Přečteno: 870

Někteří historici jako příklad existence alespoň nějakých morálních kodexů uvádějí tzv. kakun 家訓 (かくん), neboli „pravidla domu“ jako skutečný původ kodexu Bushido. „V mnoha případech měl kakun sloužit jako etická pravidla chování pro syny nebo dědice a často odrážely obavy týkající se další prosperity a pokračování klanu.“

Avšak opět zobecnění velmi specifického rodinného kakunu k celkově zastřešujícímu morálnímu kodexu je skok, který většina historiků samozřejmě neakceptuje. Benesch k tomu dodává: „Termín Bushido se v poválečné době (tedy po bitvě u Sekigahary v roce 1600) ve středověkých domových kodexech kakun zmiňuje jen velmi málo nebo dokonce vůbec… A četné důkazy naznačují, že spojení Bushido (s kakun) je výsledkem až pozdějších pokusů o zvěrohodnění Bushido v pozdní éře Meiji“. Kakun se předával z generace na generaci a velmi se lišil podle rodiny. Tyto svitky se pak postupně staly spíše tradicí a dědictvím rodiny (podobně jako rodinné samurajské meče), nikoliv univerzální sadou pravidel, podle kterých by se dalo žít po mnoho staletí.

První výzkumy na toto téma odhalily, jak ve skutečnosti vágní byly etické/morální hodnoty samurajské třídy. „Výzkum původních historických materiálů týkajících se samurajské morálky neodhalil existenci jediného, široce přijímaného, specifického etického systému pro válečníky v předmoderní japonské historii“, napsal Benesch. „Válečníci se zaměřovali především na vítězství a přežití v bitvě a dodržování jakéhokoliv kodexu cti by prakticky jistě často vedlo spíše ke smrti válečníka“.

Jinými slovy řečeno, v době častých válek samurajové řešili, jak se zbavit plísní na nohou, jak co nejlépe uvařit jídlo v polních podmínkách, jak co nejrychleji usušit mokré oblečení, apod. Na hluboké filozofování o vyšším smyslu života a morálním kompasu skutečně neměli ani pomyšlení. Věřím, že paralelu bychom nalezli i u vojáků v současné době…

V rozporu s moderním chybným vnímáním samuraje je i představa, že samurajové byli vykreslování jako otroci Kodexu cti (Bushido), zatímco ničím nevázaní ninjové byli od tohoto omezení oproštěni a proto v boji dosahovali mnohem lepší výsledky. Teď již víme, že ani tato představa se nezakládá na historických reáliích.

Je důležité pochopit, že jakékoli zákony nebo morální kodexy zavedené během éry Edo ve skutečnosti sloužily hlavně ke zkrocení divoké, prakticky bezzásadové třídy válečníků v Japonsku, poté co se přesunuli z bojiště na místa úředníků. Jak jsme si již řekli, samurajové byli v předchozích stoletích zaneprázdněni především bojem, a proto se etikou a filozofií začali zabývat teprve až v relativně klidném období Edo.

S vládou Tokugawů se výrazně snížil počet příležitostí k válčení (po bitvě u Sekigahary v roce 1600) a mnoho samurajů se tak stalo byrokraty (stále se však jednalo o vyšší společenskou třídu) anebo správci šógunova majetku. Jejich meče se postupně z často využívané zbraně měnily v symbol společenského statusu a vzpomínkou na dávnou válečnickou minulost. Tito válečníci tak najednou měli čas k filozofování. Postupně se začaly objevovat spisy, které zdůrazňovali úlohu cti a etikety namísto neloajálnosti a nesmyslného násilí (jako například již dříve zmiňovaný spis Hagakure – moudrost samuraje z kraje Saga od Yamamoto Tsunetomo).

Toto je skutečně velmi důležité, proto si to dovolím shrnout ještě jednou – do bitvy u Sekigahary (21.10.1600), samurajové často válčili a rozhodně neměli čas na nějaké filozofování či pravidelné meditování o vyšším smyslu života. Spíše je trápily plísně na nohou, hlad, nuda při přesunech i čekání, než nějaká intelektuální témata. Poté se již začalo Japonsko postupně sjednocovat pod vládou Ieasu Tokugawy a šógun musel rychle vyřešit co s obrovským množstvím samurajů, aby je měl pod kontrolou a ti nemohli tropit nějaké nepříjemnosti. Proto pro ně vytvořil různé byrokratické úřady, které je měly zaměstnat, a zároveň nastavil i mnoho úrovňové rozhodování, aby nebylo možné v žádném z těchto úřadů získat příliš silnou moc. Bývalí vojáci tak měli najednou čas psát a filozofovat o boji, násilí, cti, morálce, apod. Je to vlastně podobné jako když v současné době vojáci, kteří již odešli z činné služby, píšou své memoáry i různé manažerské příručky, jak žít a pracovat lépe….jiná doba, stejný princip.

