Přečteno: 1410

Dalším mýtem je „kiri sute gomen“, tedy právo setnout hlavu rolníkovi, pokud neprokáže dostatečnou úctu. Poprvé jsem toto viděl v seriálu Zajatec japonských ostrovů, kde tím chtěli ukázat Johnu Blackthornovi, že samurajský velitel se musí brát vážně, jinak….A jak to bylo ve skutečnosti?

Ano, samuraj skutečně mohl kterémukoliv rolníkovi setnout hlavu, ale v drtivé většině případů to neudělal. Proč? No protože pokud se jednalo o rolníka, který pracoval na jeho území, tak by si tím postupně decimoval svou pracovní sílu. A tak hloupý samuraj zase nebyl. A pokud se jednalo rolníka z jiné provincie, i pak mohl očekávat nepříjemnosti ze strany vlastníka této pracovní síly. Takový rolník pěstoval rýži, odváděl daně a o to by pán provincie přišel. Většinou to pak skončilo tak, že vám zabavil váš dům, váš majetek a mohli jste díky tomu i přijít i o společenské postavení samuraje. Skutečně by vám to za to stálo? Ohrozit svou rodinu jen kvůli nějakému chudákovi, který se dostatečně hluboko nepoklonil?

Stojí také za zmínku, že rolníci dost často stáli proti samurajům, protože se bouřili kvůli vysokým daním. Zvláště v době neustálých válek rolníci trpěli, protože daně se postupně zvyšovaly právě díky neustálým válkám. A zajímavé je, že samurajové v těchto ozbrojených střetech v drtivé většině případů prohrávali. Proč? Protože stáli proti nepříteli, který fungoval a bojoval úplně jinak, než byli zvyklí. A navíc museli neustále myslet na to, že zmasakrovat rolníky asi nebude problém, ale kdo pak bude obhospodařovat pole? V té době jste totiž nemohli pozvat imigranty z jiných zemí, kteří by mrtvé rolníky nahradili…

Válečníci

Samurajové byli velice působivou vojenskou silou, a i když odstraníme veškerý romantický balast, který se na ně časem nabalil, stále tu máme velice působivého válečníka. Jeden z mistrů Davea Lowryho (autor, ze kterého hodně čerpám v těchto článcích) vlastní svitek, který je více jak 400 starý a je svědectvím dlouhé rodové linie samurajů. Svitek obsahuje různé poznatky z boje, ale i střípky moudrosti každodenního života. Rozhodně nečekejte Hagakure, Knihu pěti kruhů, či návody jak co nejlépe zabíjet nepřítele. Místo toho tu jsou popsané návody, jak opravit zbroj, jak se zbavit komárů, jak co nejdéle uchovat potraviny před zkažením, případně co si vzít, když máte otravu jídlem apod. Válka se prakticky nezměnila od počátků lidstva. Pořád je to dlouhé čekání, než přijde rozkaz k útoku, pořád je to strach a obavy o sebe, své spolubojovníky, ale i svou rodinu doma. Nuda, nikdy nekončící boj s komáry, vlhkost, zima a často i hlad. Samurajové neměli rozhodně čas ani náladu filozofovat ani meditovat o vyšším smyslu života. Chtěli přežít a co nejdříve se vrátit domů ke své rodině.

Samurajské techniky boje

Proto používali techniky, které byly časem a bojem prověřené. Většina Bujutsu škol obsahovala pouze několik základních technik a tyto drilovali neustále dokola. Navíc Bujutsu koryu (staré školy bojových umění) se soustředily na techniky přežití v boji jako skupina, nikoliv jednotlivce. To až s příchodem Budo a později i bojových sportů se objevují desítky, stovky i tisíce „různých“ technik a kombinací a orientací na jednotlivce a jeho duchovní Cestu. Vězte, že na bojišti skutečně nebyl čas na nějaká salta a kopy, kdy zasáhnete současně dva protivníky do hlavy, ani efektní máchání meče a přehazování si ho z ruky do ruky, protože tím riskujete, že vám vypadne a….současní vojáci vám mohou potvrdit že Murphyho zákony jsou všudypřítomné a co se může pokazit….Takže i moderní vojenské systémy jsou velmi jednoduché. Nikoliv proto, že by vojáci byli hloupí, ale proto, že vědí, co všechno se může během akce pokazit.

Znají princip KISS (Keep It Simple and Stupid). Vždy mě proto pobaví, když vidím „sebeobranou“ reakci, kde obránce musí provést nějaký motoricky náročný úkon, často sestávající z mnoha pohybů, aby zastavil jednoduchý útok. Například chytnout pěst v letu či odkopnout nůž a ještě nasadit páku na zápěstí…. S tím souvisí i systém „boje“, který říká: “Když zasáhnete protivníka mezi třetím a čtvrtým žebrem přesně v úhlu 37°, protivník utrpí masivní krvácení do ledvin a zemře v obrovských bolestech.“ Očividně tito studenti neznají KISS princip, protože by věděli, že spoléhat se na takový způsob obrany v reálném boji je zaručená vstupenka na hřbitov.

Osamělý mstitel

A pak tu máme další mýtus osamělého samurajské mstitele, nejčastěji ronina, který putuje krajinou a hledá vraha své rodiny.

Představte si armádu samurajů, kteří nedělají nic jiného, než trénují a bojují. Kdo jim za to platí? Připomínám, že samurajové i pracovali pro svého pána. Měli tak vůči němu zákonnou, loajální i finanční povinnost. Představte si, že byste zítra šli za svým šéfem a řekli mu, že vám nějaký zlosyn právě zabil manželku či dokonce celou rodinu a vy si musíte vzít volno, protože jej chcete najít a pomstít se. Buď si o vás bude myslet, že jste se zbláznil a ačkoliv s vámi může soucítit, pravděpodobně vám nedovolí odejít, protože nebude mít nikoho, kdo by vás zastoupil. A uvědomte si, že loajalita a služba pánovi byla a je v Japonsku vždy na prvním místě.

Samozřejmě i zde existovaly jasná pravidla pomsty za zabití. A první krok? Nebylo naostřit svůj meč, ale vyplnit formulář, že se potřebujete uvolnit na určitou dobu z práce. Japonsko totiž byla velmi striktně organizovaná země, kde pán provincie (daimyo) měl velice přesný přehled kolik rolníků i samurajů má a kde právě jsou. Mimochodem i proto je relativně jednoduché ověřit, jestli skutečně existovala nějaká škola Bujutsu, ke které se hlásí nějaký západní „máster“. Zpět k pomstě – i pro pomstu existovala jasná pravidla. Pokud byl zabit váš otec, měli jste povolení i přesně vymezenou dobu, po kterou vaše rodina bude dostávat i nadále váš plat, zatímco vy se jdete pomstít. Pokud byl zabit například váš strýc, povolení odejít jste nedostali. Děti měly povolené provést pomstu za zavražděné rodiče. Rodiče naopak měli zakázáno pomstít své děti ze zřejmého důvodu (možná ztráta kvalifikované pracovní síly).

Ronin

A co se tedy stalo se samuraji, kteří přesto odešli? Jejich pán jim zabavil veškerý majetek podobně, jako vám banka zabaví dům, pokud přestanete platit hypotéku. A ze samurajů by se okamžitě stali roninové.

O roninech také panuje mnoho mýtů, tak se u nich na chvíli zastavme. Slovo ronin doslova znamená „ztroskotanec bez domova“ (homeless loser). Samurajové, kteří byli dobří ve své práci, neměli problém sehnat zaměstnání. A jen velmi velmi malé promile samurajů volilo dobrovolně dráhu ronina. Znamenalo to fakticky vyhnanství a v japonské společnosti, která je postavená na skupině a skupinové činnosti, toto znamenalo prakticky smrt. Podobně jako když domorodý kmen vyžene nějakého svého člena kvůli vážnému prohřešku. Jakou šanci asi má přežít zimu? Individualismus typu osamělý bojovník, je západní výmysl, který jsme implementovali do japonských příběhů.

“Drsný” výcvik samuraje

Dalším mýtem, který řada mistrů říká svým studentům, že samuraj musí být neustále ve střehu. A pak jim vysvětlují různá cvičení, díky kterým se ze studentů stávají paranoidní magoři. Jak to bylo ve skutečnosti? Samuraj byl ostražitý, ale ne paranoidní. Nečíhal na něj na každém rohu nějaký zlosyn, ani neustále nebojoval. Nicméně když byl déle na bojišti, začaly se u něj projevovat stejné stresové faktory jako i u moderních vojáků. A když nevěděl jak, skončilo to PTSD. Ať už se jednalo o nedostatek spánku nebo hrůzy ze zabíjení. I to byl důvod, proč se samurajové, v rámci…terapie chcete-li…věnovali takovým aktivitám jako je čajový obřad, aranžování květin či kaligrafie. Potřebovali zklidnit ducha, zbavit se nočních můr a pokusit se zapomenout, případně vyrovnat s tím, co se na bojišti stalo. Samurajové nebyli žádní superhrdinové, kteří procházeli válkami bez jakýchkoliv šrámů nejen na těle, ale hlavně na duši.

Nicméně zde byl jeden velký rozdíl například od západních vojáků. Samuraj se rodil do samurajské rodiny a již od raného dětství vyrůstal v prostředí, kde se postupně seznamoval nejen s tehdejším vzděláním, ale i vojenským řemeslem. Samurajové věděli, že musí uposlechnout rozkaz, že musí umět bojovat a proto se snažili začít s výcvikem co nejdříve.

Západní voják většinou začne s výcvikem až v osmnácti, kdy nastoupil do vojenské služby. Odtud pak mohl pokračovat do speciálních jednotek. Západní základní vojenský výcvik je často velmi tvrdý, při kterém je akceptováno, že může dojít ke zranění. Během něho na vás dril instruktor řve a snaží se vás dostat do stavu, kdy budete poslouchat a ovládat svou zbraň bez přemyšlení. Celý výcvik je velmi intenzivní, hlasitý a agresivní. Oproti tomu následný speciální výcvik je pak již veden v mnohem pohodovější atmosféře. Už se předpokládá, že umíte základy a pracujete na speciálních dovednostech. V této fázi ke zranění pak dochází jen zřídka.

Oproti tomu samuraj měl výcvik již od dětství. Nebylo tedy nutné, aby na něj byl otec či učitel tak drsný jako na západního vojáka při základním výcviku. Zranění či dokonce smrt znamenalo přijít o následníka a oslabit rodinu jako takovou. A to, co je občas vidět v samurajských filmech, kde učitel zmlátí studenta do bezvědomí anebo mu způsobí vážná zranění….to je skutečně jen mýtus. Ve skutečnosti učitel postupně zvyšoval náročnost dle toho, jak to žák zvládal. Cílem nebylo jej zlomit, ale připravit. Zraněný student nefunguje nejen při dalším výcviku, ale nepomůže ani rodině.

Navíc je nutné si uvědomit, že na rozdíl od západní organizace armády, kam se mohl přihlásit kdokoliv, daimyo měl omezený počet potenciálních samurajů a i to byl důvod, proč výcvik pobíhal úplně jinak, než v sovětském stylu „nas mnogo“. Bohužel, někteří instruktoři (většinou ex-vojáci) mají pocit, že vojenský přístup k výcviku je dobré přenést i do civilního života, když přeci studují „bojová“ umění. A že se jedná o civilisty, že mají úplně jiné cíle, než voják, že se už nebojuje, že se tomu studenti věnují ve svém volném čase a dobrovolně, to již v potaz neberou. Výsledkem pak jsou zranění a zcela nesmyslná buzerace….

Účes

Malá zajímavost na okraj – samurajové jsou často zobrazování s dlouhými vlajícími vlasy. No…i toto je romantická představa. Zvláště v době, kdy se hodně válčilo. Tábořit někde v lesích s sebou přinášelo zvýšené požadavky na hygienu. Vši byly běžným společníkem, takže bylo mnohem snazší se jich zbavit oholením hlavy. Navíc se i zbroj snadněji a rychleji navlékala. Při natáčení filmu/seriálu Šógun (Zajatec japonských ostrovů) přizvaný historik trval na tom, aby Toshiro Mifune měl oholenou hlavu tak, jak to bylo ve skutečnosti. Nicméně režisér si prosadil svou a samuraj mohl mít speciální účes, protože si (možná oprávněně) myslel, že by takový hrdina nebyl pro diváky atraktivní. A možná i to následně přispělo k tomu, že si lidé začali myslet, že tento účes byl u samurajů v té době běžný.

Shrnutí

Výše popsané však neznamená, že by samurajové byli neschopní. Jen velmi pečlivě zvažovali, jestli a co jejich akce vyvolá a jestli to stojí za to. Ve své nejslavnější době (tedy do 17. století) patřili samurajové mezi stabilní a silnou společenskou třidu, jejíž pozice začala oslabovat po sjednocení Japonska, protože se již nebojovalo. A další, již smrtelnou ránu samurajové dostali poté, co se Japonsko otevřelo Západu….

A právě díky vlivu Západu a pozápadnění japonských příběhů začal vznikat nový archetyp samuraje, který s tím skutečným neměl moc společného, ale…znělo to přeci tak romanticky a zároveň nám byl i svým způsobem známý, protože jsme si jej dokázali připodobnit s hrdiny, které známe například z řeckých bájí. Takže jsme představu orientálního válečníka převzali prakticky bez přemýšlení.

Pokud však skutečně chceme uctít jejich odkaz, neměli bychom čerpat své informace z romantických/akčních filmů, knih (navíc režírovaných/napsaných západními režiséry/autory), počítačových akčních her či komiksů, které jsou psané hlavně pro mladé čtenáře a historická věrnost není jejich cílem, ale místo toho zkoušet studovat četné historické materiály, které jsou většinou dostupné i online. Jedině pak poznáme, jací skutečně byli. A jedině tak můžeme skutečně uctít jejich styl života.

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp – FAQ
History of Budo – part 1, History of Budo – part 2; Empty Mind Films