Psychologie přežití 4

Přečteno: 149

Homeostáza rizika

Existuje základní pravidlo mocnosti: čím větší neštěstí, tím méně je pravděpodobné. A je to logické, protože v současné civilizované době máme již zpracovanou analýzu rizik na drtivou většinu největších nebezpečí, jako je zemětřesení, vlna tsunami, sopka, povodeň či lavina. Avšak přesto se tyto katastrofy sem tam dějí, a přesto v nich umírají lidé. Proč? Protože lidé opakovaně podceňují svoje znalosti a dovednosti. Často se totiž, zvláště mužům, mozek zaplaví oním „chlapským“ pocitem „to dáš“ a pak…zemřou.

A to i přesto, že ti samí muži při výcviku slyší opakovaně radu instruktora „když si něčím nejste jistí, nedělejte to.“ To se týká jak amatérů, tak i zkušených profíků.

Teorie tomu říká „homeostáza rizika“, která toto chování vysvětluje tak, že lidé každý den přijímají určitou úroveň rizika. Ta je však pro každého člověka jiná, ale přitom se každý snažíme ji udržovat na stejné úrovni. Pokud vnímáte (i díky své neznalosti), že míra rizika je malá, jste ochotní mnohem více riskovat a naopak – cítíte-li větší nebezpečí, tolik se již do rizikové aktivity nehrnete. Jenže…

Lidé vnímali jízdu s nově vyvinutým systémem protiblokovacích brzd jako bezpečnější…a začali díky tomu jezdit více agresivněji. A když se do lodní obchodní dopravy zavedl radar, čekalo se výrazné snížení srážek, ale stal se pravý opak. Kapitáni zrychlili, protože radary jim přehledně ukazovaly pozice jiných lodí, takže vlastně nebylo potřeba plout pomalu/opatrně. Jenže titíž kapitáni pak nedokázali odhadnout moment, kdy již měli začít zpomalovat, když hrozilo nebezpečí kolizního kurzu.

Obecně platí, že pokud si připíšete spoustu zkušeností z ošemetných nebo nebezpečných situací bez významné újmy, mentální cesta nejmenšího odporu je předpokládat, že se to tak stalo jenom díky vašim schopnostem a důvtipu. A právě tato past pak zabíjí spoustu zkušených horolezců, záchranářů, pilotů či policistů. Tohle je opravdu velmi důležité – pokud procházíte nebezpečnými situacemi, máte pocit, že to je jen díky vašemu štěstí a zkušenostem…do té doby, než se míra „štěstí“ vyčerpá. A právě tito lidé by měli mít na svých hrobech napsáno „Tady leží další přehnaně sebejistej debil“, protože jinak se to skutečně říci nedá. Hérakleitos prohlásil, že i když dvakrát vstoupíte do jedné a té samé řeky, nikdy nebude stejná. A přesně toto si vůbec neuvědomujeme. I když již po páté lezeme na stejnou horu, nikdy není stejná a naše vlastní zkušenosti nemusí být správné.

Pokora je slovo, které jsme v této souvislosti mnohokrát slyšeli i od našeho instruktora přežití během našich instruktorských kurzů přežití. Nikdy se nestát až příliš sebejistým, že „tohle dám“ a vždy přistupovat k přírodě s pokorou, protože ta nás dokáže překvapit. A pokud s ní budeme zápasit, ona vždy vyhraje. Jed Williamson v roce 1979 sestavil seznam tří nejběžnějších faktorů horolezeckých nehod:

  1. Sestupující horolezci, kteří již byli v duchu dole v základním táboře, popíjeli horký čaj a gratulovali si k úspěšnému výstupu. Díky tomu často přehlídli nějaký významný detail, anebo dokonce zvolili nebezpečnější cestu, aby se dolů dostali co nejrychleji.
  2. Navázání na jedno lano a jakmile jeden uklouznul a padal, strhnul další a s každým dalším strhnutým horolezcem se rapidně snižovala šance, že pád ještě půjde ubrzdit. „Jediné, v čem vám lano může pomoci, je to, že neumřete sami“, jak kdysi poznamenal velitel portlandské horské služby.
  3. Bez fixního jištění, protože to znamená více práce a zdržení na cestě dolů do základního tábora či dokonce domů. Lano bez fixních kotev se nevyhnutelně stává primární příčinou hromadných zranění během pádu.

Výše uvedené by se dalo zobecnit následovně:

  • Okolnosti – zahrnují jakékoliv vnější síly, jež mohou člověku ublížit (např. náledí, náhlá změna počasí…)
  • Jednání – zásadní moment, který uvedl celou situaci do pohybu (např. rozhodnutí vytáhnout pojistku, zrychlit…)
  • Úsudek – je (mylná) víra, že pokud se něco stane, člověk nebo skupina to dokáže zvládnout (např. sjet divokou řeku stupeň 4 se začátečníky apod.). K nesprávnému úsudku může vést tlak uvnitř skupiny, časový plán, nedorozumění, ignorování instinktů…

Každá nehoda tak je vždy kombinací lidsko-mechanické chyby. Například při sjíždění řeky se musíte hodně ovládnout, abyste si každý potenciálně nebezpečný úsek nejdříve prohlédli ze břehu a teprve pak se jej buď pokusili splout, anebo loď raději přenesli kus úseku. Zvláště když se blížíte k cíli, máte tendenci rizika zlehčovat a mnohem více riskovat. Ostatně tuším i Carl von Clausewitz v roce 1833 ve svém díle O válce říkal, že nejzranitelnější je vojsko těsně po (předpokládaném) vítězství. Myšlenkami jsou již na cestě domů, nebo oslavují vítězství, které ještě není úplně vyhrané.

Největšími nepřáteli jsou v této chvíli emoce a stres. Ve chvílích dosažení vítězství (bitva, výstup na horu, zdolání řeky) zaplaví mozek lidí endorfiny a oni mají pocit, že to nejhorší již mají za sebou. Jsou unavení z absolvovaného výkonu, a tak je zcela přirozené, že rezignují na některá bezpečnostní pravidla…jenže to je právě důvod jejich zranění či dokonce smrti těsně před skutečným koncem.

Opět si vybavuji slova našeho instruktora přežití, který nám říkal, že hodně lidí bere survival jako triatlonový závod a když pak zjistí, že záchrana není tam, kde je, jsou již na pokraji sil fyzických i psychických, a právě tehdy to vzdávají, což znamená smrt. Proto nám neustále kladl na srdce, abychom se přemisťovali především bezpečně a teprve pak rychle. Vždy musíme mít dostatek síly, abychom zvládli případnou změnu v plánu přežití (například zjištění, že jsme šli poslední tři hodiny opačným směrem, než jsme zamýšleli).

Během náročného přesunu vyplavené chemické látky postupně zmetabolizují a tělo spálí většinu uložené glukózy v krvi. Na konci přesunu se člověk většinou již cítí utahaný a jeho pozornost či ochota podstupovat náročnější (avšak o to bezpečnější) trasu je velmi nízká. Člověk si myslí, že je již po všem a teď má následovat pohodový sestup, oslava, odpočinek. Energetická křivka již míří strmě dolů. Soustředění, které bylo na počátku velmi velké, nyní polevuje. Po výstupu je člověk často dehydrovaný, unavený, neokysličený, hypoglykemický a někdy i podchlazený. Tato kombinace stačí spolehlivě otupit naše fyzické i psychické schopnosti. A ačkoliv je sestup často technicky náročnější, přesto se již v této fázi hodně lidí přestává soustředit. Při výstupu totiž nejdříve umístíte nohu výše a teprve poté na ní přesunete váhu. Avšak při sestupu platí opak, což je samozřejmě méně stabilní pro tělo. Sestup je vlastně takový kontrolovaný pád. Scott Sagan v knize The Limits of Safety o tomto napsal: „Věci, jež se ještě nikdy předtím nestaly, se stávají v jednom kuse.“

A jak tedy přežít? Psycholog Al Siebert píše v knize The Survivor Personality o lidech s nadáním přežít: „Takoví lidé neaplikují existující vzorce na nové informace, ale spíše dovolují novým informacím přetvořit stávající mentální modely. Osoba s největším potenciálem zvládnout situaci je ve většině případů ta s nejlepším mentálním obrazem toho, co se děje mimo tělo.“

A jsme opět u pokory, tedy u dovednosti nenechat se ovládnout přílišnou sebejistotou, že „tohle znám a tedy dám“ a dívat se neustále na svět kolem sebe očima dítěte. Zkrátka existuje jen TADY a TEĎ.

