Mýty a pověry v bojovkách 30 – Drsný samuraj? Ano i ne

Přečteno: 189

Tvrdost pokolení

Je zajímavé, jak je v představách lidí pevně zakořeněná představa samuraje, vždy dokonalého válečníka po všech stánkách, jehož duší je meč. Pokud si to také myslíte, možná bude lepší dál již nečíst, protože zde vysvětlím, že tomu tak není…

Ale nejprve trochu filozofování. Voltaire údajně prohlásil: „dějinami znějí kroky hedvábných pantoflů sestupujících po schodech dolů a dřeváků stoupajících vzhůru.“ Pravděpodobně tím měl na mysli, že čím je lidstvo jako celek civilizovanější, tím méně násilný, ale (bohužel) i odolnější vůči vnějším vlivům člověk je. Dokud se nedosáhne určité úrovně, kdy nastane zlom a člověk je poté schopen neuvěřitelných zvěrstev. Stačí se podívat na relativně nedávný konflikt v Jugoslávii či stále probíhající boje na Ukrajině… „Něco“ se stane, a to je tou poslední kapkou, kdy se lidé přestávají chovat jako civilizované bytosti. Stávají se prakticky „přes noc“ tím, čím bylo lidstvo před mnoha stovkami až tisíci lety…

Objevují se proto stále více a hlasitěji názory vzdělaných lidí, kteří vidí, jak se naše civilizace stává až příliš křehkou a místo skutečných problémů řešíme na nejvyšší úrovni ptákoviny typu oslovení černoch vs Afroameričan, existence 56 různých pohlaví, rasistické označení černé díry ve vesmíru, apod… místo toho, abychom začali řešit obézní děti, celosvětový nedostatek vody, ničení přírody atd…. Nedávno jsem četl hezké shrnutí současného stavu: „Brzy „tolerance“ dosáhne takové úrovně, že inteligentním lidem bude zakázáno přemýšlet, aby neurazili hlupáky…“ Ale to je na jiné povídání, vraťme se zpět k samurajům. 

Drsní samurajové? Ano i ne

Pokud bychom dokázali nějak definovat tvrdost pokolení (ve smyslu odolnosti vůči vnějším vlivům jako je například nástrahy přírody), pak by patrně patřili samurajové v období Sengoku jidai (pol.15.stol-17.stol.) k těm nejtvrdším v dějinách Japonska. To totiž bylo období, které se někdy právem nazývá „obdobím válčících států“. Prakticky neustále tu totiž spolu válčily malé státečky a kdo byl dnes spojenec, zítra mohl být úhlavní nepřítel. Vojenské řemeslo díky tomu vzkvétalo. Když bychom tedy někdy ke konci tohoto období přiřadili jedné generaci hodnotu například 8, pak to znamená, že ve skupině 10 samurajů té doby bylo 8, které bychom bez zaváhání mohli označit jako skutečně tvrdé/odolné. Pak se podívejme o nějakých pouhých 200 let později (tedy asi o pouhé 3 generace později) a hodnota tvrdosti by velmi pravděpodobně klesla možná tak na třetinu, tedy na řekněme hodnotu 3. To znamená, že ve skupině 10 samurajů by pouze 3 splňovali definici tvrdosti. A pokud byste se podívali blíže na japonskou historii, abyste zjistili, proč je to tak nízké číslo. Zjistili byste, že od 17.století se v Japonsku prakticky neválčilo. Ano, sem tam se objevily lokální rolnická povstání (kde mimochodem samurajové nezřídka „dostávali na frak“), ale jinak samurajové, dřívější obávaní válečníci, plnili již jen roli policistů, hlídačů, ale i správců, účetních, učitelů apod. 

Drsní spartští válečníci? Ano i ne

To samé se fakticky stalo i obávaným Spartským válečníkům, jejichž období největší slávy bylo mezi 4.-6.století př.n.l. Tito válečníci povznesli jeden zemědělský městský stát Sparta na úroveň, která byla vysoce nad průměrem té doby. Spartskou armádu a její výcvik podporovala řecká kultura i společnost. Každý občan byl vycvičen k boji a musel sloužit v armádě do svých 60 let.

No a pak se to nějak…pokazilo. Dá se říci, že Sparťané roku 380 př.n.l. by možná nedokázali porazit své praotce z roku 480 př.n.l., ale Sparťané z roku 280 př. n.l. by ty svoje praotce zcela určitě porazit nedokázali.

Důvod se někdy připisuje vlivu nenáviděných Peršanů, kteří sice nedokázali porazit Sparťany na bitevním poli, ale zjistili, že mnohem efektivnější zbraní je…zlato…a zkrátka Sparťany uplatili, takže z tvrdých válečníků se postupně stali obtloustlí požitkáři. Jde tedy o podobný vývoj jako v případě japonských samurajů – jakmile přestali bojovat, buď z vlastní vůle, nebo zkrátka proto, že nebylo s kým, stávali se postupně změkčilými, kteří pak o boji jen teoretizovali a filozofovali. Prosím nechápejte mě špatně – ne všichni samurajové se stali změkčilými. Po celou dobu v historii Japonska, a vlastně až do současnosti, se vždy objevovaly hlasy, které hlásaly návrat k původním samurajským hodnotám, protože viděli kolem sebe morální i hodnotový úpadek mladé generace. Ale dokud se takový národ neocitne opět ve válce, pak často zůstávalo opět pouze u filozofování o boji. Tvrdost totiž získáme pouze vystavením působení stresorů, nikoliv tím, že si o nich budeme číst a psát. To je prostý vědecký fakt. Mimochodem, nedávno vyšla vynikající kniha profesora Pavla Koláře Posilování stresem – Cesta k odolnosti, kde toto autor rozebírá do detailů. 

Civilizovaný voják vs barbarský válečník

Německý válečný historik Hans Debrück z počátku 20.století zastával teorii, že všechny rysy moderní armády (organizace, taktika, výcvik, logistika a velení) mají vlastně kompenzovat přirozenou výhodu tvrdosti, kterou mají válečníci primitivních civilizací. Stačí se podívat na římské vojsko, které bylo opakovaně poráženo Germány. Jejich hlavní síla spočívala v čistých bojovných zvířecích instinktech a primární tvrdosti na rozdíl od civilizovanějších Římanů. Civilizace tak sice člověka zušlechťuje, ale činí ho také citlivějším na vnější vlivy, čímž oslabuje jeho (fyzickou i duševní) sílu…a odvahu.

Kdyby se skupina obyčejných Římanů, občanů či rolníků, měla postavit stejně početné skupině barbarů“, píše Debrück, „první skupina by nepochybně utrpěla porážku; vlastně by nejspíš utekla z boje. Pouze taktická součinnost úzce semknutých kohort dokázala tento nepoměr vyrovnat.“ Stačí se podívat do historie a důkazů najdeme nepočítaně….Anebo se podívejte na film Demolition Man se skvělým Silvestrem Stallone a pochopíte, co tím myslím 😊

Meč jako hlavní zbraň samuraje? Ale vůbec ne…

Slovo samuraj 侍 (さむらい) vychází z japonského slova saburau, tedy „sloužit někomu“. Sloužit v japonštině rozhodně nemá tak submisivní význam jako je tomu u nás na Západě. Vrtalo mi hlavou, proč na různých historických obrazech je samuraj mnohem častěji vyobrazen na koni a s lukem či kopím, místo toho, aby byl s mečem, když podle všeho byl „meč duší samuraje“. Logicky bych očekával, že budu bojovat se zbraní, která je mi nejbližší. Dalším studiem odborných materiálů jsem pak zjistil, že nikoliv meč, ale luk a kopí byly hlavními zbraněmi. A že se vlastně historici zatím nedokáží shodnout, kdy přesně v historii se to změnilo. Kdy přesně se meč, sekundární zbraň, najednou stal primární a často i jedinou zbraní samuraje…ale pojďme hezky od začátku a možná začneme alespoň tušit…

Od počátku 8.století se začala formovat japonská vojenská taktika. Hlavními zbraněmi samurajů byl luk a kůň, a proto samuraj trávil mnoho času i svých soukromých finančních zdrojů, aby je měl co nejlepší. Většina vojenských operací se vyznačovala tím, že samuraj na začátku získal emblém, znak či vlajku, kterou si přidělal na svou uniformu a po skončení ji odstranil. Velitelé tak měli jen velmi málo šancí, pokud vůbec, nacvičit se svými muži nějaké sofistikovanější taktické manévry. Často se tak stávalo, že jakmile bitva začala, velitel nařídil útok a pak již neměl příliš šancí ovlivňovat přesun (části) vojska, zkrátka jakkoliv taktizovat. Jen připomínám, že stále hovoříme o 8.-14.století. Jakákoliv taktika se tak omezila spíše na menší jednotky než celou armádu. Proto někteří historici připodobňují bitvy té doby jako když kolem sebe krouží vzteklí psi, kteří se do sebe občas zakousnou. A co je pro nás důležité vědět, že meč v této době jednoznačně hrál velmi malou roli v boji. Spíše byly použity v okamžiku, kdy samuraj již vystřílel všechny svoje šípy, případně přišel o své kopí či luk. Ale znovu opakuji – rozhodně to nebyla jeho první volba. Možná asi nejlepším důkazem výše uvedených informací jsou dochované statistiky zranění z tehdejších válek.

