Mýty a pověry v bojovkách 6 – zbraně

Zbraně jsou také zajímavé ve svém vývoji v historii výuky bojových umění, zvláště v období přechodu z Budžucu na Budó. Pojďme se podívat alespoň na jednu z nich, která názorně demonstruje, jak probíhala přeměna v rámci modernizace. A pak si řekneme něco i o vhodném umístění (tréninkových) zbraní v dódžó i jejich (přílišném) uctívání.

Šinai

Historie šinai (bambusového meče) sahá až někam do 16. století. Podle některých badatelů se šinai vyvinul nezávisle ve dvou školách meče – Maniwa Nen rjú a Shinkage rjú. Šinai byl přibližně stejně dlouhý jako skutečný meč. Skládal se ze 4-5 bambusových částí podélně rozříznutých a opět pevně spojených k sobě omotáním po celé délce buď pevným látkovým (Nen rjú) anebo koženým pruhem (Shinkage rjú). Těmto šinaiům se říkalo fukuro šinai („šinai v sáčku“).

Až někdy koncem osmnáctého století proběhla další evoluce šinaie, kdy se začalo Budžucu postupně transformovat do Budó. Jelikož se v zemi objevuje obrovský zájem o cvičení s mečem a pouze několik málo zájemců má přitom za sebou skutečné vojenské zkušenosti, vznikla tu potřeba vytvořit pro studenty bezpečnější tréninkovou zbraň. Nakanishi Chuto, který žil ve druhé polovině osmnáctého století a byl mistrem Ono-ha Itto rjú, začal proto vytvářet techniky a tréninkové postupy, které v mnohém již připomínají moderní kendó. Používal zpočátku také fukuro šinai, avšak později přidal navíc ještě chrániče na ruce (kote).

Je důležité zmínit, že tyto úpravy ve jménu zvyšování bezpečnosti se nesetkala u všech studentů s právě pozitivním ohlasem. Někteří, zvláště bývalí vojáci, tyto změny brali jako degradaci umění boje, protože je zcela jistě rozdíl v útoku, když vím, že mě rána do ruky nezraní, oproti útoku, do kterého jdu zcela bez chráničů.

Budó scéna se tak rozdělila na dva tábory – jedni chtěli maximální ochranu studenta, protože dle jejich názoru již nebylo potřeba umět bojovat jako ve válečných dobách. Cíl výcviku se proto dle nich mohl soustředit na zdokonalování sebe sama prostřednictvím bojového umění.

První tábor proto tvrdil, že chrániče zcela deformují vnímání boje, protože pokud se protivník nemusí bát reálného zranění, pak mnohem více riskuje a současně i získává falešnou jistotu, že je zručný v zacházení mečem. Podíváte-li na původní Budžucu školy, které při volném souboji jen minimálně využívají chrániče, zjistíte, že se odváží zaútočit, až když mají reálnou šanci, že při tom sami nebudou také zasaženi. Ostatně je to podobné jako v přírodě. Ani vlk nezaútočí, když je reálné riziko, že při tom bude zraněn. Navíc pak často docházelo k situacím, že sice jeden druhého seknul do (chráněných) zápěstí, ale ten druhý to prakticky necítil a pokračoval v útoku například zásahem do hlavy. V tom okamžiku musel někdo jiný (nejčastěji přidělený rozhodčí) určit, kdo by „ve skutečné situaci“ prohrál.

Druhý tábor naopak chtěl chrániče proto, že bez možnosti co nejreálněji zápasit se ztrácí pointa bojových umění (Budžucu). Studenti si totiž nemohou vyzkoušet načasování, potřebnou sílu úderu k zastavení soupeře, ani samotný stres během zápasu. Taková bojová umění se pak mění jen v divadelní pózování s tradičními zbraněmi a v tradičním oděvu. 

Koncem osmnáctého století Nakanishi přidal ještě další chrániče (chránící hlavu (men) a trup (do)) a šinai upravil tak, aby byla pružnější a zároveň mohl ubrat zpevňující látkové/kožené části, které již nezakrývaly celou „čepel“ jako v případě typu fukuro šinai. Díky těmto úpravám byl šinai lehčí i aerodynamičtější, což umožňovalo rychlejší údery. To vše následně umožnilo jít do plného kontaktu bez rizika vážného zranění.

V sedmdesátých letech minulého století začali vyrábět šinaie i z karbonu, grafitu a polymerů s cílem plně bambus nahradit. Takové šinaie byly sice prakticky nerozbitné, ale také hodně drahé a mnoho studentů je odmítalo přijmout a cvičit s nimi.