Čestný samuraj – pravda nebo fikce?

Jak jsme si již řekli, Bushido nikdy ve starověkém Japonsku neexistovalo jako nějaký všeobecně známý kodex cti nebo i jako slovo, jak se nás snaží přesvědčit kniha Bushido: Duše Japonska. I Nitobeho představa třídy samurajů se ukázala být stejně vymyšlená. Ve skutečnosti se dodržování (jakékoliv) samurajské morálky lišilo jednotlivec od jednotlivce.

Čestní válečníci?

Historické zdroje ukazují, že samuraj by zcela jistě nedodržoval žádný kodex cti, který by byl nepraktickou překážkou přežití, vítězství a/nebo pohodlného života. Timon Screech píše: „Dodnes věříme mnoha mýtům o samurajích. Například víra, že samuraj bojoval ve jménu cti až do (své) smrti, se vůbec nezakládá na historickém základu, podobně jako tvrzení, že samurajové si brali život pokaždé, když je o to požádal jejich nadřízený, aby odčinili svou hanbu a navrátili rodině svou čest. Pravdou je, že ono dnes velmi populární tvrzení „cestou samuraje je smrt“ vzniklo až dlouho poté, co se samurajové přesunuli z bojiště za psací stoly a začali pracovat již jen jako úředníci“.

Ani tolik sugestivně líčený průběh seppuku nebyl tak častý, jak se Nitobe snaží své čtenáře přesvědčit. „Příliš to bolelo,“ vysvětluje Screech, „nařízená sebevražda vlastně měla často ve skutečnosti podobu předstíraného bodnutí prováděného dřevěným mečem anebo dokonce jen papírovým vějířem, po kterém asistent samurajovi čistě a prakticky bezbolestně usekl hlavu.“ Benesch píše, že vykonání seppuku bylo „omezeno pouze na skutečně beznadějné situace, ve kterých by byl například poražený válečník zcela jistě podroben krutému mučení, což byla v té době běžná praxe“. Nitobe opět ignoroval faktickou historii seppuku a nejen, že romantizoval tuto praxi, ale dokonce ji povýšil i na nejvyšší formu cti.

A co meč, onen takzvaný symbol „duše samuraje“? Charles Sharam vysvětluje: „Před [érou Tokugawa] byli samurajové ve skutečnosti nasazování do bojů především jako velmi zruční lučištníci a pouze příležitostně používali další zbraně, pokud to bylo nezbytně nutné. Ve skutečnosti pro větší část samurajské historie nebyl meč příliš důležitou zbraní.“ Střelné zbraně, znázorněné jako protiklad samurajského meče v moderních médiích, prý představovaly opuštění “tradičních” samurajských hodnot. Hřmotné cizí zbraně ztělesňovaly hlasitý, špinavý (myšleno doslova kvůli střelnému prachu a kouři) a nečestný způsob zabíjení z dálky. Ale co pak lukostřelba, samurajova původně hlavní zbraň? Elegantní luky přeci také vypouštěly střely a zabíjely z dálky – stejně jako střelné zbraně. Neměli bychom proto lukostřelbu chápat podobně nečestně jako střelné zbraně?

Samuraj měl navíc mnoho výhod na rozdíl od pěšáků. Oshii spekuluje, že ve skutečnosti, Miyamoto Musashi vytvořil svou legendární niten-ichi 二天一 (にてんいち) neboli techniku dvou mečů, především pro lepší rovnováhu a efektivnější zabíjení z koňského sedla. Střelba i sekání pěšáků z mnohem výhodnějšího vyššího postavení se tu také dostává do konfliktu s čestným obrazem samuraje pevně stojícího na zemi a čelícího nepřátelské přesile, jak je často vyobrazen v moderních knihách a filmech.

V Bushido: Duše Japonska Nitobe popisuje loajalitu jako obdivuhodnou vlastnost třídy samurajů. Skutečný samuraj však často porušoval loajalitu ke svému pánovi, jak je opakovaně vidět v japonské historii. G. Cameron Hurst III k tomu píše: „Ve skutečnosti tu máme jeden z nejobtížnějších paradoxů před-moderní éry Japonska, kdy tu je zjevný rozpor mezi oním takzvaným kodexem cti, který by nařizoval samurajům, aby byli věrní svému pánovi, a až příliš častými případy neloajálnosti, které se často objevovaly ve středověkém japonském životě samurajských válečníků. Bez přehánění můžeme dokonce tvrdit, že ty nejdůležitější bitvy ve středověkém Japonsku byly rozhodnuty právě zběhnutím – tj. neloajálností – jednoho nebo více hlavních vazalů posléze poraženého generála.“

Obdivuhodný životní styl?

Ačkoli Bushido odsuzuje materialismus a obchod obecně jako korumpující duši a pro samuraje absolutně nevhodná činnost, ve skutečnosti samuraj skutečně nebyl ztělesněním ideálního válečníka, jak jej popsali příznivci Bushido. Benesch vysvětluje: „Loajalita samurajů ke svému pánovi vyžadovala (pravidelné) poplatky. Vzájemná podpora se následně očekávala v každé fázi života samuraje, a přesto většina samurajů považovala svůj život za podstatně důležitější než životy jejich nadřízených…(Kromě toho) opakované rabování Kjóta samuraji také svědčí o nedostatku samurajské etiky. Mnoho významných válečníků také kladlo až příliš velký důraz na svůj vzhled, což je opět v rozporu s dnes tolik populární představou drsného, spravedlivého a skromného samuraje“.

Šógun Tokugawa zavedl bezprecedentní období míru, které navždy změnilo život japonské válečnické třídy. Mnoho samurajů se díky tomuto klidu zbraní postupně přesunulo z bojiště do civilních vládních služeb. A jako vyšší třída společnosti zastávali tito samurajové pohodlné pozice v úředním aparátu nové éry. Dnes bychom řekli, že získali od šóguna „trafiky“. Meče se postupně staly pouze symboly postavení, nikoli důkazy válečných zkušeností. S obrovským množstvím volného času si tito samurajové začali užívat aktivity, jako je čajový obřad a kaligrafie. Jiní trávili čas v nočních klubech a vyvolávali rvačky na ulicích. A zatímco rolníci těžce dřeli na polích, aby nakrmili národ a zaplatili daně, a i obchodníci se snažili udržet si své slušné postavení ve společnosti, samurajové „pracovali“ za úřednickými stoly výměnou za pravidelné poukázky na rýži. Disponibilní příjem poskytl vyšším samurajům přepychový život a bývalí válečníci se tak stali elitní japonskou třídou. Jinými slovy, samuraj představoval ono „jedno procento“ (ve skutečnosti šest až osm procent podle Dona Cunninghama) éry Tokugawy.

Ale ne všichni samurajové si užívali života ve vyšší třídě. Samuraj s nízkým společenským statusem dostával poukázky na menší příděly, které sotva zajišťovaly dostatek jídla pro něho a jeho rodinu. Vázáni přísnými zákony z doby Tokugawů, které zakazovaly nezaměstnanost, se někteří z těchto samurajů raději vzdali svého postavení, aby se mohli stát řemeslníky nebo farmáři a mohli se tak postarat o svou rodinu. A pak tu byla ještě nejnižší samurajská třída v období Edo, která nemohla najít slušné zaměstnání. Tito tuláci se pak často obrátili k nečestným jednáním. Jak vysvětluje Don Cunningham v knize „Taiho-jutsu: Zákon a pořádek v dobách samurajů“ (Taiho-jutsu: Law and Order in the Age of the Samurai): „Tváří v tvář nezaměstnanosti a špatně definované roli v nové společnosti se mnoho samurajů uchýlilo k trestné činnosti, neposlušnosti a vzdoru. Tito samurajové s malými vyhlídkami na slušnou práci a rostoucími frustracemi se oblékali a mluvili okázale, obtěžovali kolemjdoucí, připojovali se ke gangům a rvali se na ulicích“. Ať už se jednalo o elitní státní úředníky, nebo nezaměstnané rváče, v období Edo (vláda Tokugawů) rozhodně vláda nepomáhala samurajům k tomu, aby se stali takovými morálními vzory, jak je popisuje Nitobe ve své knize…

Překlad článku: Bushido: Way of total bullshit

Použité zdroje: