Přečteno: 1604

„V našem dojo cvičíme přesně dle filozofie drsných samurajů“, už jste to někdy zaslechli? Než budete číst dál, rozmyslete si jednu věc – pokud si myslíte, že samurajové byli skvělí válečníci, kteří trávili svůj čas převážně jen meditací, (až fetišistickou) péčí o meč, nácvikem boje a pak i účastí v bitvách, pak nečtěte dále.

Je to hezká představa, a pokud vám pomáhá při studiu „Cesty válečníka“ (Bushido), pak u toho zůstaňte, byť je to hodně vzdálené pravdě. No, a pokud chcete skutečně vědět, jak to vlastně se samuraji bylo a proč je představa tohoto archetypu bojovníka tak mimo realitu, pak čtěte dále, ale předem říkám, nebude to úplně příjemné čtení. Já vás varoval 😉

Představa

Troufnu si tvrdit, že většina z nás (včetně mě), má představu samuraje získanou převážně z filmů Akiry Kurosawy (Yojimbo, Sedm samurajů,…), knížek (Šógun, Bushido, Gajdžin, Hagakure, Kniha pěti kruhů…) či z vyprávění senseiů a trenérů, které jsem na své Cestě potkal. V mých očích byl ještě donedávna samuraj hrdý bojovník, který opovrhoval penězi, pečoval o svůj meč, cvičil se od rána do večera v boji, večer pak meditoval, sem tam setnul nějakého rolníka, který mu neprojevil dostatečnou úctu, bojoval a pokud se dopustil nějakého nečestného skutku, pak spáchal seppuku (někdy nesprávně používaný termín harakiri). Byl vzorem ctnosti, šlechetnosti, bojových dovedností a všeho možného, něco jako evropský středověký rytíř. A proto jsem se chtěl jednou stát podobným válečníkem jako samuraj. Tak…a pohádky je konec.

Skutečnost

No a teď se pojďme podívat na skutečný život samuraje. Nejdříve si musíme položit otázku, z jakého historického období máme samuraje na mysli? V Japonské historii totiž byly období, kdy samuraj stěží věděl, kterou částí meče má zaútočit. Věnovali se spíše psaní veršů a flirtování s dvorními dámami na císařském dvoře než zlepšování svých bojových dovedností.

V určitém období také byla kasta samurajů přesně určená a nikdo jiný se nemohl stát samurajem, pokud se nenarodil do samurajské rodiny. Podobně jako se rolník nemohl stát rytířem tady na Západě. Jindy zase bylo běžné, že rolníci, ale i stájníci se mohli, a často i stávali, samuraji.

Pro mnohé z nás je tedy samuraj ikonickou osobou z období Sengoku Jidai („Období válčících států“). Jednalo se období neustálého válčení, které začalo kolem 14. století a trvalo prakticky až do 17. století (ukončeno bylo bitvou u Sekigahary roku 1600). Japonský režisér Akira Kurosawa ve svých filmech znázorňuje své hlavní (samurajské) hrdiny právě z této doby. Toshiro Mifune, představitel hlavních hrdinů, tu hraje osamělého hrdinu, který trestá bezpráví, putuje jako ronin krajinou podobně jako hrdina divokého Západu a v západu slunce odchází, zatímco po něm zůstávají těla zloduchů ležících v prachu na zemi….

Podle historické reality byli samurajové této éry členy pevně organizované armády, která sloužila svému daimyovi. Pomáhala mu bránit vlastní území anebo i rozšiřovat jej na úkor jiných daimyoů. V našich představách tito samurajové nedělali nic jiného, než se jen cvičili k boji, anebo bojovali. No…jak to jen říci citlivě…ani to nebyla úplně pravda. Pokud by si totiž daimyo jen vydržoval armádu pro možnou obranu či expanzi, pak i ten nejbohatší z nich by brzo zkrachoval. Musel se totiž postarat nejen o samuraje, ale i o náklady jeho rodiny. Realita samurajů tak byla mnohem všednější, než vidíme ve filmech.

Samurajové byli zodpovědní za výběr daní v provinciích, za sledování zásob a zajištění, že na zimu bude všeho dostatek. Daimyo potřeboval také někoho, kdo bude hlídat sýpky, kdo se postará o údržbu silnic a výstavbu dopravní infrastruktury, kdo udrží často vzpurné rolníky „na uzdě“, kdo se postará o obchod s dalšími provinciemi atd. Mnoho samurajů také pracovalo jako účetní pro svého pána a získali tak často i obrovská jmění pro svou rodinu. A přesně na tyto úkoly potřeboval daimyo spolehlivé a vzdělané lidi, jako byli právě samurajové.