Válečná statistika zranění

Japonský historik Suzuku Masaya prozkoumal 620 válečných zranění, které byly zaznamenané v historických dokumentech v období 1501-1560 a zjistil, že:

    • 380 zranění bylo zapříčiněno šípem
    • 133 zranění kopím
    • 100 zranění kamene (házení nebo prakem)
    • a pouze 21 zranění zapříčiněno mečem

V období 1563-1600 (tedy poté, co se Japonsko seznámilo s mušketami) zaznamenal celkem 584 zranění z nichž:

    • 263 díky střelné zbraní
    • 126 díky šípu
    • 99 díky kopí
    • 40 díky meči (nejčastěji seky)
    • 26 díky kombinaci více zbraní a 1 samuraj, který byl současně zasažen kulkou, šípem, a ještě k tomu bodnut kopím

Poté prozkoumal z jiných zdrojů ještě dalších 175 písemných svědectví a zjistil, že z 554 zdokumentovaných zranění bylo:

    • 87 % zapříčiněno šípem
    • 8 % mečem či naginatou
    • přibližně 3% kameny
    • asi 1% zranění kopím

Další historik Thomas Conlan, který zkoumal zprávy z 15.-16.století, našel celkem svědectví o:

    • 179 úmrtích bez známé příčiny
    • 439 zapříčiněno šípem
    • 192 kopím
    • 79 kameny
    • a 50 seky mečem

Z dalších zdrojů následně prozkoumal 1.302 dokumentů z té doby, kde bylo popsáno celkem 721 zranění:

    • 73 % z nich bylo zapříčiněno šípem
    • 25 % mečem
    • 2 % kopím

A další japonský historik Shakado Mitsuhiro prozkoumal historické záznamy 30 bitev z té doby a bylo zde opět více jak 82 % zapříčiněno šípy. Myslím, že pro představu to stačí.

Můžeme tedy s velmi pravděpodobnou jistotou říci, že do počátku 17.století šípy, kameny a později i kulky jednoznačně dominovaly v každé bitvě. Dokonce i v literárních příbězích té doby jsou popisovány spíše případy, kdy, když samurajovi došly šípy, raději se stáhnul, než aby tasil meč a dále bojoval. Dokonce je znám i případ, kdy válčící samurajové v období Heian (794–1185) nebo Kamakura (1185 až 1333) dobrovolně odložili luk a šípy a místo toho zvolili zápas holýma rukama (!). A tento způsob války (luk a kůň) byl preferovaný i v dalším období, například války Gempei, války Oshu, povstáním Wada, Jokyo válkou či mongolskou invazí (1271 a 1274). Tam všude byl samuraj především válečník na koni a s lukem.

Někteří historici velmi zjednodušeně říkají, že počátek 12.století byl ve znamení luku a šípu a těsně za ním pak získala na oblibě naginata (halapartna). Počátkem 15.století a první poloviny 16.století naopak získali na oblibě „rychlonozí“ pěšáci Ashigaru, kteří byli vyzbrojeni dlouhými kopí yari.

Situace se velmi pravděpodobně změnila právě až v 17.století (bitva u Sekigahary) a dále, kdy se již neválčilo (tedy žádný luk a kopí) a meč se většinou uplatnil v boji na ulici, při přepadení či vraždách (často civilních) nepřátel.

Předchozí díl

Pokračování

Jarda Kolcun

Zdroje:

Dědictví samurajů (Japonské umění meče v moderní době); Miroslav Černý; 2021; nakladatelství Černý drak; ISBN 978-80-907324-8-3

Hardcore historie (Jak apokalyptické momenty dějin formovaly lidstvo); Dan Carlin; 2021, vydadatelství Jan Melvil; ISBN 978-80-755512-8-3

Japonský šerm veršem (Šermířské básně školy Hasegawa Eišin); Miroslav Černý; 2019; nakladatelství Černý drak; ISBN 978-80-907324-3-8

Off the warpath – Military science & Budo in the Evolution of Ryu-ha Bugei.pdf; Karl Friday; 2003; University of Georgia, Journal Budo perspective

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.