Mýty a pověry v bojovkách 33 – Mniši střelci/odstřelovači

Přečteno: 55

Tento mýtus se zabývá „historickou“ postavou mnicha bojovníka zvaného Sohei. Většina tohoto mýtu pochází z nepochopení celkové organizace buddhistických chrámů i “propagandy” ze strany šlechty a historiků v průběhu japonských dějin. Ono nedorozumění vychází ze skutečnosti, že buddhistické chrámy v Japonsku tvořily jednu ze tří mocenských struktur v Japonsku: dvůr, samurajové a chrámy. Všechny tři skupiny mezi sebou soupeřily o moc a zároveň měly přístup k obrovským majetkům, bohatství a tím pádem i vlastním vojenským formacím. Úkolem kronikářů/historiků tehdejší doby bylo démonizovat chrámy za to, že disponují bohatstvím a mocí. Toho dosahovali tak, že se odvolávali na buddhistické zákony a tvrdili, že je špatné, když mniši berou zbraně a způsobují krveprolití. Problém však byl v tom, že to ve skutečnosti nebyli “mniši”, kdo se chopil zbraní….

Mnohem výstižnějším popisem těchto ozbrojených jednotek by bylo spíše „mnišské armády“, jak je definoval Mikael S. Adolphson ve své knize “The Teeth and Claws of the Buddha“. Je to mnohem věrnější skutečnosti, než v současnosti používaný nesprávný termín „váleční mniši“.

Tyto mnišské armády totiž byly tvořeny hlavně místními lidmi a pracovníky z chrámů a připojených svatyňových komplexů, ale také lidmi pracujícími na statcích, která majetkově patřila chrámům. K těmto formacím se z různých důvodů přidružovali i samurajové, ať už šlo o náboženské přesvědčení nebo rodová příslušnost k výše zmíněným hospodářským statkům.

A tak ve skutečnosti nejblíže k těm takzvaným “bojovným mnichům” měli klerici, kteří sice byli členy chrámů, avšak na nižší úrovni, a často byli přidělováni spíše jako služebníci mnichů (tedy skutečných mnichů) nebo jako pomocní dělníci či v některých případech dokonce správci chrámů, ale důležité je, že se nejednalo o mnichy. Mniši byli zpravidla vyššího urozeného původu anebo dokonce šlechtici. A tito muži, až na několik velmi ojedinělých případů, zbraně do rukou nebrali.

Nu a jak to bylo s oním typickým vzhledem “válečného mnicha”, jenž nosí bílou kápi na hlavě? Tato část mýtu vychází z práce malířů a ilustrátorů, kteří se v průběhu japonské historie snažili ve svých dílech vizuálně odlišit zlé “sohei” od ostatních postav. Skutečnost byla taková, že stejnou pokrývku hlavy používali klerici a duchovní nižší úrovně, aby se mohli účastnit rituálů vyšší úrovně, nebo aby lidé byli při návštěvě chrámu anonymní. V některých vzácných případech se nosily během bojů; například na hoře Hiei se odehrálo mnoho bojů mezi různými částmi chrámových komplexů, při nichž docházelo ke žhářství a dalším potyčkám. Zkrátka jde o to, že se nejedná o součást bojové výstroje; je to oděv určený k anonymitě za různých okolností.

Jak vypadaly „mnišské armády“? Asi nebude překvapením, když napíšu, že se nijak výrazně nelišily od jiných armád té doby. V případě rebelských skupin Ikko Ikki by se pravděpodobně ve většině případů jednalo spíše o dosti hůře vybavené armády v porovnání s těmi, proti kterým stáli na bojišti. No, a tak se dostáváme i k “mnišským odstřelovačům/střelcům”. Za zmínku stojí dvě hlavní skupiny: Negoro-shu a Ikko Ikki.

Začněme nejprve u Negoro-shu: Negoro-ji (starý šingonský buddhistický chrám v provincii Kišu) byl pravděpodobně prvním místem na ostrově Honšú, kde se Japoncům dostaly do rukou střelné zbraně díky muži, který cestoval do Tanegashimy, poté co tam byly poprvé zavedeny zápalkové zbraně. Existuje několik verzí tohoto příběhu: podle jedné z nich se muž jménem Tsuda Kenmotsu aktivně věnoval pašování mezi provincií Kishu a pevninskou Čínou, a na Tanegashimě ztroskotal. Podle jiné verze ho do Číny vyslal chrám Negoro-ji, aby se k jedné z těchto střelných zbraní dostal a tajně ji přivezl zpět. Ať už se na Tanegashimě ocitl jakkoli, víme, že jednu z těchto střelných zbraní přivezl i do chrámu Negoro a kovář, který tam dočasně pobýval a pocházel ze Sakai, ji pak úspěšně vyrobil. Díky tomu se chrám Negoro a prefektura Sakai stali prvními výrobci střelných zbraní v Japonsku. Negoro-ji mělo vždy silnou vojenskou jednotku a rychle zavedlo zbraně do své výzbroje. Tsuda Kenmotsu také založil druhou japonskou střeleckou školu v Japonsku, Tsuda-ryu, a za svého života dosáhl velkého věhlasu, kdy dokonce vystupoval pro šóguna a získal pak vysokou dvorní hodnost. Jeho bratr Suginobo, který byl ve skutečnosti mnichem, byl jeho nadšeným příznivcem a zřejmě významně přispěl k zavedení střelných zbraní i mezi chrámové vojáky (pozor jednalo se stále o kleriky, nikoliv mnichy).

Proto byli Negoro-shu jedni z prvních střeleckých jednotek v Japonsku a získali si později proslulost. Chrám navštívil i páter Caspar Vilela a ve svých spisech si jich všiml. Přirovnal je k rhodským rytířům na Západě, ale zmátlo ho, že většina bojovníků “nesložila sliby celibátu” a často se oddávala ženám a alkoholu. Opět se tak zdá, že jde o nepochopení skutečné povahy mnišských armád v Japonsku, protože jak jsme s již řekli, vojáci nebyli mnichy, ale v lepším případě kleriky.

Negoro-shu se poté zúčastnili mnoha bitev proti třem sjednotitelům Japonska (Oda Nobunaga, Toyotomi Hideyoshi a Ieasu Tokugawa) avšak nakonec byli spolu s chrámem Negoro-ji zničeni v roce 1586 při invazi Toyotomi Hideyoshiho do provincie Kishu. Chrám byl později obnoven, ale nikdy již nezískal svou původní velikost a slávu. Tsuda-ryu však přežila celé období Edo, aby stejně jako ostatní japonské střelecké školy nakonec zanikla v moderní době. O Negoro-shu by se toho dalo napsat ještě mnoho, ale takový článek by vydal na samostatnou knihu. Jedna věc však stojí za zmínku: puškaři z okolí Negoro-ji se stali jedním z největších výrobců raných zápalkových zámků v Japonsku, ale bohužel se do současnosti nedochovaly ukázky jejich práce.

Nakonec si ještě proberme skupiny Ikko Ikki. Nejprve je třeba zmínit budhistický směr Jodo Shinshu (sekta buddhismu), která vedla ke vzniku Ikko Ikki. Jednalo se o populistickou formu buddhismu na rozdíl od většiny jiných forem budhismu, které byly přitažlivější spíše pro vyšší společenské vrstvy v Japonsku. Definovala tzv. buddhismus “Čisté země”, tedy že k dosažení osvícení je třeba vstoupit do Čisté země, místa mezi naším světem a nirvánou. V podstatě se jedná o říši, která je prosta utrpení a světských rozptýlení. Ke vstupu do této Čisté země stačí horlivě zpívat „Namu Amida Butsu“ (Sláva Buddhovi Amidovi). To znamená, že člověk nemusel nutně skládat sliby ani být gramotný a studovat sútry a další texty. To mělo logicky obrovskou popularitu mezi obyčejnými lidmi. “Mniši” této sekty díky tomu nebyli odděleni od obyčejných lidí jako v mnoha jiných sektách a v těchto komunitách jste navíc měli velké množství i laických mnichů. Pokud šlo o militarismus, ten vycházel z konceptu, že pokud jste zemřeli v boji se slovy „Namu Amida Butsu“ na jazyku, vstoupili jste po smrti automaticky do Čisté země.

