Mýty a pověry v bojovkách 1 – předmluva

Všechno to vlastně začalo tím, že spolužáci ve čtvrté třídě mi během oběda vylili čaj do oblíbené polévky (dršťková polévka, pokud to někoho zajímá ;-). Tehdy jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. Na tu polévku jsem se totiž těšil celé dopoledne….Zpočátku mne jejich občasné urážky a strkanice nechávaly chladným, protože jednak nemám rád násilí a jednak mi přišlo jakkoliv reagovat na podobné věci jako ztráta času. Mého času. Bohužel druhá strana si mé (ne)jednání vysvětlila jinak a skončilo to právě tím čajem v polévce.

….A proto jsem se vlastně přihlásil na judo. Zajímavé bylo, že i když jsem pak měl za sebou jen pár tréninků, jakékoliv pokusy o šikanu přestaly v okamžiku, kdy jsem mezi spolužáky nenápadně pustil informaci, že jsem začal studovat judo. Patrně si mysleli, že hned od prvního tréninku umím nějaké supertajné zabijácké techniky…a já se přitom učil teprve padat… Proč to tu píšu – patrně v tomto okamžiku je patrně i můj počátek celoživotního studia bojových umění….které přetrvalo až dodnes….

Vzpomínám si, jak jsem byl ve svých deseti letech obrovsky nadšený, když jsem poprvé vstoupil na gymnastickou žíněnku (tatami tehdy nebyly) ve svém bílém, perfektně nažehleném, kimonu a zkoušel techniky pádů i hodů. Jak jsem se pak doma nadšeně šprtal nová japonská slovíčka, která jsem během tréninku zaslechl, abych příště již tušil, co vlastně trenér juda po mě chce. A co znamená v překladu ta která technika a jestli mi trenér nadává anebo mě naopak chválí 😉

Dokonce jsem si pořídil i učebnici japonštiny, protože jsem měl samozřejmě v plánu odjet studovat judo do Japonska. Ačkoliv tohle se (zatím) nezadařilo, věřím, že není všem dnům konec a jednou budu mít šanci alespoň navštívit některá dojo a poklonit se starým mistrům, díky nimž mám posledních více jak 35 let inspiraci ke (skutečně každodennímu) studiu.

S tím, jak jsem se postupně dozvídal, jak se člověk má a nemá chovat v dojo, jaké jsou principy i jak a kde vzniklo páskování, jsem také zjišťoval, že si některá vysvětlení navzájem odporovala a někdy byla…řekněme až příliš romantická. Skoro jako by se nejednalo o válečné umění, kde se i zraňuje a zabíjí, ale „jen“ o vznešenou cestu neohroženého hrdiny chránícího slabé a utlačované…neříkám, že se mi to tehdy nelíbilo, ale ve skrytu duše člověk tak nějak tušil, že to asi nebude celý příběh. A že hrdina asi přeci jenom neskáče přes stromy, nezahrabe se během okamžiku do země a neporazí celou armádu jen s trochu rozraženým rtem na konci. Jo a tak nějak cestou pak ještě najde svou životní lásku. Zkoušel jsem to a přeskakoval jsem maximálně bonsaje, z většiny konfliktů jsem se vykecal a svou životní lásku jsem potkal až…ale ne, to sem nepatří 😉

Čím více se člověk stával pokročilejším studentem, zjišťoval, že je to často právě o samotné osobě mistra, který zodpovídal (a někdy si i bohužel vymýšlel) odpovědi na všetečné dotazy svých studentů. Asi proto, aby se před nimi neshodil, že ve skutečnosti nezná odpověď na úplně vše….i když je „přeci ten sensei“.

No a po mnoha letech studia se pak člověk sám stal učitelem a díky narůstajícím zkušenostem a znalostem se mi čím dál více jevily některé zvyky, gesta, tajemství, významy a pravidla chování související s dojo a bojovými uměními jako…no dobře, budu hodný…hodně zidealizovaná 😉 Jako by tehdy válčící samuraj neměl nic jiného na práci, než se věnovat pouze takovým aktivitám, která mají vždy hluboké filozofické nebo ezoterické významy, jež se následně předávají pouze z mistra na studenta a ještě k tomu za zavřenými dveřmi…bůhví, co se tam pak za nimi dělo 😉

A protože již šestým rokem vedeme s kolegou dětský jujutsu klub a máme také velmi zvídavé studenty, začal jsem se postupně dostávat do podobných situací jako kdysi mí mistři a trenéři, když jsem je bombardoval otázkami já. Měl jsem tak na vybranou – také si vymýšlet romantické (rozuměj nepravdivé) příběhy anebo jim přiznat, že na některé jejich dotazy zatím neznám odpověď, ale pracuji na tom.

I proto vzniknul tento cyklus a i proto jsem se zaměřil na odborné zdroje, které jsou co nejblíže Japonsku. X-tý překlad původního japonského díla velmi často míjel pointu (špatný překlad, nepochopení kontextu, překlep a někdy i záměrná fabulace), takže jsem šel po autorech, kteří dlouho studovali bojová umění v Japonsku a pak o svém studiu napsali. Původní japonské texty si zatím netroufnu číst (ale japonsky se již (znovu) učím), natož je překládat, takže jsem se soustředil na anglické (relativně kvalitní) a případně ruské texty (většinou hodně tendenční anebo zidealizované, nemluvě o jejich podivných přepisech cizích jmen).

Jedním z autorů, o které se v tomto cyklu opírám, je Dave Lowry, který je respektovaným autorem několika knih (dostupné zatím pouze v angličtině). Pokud jste je nečetli, vřele doporučuji. Dave studoval mnoho let v Japonsku a má talent psát o různých aspektech bojových umění tak, aby tomu rozuměl i začátečník.

Poznámka na okraj – nedávno jsem měl v ruce knihu Art of Life and Death: Lessons in Budo from a Ninja Master, kterou napsali dlouholetí studenti Masaaki Hatsumiho. Hatsumi měl na počátku knihy krátkou předmluvu a už tehdy mě mělo varovat, jak se o knize vyjádřil. A přitom nešlo ani tak o to, co napsal, jako spíše to, co nenapsal….fakticky jen typicky japonsky zdvořile napsal, že se těší, až studenti napíšou další knihy 😉 Jinými slovy řečeno – tahle kniha ještě není úplně ono.

Autor hovořil o cestě Bushido jako o cestě smrti a kdo se po ní jednou vydá, navždy jej změní, bla bla bla. Až když jsem se pořádně podíval, kdo vlastně autor je, nalezl jsem, že jeho koníčkem je kromě studia Bujinkan ninjutsu také psaní poezie….No, myslím, že jsou určité oblasti bádání, kde by člověk měl krotit své tvůrčí poetické schopnosti na minimum, jinak z toho bude nesmyslný blábol. Zkoušel jsem se do ní začíst, ale nakonec jsem jí odnesl zpět do knihkupectví a vyměnil za jinou.

Ale zpět k našemu povídání. Pro naše povídání o vybraných aspektech bojových umění jsem si vybral (nejen tuto) knihu In the Dojo. Jak sám Dave Lowry píše, v dětství strávil mnoho času s japonskými emigranty v USA, kdy už jako malý kluk začal studovat japonská bojová umění. Poté ve svém studiu pokračoval i v Japonsku. I proto je v současnosti respektovanou postavou ve světě japonských bojových umění. Ve své knize vysvětluje mnoho aspektů bojových umění a vyvrací i mnoho mýtů. Proč dojo vypadají tak jak vypadají, jak se mají chovat návštěvníci a jak se k nim budou ostatní z počátku chovat (a proč), proč vypadá oděv (gi) studenta Budó tak, jak vypadá, atd. Věděli jste například, že za barevným systémem páskování nestojí Jigoro Kano, ale někdo úplně jiný? A proč a v čem se liší oděv například kendisty a judisty? A proč karatisté převzali Kanův systém páskování i oděv, ačkoliv karate původně pochází z Okinawy? Tohle a mnoho dalšího si vysvětlíme v tomto cyklu článků. Užijte si to 🙂

Zdroj:

In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9

Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf

Jarda Kolcun