Někteří možná lépe porozumí jinému popisu, avšak na stejné téma: „dvakrát měř a jednou řež“.  Zkrátka nenechte se uchlácholit tím, že jste podobnou situaci již zvládli, a proto ji zvládnete také. To je nebezpečná myšlenková konstrukce.

Opravdový bojovník, ve smyslu profesionál, si všimne jemných náznaků, že něco není tak jako minule a poslechl by tichý hlas intuice, která mu šeptá „necítím se tu úplně bezpečně“. Ale protože bohužel většina z nás hlas intuice považuje za hlas paranoie, hysterie či zbabělosti, přestanou mu naslouchat a…zemřou.

Již dříve jsem psal o tom, že se v současnosti pohybujeme v prostředí s velmi nízkou rizikovostí. Naše smysly jsou díky tomu otupělé a stáváme se díky tomu lehkovážnějšími.

První krok tak je připustit, že skutečnost je jiná. A následně s ní pracovat. Mnoho profesionálů si přivodí zranění nikoliv svou nezkušeností, ba naopak, svou zkušeností. Je to jejich způsob myšlení, a přesvědčení, že vědí a znají systém fungování. Ale již si nevšimli, že systém se lišil v detailech, které dohromady zapříčinily nehodu. Statisticky se tyto nehody jednou stanou. Ale nemusí se to stát vám nebo mně…

Jednou z věcí, kvůli kterým můžeme v přírodě zemřít, je fakt, že vůbec nechápeme síly, jimž čelíme. Protože už s nimi dlouho nežijeme v úzkém vztahu. Spíme v klimatizovaných místnostech, máme vyhřívané nepromokavé oblečení ze super lehkých materiálů. To vše nám šetří výdej energie a zároveň nás chrání. Ale také nás to odcizuje od přírody a my se stáváme mnohem více křehkými a náchylnými k „poškození“ i v relativně mírných vnějších změnách…a to je špatné. Fakticky žijeme jako rybičky v pečlivě udržovaném akváriu….

Když přecházíte neznámou rušnou ulici, v duchu děláte neuvěřitelné množství výpočtů, kdy měříte čas, vzdálenost, rychlost aut, které vás míjejí, abyste našli dostatečně velkou mezeru na přechod silnice. A při jízdě autem si na každých třech kilometrech uvědomíte více jak čtyři sta věcí, abyste mohli udělat asi čtyřicet různých rozhodnutí. A přesto statisticky při tom uděláte minimálně jednu chybu.

Postupně se učíte a pokud neřídíte jako blázen, větší chyba znamená pouze poškozenou karoserii a možná rozbitý nos i v relativně větší rychlosti. V divoké přírodě však každá chyba dá může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Od malé odřeniny, puchýře či ponožky blbě srolované v botě se můžete dostat do stavu, kdy nebudete schopni udělat už ani jeden krok v okamžiku, kdy to nejvíce budete potřebovat. A to vše jen proto, že jste ignorovali signály svého těla.

A když jdete ve skupině, lidé často zapomínají, že musí pochodovat tempem toho nejpomalejšího, nikoliv nejrychlejšího ve skupině. I to je častý důvod nehod. Ti nejpomalejší se sice možná hecnou, aby nebyli označení za brzdu či dokonce zbabělce (jakkoliv nesmyslně to může znít) avšak díky tomu rychleji spálí energii potřebnou k pozornosti kolem sebe.

Znalosti, které potřebujete ke zvládnutí situace (a tedy přežití) nevycházejí pouze z informací kolem vás, ale i ze zkušeností a z vnímání. A samozřejmě i z vašich reakcí na to, co se děje právě TEĎ a TADY. Budhistická rada zní: „Nezáleží na tom, co se vám stane, ale jak na to zareagujete.“ Občas mám pocit, že tato filozofie snad byla stvořena přímo pro to, aby nám pomohla přežít těžké chvíle a je jedno, jestli se jedná o přežití v divočině, nebo rozchod s partnerem. Rozhodně stojí za to si nastudovat více budhismus a jeho „pravidla života“.

Opakovaně se ukazuje, že čím více zabezpečíte nebezpečnou cestu, tím více (paradoxně) nehod se tam stává. Vzpomínáte si na lodní radar a systém protiblokování brzd v autě? Je to proto, že lidé přestanou být ostražití ke všemu dalšímu, co ještě může hrozit…

Předchozí díl

Pokračování

Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *