Mýty a pověry v bojovkách 17 – odborné “termity”

Tímto jsem asi měl začít celý náš cyklus, protože stále vidím, jak i renomovaní učitelé, trenéři a instruktoři volně používají odborné termíny tak, jak jim to zrovna připadne. A ani si neuvědomují, že tím jednak shazují sami sebe, ale tomuto lehkovážnému přístupu k užívání odborných termínů učí i své studenty. V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na hezké rčení – „každý suterén nechť používá odborné termity na vlastní rizoto“.

Tito „učitelé“ totiž ukazují všem, že je vlastně jedno, jak se to jmenuje, hlavně, že dokážou dát silný úder…a jen tak posilují představu veřejnosti, že student bojových umění má buď psychologické problémy (a proto se věnuje bojovým uměním/sportům), anebo je zkrátka jen hloupý a mlátit někoho je jediná cesta, jak se ve světě prosadit… Budují tak ze svých studentů (hloupé) rváče a nikoliv inteligentní bojovníky. Sice před nimi občas pronesou během výuky nějakou rádoby hlubokomyslnou hlášku o „Cestě bojovníka“, ale skoro bych se vsadil, že ji ani sami nerozumí. Jak si za chvíli ukážeme, je to zcela v rozporu s komplexním výcvikem válečníka/bojovníka před pár stovkami let.

Víte, nejde ani tak o to být puntičkářský (ačkoliv tomto případě věřím, že by to bylo ku prospěchu), ale spíše navrátit slovům jejich prapůvodní smysl a díky tomu vyjasnit (jakékoliv) diskutované téma. V opačném případě bude totiž docházet ke zbytečným „filozofickým“ diskusím, co je lepší, apod. Pokud si však například vyjasníme co k čemu je určené, pak hned na začátku můžeme říci „počkej člověče, srovnáváš nesrovnatelné“, protože bojový sport se nehodí do sebeobrany, bojová umění do sportu a sebeobrana neslouží k duchovnímu zdokonalování sebe sama. A pokud to tam student přeci jen hledá, pak bude (z)klamán.

Máme tu minimálně tři plnocenné (zopakuji znovu – PLNOCENNÉ) formy/kategorie a proto není potřeba je zaměňovat a ohýbat jednu za druhou. Děje se to většinou jen proto, že člověk nezná dokonale „tu svou“ školu/systém včetně limitů i výhod. A pak aby “prodal” svůj systém, haní jiný…který často ani dobře nezná. Naopak systémy, které jsou “si jisté v kramflecích”, jen hovoří o tom co a jak učí a je na studentovi si vybrat. To, že nějaký systém učí například s halapartnou (ale klidně si sem dosaďte cokoliv jiného), z něj nedělá systém lepší. Někomu prostě více sedne halapartna, protože…ale to je vlastně jedno. Důležité je, že je to jedna z Cest, které vedou ke stejnému cíli – lepšímu člověku jak po stránce intelektuální, duchovní, tak i fyzické.

Čínský filozof Chung ni (kterého později známe pod jménem Konfucius) kdysi napsal: “Pokud nerozumíš slovům, nerozumíš ani člověku“. Chung ni studoval umění lukostřelby a velmi pravděpodobně i další bojová umění. Současně s tím byl přesvědčený, že bez vyjasnění souvisejících termínů nelze vést plodnou diskusi. Zasazoval se proto o tzv. „navrácení názvů“. Osobně mě překvapilo, že již v té době pravděpodobně existovalo cosi, co dnes nazýváme politická korektnost a odborné názvy se velmi volně používaly jak pro ohromení posluchačů, tak i pro posílení vlastního ega. Nic se tedy nezměnilo i v současnosti. Ale začněme hezky od začátku….

Bu – válečné, bojové 

Je obsažené ve slovech jako budo, bushido, bujutsu, apod. Původně se jedná o čínský znak složený ze dvou znaků „stop“ a „kopí“. Podle jednoho z nejstarších čínských slovníků Shuo wen je definice „bu“ tato: „Bu znamená omezení zbraní ve smyslu zastavení kopí.“ Jiný podobně starý historický zdroj Tso chuan uvádí: “Bu potlačuje násilí a omezuje zbraně…pomáhá šířit mír a uklidňuje masy.“ Druhý znak „stop“ se v těchto starých slovnících vysvětluje jako „zastavit“, „jít vpřed“, a dohromady s prvním znakem pro kopí pak „vzít kopí a jít vpřed“.

V tomto smyslu je „bu“ často dáváno do souvislosti s dalším znakem „bun“, což znamená literaturu, umění, kulturu a mír. V dávných dobách v Číně, Koreji i Japonsku byl za skutečného muže považován ten, který měl v jedné ruce „bu“ a ve druhé „bun“. Japonský válečník Kuroda Nagamasa (1568-1623) na toto téma napsal: „Bu a Bun jsou jako kola jednoho vozíku. Pokud jedno chybí, vozík bude mít problém stát rovně.“ A v současnosti je toto známo také pod rčením „bun bu ryo do“, což se velmi volně dá přeložit jako že „každý člověk by měl rovnoměrně rozvíjet jak své tělo, tak i svůj intelekt. Teprve pak bude skutečným bojovníkem“. A právě na to se v současnosti již zapomíná…..

Bujutsu – bojová technika, umění

Slovo “jutsu” znamená původně „techniku/umění/zručnost“ a jde obecně o techniky boje v jakémkoliv bojovém umění. Je důležité říci, že ačkoliv se bujutsu někdy překládá jako bojová umění, ve skutečnosti se jedná pouze o (technickou) dovednost, jak porazit protivníka a/nebo předejít vlastnímu zranění (v boji). Původně znamenal znak pro “jutsu” zcela něco jiného – „zaříkadlo, zaklínadlo“, které si cestující na každé křižovatce řekl, aby si zajistil bezpečnou cestu. Později tento znak začal nabývat více abstraktního významu – dlouhou a klikatou cestu, kterou člověk musí podniknout, aby dosáhnul svého cíle. A až o něco později se tento termín přenesl i ve svém abstraktním významu na studium bojových umění.

Bugei – umění boje/válčení

„Gei“ se překládá i jako „ušlechtilá umění“, což tedy znamená, že ten, kdo praktikuje „bugei“ musí pracovat jak na svých (vnějších stránkách) technických dovednostech ovládání zbraně/těla, ale i na svém intelektu (vnitřní stránka). Původní čínský znak, ze kterého vychází „gei“, znamená „klečícího muže, který oběma rukama sází rostlinu do země“. Jinými slovy nikdy by nemělo jít jen o fyzickou stránku činnosti (CO a JAK), ale také vědět PROČ a co to znamená pro budoucnost. Ve spisu Honcho bugei shoden z roku 1716 se píše o životech slavných válečníků a kromě toho je zde i rozdělení Bugei disciplín do osmi hlavních kategorií. Termín „jutsu“ je tu pak synonymem pro „techniku, dovednost“.

1. Shikke – etiketa v boji
2. Shajutsu – umění lukostřelby
3. Bajutsu – umění jízdy na koni v boji
4. Tojutsu – umění zacházení s mečem
5. Sojutsu – umění zacházení s kopím
6. Hojutsu – umění zacházení se střelnými zbraněmi
7. Shogusoku – umění zajmout nepřítele
8. Jujutsu – umění boje beze zbraně

Heiho – prakticky synonymum slova Bugei

„Hei“ znamená zbraň, voják, armáda, boj, strategie a původní znak znázorňoval dvě ruce držící sekeru. Ve starověké Číně se původně jednalo o znak přinášející štěstí. Ve spisu Kuo yu yueh yu se píše: “Hrdinství je rozporuplná ctnost, zbraně jsou nástroje špatných znamení a konflikt je až poslední možnost.“ V dalším spisu Tao Te Ting, píše Lao Tzu: “Zbraně jsou nástroje špatných znamení.“ A ve spisu Tso chuan se k tomu říká: “Zbraně jsou jako oheň; pokud je nekontrolujete, začnou oni kontrolovat váš osud.“

Druhý termín „ho“ znamená “zákon, kód, metodu” a ve spojení s „hei“ jde o “zákon zbraní“, nebo také “vojenskou strategii“, jak jsme si blíže popsali například v tomto článku.

Budo – Cesta boje

Klíčový znak je „do“, tedy cesta, stezka, ulice, Cesta. Znak pro „do“ se skládá ze dvou znaků „hlava“ a „pohyb“ a naznačuje tedy inteligentní cestu/způsob pro pohyb vpřed, nikoliv nutně do místa určení, ale spíše ve smyslu krok za krokem. Jde o základní element studia válečnictví či boje. V tomto případě se techniky boje používají jako nástroje k rozvoji lidské bytosti (a nikoliv primárně k poražení protivníka, jako je tomu v případě disciplín Bujutsu). Do vnímaná jako Cesta tedy může být chápána jako cvičení, filozofie, Cesta života nebo dokonce víra dle toho, jak jí kdo rozumí a chápe. Již dříve zmiňovaný Chung ni k tomu napsal: ”V lukostřelbě není cíl naší hlavní starostí.” Říká tím, že terč samotný není důležitý. Mnohem důležitější je dovednost, kterou se při snaze terč zasáhnout, naučíme. Neboli “Cesta je důležitější, než cíl”…. A opět tu jde o dovednosti a znalosti, které člověk získá studiem Cesty a které se netýkají pouze technické dovednosti umět vystřelit šíp, seknout mečem či udeřit silně. Nestačí umět pouze CO a JAK, ale musíte chápat i PROČ. Jedině pak pochopíte i proč jste se vydali právě po této Cestě a ne jiné, ačkoliv všechny Cesty vedou ke stejnému cíli – dokonalému bojovníkovi i člověku.

Bushido – Cesta bojovníka

Ve světle vysvětlení předchozích termínů by mělo být vnímáno jako „Cesta vzdělaného bojovníka/válečníka“.

Jak asi sami uznáte, ne vždy, ba dokonce v drtivé většině případů tomu tak není. Velmi často se studenti některých Budo disciplín tak soustředí na závody a soutěže (judo, kendo,…), že jim zcela uniká skutečný význam toho, co studují. A taková disciplína se pak redukuje na pouhý fyzický pohyb, kde vítězí především vnější fyzické aspekty jako fyzická kondice, vytrvalost, síla a technika před intelektem a budováním lepšího a dokonalejšího člověka….. A jak to následně ovlivní prapůvodní účel, můžeme vidět například právě na judu, které se čím dál více stává pouze japonskou verzí (řecko-římského) zápasu…

Cesta bojovníka (bushido) je v Hagakure popsána jako „Cesta nalezená ve smrti“. A odkazuje na fakt, že jakmile bojovník akceptuje smrt jako možný výsledek jeho boje, pak se tím zbaví strachu, který by ochromil jeho myšlení. A tím umožní přístup v té části mozku, kde jsou uložené dlouholeté znalosti a zkušenosti k vítězství (prefrontální kortex).

Bushido je také o tom neustále se část po části zbavovat svého ega, které se vždy bude snažit za každou cenu vyhrát i za cenu zranění, zmrzačení či dokonce smrti. Zajímavé je, že už tehdy se říkalo: “zbavit se ega je základní předpoklad k vypuštění šípu či provedení dokonalého seku mečem.“

Jak člověk stárne…ehmm zraje….začíná mu plně docházet význam těchto slov….už musím zkrátka akceptovat fakt, že na tatami už nejsem nejlepší a nemám ani tak dobrou kondičku v porovnání s těmi dvacetiletými…holomky….rozhodně mám na čem pracovat, ale s každým dalším tréninkem se to lepší 😉 A hlavně si před studenty musím i nadále dávat pozor, jak co pojmenovávám, protože takto to budou nazývat i oni. A pokud to budou nazývat špatně, pak je to především má zodpovědnost…i ostuda….I proto musí studenti v našem jujutsu klubu složit na ten který technický stupeň také zkoušky z teorie, které pro ně máme zpracované (včetně testů) na eAkademii Bojovky.info. Jak jim často během výuky říkáme: “hloupých bojovníků je na světě příliš mnoho” a proto….Bun Bu Ryo Do…

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp – FAQ
History of Budo – part 1, History of Budo – part 2; Empty Mind Films

Persimmon Wind: A martial artist’s journey in Japan; Dave Lowry; Koryu Books; 2005; ISBN-13: 978-1-890536-10-7
Seppuku: A history of samurai suicide; Andrew Rankin; Kodansha USA, Inc.; 2018, ISBN 978-1-56836-586-2
Seppuku: Etiquette for the Seppukunin, Kenshi & Kaishakunin; Uemon Moridan; transl. Fumio Manaka, Eric Shahan; printed in Poland Amazon Fullfilment; 2016; ISBN-13: 978-1523486922

The Swordsman’s handbook – samurai teaching on the Path of the sword; William Scott Wilson; Shambhala Publications Inc.; 2014; first edition; ISBN 978-1-61180-062-3

Jarda Kolcun