Umístění zbraní v dódžó

Většinou se zbraně umisťovaly po stranách dódžó. Umístit je naproti vchodu nebylo možné, protože to bylo čestné místo vyhrazené pro kamidanu (viz druhý díl věnovaný Dódžó). Hned u vchodu to také není vhodné z taktického hlediska. Kdyby totiž do dódžó vtrhnul nepřítel, měl by u vchodu všechny zbraně hned po ruce.

Nicméně jelikož neexistuje jediné správné pravidlo (díky prostorovým propozicím dódžó, které se mohou zcela zásadně lišit), můžete v současnosti nalézt zbraně umístěné prakticky kdekoliv v dódžó. Je to dáno jednak tím, že stejný prostor mohou využívat i jiné „nebojové“ kluby (aerobik, joga…) a jednak tím, že prostor může být tak malý, že neumožňuje zbraně stabilně umístit někam u zdi.

Vždy by však mělo platit, že zbraně by se neměly válet po zemi a nikdy se na ně nesmí stoupnout. Je potřeba si opět uvědomit jak důležitou roli dříve v životě každého bojovníka zbraň hrála a podobné špatné zacházení většinou znamenalo, že dříve či později se zbraň poškodí a svému majiteli již nebude sloužit. To ho mohlo následně stát i život.

Proto si každý student musí být neustále vědom, kde svou zbraň má, byť jde „pouze“ o dřevěnou verzi. V rámci tréninku totiž nesmí existovat v nastavení mysli studenta rozdíl mezi dřevěnou a kovovou verzí. Drží meč. Jakmile trénink skončí, meč uloží do pouzdra a neodhodí někam do rohu. Pokud má někdo svou vlastní zbraň, je zakázáno se jí dotknout bez předchozího svolení majitele. Pokud využívá „erární“ zbraně, chová se k ní jako ke vlastní a po skončení výuky ji vrátí do stojanu nebo jinam na vyhrazené místo.

Uctívání zbraně

V některých školách se můžete setkat s přílišným důrazem na rituální formu zacházení s mečem, protože přeci „meč je duší samuraje“. No….ano…i toto je zromantizovaná představa běžná hlavně na Západě. Samuraj ke své zbrani přistupoval pragmaticky – pro něj to byl nástroj, o který je nutné pečovat tak, aby jej nezklamal při boji. Jistá úroveň úcty byla samozřejmá, ale rozhodně to nepřeháněli tak, jak je vidět v některých filmech. Samurajové rozhodně netrávili většinu svého (volného) času dlouhými meditacemi a rozjímáním nad koany. To jen opět díky nepochopení a neznalosti historického i kulturního kontextu se ze samurajů stali hlubocí filozofové. Více o tomto mýtu v chystaném článku.

Je nutné mít neustále na paměti, že samurajové byli především lidé, kteří se živili válečnictvím, a meč pro ně představoval způsob obživy. Proto se k němu chovali odpovídajícím způsobem. Praktickým, nikoliv přehnaně spirituálním. Koneckonců podívejte se na současné válečníky. Ti se také o své zbraně starají, mají je uložené na čistém a suchém místě a cizí lidé s nimi nesmí bez jejich povolení manipulovat. Nedělají však kolem toho takovou rituální šarádu, jaká je občas vidět zvláště na Západě v případě japonských mečů a často lidmi, kteří jelikož nemají zkušenosti s reálným bojem a válkou, si vše idealizují a romantizují. Meč je zbraň – obdivuhodný nástroj svým technickým zpracováním a kvalitou, který dobře poslouží pouze, pokud je o něj patřičně pečováno. Zcela jistě se nejedná o nástroj určený k jakémukoliv božskému uctívání.

Během devatenáctého a dvacátého století se začala i výroba mečů modernizovat….no…modernizovat. Tyto meče (guntó) se totiž začaly vyrábět ve velkém v továrnách podobně jako kladiva či lopaty. Do té doby Japonci neznali sériovou výrobu. Vše se předtím vyrábělo v jednotlivých kusech, takže každý nástroj byl svým způsobem unikátní a zasloužil si jistou úctu a obdiv. Sériová výroba však zcela změnila situaci a tomu odpovídala kvalita i klesající respekt majitelů ke svým mečům, protože takto vyrobený kus již svou „individualitu“ neměl. To byl obrovský posun ve vnímání vztahu Japonců k nástrojům a zbraním obecně.