Právě vzdělání získávali samurajové a jejich děti převážně v budhistických chrámech, které byly v té době středisky vzdělanosti podobně jako u nás kláštery, kde se ručně opisovala bible a vznikaly herbáře a další vědecká díla. Samuraj v tomto období by si patrně velmi dobře rozuměl s členy moderních speciálních jednotek stejně tak jako i s účetním ze současnosti. Pro mnohé bude překvapením, že i známý šermíř Miyamoto Musashi pracoval jako architekt na několika projektech budování hradního opevnění, ale i hradů. Zaměstnával jej Hosokawa klan a nikoliv jako mistra šermíře, ale jako stavitele. I tak slavný šermíř jako Musashi se musel nějak živit.

Bushido – pokus o výklad japonské etiky západnímu světu

A co onen proslulý etický kodex samurajů Bushido, který světu představil Inazo Nitobe v roce 1899? Tento vynikající spisovatel, japonský křesťan a ekonom se pokusil západním čtenářům vysvětlit život a (notně zidealizované) etické pilíře japonského válečníka. Použil proto ekvivalenty, které byly západnímu člověku známé – západní rytířský kodex, řecké ideály a některé aspekty z římské historie. Naneštěstí dobře míněná kniha se stala zdrojem mnoha nedorozumění a nepochopení. A výsledkem tak byly i další knihy, které na tuto knihu navázaly (romány i literatura „faktu“) a dále ji rozvinuly. Byla by samozřejmě úžasná představa, kdyby se všichni samurajové řídili jediným unifikovaným kodexem a všichni byli čestní, loajální, odvážní atd. Bohužel historie nám ukazuje, že realita byla úplně jiná. Pár příkladů, abychom hovořili konkrétně:

Toyotomi Hideyoshi připravoval svého synovce Toyotomi Hidetsugu, že po jeho smrti pak převezme vládu. Jenže jakmile se mu narodil syn, změnil svůj názor. Mírně řečeno… Nejdříve Hidetsugua vypověděl do vyhnanství a pak mu ještě nakázal spáchat seppuku. Jelikož se k tomu zprvu Hidetsugu moc neměl, Hideyoshi zajal celou jeho rodinu, včetně třiceti žen a dětí, které pro Hidetsugua pracovaly a nechal je popravit. Pak si přivlastnil veškerý jeho majetek, dům a území.
Nagatoki Ogasawara, jehož rodina patřila mezi nejznámější klany v Japonsku, byl zabit vlastními samuraji.
Oda Nobunaga byl zabit generálem Akechi Mitsuhide, kterému maximálně důvěřoval.
Takeda Shingen se dostal do vedení země díky tomu, že nechal svým tchánem uvěznit vlastního otce.

A podobných samurajských příběhů zrady a jiného “nečestného” chování bychom nalezli mnohem více. Výše uvedení samurajové navíc patřili k elitě, dalo se tedy logicky očekávat, že jestli někdo, pak právě oni by kodex Bushido dodržovali. A jak vidíte, nebylo tomu tak, protože zkrátka žádný takový kodex v té době neexistoval.

Znamenalo to tedy, že samurajové se ničím neřídili, neměli žádná pravidla chování a etikety? Vůbec ne. Japonsko bylo a dosud i je velmi ovlivněno konfuciánskou filozofií. Přesněji řečeno neo-konfuciánskou filozofií Chu Hsi (Zhu Xi), která sloužila jako základ způsobu vlády Tokugawů. Velmi obecně řečeno se jednalo hlavně o to, aby každý věděl, kde je jeho místo ve společnosti a to prostřednictvím jasně popsaných vztahů mezi jednotlivými skupinami. Právě tento filozof přišel s myšlenkou loajality a služby svému pánovi, které se snažil Nitobe ve své knize vysvětlit Západu. Ale skutečně nešlo o žádný etický kód, který by se samurajům předával buď ve škole či při nějakém rituálu.

A pokud bychom chtěli jednoduše shrnout o čem byl život samuraje, pak to bylo především sloužit svému pánovi. Ostatně slovo samuraj znamená „ten, jenž slouží“. A ne, neřiďte se tím, co píše Wikipedie. To je mix romantických představ se špetkou historie. Současný Japonec ví o samurajích přibližně tolik, co průměrný Čech o husitech. A většinovým zdrojem těchto informací budou zase romantické filmy a knihy…. Vězte, že Japonci nejsou žádní výjimeční lidé, kteří vyrůstají v samurajské rodině, učí se ve volném čase bojová umění a studují kaligrafii. Vězte také, že ani mistr z Japonska, neznamená automaticky, že se jedná o kvalitního mistra jak co do techniky, tak i lidské stránky. A ani to neznamená, že cokoliv, co nám takový japonský mistr řekne, je nutně pravda…jak se zpívá v jedné písničce… We are only humans after all…

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp – FAQ
History of Budo – part 1, History of Budo – part 2; Empty Mind Films