Mýty a pověry v bojovkách 27 – Ninja 3

Iga no mono a Koka no mono

Ve spisu Arayama kassen ki, který byl publikovaný pravděpodobně před rokem 1620, se objevuje popis jedné noční akce, kde termín „Iga no nusumi-gumi“, tedy „banda zlodějů z provincie Iga“ byl v pozdějších přepisech zaměněn za termín „Iga no shinobi-gumi“, což přeloženo znamená „banda špionů z provincie Iga“. A to pak dalším překladem vedlo k mýtu, že v provincii Iga existovala nějaká skupina/vesnice, kde žili shinobi, špioni, ninjové…Nicméně, jak si nyní vysvětlíme, nic takového neexistovalo.

Podle často opakované pověsti podnikl Oda Nobunaga nájezd na „ninji v provincii Iga a Koka“ (nejprve v roce 1579 a poté v roce 1581). Jako důvod této válečné výpravy byl uváděn fakt, že zde přebývaly tajné vesnice ninjů a on se jich chtěl zbavit…no…ačkoliv to může lehce připomínat nešťastný konec templářských rytířů, realita je maličko jiná.

Nešlo tu o žádné tajné vesnice, protože Japonsko bylo velmi pečlivě monitorováno prostřednictvím státního aparátu. A ten byl tak dokonalý, že místní vládce provincie mohl v kterémkoliv okamžiku například zjistit, kolik hrnců vypálil i ten nejposlednější hrnčíř někde v „horní-dolní“…. Na rozdíl od evropského středověku, v Japonsku nikdy nebyl problém s nedostatkem písemných materiálů, ba právě naopak – historici mají často problém projít to obrovské množství dostupných písemných informací, které se uchovaly až do současnosti, protože se sledovalo a dokumentovalo prakticky cokoliv, co by potenciálně mohlo být zajímavou informací pro vládnoucí šlechtice.

Takže mimochodem i existence nějaké malé koryu (tradiční školy bojových umění) i někde v hodně vzdálené provincii by se v těchto záznamech 100 % objevila. I proto je velmi nepravděpodobné, že by existovala nějaká utajená škola bojových umění, která by desítky (či dokonce stovky) let unikala pozornosti úřadů.  To jen na okraj, kdyby se vás nějaký „master“, který se právě vrátil z Japonska, snažil přesvědčit, že za velmi konspiračních okolností potkal svého velmistra a od něj se naučil utajené techniky ještě utajenější školy bojových umění. Možná se teď již usmíváte, ale já mám ještě někde schovaný náborový letáček, kde jeden takový „master“ tvrdil, že se naučil tajný systém tělesných ochránců shoguna a teď dostal povolení to učit pouze vybrané studenty v Čechách. Tehdy jsem mu volal a když mi popsal za jakých konspiračních opatření jsme se měli potkat v Praze na Proseku, raději jsem zůstal dál u juda 😉 Kdo ví, možná bych teď už byl odháčkovaný tělesný ochránce shoguna 😉

Zkrátka, teď když toto víte, skutečně si myslíte, že když místní daimyo znal opravdu podrobné informace o každém svém poddaném, že by mu unikala (přinejmenším několik desítek let) existence celé ninja vesnice??? Ne ne…i toto je filmový „přínos“ k tématu ninjů.

A jak to vlastně bylo s tou vojenskou výpravou Nobunagy? Historici potvrzují, že na tyto provincie zaútočil Oda Nobukatsu (syn Ody Nobunagy) s cílem rozšíření vlastního území v rámci smělého plánu na sjednocení Japonska. První výprava (1579) se nezdařila, byť Iga samurajů nebylo tolik, jako Nobukatsových vojáků. Ale měli na své straně perfektní znalost terénu a podle historiků se zde uplatnil ve velkém i tzv. partyzánský způsob boje.

Druhá výprava (1581) pak již byla mnohem lépe připravená. Jednak velení převzal sám Oda Nobunaga a jednak za ním přišlo několik samurajů z provincie Iga a nabídli mu, že mu pomohou dobít tuto provincii. To a mnohem více vojáků než v první výpravě rozhodlo, že po úspěšném obléhání hradu Kashiwara se nakonec vzdaly zbylé jednotky a Iga provincie padla do rukou Nobunagovi.

Z historického pohledu se jednalo o období Sengoku (přelom 15.-16.století), kde boje fakticky probíhaly po celém Japonsku od Okinawy až po ostrov Hokaido a skončily až teprve bitvou u Sekigahary v roce 1600.

„Ninja historici“ se nás také snaží přesvědčit, že ti nejlepší špioni (rozuměj ninjové) pocházeli jen, a právě z těchto dvou malých provincií. Asi tušíte, že ani tohle nebude úplně pravda.

Mimochodem, pokud budete mít někdy šanci, podívejte se do Iga ryu Ninja muzea ve městě Iga v provincii Mie. Po prohlídce muzea budete mít intenzivní pocit, že centrům špionů bylo skutečně právě a jenom zde. Nedávno byly ve skupině Historical Ninjutsu and Samurai Warfare postupně zveřejňované fotky z expozice muzea i s popisky jednotlivých „ninja“ exponátů a v drtivém množství případů bylo ukázáno, že popisky jsou…mírně řečeno zavádějící. Žádné „ninja nástroje“, ale běžné nástroje té doby, které samuraj na tajné misi mohl použít, a jinak se běžně využívaly například v zemědělství. Žádná „ninja uniforma“, ale fakticky běžná vojenská uniforma té doby. A tak dále. Zkrátka muzeum neukazuje historii špionů shinobi, ale spíše fantasy svět ninjů…A protože o návštěvníky nouzi nemají, můžete si zde klidně koupit „historickou“ repliku ninjato (ninja meče) nebo repliku pravého ninja svitku i podívat se na ukázky ninja technik….zkrátka takový Ninja Disneyland.

Na chvíli se zastavme ještě u svitků. Nepříjemnou vlastností starých svitků je tendence se časem rozkládat a rozpadat. I proto byly často svitky opakovaně přepisované a jak již asi tušíte, ne vždy se podařilo přesně porozumět tomu, co chtěl původní autor říci. V této souvislosti mě napadá vtip, který jsem kdysi slyšel od kolegy v Anglii: Ve středověku se Bible často přepisovala, aby mohla být dostupná dalším lidem. A jednou takhle jeden anglický mnich, který zrovna přepisoval určitou část Bible, začne mlátit hlavou o zeď a křičet: „Celebrate….not Celibate“…Tak asi tak 😊

I současní historici uznávají, že všechny tu různé manuály nelze brát doslova, protože jednak ne všechny informace autoři svěřili svitkům a jednak tu velmi pravděpodobně vznikaly další chyby nepřesným přepisem a později i překladem. A aby to nebylo ještě tak jednoduché, navíc v době Tokugawů se hodně kronik a jiných pojednání záměrně přepisovalo tak, aby historie v nich obsažená více akcentovala hrdinství vybraných rodů, a naopak potlačovala přínosy těch, kteří nakonec nestáli na vítězné straně bitvy u Sekigahary. Zkrátka dělali to samé, co například dějepisci za doby Stalina v SSSR…. Zpět k ninjům.

Zajímavé je, že skutečně existuje několik historických záznamů, které zmiňují špiony z provincie Iga či Koka. Ale vždy se jednalo spíše o jednotlivce, a nikoliv velké skupiny či dokonce vesnice.

Například v kronice Iranki je popis hrdinné obrany hradu Kashiwara v roce 1581. Obránci hradu jsou nazýváni jako „deset Iga mono, kteří mají dovednosti shinobi no jutsu“, tedy „deset lidí z provincie Iga, kteří mají dovednosti špionáže“. A jinde je v kronice Mikawa Fudoki z roku 1600 zmínka o špionovi Koka mono (muž z provincie Koka), který tajně pronikl do hradu Takatori. Na tuto misi byl vybrán voják z armády provincie Koka, který měl shinobi dovednosti. Tedy opět se nejednalo o ninju, ale vojáka, samuraje, který byl vybrán na misi, protože měl s podobnými misemi již předchozí zkušenost.

Posuňme se v japonské historii dále. Poté, co se Tokugawa Ieyasu stal v roce 1603 shogunem a sjednotil celé Japonsko, si za své sídlo vybral Edo (nyní Tokio). A jako své tělesné ochránce si nakonec vybral samuraje z blízké provincie Iga, kteří kdysi pomohli Nobunagovi provincii Iga ovládnout. Potřeboval mít kolem sebe samuraje, na které se může plně spolehnout. Jejich úkolem poté bylo postarat se nejen o fyzické bezpečí shoguna, ale i slídit a špiclovat jak spojence, tak i ty samurajské rody, kteří nestáli na správné straně v bitvě u Sekigahary (1600).

