si, že jste šli špatně. Jste naštvaní, frustrovaní, nešťastní. Toto je plnohodnotný stav ohrožení se všemi svými (instinktivními) projevy.
- Naplánování strategie – máte za sebou první šok, doplnili jste energii i tekutiny a začínáte vymýšlet, jak a kudy dál.
- Selhání strategie – najednou zjistíte, že orientační bod, ke kterému jste upínali svoje naděje, že se dle něj nově zorientujete, vám vůbec nepomohl. Nic dalšího není tam, kde jste to očekávali. Vaše sebevědomí, že půjde jen o malou zacházku a vše bude dobré, nyní vzalo za své. Slovy klasika „zjistili jste, že jste totálně v prdeli“.
- Rezignace a přijetí – teď teprve začíná opravdová práce. Uvědomili jste si, že ať už se vám to líbí nebo ne, budete muset si vytvářet novou mentální mapu. Musíte se proměnit v Robinsona Crusoe, jinak zemřete.
Tyto fáze ztracení připomínají pět stádií smutku popsaných Elisabeth Küblerovou-Rossovou, psycholožkou a autorkou knihy O smrti a umírání – popírání/agrese, smlouvání, deprese, smíření. Výsledný efekt bývá často stejný. Základní pravidlo v obou stádiích zní: Buď (co nejdříve) TADY a TEĎ.
Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8
Jarda Kolcun
