Mýty a pověry v bojovkách 14 – seppuku 1

Když se řekne seppuku (nebo harakiri), většinou se člověku hned vybaví scéna z japonského filmu, kde si samuraj chladnokrevně rozpáře břicho a ještě stačí napsat báseň oslavující život či smrt. A často to tak i bylo, seppuku je totiž přesně definovaná metoda, jakým si japonský válečník mohl důstojně vzít život a navrátit tím ztracenou čest sobě i své rodině. Těch důvodů k seppuku však mohlo být mnohem více, jak si později řekneme.

V tomto cyklu si tedy budeme povídat o historii, typech seppuku, ale i dalších názvech, které se v souvislosti s tímto aktem používají. O jednotlivých, přesně definovaných, rolích účastníků seppuku i samotném průběhu. A dozvíme se také, že právě znalost přesného postupu jak si důstojně a se ctí vzít život patřila do standardní výuky japonských koryu bujutsu. Tak pojďme na to.

Historie

Původ rituálu seppuku sahá do velmi dávné historie (hovoříme o 7.-8.stol. n.l.). Existují dobové záznamy popisující japonské válečníky, kteří poté, co byli poraženi, si rozpárali břicho, vytáhli svá střeva a vyhazovali je do výšky, aby ukázali svým přemožitelům, jak silní a stateční bojovníci vlastně byli. Nebo jiní stihli napsat těsně před svou smrtí básně…svou vlastní krví. Ale těch způsobů, jak ukázat nepříteli svou sílu, a zároveň zemřít jako skutečný bojovník, bylo mnohem více.

Jsou také známy případy samurajů, kteří zemřeli sami z důvodu vykrvácení, zatímco jiní zemřeli rukou svého druha ve zbrani či sluhy… Jsou i případy, kdy celé rodiny páchaly seppuku… Přítel setnul svého kamaráda. Otec setnul svého syna a naopak. Bratři se navzájem bodnuli, milenci zemřeli na hrobě svých milovaných… Sloužící zemřeli po smrti svých pánů… Vrah obrátil meč proti sobě, když viděl, že již neunikne… Vojáci umírali mečem ve jménu císaře… Manželky si braly život, aby zahanbily svého manžela… Jak vidíte, použití seppuku, jako formy vyjádření určitého názoru, bylo velmi univerzální.

Seppuku může být spontánní či předem připravené, dobrovolné nebo vynucené, veřejné či soukromé. Může být důstojnou ceremonií za účasti několika mála svědků, nebo skoro až cirkusovou atrakcí pro (prosté) davy.

V japonské literatuře existuje mnoho záznamů seppuku, kterou lidé páchali ve jménu cti, hanby, zoufalství, zármutku, paniky, protestu, vlastenectví, odplaty, nenávisti i lásky. Seppuku provedli válečníci, sluhové, děti, úředníci, učitelé, policisté, piráti, básníci, princové i mniši.

Zajímavé je, že rituál samotný je unikátní a nikde jinde na světě jej nenaleznete propracovaný do takových podrobností, jako je tomu právě v Japonsku. To však neznamená, že by akt sebevraždy z výše uvedených důvodů byl vlastní jen Japoncům. Různé formy (vojenské) sebevraždy nalezneme i v historických záznamech jiných kultur jako jsou afričtí válečníci Ašanti z Ghany, severští Vikingové, Thrákové, Arabové, Galové, Gótové, Turci, Portugalci, Tamilové či v relativně nedávné době i sovětští vojáci.

Ale zpět k seppuku. Podle všeho se do Japonska dostal tento způsob sebevraždy z Číny. V Číně se tento speciální postup nakládání s poraženými vojáky popsal ve spisech již z doby dynastie Západní Čou (1050-771 před n. l.), kdy se celkem pragmaticky usoudilo, že ti, co byli poraženi, se mohou časem opět zorganizovat k dalšímu odporu, takže bude nejjistější, aby byli zlikvidováni. A protože válečník nechtěl zemřít jako ovce na porážce, byla sebevražda jediný způsob, jak důstojně ukončit svůj život. V Japonsku se tento postup začíná objevovat v textech až v 8. stol. n.l. a následně se již pak často vyskytuje i v různých kronikách ze 13.-14.století.

A proč právě otevření břicha bylo zvoleno jako forma sebevraždy? Byl v tom totiž symbol čistoty převzatý s primitivních symbolismů té doby. Člověk, který nemá co skrývat, prokáže svůj čistý úmysl tím, že světu ukáže svůj vnitřek, respektive vnitřnosti.

Formálně se tato forma sebevraždy dostala do japonských oficiálních protokolů etikety až v době Heian (794-1185). Japonské slovo pro sebevraždu bylo „jiketsu“, což se dá volně přeložit jako „sebezničení“.

Pojďme se jenom krátce (protože později si tento akt rozebereme mnohem podrobněji) ještě podívat na samotný akt rozříznutí břicha. Když se nad tím zamyslíte, pak rozříznutí břicha není úplně nejrychlejší způsob, jak si vzít život. Například Takayama Kikokuró (1747-1793) přežil ještě dalších 19 hodin poté, co si otevřel břicho a vážně při tom zranil tenké i tlusté střevo.

Jiná lékařská zpráva z podobného období informovala o seppuku, kdy řez byl dlouhý necelých 13 centimetrů a hluboký asi 1,5 cm a přesto člověk žil ještě dalších 14 hodin, než nakonec zemřel. Jak vidíte, taková smrt přicházela velmi pomalu a cesta k ní byla skutečně bolestivá. Jenže jak jinak se zabít, když ne bodnutím do břicha? Přeřezat si žíly na rukách je smrt velmi pomalá a pro válečníky nebyla považována za dostatečně důstojnou. Bodnout se do srdce bylo s japonským mečem technicky dosti náročné, protože japonský meč byl příliš dlouhý na takovou akci. Pokud uchopíte meč do obou rukou, je právě břicho přirozeným místem k bodnutí a následnému řezu.

Seppuku nebo harakiri?

Na rozdíl od seppuku bylo slovo harakiri používané v Japonsku jen velmi zřídka. Termín seppuku se často používal jak v mluvené, tak i psané formě. Harakiri se dá přeložit jak „řezání/rozpárání břicha“ a seppuku se překládá jako „řezání žaludku/břicha“. Jak vidíte, velký rozdíl v tom není. Termín harakiri se však používalo více jako vulgarismus, označující spíše řeznický akt, zatímco seppuku bylo důstojné označení, které vyjadřovalo akt čestné sebevraždy.

Termín seppuku se poprvé v Japonsku objevil někdy v patnáctém století. Do té doby válečné příběhy používaly termín „hara kiru“ ve smyslu „hara kiru fukusu“ („rozříznout si břicho a padnout mrtvý na zem“). Další běžným spojením bylo také „hara o kakitta“ („řezem si otevřel břicho“). Mezi dalšími, v té době používanými termíny, patří i „jigai“ („smrt zapříčiněná vlastní činností“). Za zajímavost také stojí, že v samurajských manuálech z éry Tokugawa se samuraji, který bude konat seppuku, říkalo „seppuku jin“, zatímco meči, který na seppuku použije, se říkalo „hara kiri-ha („ostří určené k řezání břicha“).

Další názvy seppuku

Japonci rozeznávají několik variant seppuku dle specifických důvodů. Pojďme si uvést několik z nich:

• Funshi – forma seppuku, která se vykoná v případě, že samuraj byl vážně uražen chováním nadřízeného. Samuraj si v tom případě rozřízne břicho, vyjme svá střeva, položí je na stolek (který jinak slouží k čajovému obřadu) a požádá svědky, aby je doručily jeho nadřízenému. Cílem je ukázat svému pánovi, že samurajovo hara – fyzické a spirituální centrum je čisté. Je to považováno i za zkoušku čistoty úmyslů.
• Kanshi – forma seppuku, která má vyjádřit protest proti rozhodnutí svého pána. Jedná se například o jeho nedůstojné chování, nesmyslné rozhodnutí, apod.
• Sokotsushi – tato forma seppuku sloužila jako omluva za spáchaný zločin. Například samuraj Taki Zensaburo se veřejně rozhořčil nad přítomností západních cizinců na japonské půdě rok poté, co jim vláda oficiálně povolila vstup do země (1868). V rámci svého hněvu pak zaútočil na britskou obchodní stanici v Kobe. Poté, co byl chycen, bylo mu nařízeno vykonat seppuku jako omluva za své neodpustitelné chování. Tato seppuku byla také první seppuku, které mohli přihlížet i neJaponci. Jedním ze svědků byl i Lord Redsdale, který pak západním novinářům vypověděl: „Bylo to strašné…“
• Kappuku – „rozdělení otevřeného břicha“
• Tofuku – „zmasakrování břicha“
• Isame Fuku – „otevření břicha z důvodu protestu“
• Keikei – „ložnicový rozsudek“ – forma seppuku speciálně vyčleněná pro členy císařského dvora
• Oi bara – tato forma seppuku se vykonala, poté co sluha, který plnil roli kaishakunina byl donucen asistovat při seppuku svého pána a jelikož šlo o porušení pravidla, že sluha nemůže vztáhnout meč na svého pána, musel si poté také vzít svůj život.
• Tachi bara – tato forma seppuku byla v postoji a většinou se vykonávala válečníky přímo na bojišti hned po prohrané bitvě
• Kama bara – tato forma nemá nic společného se skutečnou seppuku. Jedná se pouze o divadelní provedení seppuku kamou (srp), které bylo předváděné v rámci představení divadla Kabuki.
• Kage bara – forma seppuku, kdy samuraj tajně provede seppuku, následně své břicho zakryje kimonem a ukáže až na veřejnosti za dramatických okolností. Ačkoliv by se mohlo zdát, že půjde opět o záležitost divadelní, v historii je známo několik případů, kdy se tak stalo i ve skutečnosti. Například Yajima Mitsuyasu, samuraj poražené armády provedl tuto formu seppuku, následně předstoupil před své nepřátele a začal tahat svá střeva ven a křičet na ostatní, že nyní může zemřít jako velký válečník. Po chvíli se objevil jeden z jeho věrných strážců a setnul jej.
• Seppuku jako forma vraždy – zajímavé bylo, že někteří vrazi začali fingovat seppuku, aby zakryli fakt, že se ve skutečnosti jednalo o vraždu. Vyšetřovatelé se proto postupně naučili rozeznávat rozdíly a odhalovat tak skutečné seppuku od zločinů. Jedním z neklamných příznaků vraždy bylo množství krve ve tvářích. Když totiž člověk vykoná seppuku, prakticky ihned se krev dostává z hlavy a tváře do břicha. Díky tomu jsou tváře pak bledé. V případě vraždy však tváře zůstávají déle růžové, protože nejdříve byl samuraj zabit a až teprve poté mu bylo rozpáráno břicho.
• Seppuku jako sebevražda – seppuku se využívala i k vyřešení depresí, samoty či chudoby. Dokonce i v takových chvílích se snažil samuraj zemřít důstojně.
• Seppuku jako obětování – „junshi“ – jde o formu seppuku, kdy si sloužící i rodina vezme život po (přirozené) smrti svého pána. Začátkem sedmnáctého století však byla zakázána (oi bara kinshirei) čtvrtým šógunem Tokugawou jako zbytečné plýtvání životy.
• Uchi kubi – technicky tato forma fakticky nepatří mezi seppuku, jelikož se jedná o prosté setnutí hlavy. Uvádím je zde pouze pro úplnost, kdyby se někdo setkal i s tímto výrazem.

Typy seppuku

• Ichimonji (jeden horizontální řez) – tento typ byl nejběžnější v éře Tokugawy (1603-1867), avšak často vedl spíše k diagonálnímu řezu, jak se zvyšovalo utrpení samuraje
• Júmonji (dva křížové řezy) – nejdříve je proveden horizontální řez pod pupkem a následně se pokračuje vertikálně nahoru. Je doporučeno provést horizontální řez nehluboký, aby se zabránilo tomu, že střeva ven vypadnou příliš brzo.
• Hachimonji (dva vertikální řezy) – řezy v takovém případě připomínají kanji pro číslo osm (hachi)
• Sanmonji (tři horizontální řezy) – tento typ byl proveden jen těmi nejstatečnějšími samuraji. Kdo dokázal vykonat tři řezy, byl odměněn obdivným provoláním svědků tohoto aktu.

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp – FAQ
History of Budo – part 1, History of Budo – part 2; Empty Mind Films

Persimmon Wind: A martial artist’s journey in Japan; Dave Lowry; Koryu Books; 2005; ISBN-13: 978-1-890536-10-7
Seppuku: A history of samurai suicide; Andrew Rankin; Kodansha USA, Inc.; 2018, ISBN 978-1-56836-586-2
Seppuku: Etiquette for the Seppukunin, Kenshi & Kaishakunin; Uemon Moridan; transl. Fumio Manaka, Eric Shahan; printed in Poland Amazon Fullfilment; 2016; ISBN-13: 978-1523486922

Jarda Kolcun