A pravděpodobně v té době vzniká i mýtus o Iga no mono a Koka no mono…avšak jako shogunových špiclech. Zajímavým faktem je, že zatímco například ještě v roce 1590 termín Iga no mono znamenal pravděpodobně to samé jako kdybychom řekli, že člověk pochází z Pardubic, v roce 1688 se již tento termín stal synonymem pro špiclování. A velmi pravděpodobně pak jen nedokonalým překladem se ze špicla stal plnohodnotný špion…. E.H.Norman ve své studii o Japonsku tehdy napsal: „úroveň špiclování v tehdejší Japonsku byla tak velká, že na špiclování existovalo mnoho vtipů, průpovídek a příběhů.“ Napadá mě, že bychom to možná mohli opět přirovnat ke špiclování za Rakouska-Uherska, anebo později ke špiclování a udávání ve stalinistické éře.

A posuňme se v historii dále. V roce 1615 málem samurajové z provincie Iga zcela ztratili důvěru shoguna, když jejich velitel Hattori Hanzo, loajální generál, který Ieasu Tokugawovi pomohl v jeho cestě na trůn do Eda, zemřel ve věku 55 let. Po něm totiž nastoupil jeho syn, Hattori Hanzo Masanari, který se oženil se shogunovou neteří a se samuraji z provincie Iga jednal spíše jako s prostými sloužícími než s loajálními a zkušenými vojáky. A když jim výrazně snížil jejich mzdu, samurajové z provincie Iga se vzbouřili. Zabarikádovali se v chrámu Chozenji, který mimochodem dodnes stojí v tokijské čtvrti Yotsua. Po sérii jednání byl nakonec Masanari Hanzo shogunem pokárán a samurajové dostali zpět přidáno.

I známý japonský historik Shimizu Noboru ve studii tehdejšího systému také potvrzuje, že se zde nevyskytuje žádné spojení „shinobi no mono“ spolu s „Iga no mono“. To tedy znamená, že tito samurajové nebyli špioni, ale mnohem pravděpodobněji spíše shogunovi velmi loajální špiclové.

Za vlády shoguna Tokugawa Iemitsu se stále častěji začíná objevovat „Iga no mono“ ve spojení se slovem „onmitsu“, což se dá přeložit jako „detektiv“. Takže opět blíže policejní/detektivní práci než vojenskému špionážnímu řemeslu. Podle všeho tak tito samurajové z provincie Iga postupně zastávali policejní úlohu v tokugawském shogunatu. A jak jsme si již řekli v tomto článku, jednalo se o služební posty dědičné, takže dává smysl, že tyto posty zastávaly Iga samurajové dlouhodobě.

Shogun Tokugawa měl fakticky jen dvě noční můry: křesťanství a „pátá kolona“. Proto uzavřel Japonsko před vlivem zvenčí a velmi důsledně se snažil zlikvidovat všechny známky křesťanství v Japonsku. A proto také měl tak širokou síť špiclů, kteří mu hlásili i sebemenší známky možného rebelství. Historici se shodují v tom, že tehdejší Japonsko bylo tak prošpikované špicly, že nějaký odboj proti shogunovi byl nemyslitelný. Ostatně historie nám dala za pravdu, když uvážíte rok 1600 (bitva u Sekigahary) jako začátek sjednoceného Japonska a otevření Japonska Západu až v roce 1853 a to ještě na vojenský nátlak admirála Perryho. Do té doby bylo Japonsko pevně pod nadvládou vojenských shogunů.

Začíná se psát nová historie

Další velká změna nastala na konci tokugawské éry, kdy se veškeré tajné operace, které proběhly i několik století předtím, začaly v literárních pramenech popisovat jako akce ninjů tak, jak je známe nyní se vším, co s nimi souvisí. Například ve spise z roku 1833 byl čin jednoho statečného samuraje z roku 1698 popisován jako „čin samuraje se shinobi dovednostmi“. V pozdějších přepisech se však již místo toho objevuje popis samuraje jako shinobi no mono, tedy plnohodnotného špiona. A následně v Nochi Kagami, kterou sepsal Narushima Ryojo a která popisuje historii shogunů rodu Ashikaga (vydaná v roce 1853) je idea japonských shinobi no mono dokonce spojena s tajným bratrstvem podobných špionů v Číně, čímž se vzbudil dojem obrovského mezinárodního tajného bratrstva…Navíc v této „kronice“ vystupuje fiktivní postava Tobi Kato, která se zúčastnila bitvy v Magari. To vše již velmi podobně vyznívá jako mnohem pozdější kniha o ninjích ze sedmdesátých let minulého století, kde se píše: „…říkalo se o nich, že jsou to lidé z (provincie) Iga a Koga. Aby získali informace, dokázali se tajně dostat do nepřátelského hradu a zde předstírat, že jsou spřátelenými vojenskými jednotkami. Těmto lidem se v západní Číně říkalo saisaku a japonští vojenští stratégové jim říkali kagimono hiki (ti, kteří jsou schopni vyčenichat a uslyšet cokoliv). Někdy v éře Eiroku žil expert jménem Tobi Kato. Byl znám po celé zemi hlavně díky jeho službám proti shogunovi Yoshikisa, když zaútočil na Rokkaku Takayoriho během vojenské kampaně Magari. Jeho rodina Kawai Aki no kami sloužila rodu Magari a měla díky tomu výsostné postavení v shogunově armádě. Od té doby byli Iga no mono (lidé z provincie Iga) po mnoho generací respektování za své služby.“

A právě někdy v té době se začínají i objevovat obrázky postav v černém, kteří vykonávali tajné mise s cílem zabít nějakého vysoko postaveného samuraje. To následně postupně pomáhalo budovat mýtus a „tradici“ ninjů.

Právě éra Tokugawů byla z pohledu záznamu (předchozí) historie pohroma. Přepisovaly a upravovaly se dějiny tak, aby například příběh rodu Taira byl více zromantizovaný, podobně jako příběh 47 roninů z provincie Ako, který tehdejší „historici“ převzali ze zdramatizované divadelní hry, jež se začala hrát krátce po tomto incidentu. A události v divadelní hře se poté již staly „historickým faktem“…. Avšak příběh pomstychtivých samurajů nebo zamilovaný příběh rodu Taira nebyl jediný, který vznikl prakticky přes noc. Máme tu například Hagakure nebo kodex Bushido, o kterém jsem psal již v těchto článcích.

Mimochodem, nedávno jsem četl rozhovor s jednou etnografkou, která popisovala původní myšlenku Karla Maye, když začal psát své úžasné příběhy o severoamerických indiánech. Jeho cílem bylo seznámit evropské čtenáře s Indiány. Jednalo se tedy o velmi podobný důvod jako v případě Inazo Nitobeho, který se prostřednictvím zcela vymyšleného samurajského kodexu (Bushido) snažil přiblížit Japonsko západním čtenářům. A zatímco v případě Karla Maye prakticky nikdo nevěří, že se tyto příběhy staly, tak v případě kodexu Bushido jsou i nyní ještě stále lidé, kteří jsou ochotni se do krve hádat, že se jedná o historický kodex, podle kterého se samurajové v celém Japonsku řídili. A pokud jej porušili, pak spáchali rituální sebevraždu seppuku…no jasně….

Víte, kdyby tento etický kodex lidé nyní brali jako jakýsi (filozofický) ideál dokonalého člověka bojovníka, pak by se to ještě dalo pochopit. Ale jakmile vám začnou vykládat, že tímto etickým kódem se řídili středověcí samurajové…je to vlastně podobné jako v případě evropských rytířů, kteří také měli určitý etický kodex (a pravděpodobně skutečně existoval na rozdíl od japonských samurajů). Ale v reálném životě se jím řídil jen zlomek rytířů. Nakonec to vždy bylo o individuálním člověku, jaké dostal vychování a jaký měl poté vlastní morální kodex. A skutečně bylo jedno, jestli se jednalo o francouzského rytíře, anebo japonského samuraje….Japonci v tomto nejsou odlišní.

Jarda Kolcun

Zdroje:
Ninja – Unmasking the myth; Stephen Turnbull; Frontline books; 2018; ISBN: 978-1-47385-042-2
The Ninja: An Invented Tradition?; Stephen Turnbull; Journal of Global Initiatives: Policy, Pedagogy, Perspective, vol.9, Number 1 Interdisciplinary Reflections on Japan; March 2015
Historical Ninjutsu and Samurai Warfare; Fórum pro akademickou diskusi o feudálních japonských způsobech boje
Strategy and the art of peace (Tenshinsho-de Katori Shinto-ryu); Risuke Otaro; Nippon Budokan; 2016; ISBN: 978-4-583-10984-8
Dějiny Japonska; John Caiger & R. H. P. Mason; 2007; Fighters Publications; ISBN 978-80-86977-13-3