Přečteno: 1052

Umožnění obyčejným lidem přestěhovat se kamkoliv v Japonsku, a s tím související i ekonomické svobody díky zrušení samurajského feudálního systému, vedlo k prudkému ekonomickému růstu Japonska. Plány vlády Meiji začaly konečně přinášet své ovoce….

Nitobeho vedlejší motivy

Zatímco vláda Meiji plánovala posílit přítomnost Japonska na světové scéně, Nitobe se snažil změnit vnímání Japonska na Západě již během svého pobytu ve Spojených státech. V té době totiž Západ věděl o izolovaném národě na Dálném východě jen velmi málo. Pověsti o Japonsku – feudální společnosti, jejíž armády se spoléhaly na meče, luky a šípy – poskytovaly obraz jednoduchého a zastaralého ostrovního národa. V knize „Od rytířství k terorismu“ (From Chivalry to Terrorism) Leo Braudy píše: „Před první světovou válkou mnozí v Evropě vnímali Japonsko jako válečnickou společnost „neznečištěnou“ ekonomickými zájmy anebo civilní politickou kontrolou, kde pevně vládla aristokratická vojenská třída.“

Nitobe věřil v sílu slova a proto začal psát. Doufal, že zjednodušením nejvýraznějších (zidealizovaných) aspektů japonské kultury, se kterými by se Západ mohl ztotožnit, by mohl pohled Západu na Japonsko konečně změnit. Ve své práci proto představil nový vznešený obraz Japonska. Navíc fakt, že svou práci napsal v angličtině, jen podtrhovala Nitobeho snahu představit světu Japonsko jako dokonalou společnost. Maria Navarro a Alison Beeby vysvětlují, že „původní text (Nitobeho knihy) byl psán rovnou v angličtině, což však nebyl Nitobeho mateřský jazyk byť v něm byl velmi pokročilý… Psaní v cizím jazyce totiž zavazuje člověka k „filtrování“ vlastních emocí i určité úpravě způsobů vyjádření… Umožňuje spisovateli vyjádřit více empatie pro „jinou kulturu“ (v případě Nitobeho tedy západní kulturu). Kromě toho si člověk mnohem více uvědomuje, co chce říci, anebo čemu se chce naopak vyhnout, aby byla práce přijatelnější pro západní čtenáře“. A tak v roce 1899 Nitobe, který sám sebe jmenoval do pozice prostředníka mezi Japonskem a Západem, publikoval práci, popisující velmi zromantizované a zidealizované shrnutí ideálů vládnoucí samurajské třídy v Japonsku „Bushido: Duše Japonska“.

Křesťanství a zkrocení samuraje

Kniha „Bushido: Duše Japonska“ představuje spojení japonské kultury se západní ideologií. Nitobe v ní fakticky poníží hrdou japonskou samurajskou třídu tím, že ji spojí s evropským rytířstvím a křesťanskou morálkou. „Chtěl jsem ukázat…“ přiznal později Nitobe, „že Japonci se zase až tak moc neliší (od lidí ze Západu)“. Ačkoli kniha byla vydána až mnoho let po zániku samurajské třídy, „Bushido: Duše Japonska“ představuje velmi zmanipulovanou idealizaci a idolizaci japonského válečníka – samuraje. Západem však byla následně přijata prakticky bez výhrad. A nikomu přitom nepřišlo podivné, že Nitobe ve skutečnosti definoval koncept Bushido na základě principů západní (včetně antické) kultury, a nikoliv naopak, jak by se dalo očekávat.

Navíc kniha Bushido: Duše Japonska nabízí až podezřelý nedostatek odkazů na původní japonský zdrojový materiál a historická fakta. Místo toho se autor, student anglické literatury, opírá převážně o západní díla a osobnosti, aby západnímu čtenáři vysvětlil principy Bushido. Nitobe tak zmiňuje a cituje osobnosti jako je Mencius (Konfuciův žák), Karel Veliký, Edmund Burke, Konstantin Petrovič Pobědonoscev, William Shakespeare, James Hamilton a Otto von Bismarck – zdroje, které ve skutečnosti nemají vůbec žádnou souvislost s japonskou historií nebo kulturou.

Oddaný křesťan ve své samozvané formulaci Duše Japonska odkazuje i na Bibli nesrovnatelně častěji než na jakékoli jiné zdroje. Nitobe totiž vnímá biblické citace jako vhodné a uspokojivé argumenty pro objasnění Bushido. „Semena Království (Božího), vzklíčila v japonské mysli,“ prohlašuje Nitobe, „a následně rozkvetla v Bushido.“ Nitobe věnuje značnou část knihy i tomu, že se snaží roubovat křesťanské zásady křesťanství do Bushido. Například v případě vysvětlení pojmu “Zdvořilost” používá opět odpovídající citáty z Bible, aby západní čtenář nabyl dojmu, že „už to někde slyšel“, že „ti Japonci jsou vlastně velmi podobní lidé, když zastávají prakticky totožné hodnoty jako my“.

I slavný citát Saiga Takamoriho, legendárního samuraje, dostal v knize biblický nádech. „Nebe miluje mne i ostatní stejnou láskou; proto miluj ostatní jako sama sebe. Ne člověk budiž tvým společníkem, nýbrž nebe, a snaž se, bys si vyvolil nebe za svého společníka. Nezatracuj jiných, nýbrž hled’ by tvoje cena nebyla nízká“. A Nitobe k tomu dodává: „Některé výroky slavných samurajů nám velmi připomínají křesťanské zásady a ukazují, jak moc v praktické morálce tehdejšího Japonska může přirozené náboženství pomoci odhalit pravou podstatu lidského života.“ Nitobe dokonce jde tak daleko, že vykresluje samuraje, jako japonské nebeské posly předků, svaté nástroje, které formovaly Japonsko. „Japonsko dluží mnohé našim samurajům. Samurajové nebyli jen květiny národa, ale také jeho kořeny. Skrze ně přicházely všechny milostivé dary Nebes.“

O rituální sebevraždě a meči samuraje

Při vykreslování samuraje Nitobe dokonce pod rouškou křesťanských mravů ospravedlňuje i nejkrutější atributy – rituální sebevraždu seppuku (také chybně známé jako harakiri nebo) a samurajský meč. A to vše podle Nitobeho začíná lidskou duší. Prohlašuje, že dle západního i japonského pohledu je duše uložena v žaludku. „Všichni (biblický Josef, David, Izaiáš a Jeremiáš), ti všichni potvrdili víru převládající i mezi Japonci, že v břiše je uvězněna duše.“ Toto tvrzení následně umožňuje Nitobemu povýšit sebevraždu téměř na posvátný akt: „Nejvyšší cena – vlastní život ve jménu cti byla dostatečnou omluvou proto, aby si jej nejen samurajové vzali dobrovolně. Troufám si říci, že mnoho dobrých křesťanů, pokud jsou k sobě dostatečně upřímní, si přiznají fascinaci, ne-li přímo obdiv, pro odvahu a klid, s nímž Cato, Brutus, Petronius a řada dalších starověkých postav ukončili svou pozemskou existenci.“

I meč získává podobné srovnání. Nitobe prohlašuje, že šermíři jsou ve skutečnosti umělci, nikoliv řemeslníci. A jejich meče nejsou zbraně, ale představují duši jejich majitelů. Vysvětluje: „Již samotné držení nebezpečného nástroje mu (samurajovi) dodává pocit sebeúcty a odpovědnosti. „netřímá meč nadarmo; je přeci Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla.“ (Římanům 13:4). To, co nosí u pasu, je symbolem toho, co má ve své mysli a srdci – věrnost a čest… V dobách míru je pak nošen pouze symbolicky podobně jako biskupská berla biskupem nebo žezlo králem.“ Tato Nitobeho velmi zručná manipulace skutečně důstojně a se ctí vysvětluje dokonce i ty nejvíce „kruté“ zvyky Japonska. Autorova hluboká oddanost a znalost křesťanství i západní kultury mu později umožnila vytvořit nástroj propagandy pod rouškou rádoby historického faktu, jak si později řekneme. Nitobe doufal, že právě kniha Bushido: Duše Japonska změní světový názor na Japonsko a ještě více zvýší status jeho země v očích západního světa. A to se i stalo.

Přijetí Duše Japonska Západem

Kniha Bushido: Duše Japonska se po vydání rychle stala obrovským hitem u západních čtenářů. „Tenký svazek,“ píše Tim Clark v článku „Kodex Bushido: Osm ctností samuraje“ (The Bushido Code: The Eight Virtues of the Samurai), „se stal mezinárodním bestsellerem a ovlivňoval některé z nejvlivnějších mužů v tehdejší éře. Nitobeho pojednání tak ohromilo například Teddyho Roosevelta, že koupil hned šedesát kopií, aby je pak mohl sdílet se svými přáteli.“

Ačkoli byl zpočátku spis téměř výhradně čten pouze západními učenci, Nitobeho vliv pronikl i do běžného západního života. Braudy píše: „Tento pohled na Bushido byl pro lidi ze Západu velmi přitažlivým obrazem… Například Balden-Powell, zakladatel skautského hnutí, začlenil Bushido jako ideální kodex cti i do svých spisů o skautech. Vyzdvihoval zde samurajský étos japonské armády jako model, který je hodný následování.“

Nitobeho spis zpočátku šokoval čtenáře pohledem do neznámého a nepochopeného světa. Posléze však západní čtenáři přijali Bushido: Duše Japonska jako věrohodnou reprezentaci japonské kultury, protože tu nebylo nic jiného, co by nabídlo jiný pohled. I proto byl jeho spis po mnoho desítek let pro západního čtenáře a odborníky základním a jediným dílem o Japonsku, ze kterého čerpali znalosti při psaní dalších knih.

Překlad článku: Bushido: Way of total bullshit

Použité zdroje: