Jedna z nejtěžších věcí, kterou musí člověk bojující o přežití udělat, je vypudit z mysli veškeré naděje na záchranu. To je ono páté stádium „smíření, akceptace“ s novým stavem, přijmout nový svět, o kterém jsem psal v minulé části. Jedině pak totiž přestane panikařit i dělat si naděje, že jej brzo někdo najde. Jedině pak se mozek uklidní. „A pak záchrana přijde jako vítané zpestření na vaší cestě za přežitím“, jak kdysi řekl Doug Robertson, který byl na moří uvězněn čtyřicet osm dnů.
Zajímavé také je, že dopředu nedokážete odhadnout, kdo přežije a kdo ne. Ne vždy totiž přežijí ti nejsilnější, nejzkušenější a nejlepší. Někdy přežije nezkušená turistka a jindy ostřílený lovec. Někdo to vzdá hned první noc a umře, a to ani nemusí být nějak extra chladná noc. Zkrátka tohle je ještě část psychologie, která není dobře zdokumentována.
Kdo má šanci přežít?
Kategorie s nejvyšší šancí na přežití jsou děti ve věku 6-7 let, tedy ti, o které se nejvíce bojíme. Navzdory tomu, že děti ztrácejí tělesné teplo rychleji než dospělí, často přežití právě ony než zkušený lovec, bývalý voják či námořník. Když se zeptáte malého dítěte, jestli se ztratilo, odpoví vám: „ne, to moje maminka se ztratila.“ Malé dítě totiž celou situaci vnímá jinak – „já se neztratil, protože jsem TADY. Moje maminka je někde jinde, a proto je to ona, která se ztratila“. Tento způsob myšlení je běžný u malých dětí, protože tyto si ještě nedokáží vytvářet a aktualizovat myšlenkové mapy. Nechápou princip cestování do určitého místa, proto se ani nesnaží běžet někam mimo své zorné pole.
Poslouchají své instinkty. Pokud je jim zima, zalezou si do dutého stromu, aby se zahřály. Jsou-li unavené, odpočinou si, takže se nevyčerpají (pozor, je obrovský rozdíl mezi únavou a vyčerpáním, kdy únava je dočasný a krátkodobý stav a vyčerpání dlouhodobý a často výrazně zdraví poškozující stav, ale o tom více až později). Mají-li žízeň, napijí se. Snaží si udělat si pohodlí, a právě ono pohodlí jim pomůže udržet se naživu. Podle záchranářů se malé děti špatně hledají a nejednou se před záchranáři i schovávali. Jedno dítě se bálo „kojotů“, protože slyšelo štěkat pátrací psy, jiné se bálo „jednookých příšer“ – velkých chlapů s čelovkami. Zkrátka děti, protože nedisponují zatím ještě dovedností si tvořit mentální mapy, pak je ani neohýbají. Místo toho jen přemapují fyzický svět, ve kterém se právě nachází.
A nejhorší kategorie jsou děti ve věku 8-12 let, které už začínají umět tvořit si mentální mapy, ale nedokážou ještě uvažovat jako dospělí. Nedokážou tak cíleně kontrolovat instinktivní reakce a v kritické chvíli přemýšlet. Zpanikaří a utečou. Hledají zkratky. Ztratí-li se jejich stezka, pokračují dál, ignorují žízeň, hlad i zimu, dokud neodpadnou vyčerpáním. Nenaučily se ještě „jít na pohodu“ jako malé dít v kombinaci s plánováním a myšlením jako dospělý člověk. Jejich mysl ještě není otevřená a připravená na změnu stavu. Šunrjů Suzuki, zenový mistr k tomu říká: „V mysli začátečníka existuje mnoho možností. V mysli odborníka jen několik málo.“ Mějme proto neustále mysl začátečníka, protože někdy i na první pohled bláznivý nápad může zafungovat. A vy díky tomu můžete přežít.
To chce hlavně kliiiid 😊
Ze všeho nejtěžší je ve chvílích krize si uchovat klidné myšlení. Nekřičet, nepanikařit, ale obdivovat svět kolem sebe. Vím, že to zní na první pohled nesmyslně a nedosažitelně, ale když dělali rozhovor s Juliane Koepckeovou, která jediná přežila pád letadla do peruánské džungle, vyprávěla, že když padala „pamatuji si, že stromy v džungli pode mnou vypadaly jako květáky“. To je jasná známka toho, že nepanikařila (co horšího se mi mohlo stát než to, že zemřu?) a dokázala najít krásu i ve chvílích, kdy by většině z nás zvlhlo spodní prádlo…
Nemarnila ani čas naříkáním nad svým osudem. Místo toho se spolehla sama na sebe, převzala zodpovědnost a vytvořila si plán přežití. Vzpomněla si na radu jejího otce, který jí říkal, že když půjde z kopce dolů, dříve či později narazí na vodu. A že řeky ji většinou dovedou do civilizace. A přestože ji tato strategie mohla zavést třeba někam do bažiny (mysl odborníka), měla alespoň nějaký plán, k němuž se upnula. A měla díky tomu před sebou i jasný úkol. Ostatní přeživší se rozhodli zůstat u letadla a čekat na záchranu. Ani to nemusí být špatný nápad. Avšak očekávat, že zodpovědnost za vaše dobro se chopí někdo jiný, může mít fatální důsledky. Stačí si vybavit příběh trosečníků uruguayského letadla v Andách, který byl popsán i zfilmován ve stejnojmenném filmu „Přežít“. Mimochodem, ani ti čekající trosečníci v případě Juliany K nakonec nepřežili….
Pravidla? Samozřejmě (ne)jsou
Víte, život bohužel/bohudík není takový, že dokážeme vždy vytvořit jasná, černobílá pravidla a pak je všude aplikovat. Vždy je nutné posuzovat kontext a někdy vám zachrání život právě to, že pravidla nedodržíte. Své o tom ví lidé, kteří zůstávali na místě v budově Světového obchodního centra v NY poté, co do nich narazilo dopravní letadlo. Zůstávali tam, protože jim to bezpečák (autorita) nařídil, aby počkali, až k nim dorazí záchranáři….
Přežití není o odvaze a hrdinství. I ti největší hrdinové mohou zemřít. Přežít neznamená nebát se. Naopak, je potřeba strach využít a přeměnit jej na (kontrolovaný) vztek a soustředění. Stav mysli je to, co vás dělí od přežití, nikoliv 150 způsobů, jak rozdělat oheň. Například SERE příručka pro americké letectvo (USAF) má jako pravidlo číslo jedna uvedené pozitivní mentální přístup. Nejde o to, co máte za vybavení, ale to, co máte v hlavě a v srdci.
Apatie a vyčerpání
Často se může stát, že než se nadějete, sedíte apaticky na sněhovém poli vyčerpán celodenním pochodem, o kterém jste právě zjistili, že vedl někam jinam, než jste doufali. V tom okamžiku vás příroda odstřihne od všeho, co na tomto světě znáte a milujete. Končíte.
Apatie pak většinou přeroste i v psychologický rozklad. Schoulíte se do klubíčka na sněhu bez jakékoliv ochrany se postupně dostaví podchlazení, které způsobí ještě větší apatii, ještě hlubší rozpad…a nakonec i smrt. S apatií souvisí i vyčerpání, které se také nestane ihned. Vyčerpáni můžete být fyzicky, ale i psychicky a dodnes vědci tápou, jak to celé vlastně funguje. Na rozdíl od klasické únavy je totiž vyčerpání velmi vážný stav, který vyžaduje dlouhodobé zotavení a často mění trvale nejen tělo, ale i hlavu. Ve svalech neexistuje nic, co by mohlo předem ohlašovat blížící se vyčerpání. Jakmile se dostaví a vy při tom právě bojujete o život, je téměř nemožné se z něho dostat. Je to v prvé řadě zhroucení tolik důležitého ducha, zde nestačí jen dostatek jídla a odpočinek.
Úsilí vs. zisk
Pokud bojujete o život, máte jen určité množství energie k dispozici. A pokaždé, když něco uděláte, část této omezené energie spálíte. A celý vtip přežití pak je v tom, že se snažíte určit si priority a porovnat úsilí vs. předpokládaný zisk. Tohle byla jedna z prvních věcí, které jsme na kurzech od našeho instruktora často slyšeli, když jsme si stavěli přístřešky málem jako pětihvězdičkový hotel, ale vůbec jsme si neuvědomili, že tím pálíme drahocennou energii, kterou pak někde budeme muset opět získat. Stavba (luxusních) přístřešku nám tak zabrala třeba celý den, ale přitom náš instruktor postavil jednoduchý přístřešek za pár desítek minut a splnil mu prakticky stejný účel, jako nám…. Úsilí vs předpokládaný zisk. Jelikož jsme byli teprve na začátku kurzu, mohli jsme si dovolit plýtvat energii, ale již třetí den jsme stavěli velmi podobné jednoduché přístřešky jako náš instruktor, protože to bylo rychlé, splnilo to primární funkci…a protože jsme byli hladoví a unavení, chtěli jsme si co nejdříve odpočinout a načerpat sílu.
Podle zkušených instruktorů byste v těchto případech měli fungovat maximálně na 60 % své obvyklé tělesné aktivity. Hodně pít a odpočívat. Nikdy nevíte, co vás ještě může potkat, ani jak dlouho ještě budete muset přežívat. Na rozdíl od nás, kdy jsme věděli, že za tři dny končíme a pak se pořádně najíme, je skutečný boj o přežití bez pevně daného konce…. Tohle si moc lidí na podobných kurzech neuvědomuje. Když pak dostanou za úkol v rámci kurzu někam dojít a mají na to časové okno například 8 hodin, pak nasadí takové tempo, že by se za něj ani triatlonista nemusel stydět. Jenže celá pointa není o tom, dojít do bodu B co nejrychleji, ale co nejbezpečněji, protože…ano, protože netušíme, kdy bude konec.
Víra
A co víra? Zajímavé je, že zatímco v běžném životě o sobě hodně lidí říká, že jsou zapřisáhlými ateisty, jakmile se titíž lidé dostanou do situace, kdy jde život, mnoho se jich modlí k bohu a smlouvá „jestli tohle přežiju, budu už dobrý člověk“, apod. Psychologicky to má na psychiku člověka velmi obrovský dopad. Máte pocit, že něco/někdo nad vám drží ochrannou ruku. Už v minulosti i ti nejdrsnější válečníci měli své bohy, které prosily o ochranu. Ani teď v moderní době to není jiné. Stačí se zeptat vojáků, kteří byli na misích a dostali se do nebezpečných situací. Psychologové, kteří se zabývají přežitím, k tomu říkají: „Ať už vás nějaké božstvo poslouchá nebo ne, důležité je, že fakticky vyřknete své potřeby, touhy, obavy, hříchy či úmysly. Soustředěně a upřímně. Jednat totiž můžete začít jen ve chvíli, kdy se soustředíte.“
Pomáhat druhým
Mnoho lidí potvrzuje, že jeden z důvodů, proč přežili, bylo to, že pomáhali druhým. Pomoc druhým vás odtrhne od vás samotného, od vašich pochyb a černých myšlenek. Najednou jste záchranář, nikoliv oběť. A když vidíte, že to, co děláte, ostatní povzbuzuje a dává jim odvahu, dokážete se pak i vy mnohem lépe soustředit a déle vytrvat. Vy podepřete je a oni na oplátku podepřou vás.
Hodně lidí, kteří přežili o samotě, popisují, jak to nevzdali kvůli někomu dalšímu (ženě, příteli, matce, dětem) doma. Uvědomili si, že by svou smrtí způsobili obrovskou bolest svým blízkým, a proto svůj boj o přežití nevzdali. Mimochodem, vynikající kniha, která toto rozebírá podrobněji se jmenuje Faktor třetího člověka (Tajemství síly, která nás nutí přežít extrémní nebezpečí) od Johna Geigera.
I doktoři a sestry často přežijí hlavně proto, protože mají někoho, komu mohou pomoci. Mají před sebou jasný cíl a smysl jejich (pře)žití. Nikoliv jen slova, ale jejich činy mají obrovský účinek na zbylé přežívající. Avšak stále bychom měli mít na paměti jednoduché pravidlo programu SERE USAF: „Naplánuj let a jdi do toho. Drž se plánu, ale nenech se jím úplně pohltit. Zůstaň pozorný a vnímavý k měnící se situaci, a pokud ta si to vyžádá, vykašli se na plán a vymysli nový. Jedině tak budeš pořád připraven jednat správně.“
Historické zdroje a kurzy technik přežití
Víte, všechny ty rady nejsou fakticky nic nového. Už knihu čínského filozofa Lao C´ Tao Te T´ing můžeme chápat i jako příručku k přečkání čehokoliv. Anebo knihy stoiků jako byl Epiktétos, či Bible, Bhagavadgíta atd. Všude tam nalezneme jasné rady, jak přečkat těžké časy. Pravda, někdy jsou „zašifrované“ do veršů či vzletných přirovnání, ale jsou tam. A všechny hovoří o jisté transformaci poté, co jste takovou zkušenost zažili a přežili. To je něco, co vám již nikdo nevezme a není to ani možní předat. Vyprávějte jiným, jak to bylo těžké a náročné, ale druhá osoba bude vaše vyprávění vnímat pouze empaticky, nikoliv fyzicky, co vše jste museli zažít. Právě proto je úkolem kvalitního kurzu technik přežití nastavit krizové modelové situace tak, aby účastník měl pocit, že je na to sám, ale přitom se neustále pohyboval v plně kontrolovaném prostředí. Tohle má armáda vypracované do nejmenších detailů a já jsem rád, že metodika našich kurzů přežití je touto metodiku hodně inspirována.
Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8
Kouzelník ze Lhasy; David Michie; 2015; vydavatelství Synergie; ISBN: 978-80-7370-362-2
Faktor třetího člověka (tajemství síly, která nás nutí přežít extrémní nebezpečí); John Geiger; 2011; nakladatelství JOTA; ISBN: 978-80-7217-933-6
Jarda Kolcun