Díky blízkosti s chrámem Negoro-ji se i Saika-shu velmi brzy dostali ke zbraním a využívali je. Ačkoli Saika-shu často působili jako žoldnéři a v řadě bodů svého budhistického směru byli poměrně rozpolcení, většinou bojovali ve prospěch Ikko Ikki a proslavili se například obranou Ishiyamy Hongan-ji během desetiletého obléhání, které vedl Oda Nobunaga. Byli hlavní střeleckou jednotkou jménem Ikko Ikki, ale opět to v žádném případě nebyli mniši. I když se střelné zbraně mezi Ikko Ikki rozšířily, v žádném případě nebyly jejich hlavní zbraní. Vzhledem k rozšíření laických mnichů však předpokládám, že existovalo alespoň několik případů, kdy se někteří z nich chopili pušek, aby v těžkých dobách bránili své komunity a chrámy.

V žádném případě bychom si však neměli představovat nějaké speciální jednotky “mnišských odstřelovačů“ v bílých kápích na hlavách, protože jak nám historické nálezy ukazují, vypadali zcela jako průměrný bojovník té doby…a jednalo se o vzácné případy jednotlivců.

O střelných zbraních a buddhismu v Japonsku lze říct snad jen to, že jedni z prvních jejich zastánců byli ve skutečnosti právě buddhistické frakce a chrámy. Zásluhy za jejich rané používání a vzestup na výsluní jsou sice připisovány sjednotitelům, jako byli Oda Nobunaga a Ieyasu Tokugawa, ale jedná se víceméně o propagandu, kterou prosazují historici z období Edo, kteří se snažili přepsat dějiny tak, aby byly příznivější pro vládnoucí rod Tokugawa.

Ve skutečnosti, přinejmenším v hlavním Japonsku (na Kyushu to bylo úplně jinak), připadají zásluhy za ranou výrobu, inovaci a používání střelných zbraní jednoznačně na Negoro-ji, Ikko Ikki a na ně napojené bojovníky (v první řadě již zmínění Saika-shu). A za zmínku stojí skutečnost, že všechny zmíněné frakce pocházely právě z provincie Kishu.

A muži jako Oda Nobunaga či Toyotomi Hideyoshi tak byli spíše napodobiteli než inovátory, a to díky svým nepříjemným zkušenostem, kdy se ocitli proti těmto zbraním buddhistických institucí; na vlastní kůži poznali jejich účinnost a vzali si z toho odpovídající poučení.

Takže když to shrneme – neexistovali žádní “pistolničtí mniši” ani “odstřelovačští mniši”, jak by si mnozí rádi mysleli. Ukázali jsme si, že klášterní instituce měly velký podíl na počátečním používání a vývoji střelných zbraní v Japonsku. Ačkoliv jsme si vyvrátili další mýtus, jak vidíte, skutečná historie je také velmi zajímavý příběh. A pokud vás toto téma opravdu zajímá, vřele doporučuji knihu “The Teeth and Claws of the Buddha” od Mikaela S. Adolphsona. Zaměřuje se sice především na mnišské armády z období Heian a Kamakura, ale na druhou stranu tu na podobné téma (zatím) neexistuje další podobná kniha, které by se jí, byť jen přiblížila. Je to skutečně jediná kniha na téma “váleční mniši”, která stojí za přečtení. Bohužel většina z nás zná hlavně knihy Stephena Turnbulla na toto téma, kde se autor hodně sveřepě drží obrazu válečného mnicha, který bohužel není skutečný, jak jsme si právě ukázali.

Předchozí díl

Pokračování příště

napsal Arthur Goetz, překlad Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.