Přečteno: 1056

Další velkou ránu samurajské společenské třídě následně udělila vláda Meiji díky bouřlivému ekonomickému rozvoji. To samozřejmě nepotěšilo samuraje zvyklí úctě, obdivu a jisté společenské úrovni.

Konec samurajů

Benesch uvádí: „Samurajové najednou zjistili, že jejich sociální postavení je stále více ohrožováno ekonomicky silnými prostými lidmi, z nichž někteří si začali kupovat samurajská privilegia, jako bylo například právo nosit meče.“ V době míru se meč stal zbytečným a tím i pojmy jako „meč – duše samuraje“, ztrácely na významu. Nově získané možnosti běžných lidí přestěhovat se kamkoliv chtějí, bez předchozího povolení jejich pána, umožnila nižším třídám dále oslabit samolibé samuraje jak po stránce jejich bohatství, tak i společenskému postavení. Výsledkem těchto změn (snižování přídělů rýže i výsadního postavení samurajů) se postupně vytvořila velká skupina nespokojených šizoku (samurajů), z nichž řada se shromáždila kolem Saigó Takamoriho a vyústila v roce 1877 v Satsumského povstání.

A opět notně zromantizovaná historie, představená v knize Bushido: Duše Japonska, či později ve filmu Poslední samuraj, zobrazuje postavu Saiga jako hrdinného obránce pravdy, cti a morální čistoty válečníka. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o snahu zachovat si svůj společenský status a pohodlný způsob života z období Tokugawa, který zahrnoval štědré příděly rýže, velký majetek a systém obsazování důležitých funkcí příbuznými (nepotismus). Profesor Ohno zdůrazňuje: „Předchozí třída samurajů, nyní zbavená pravidelného příjmu…, byla obzvláště nešťastná z nové vlády, která byla zřízena a podporována, paradoxně mladými samuraji… Hedvábí a čaj si našlo v Japonsku obrovské trhy (zejména v Jokohamě), prudce stoupající ceny potravin zase umožnily zbohatnout zemědělcům, kteří si začali kupovat západní oblečení. Inflace stoupala (a) samurajové a obyvatelé měst trpěli.“

Samurajové s nízkým společenským statusem a nezaměstnaní samurajové dlouhodobě usilovali o změny systému. Považovali proto nastupující éru Meiji za jasnou změnu k lepšímu. Díky všem těm změnám oslabená třídní struktura společnosti znamenala, že tito samurajové mohli hledat štěstí jinde. Zrušení systému dědičnosti umožnilo mobilitu obyvatelstva. Najednou samurajové na vysokých pozicích dostali jasný signál, že již musí tvrdě pracovat, pokud si chtějí uchovat svou pozici. A nakonec se tak jednalo pouze o menšinu vedenou Saigó Takamorim a dalšími samuraji s v té době nejvyšším společenským statusem, kteří přicházejícími změnami mohli ztratit nejvíce. A především proto se vzbouřili.

Naštěstí pro Nitobeho bylo téma cti velmi, řekněme otevřené, pro různou interpretaci. Například Nitobe cituje příběh 47 Roninů jako následováníhodný příklad loajality, zatímco jiní historici jej interpretují pouze jako zbabělý útok ze zálohy. Japonsko, a vlastně i celý svět, uctívá Miyamoto Musashiho jako svého nejzkušenějšího šermíře, málokdo však ví, že většinou dorazil na domluvené souboje pozdě a své protivníky napadal skrytě za zálohy. Nitobe popisuje Satsumské povstání (1877) jako grandiózní bitvu ve jménu cti, a nikoliv vojenskou vzpouru vedenou s cílem zachování Statusu Quo.

Přestože Nitobe a podobně uvažující autoři bědují nad korupcí a postupným ničením tradičních hodnot Bushido díky nastupujícímu modernímu věku, ve skutečnosti tento morální kodex nikdy neexistoval. A samurajové rozhodně nebyli loajální, čestní a morální vzory ideálů popsaných v této knize. Charles Sharam píše v článku „Samuraj: Mýtus versus realita“ (The Samurai: Myth Versus Reality): „Samuraj se postupně stal zbytečnou zátěží pro japonskou civilizaci…, společenská třída samurajů ve skutečnosti jen málo přispívala nové společnosti a přitom pravidelně čerpala značné množství jejího bohatství. I proto jejich následné postupné rušení během reforem Meiji bylo rozhodně dobrým a logickým krokem pro zlepšení celkové ekonomické situace, ale i morálky japonského národa.“

Raketový nárůst nacionalismu – nečekaný následek Nitobeho záměru

Jen několik desetiletí poté, co japonská vláda zrušila samuraje, pro ně našla nové využití. Navzdory vojenským vítězstvím v zahraničí, japonští vládní představitelé cítili, že vojáci stále nemají důvěru ve své dovednosti, ani silného bojového ducha. A právě obraz čestného a loajálního samuraje vykresleného v díle Bushido: Duše Japonska, který hrdinně bojuje až do své smrti, jim poskytl návod jak toto změnit. Ideologie, která měla původně změnit pouze západní vnímání Japonska, tak nyní měla posloužit k podněcování nacionalismu a japonského válečného stroje.

Podle Nitobeho se současné Japonsko zrodilo z dlouhé linie čestných, statečných a schopných válečníků, jejichž odkaz se postupně rozšířil do všech (společenských) tříd. Nitobe tehdy napsal: „Postupně Bushido prostoupilo všemi sociálními vrstvami Japonska, a poskytlo pro celý lid japonský vysoký morální standard.“ Díky tomuto výkladu mohl i ten (společensky) nejnižší občan aspirovat a dosáhnout velké slávy a cti samuraje. Oficiálním uznáním morálního kodexu Bushido se japonská vláda snažila, a je potřeba říci, že velmi úspěšně, posílit důvěru svých vojáků i občanů.

Navíc, převzetí hlavních idejí Bushido ospravedlnilo i japonské imperialistické aktivity tím, že prokazovaly japonskou morální i kulturní nadřazenost vůči jiným národům. Příznivce myšlenek Bushido, spisovatel Suzuki Chikara „cítil, že západní i čínské myšlení jsou vůči Japonsku cizí a že by se národ měl soustředit na svého„ pravého ducha“ a podporovat tak „národního ducha““. Podobně jako americký Manifest destiny anebo evropský náboženský fanatismus, který poháněl křížové výpravy, posloužil i vybájený kodex Bushido k motivaci a ospravedlnění japonské imperialistické agendy.

Jakmile japonská vláda našla vhodnou ideologii, musela ji následně patřičně zpropagovat i mezi masami. V tisku i všude jinde se proto začaly ve velkém množství objevovat hesla jako „civilizace a osvícení“ a „bohatý národ, silná armáda“, které se staly hlavními válečnými slogany. Znárodněný vzdělávací systém upravil učební osnovy k šíření této vládní rétoriky a postupně zpracoval člověka tak, že byl po takové mediálně vzdělávací masáži připraven vzít do ruky zbraň a bojovat „za spravedlivou věc až do konce“.

Národní rada poupravila i japonské dějiny tak, aby odpovídaly novým vládním programům. „Texty z období Edo, které nejvíce volaly pro návrat do stavu ještě před vládou Tokugawů (kteří sjednotili Japonsko a díky tomu vlastně iniciovali postupný konec samurajů), byly pečlivě upraveny tak, aby je historici „očistili“ od těch aspektů, které byly v rozporu s národním projektem japonského obrození na počátku dvacátého století. Nově vzniklé „historické“ texty romantizovaly minulé události i osobnosti.”

Podle Oshiiho, „byly najednou „objeveny“ i „historické“ spisy a obrazy, které dokládaly myšlenky hlásané japonskou vládou.“ Díky tomuto vládnímu programu vstoupily do hlavního proudu i do té doby neznámé knihy a postavy jako je Bushido: Duše Japonska, Hagakure – moudrost samuraje z kraje Saga a Miyamoto Musashi.“

A právě Nitobeho kniha Bushido: Duše Japonska získala v předválečném Japonsku obrovskou popularitu díky své ideologii a romantickému výkladu minulosti. Nitobe tehdy prohlásil: „Yamato Damashii“ (duše Japonska) konečně projevila „národního ducha ostrovní říše“. Podobného „Národního ducha“ (Volksgeist) použil pak i Hitler pro svou vlastní fašistickou agendu. A jako Bushido i Volksgeist nekriticky opěvoval lidovou historii, kulturní dědictví i rasu své země.

Tato vybájená „historická“ nostalgie postupně zasela semena fašismu a nacionalismu, které nakonec vedly k nevýslovným násilným činům během druhé světové války. Morální kodex Bushido tak konečně našel své fyzické vyjádření v podobě pilotů kamikaze, ale i pěších vojáků, kteří se „čestně“ obětovali pro svou zemi. „Ačkoliv někteří Japonci padli do zajetí,“ píše David Powers z BBC, „většina Japonců však bojovalo, dokud nebyli zabiti anebo spáchali sebevraždu.“ Japonská vláda těmto vojákům dávala knihy jako je život Musashiho, Bushido či Hagakure, které je učily, že „jen takový samuraj, který je připravený a ochotný zemřít v kteroukoli chvíli, může skutečně a plně sloužit svému pánovi.“

Nitobeho odkaz

Ačkoli to Nitobe velmi pravděpodobně nikdy nezamýšlel, jeho vybájená idealizace japonské minulosti měla zcela zřejmé hrozivé nacionalistické následky. Kniha Bushido: Duše Japonska říká: „Disciplína v sebeovládání může snadno zajít až příliš daleko. Může snadno potlačit mírnou stránku duše. Může donutit člověka poddajné povahy do zkreslení reality a dokonce až konání ohavných činů. Může to vyvolat černobílý pohled na svět, pokrytectví nebo špatné návyky chování.“ Inazo Nitobe i imperialistická vláda zcela překroutili pravdu a zneužili japonskou minulost pro své vlastní postranní motivy. Díky Nitobemu se japonští vojáci a byrokraté stali čestnými a duchovními válečníky. Samuraj se dle něho více zajímal o loajalitu, laskavost, etiketu a sebekontrolu než o vítězství, peněžní zisky anebo postavení ve společnosti a k takovému samurajovi měl čtenář vzhlížet.

Ale historie se neustále mění. Ne nadarmo se říká, že historii píšou vítězové. Skutečné události tak postupně mizí z paměti a jejich interpretace ať už cíleně nebo nevědomě poté utváří moderní chápání minulosti. Zředěná skutečnost, názory a fantazie se postupně stávají „historicky“ uznávaným faktem a jsou laickou veřejností přijaty jako „pravá/skutečná“ historie.

Skutečně Saigó Takamori spáchal seppuku na konci Satsumského povstání? Skutečně bojoval Davy Crockett až do posledního dechu v bitvě o Alamo, anebo byl popraven až po kapitulaci, jak věří někteří historici? Bylo Satsumské povstání bitvou o čest anebo o zachování společenského statutu? Byla Bostonská Tea Party vzpourou proti nespravedlivému zdanění nebo zde bojovali za zájmy bohatých amerických obchodníků, aby si udrželi svůj monopol na čaj? A co George Washington, který pokácel třešňový strom svého otce? A co jeho dřevěné zuby?

A i když pravda nemusí být nikdy plně objasněna, je důležité zpochybňovat události a motivace událostí v naší takzvané historii. V japonském případě vláda se velmi výrazná manipulace s historií, včetně oslavované samurajské třídy a kodexu Bushido, stala se oficiální propagandou, která pak pomohla pohánět fanatický válečný stroj, jenž zapříčinil mnoho zla a utrpení a stál mnoho nejen japonských životů. Společnost často hledá odpovědi na své současné problémy v minulosti. A podobně jako pokřivený výklad americké minulosti – hnutí Tea Party, vytvořilo Nitobeho Bushido touhu po dokonalé jednoduchosti a čistotě minulé éry.

Jak dokazuje film Poslední samuraj, Nitobeho dědictví žije dál. Faktograficky přesný nebo ne, tato zjednodušená idealizace Bushido a samuraje stále získává obdiv světa. A pokud tak bude činit i nadále, popkultura bude i nadále kráčet ve stopách jak Inazo Nitobeho, tak i japonské vlády, využívající mýtický obraz pro své vlastní motivy. Cílem ale tentokrát bude získání peněz spotřebitele prostřednictvím lístků do kina, DVD, knih, atd.

Dodatek k zamyšlení

Hodně jsem o tom všem v uplynulých dnech přemýšlel….a jsem přesvědčen, že ideje Bushido, pokud dáme stranou fakt, že jsou zcela vybájené, přesto stojí za to, abychom se jim snažili přiblížit.

Bylo by však obrovskou chybou, abychom je chápali i jako historický odkaz. Nepopiratelným faktem je, že samurajové zcela jistě sehráli důležitou roli v japonské historii. S jejich pomocí došlo ke sjednocení Japonska (bitva u Sekigahary roku 1600) a pak došlo k tomu, čemu jsme následně v průběhu věků byli opakovaně svědky i v jiných částech světa – říše se sjednotí, vojáci již nejsou tolik potřeba, stát neví, jak je dále využít a tak se z některých stávají bezdomovci, kriminálníci, ale z jiných úspěšní spisovatelé, poradci, policisté, případně obchodníci, či řemeslníci. Stačí si jen vybavit situaci v USA po válce ve Vietnamu, či v SSSR po stáhnutí sovětských vojsk z Afghanistánu, apod. Nerad bych, aby celý tento cyklus vyzníval v neprospěch samurajů a ukazoval situaci černobíle, protože taková zcela určitě nebyla. Historie zkrátka zatlačila samuraje dosti drsně do kouta a oni reagovali tak, jak uměli nejlépe…nakonec tak pouze ti vzdělaní dokázali najít uplatnění v nových podmínkách. Moderní vojenské technologie a pokračující civilizace však tyto válečníky, podobně jako i jiné ve světě, nakonec definitivně porazily…..

Berme proto samurajský morální kodex Bushido, a předávejme dále, spíše jako morální kodex archetypu dokonalého bojovníka a je jedno, jestli se jedná o rytíře Lancelota, šermíře Miyamota Musashiho, anebo řeckého hrdiny Odyssea. Historie nám navíc opakovaně ukazuje, že žádný z historických hrdinů nebyl úplně perfektní. Ale pokud nám představa dokonalého bojovníka pomůže stát se lepším člověkem, pak to beru všemi deseti. Co vy?

Překlad článku: Bushido: Way of total bullshit

Použité zdroje: