Přečteno: 1342

„Mokusóóóóó“ patrně zaslechnete prakticky v každém dojo, kde se učí japonské bojové umění. Většinou to zní jako pokřik podobně jako „yame“, či „hajime“. Slovo „mokuso“ se skládá ze dvou slov – „moku“, což znamená „utišit“ a „so“, což jsou „myšlenky“. Mokuso se někdy (chybně) chápe jako meditace, ale to není úplně přesné. Spíše mokuso vnímejte jako předěl mezi dobou vašeho běžného života a dobou věnovanou studiu bojového umění.

Bylo by chybou v tom hledat něco dalšího…spirituálního. Cílem mokuso je zkrátka přestat myslet na problémy v práci, či co ještě musíte ten den udělat a zaměřit svou plnou pozornost na studium Cesty (prostřednictvím bojových umění). Například u nás v roztockém jujutsu klubu visí na stěně svitek s nápisem jujutsu v kanji (japonské znaky). Studentům na začátku výuky vždy řekneme, aby se na svitek podívali a uvědomili si, že právě teď a tady neexistuje žádná škola a rodina a ostatní kroužky. Teď je jen a pouze jujutsu. Všechno ostatní musí na následující hodinu pustit z hlavy a soustředit se pouze na techniky a dovednosti, které je budeme učit.

A na co myslet během mokuso? Fakticky na nic. Opravdu na nic, abychom mohli plně vnímat a přijímat nové informace bez rušivých myšlenek na cokoliv jiného. I proto se tato fáze výuky někdy mylně vysvětluje jako meditace, ale kdo z vás se meditaci věnuje, ví, že v meditaci jde o mnohem více, než jen přesměrovat své myšlenky z téma A na téma B (což je právě cílem mokuso).

Úklona – seiza

První věc, kterou se studenti jujutsu učí, je, jak se mají správně uklonit. A současně jim i vysvětlujeme, že nejde o vyjádření podřízenosti, nýbrž o vyjádření respektu a úcty k místu, kde se budou učit, učiteli, který je bude učit a svým partnerům, se kterými se budou učit.

Když bychom zabrousili do historie Japonska a snažili se najít původ všech možných ritualizovaných úklon, dříve či později narazíme na školu Ogasawara ryu, která vznikla přibližně ve čtrnáctém století a přesně popisovala jednotlivé úkony v rámci etikety. Kromě jiného tato škola například definovala devět různých způsobů úklonu vsedě. Ritsu rei je úklona ve stoji a Za rei je úklona v kleku (seiza). Je nutné dodržet následující pravidla:

Nemějte dlaně strnule po stranách stehen
Nehýbejte s dlaněmi položenými na stehnech
Při pokládání dlaní na stehna s nimi o stehna neplácejte. Neměli byste vydat žádný slyšitelný zvuk. Jakýkoliv zvuk totiž pouze znamená „podívejte se na mne, tady jsem“ a je to považováno za nezkrocený projev ega a tedy proti základní myšlence Budó.
V kleku se nekývejte. Pokud vás bolí nohy, pak paradoxně pomůže se vůbec nehýbat. Při delším klečení se nohy postupně umrtví a nebudou vás bolet. Pokud se však budete snažit zbavit bolesti tím, že sebou budete různě kývat do stran, abyste ulehčili kolenům a stehnům, pak se bolest znásobí, protože chvíli vám do nohou bude proudit krev a chvíli zase ne. To vyvolá mravenčení a bolest.
Někdy vám řeknou, že během úklony byste nikdy neměli ze svého protivníka spustit oči a proto se uklonit pouze tak hluboko, abyste jej neustále viděli. Takže si různě vyvracíte krk, abyste šli v úkloně dostatečně hluboko a přitom stále protivníka viděli. To je, jak asi sami tušíte, nepochopení úklony. Máte si sednout tak daleko od protivníka, abyste mohli včas zareagovat. Při úkloně musí hlava zůstat v jedné přímce s rovnými záda a nijak se nevychylovat předklonem či záklonem. Vše je nutné zvládnout pomocí periferního vidění. Při úkloně v postoji byste měli být tak daleko od soupeře, abyste při úkloně viděli jeho chodidla. To vám úplně stačí ke kontrole situace.
Pokud se ukláníme v seiza, pak nejdříve jde levá ruka, následně pravá, poté se uklání trup. Nazpět jde pravá a poslední se zvedne levá ruka. Důvod je čistě praktický. Meč se nosí po levé straně, takže při úkloně je snaha ponechat pravou ruku co nejdéle volnou, aby v případě potřeby mohla sáhnout pro meč a tasit. I proto je na zem poslední a první se zvedá. Pro někoho to může znít paranoidně, ale nutné si opět uvědomit kontext, ve kterém úklony vznikaly. Tehdy bylo běžné a časté zaútočit na protivníka, když byl nejméně připraven. Což se jevilo při úkloně. Tímto způsobem samurajové snižovali riziko útoku protivníka. Nicméně jsou školy, kde jdou na zem obě ruce současně a také se současně zvedají. Jak jste si již mohli všimnout, neexistuje jediné správné provedení a každý způsob má i své někdy více někdy méně logické vysvětlení. Pokud tedy přijdete do jiného dojo, učte se pohledem a napodobujte ty, kteří jsou v dojo místní. Nesnažte se za každou cenu odlišit „svým způsobem“. Bylo by to považováno za nezdvořilý projev ega. Vězte, že budete mít ještě mnoho příležitostí ze sebe udělat hlupáka, tak je zkuste co nejvíce minimalizovat….
Při přechodu z úklony vsedě do postoje a naopak jde opět dolů nejprve levá noha a po ní teprve až pravá. Opět je důvod stejný jako v případě pokládání rukou – být kdykoliv připraven použít meč v případě ohrožení.
Dle tradice Ogasawara ryu se správná úklona učí tak, že se na zem položí papír v místě, kam pak položíte kolena, a vaším úkolem je kleknout si tak, aby se papír nepohnul a ani nezašustil.
Při vstávání se pak chodidlo nohy položí co nejblíže kolenu. Proč? Zkuste to v těsném kimonu a pochopíte, proč nemůžete při vstávání udělat velký výkrok vpřed či vzad. Navíc to může vypadat jako útok.
Úklona je vždy provedena až na slovní pobídku (například Shomen ni rei, Sensei ni rei či Otage ni rei)
Jsou školy, kde se očekává, že se studenti budou klanět jeden druhému na začátku i konci provedení techniky. Jsou však i kluby, které vyžadují jen úklonu na začátku a konci výuky. Neexistuje jediné správné pravidlo a vše je podřízeno rozhodnutí sokeho či senseie.

“Oss!” a další výrazy (často nesprávně) používané při výuce bojových umění

„Heigo“ znamená v překladu „vojenská hantýrka“ a každý pokročilý student by měl mít na paměti, že začátečník nebude všem těm cizím slovům zpočátku rozumět. Ba co víc, ačkoliv se jedná o japonštinu, velmi pravděpodobně této „hantýrce“ nebude rozumět ani Japonec, který bojová umění nestuduje. Například slovo „Oss!“, které je často (až moc) v některých dojo slyšet. V karate dojo nabývá mnoha významů od „rozumím“, „zkusím to“, „ahoj“, „na shledanou“, „ano“, „ne“, „Sensei!“ až po „bolí mě noha“. V jiných dojo se Oss používá pouze jako pozdrav. Když badatelé pátrali po původu tohoto slova, došli k závěru, že pravděpodobně jde o zkrácenou verzi Ohayo gozaimasu (dobré ráno). Jiní zase říkají, že jde o zkrácenou verzi Onegai shimasu, což se dá přeložit jako pobídka, „pojďme si zacvičit“. Nicméně ani pro jedno vysvětlení neexistuje nějaký solidní důkaz, takže se opět hlavně v novém dojo dívejte a méně diskutujte, ať ze sebe neděláte „hloupého chytrolína“.

Zkusme se na používání japonských výrazů a snahu o jejich pochopení podívat maličko jinak: představte si, že nejste rodilým mluvčím, ale chtěli byste učit například angličtinu po návratu domů. Jedete do Anglie, kde každé ráno zaslechnete krátkou verzi dobrého rána – „morning“ a budete se domnívat, že to je způsob jakým přivítáte nějakou osobu, která přijde do třídy. A protože jste chodil do školy v Anglii pouze ráno, neuslyšíte jiný pozdrav, než „morning“. Budete se proto logicky (avšak naprosto mylně) domnívat, že jde o univerzální pozdrav, který je použitelný v jakémkoliv čase, nikoliv jen ráno. A nebudete tak vůbec vědět, že se takto nezdraví například vojáci v armádě.

A protože toto od vás přeberou vaši studenti, z nichž někteří se začnou všetečně ptát, co to vlastně znamená v překladu, jejich mistr, aby se před nimi neshodil, si vymyslí nějaké uvěřitelné vysvětlení, jako například: „Angličané se takto zdraví, aby si připomněli svou slavnou historii i pevnou víru v budoucnost.“ A pravděpodobně se objeví i další vysvětlení a to vše jen proto, že původní učitel neznal kontext, ve kterém se, v našem případě, „Oss!“ používal.

Buďte velmi opatrní, pokud budete vykládat význam nějakého vyjádření pouze dle svých vlastních zkušeností a bez znalostí specifického kontextu. Pak se může stát, že budete konstruovat vysvětlení, která jsou zcela mimo mísu.

„Morning“ 😉

Zdroj:

In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9

Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf

Jarda Kolcun