Přečteno: 1662

Pokud se v oblasti bojových umění/sportů/sebeobrany pohybujete dostatečně dlouho, pravděpodobně jste už někdy zaslechli tvrzení, že tradiční bojová umění s několikasetletou tradicí jsou dnes již nefunkční. Jen pro úplnost, ať všichni rozumíme „odborným termitům“ správně – ona takzvaná tradiční bojová umění jsou ta, která mají ve svém názvu většinou „jutsu“ (a nikoliv například „do“) a patři do skupiny „koryu“, tedy „starých škol“. Škol, které v Japonsku existovaly již před rokem 1867. Pak začala v Japonsku modernizace a pozápadnění země, díky čemuž se kromě jiného velmi zásadně změnil i způsob válčení.

Někteří lidé tvrdí, že to, co se nyní učí jako tradiční BOJOVÁ umění, je ve skutečnosti již jen hezké divadlo v dobových kostýmech a pro reálnou sebeobranu je absolutně nepoužitelné. Hovořím o katách (sestavách), vyučovaných zbraních, apod. A přiznávám, že ještě donedávna jsem k nim patřil také. Na svou obhajobu však musím říci, že jsem se ptal těchto instruktorů, jestli si skutečně myslí, že šermovat mečem, nebo ohánět se kopím či naginatou patří do výuky současné sebeobrany, když ani meč, natož kopí či naginata se v současném světě příliš nevyskytuje. Nemluvě o tom, že takto ozbrojený člověk bude nenápadný asi jako Eskymák na poušti….

Nešlo mi o to dokázat, že to, co cvičím já, je lepší, ale chtěl jsem skutečně vědět, proč si oni myslí a tak sebejistě tvrdí, že to co cvičí, se dá v sebeobraně použít i dnes. Většinou mi odpovídali, že co se naučí s naginatou, stejně tak dobře pak mohou použít například i s basebalovou pálkou. Ale již mi nebyli schopni vysvětlit, proč tedy rovnou necvičit s basebalovou pálkou, když tedy “dělají (současnou) sebeobranu”….Osobně si myslím, že pravý důvod ve skutečnosti nevěděli ani oni a prostě jim jen připadalo “cool” cvičit s tradičními zbraněmi jako samurajové a ninjové….a navíc podle mne ani nerozlišovali mezi bojem na bojišti a civilní sebeobranou jednotlivce. Ale to už jsme rozebírali dostatečně v minulých dílech našeho cyklu.

Zpět k tématu – názor jsem pak změnil až po dalším systematičtějším studiu odborné literatury. A zjistil jsem, že vycházíme už na začátku našeho uvažování z mylného předpokladu, že „tak, jak se nyní koryu vyučují, tak se tehdy i bojovalo. A že sestavy, které jsou v těchto školách nyní vyučované, jsou absolutně nepoužitelné, podobně jako byly nepoužitelné i tehdy“.

No….a tady je právě zakopaný pes. Naše „znalosti“ o tom, jak se tehdy bojovalo, vychází z filmů a velmi často ze (zromantizované) představy samuraje, který…ale ne, o našich představách samuraje a jeho způsobu života již byla řeč v předchozích dílech, takže to přeskočíme.

Jak asi sami uznáte, pokud jsou naše LAICKÉ (a jak si později řekneme i nesprávné) znalosti založeny pouze na filmech (byť japonských), nebo na knížkách o Japonsku, pak je to podobné, jako kdybychom tvrdili, že béčkové akční filmy ukazují skutečný průběh boje v současnosti a tomu bychom tedy měli upravit výuku sebeobrany. Takže je na čase začlenit hodně gymnastických věcí jako efektní salta, přemety, vykopávání nože nohou, obrana proti patnácti protivníkům a…nu zkrátka Rambo a Jackie Chan v jednom balení. Už tušíte, kam tím mířím?

Principy útoku tehdy a dnes se nezměnily. Způsob války/boje ano…dramaticky. Místo mečů, kopí, luků a halaparten se používají střelné zbraně, drony, apod. Místo hromadného útoku po sovětském vzoru „nas mnogo“ se používají chirurgicky přesné zásahy speciálních jednotek. Místo vyhrožováním mečem během konfliktu (přepadení, rvačka, apod.) se používá nejčastěji vyhrožování nožem či krátkou střelnou zbraní. A takto bych mohl pokračovat dále. I tehdy se používaly kopy a hody, ale i vytipování oběti k přepadení a zastrašování, aby nemuselo dojít k rizikovému (pro obě strany) fyzickému konfliktu. I tehdy to pak začalo pošťuchováním, a pokud agresor nedostal, co chtěl, pak zvýšil intenzitu svého útoku.

Jenže….a znovu opakuji, nyní se již bavíme hlavně o civilní sebeobraně a „martial arts“ by se mnohem výstižněji měly překládat jako „válečná umění“, tedy styly boje, které byly použity především v bitvě a (často mnoha) vojáky a nikoliv někde na tržišti (jednotlivými) rolníky.

Navíc se jedná o styly, které vznikly v určitém historickém a kulturním kontextu. To znamená, že kdybychom se podívali zpět do minulosti (a já věřím, že to jednou půjde), pak v Japonsku se bojovalo jiným způsobem, než ve Vietnamu, Číně, na Filipínách či v Thajsku. Tvrdit proto, že například v Thajsku by japonský styl válčení nefungoval, je podobně nesmyslný argument jako tvrdit, že v Africe bude mít lední medvěd vážné zdravotní potíže. Pokud by tedy přesto nějaký samuraj zavítal do jiných zemí a musel by tam opakovaně bojovat, velmi rychle by svůj způsob (pozor, ZPŮSOB, nikoliv principy) boje adaptoval na místní způsob i proti místním zbraním.

Věřím/doufám také, že ve skrytu duše instruktoři bojovek ví i toto – pokud bychom žili před nějakým třemi sty a více lety, pak velmi pravděpodobně bude náš učitel někdo, kdo se aktivně a osobně účastnil bojů. A to, co a jak vás učí, je tedy vyzkoušené. Pravděpodobně byste pak neměli problém mu uvěřit. Ostatně jeho jizvy by toho byly dostatečným důkazem. Jenže žijeme v době, v jaké žijeme (nestěžuji si) a i ve výuce bojových umění funguje podobný (degenerativní) systém „tiché pošty“ jako kdekoliv jinde. Pokud se na to podívám pohledem evoluce, pak co není již aktivně a často používáno, postupně degeneruje a zaniká na úkor jiných dovedností. Princip je stejný a ani bojová umění se mu nevyhnuly, protože jde také stále „jen“ o dovednost. A bylo proto by chybou a sebeklamem se domnívat, že bychom dnes mohli být stejně tak dobří válečníci jako ti před 300 lety.

Odpovídající znalost či dovednost je tak postupně předávána z generace na generaci učitelů a ti, protože nemají možnost si ověřit funkčnost v praxi, do toho vnášejí vlastní interpretaci toho, „jak to má být“. Je v tom často hodně ega a předpokladů. A aby to bylo ještě horší, bohužel velmi často je ta interpretace založená i na „znalostech“ získaných právě z filmů, (historických) knih, anebo v lepším případě, z vyprávění někoho, kdo se v mládí hodně pohyboval v konfliktních situacích. Ale opět se jedná o civilní situace, protože pokud je mi známo, nikde na světě se již v armádě nepoužívá jako hlavní zbraň například meč, kopí či luk. No a výsledkem je něco, co….prostě zákonitě již musí být jiné, protože tu neexistuje kontrola kvality. Není tu zkrátka již nikdo, kdo by byl schopen vysvětlit a zaručit správné provedení techniky a hlavně dát techniku do správného kontextu. Ani v Japonsku.

Dave Lowry, ze kterého hodně čerpám informace ve svých článcích, například popisuje koryu školu, ve které vidíte cvičit studenty a při všech technikách až nepřirozeně vysoko zvedají nohy. Pokud nevíte, co je za tím, zcela přirozeně si budete myslet, že buď je to nějaká hloupost, kdy chtěl instruktor patrně spojit výcvik boje s posilováním nohou, protože jak víme, síla těla vychází z nohou. Anebo je to uměle vymyšlený systém nějakého pomateného Japonce, aby zblbnul hloupé západní studenty a vydělal peníze. Jenže….pak si dáte práci a zapátráte v historických zdrojích a dozvíte se, že se jedná o velmi starou školu, která se specializovala na metody boje v rýžových polích…a najednou vám tyto pohyby začnou dávat smysl.

Možná by proto stálo změnit náš úhel pohledu na ony „nefunkční“ tradiční způsoby boje a namísto soustředění se na konkrétní techniky, které byly vyučované a používané v té době s tehdy dostupnými zbraněmi, se podívat na přístupy/principy, JAK řeší tu kterou konfliktní situaci, protože technika je pouze vnějším vyjádřením principu. Jsem si jistý, že principy a vývoj mezilidského konfliktu se nezměnily ani po 300 letech. A velmi pravděpodobně se nezmění ani v budoucnu, pokud spolu budou bojovat lidské bytosti a ne virtuální…cokoliv.

Samozřejmě však můžeme i nadále věřit, že tradiční bojová umění jsou již nefunkční a že až teprve naše generace konečně objevila ten správný recept, jak vyřešit konfliktní situaci. Ale je to skutečně pravda? Naši předchůdci by nám za tuto arogantní myšlenku asi pěkne rychle nakopali…pozadí 😉

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp – FAQ
History of Budo – part 1, History of Budo – part 2; Empty Mind Films