Mýty a pověry v bojovkách 25 – Ninja 1

Přečteno: 69

V tomto cyklu se nyní zaměříme na ninji a ninjutsu. A tady se sluší upozornění pro ty, kteří se věnují ninjutsu s až nekritickým obdivem. Tito lidé pevně věří všemu, co například S.K.Hayes či Wolfgang Ettig napsali ve svých knihách o ninjích. Zkrátka, kteří věří, že ninjové skutečně existovali v takové podobě, jak jsou v současnosti prezentováni a ninjutsu je podobně autentické a staré jako například japonská koryu. Krátká odpověď zní – je to převážně celé moderní výmysl a dovolte mi níže seznámit vás s argumenty, které toto tvrzení podpoří. Názor si pak udělejte již sami….

Úvodní poznámka

Velmi rád bych ze všeho nejdříve zdůraznil, že cílem těchto článků není pošpinit upřímný úmysl lidí věnovat se japonským samurajským tradičním metodám boje, byť pod (mylným) názvem ninjutsu. Mou srdcovou záležitostí je jujutsu a osobně bych byl rád, kdyby někdo takto postupně odkryl historický a jiný nános blbostí, který na tento způsob boje časem sednul. Právě proto vycházely předchozí díly Mýtů a pověr v bojovkách (zkráceně bojových uměních) a budou vycházet i další, aby ukázaly, kolik hloupostí a zromantizovaných představ zde vlastně existuje.

Ono je to asi logické – bojovky jsou emoce, krev, meditace i agresivita, boj i klid, zkrátka ideální téma pro filmařský i literární průmysl. A když do toho ještě přihodíte špetku tajemství a v tomto případě i černých obleků, tajných zbraní, esoterie, pak by například filmaři byli blázni nevyužít tento obrovský potenciál. Problém však začíná v okamžiku, kdy začneme věřit všemu, co se ve filmech objeví, a dokonce pro to začneme hledat „historické“ důkazy. A pokud úplně nesedí s tím, co jsme čekali, lehce si je “přiohneme”.

Ostatně stačí se podívat na příběh Yasukeho, jehož literární i (chystané) filmové zpracování znázornilo jako prvního černého nejaponského samuraje, ačkoliv je jasně prokázáno, že to nebyla pravda a žádný “černý samuraj” neexistoval. A zatímco tento fakt nechá většinu lidí klidných, fakt, že ninjové, ninjutsu, jejich zbraně, čtvercové záštity na svých mečích atd. jsou všechno moderní vymyšlené záležitosti, asi pár lidem zvedne krevní tlak…prosím, zkuste k tomu přistupovat s otevřenou myslí. Zkuste i jiné zdroje, než ze kterých jste dodnes čerpali. Podívejte se nekriticky i na zdroje, které posloužily k napsání tohoto článku, viz níže. A možná zjistíte, že jste věřili něčemu, co nemá úplně solidní historický základ….

Hypotézy

Pojďme se krátce podívat na hypotézy, které se tu budeme snažit potvrdit.

    1. Hypotéza: Ninjutsu neexistovalo jako samostatné tradiční bojové umění či dokonce japonské koryu
    2. Hypotéza: Ninjové nebojovali a priori proti (všem) samurajům. Oni nebyli ti nečestní/špatní/zlí/temní válečníci a samurajové nebyli ti čestní/féroví, dobří válečníci.
    3. Hypotéza: Černá barva, kterou často vidíte ve filmech, nebyla používána skutečnými shinobi no mono
    4. Hypotéza: Čtvercová záštita (tsuba) ninja meče (ninja to) nemá žádný historický základ.
    5. Hypotéza: Takzvaní ninjové byli “pouze” samurajové, kteří měli i hlubší znalosti ve špionáži, průzkumu apod.

…A víte co, pojďme se raději již podívat do historie a postupně odkrývat skutečné „ninjutsu“. V opačném případě těch hypotéz a omylů bude na minimálně další dvě stránky, jak si postupně ukážeme.

Osobní úvod

Než se však vrhneme na samotné ninjutsu, dovolte mi krátký osobní úvod. Sám se věnuji bojovým uměním od svých 10 let, což letos (2021) je již krásných 38 let. Během té doby jsem se postupně, a ano až nekriticky, zamiloval do japonského bojového umění jujutsu. A během posledních, řekněme 10 let, postupně odkrývám všechny ty romantické/filmové/literární hlouposti, kterým jsem věřil a v dobré víře sděloval i svým studentům.

Ačkoliv jsem díky tomu přišel o pár romantických představ, nakonec však z toho člověk vyšel ještě lepší než předtím. Nyní vím, co jujutsu je a co naopak není, vím, jaké má silné i slabé stránky a jaký je jeho historický kontext. Zkrátka mě vyvracení všech těch mýtů a pověr nakonec k jujutsu mnohem více přiblížilo. Je mou nadějí, že se to tak stane i těm z vás kteří jste věnovali svůj čas ninjutsu a skutečně chcete vědět, jak ten příběh vlastně zní. Berte to jako první pokus ukázat i českým čtenářům a studentům tzv. „bojového umění ninjutsu“, že skutečná historie byla pravděpodobně maličko jiná než například S.K.Hayes tvrdí ve svých knihách… Ninja je v nich často vykreslován jako osoba v černém, která se krade nocí, aby někam pronikla či někoho zabila. Využívá k tomu speciální nástroje, ale i techniky, které může neznalý člověk považovat za magii a kouzelnictví. Umí věci, které běžný člověk nedokáže a zná tajemství, která nemohou být svěřena svitku… tak přesně tohle i před mnoha lety nalákalo i mě, když jsem pátral v historii juda a jujutsu a poprvé tak natrefil i na tajemné ninji.

Mé první seznámení s ninji bylo prostřednictvím knihy Tajemný nindža od Jaromíra Janoše (vyšla v roce 1986 v nakladatelství  Albatros) a také prostřednictvím x-tých kopií (na videokazetě) filmů jako je Ninjova pomsta, Ninja přichází nebo Ninjova nadvláda v hlavní roli s Japoncem Sho Kosugi (který mimochodem „ninjutsu“ také nikdy nestudoval). Pak se objevily další filmy, kde byli ninjové vyobrazeni jako ďábelští noční válečníci. Namátkou například Shogunovi ninjové, Shogunuv naslednik a další a další. Zkrátka s ninji se roztrhnul filmový pytel a já “hýkal nadšením”…

Později jsem natrefil na přeložené knihy S.K.Hayese a Wolfganga Ettiga, které vydával Jaroslav Polák. Dalším zdrojem byly i x-té oxeroxované kopie přeložených knih (ještě je mám 😊, které se před Sametovou revolucí (1989) pokoutně prodávaly na burze v Praze na Letné. Postupně člověk získával další a další informace a všechny tak nějak seděly, skoro s až milimetrovou přesností. V té době jsem ještě nevěděl, že to bylo hlavně proto, že jedna opisovala od druhé….

Vzpomínám si také na jednu přednášku v Náprstkově muzeu, kde nám vysvětlovali vztah mezi ninji a samuraji jako vztah černé a bílé a znovu opakovali známá „fakta“. Ale když to zaznělo na půdě muzea, nebyl důvod k pochybám, že? Když jsem se pak dostal i k instruktážním videokazetám, jak již zmíněného S.K.Hayese, nebo Roberta Busseye či Richarda van Donka, říkal jsem si, že tohle je moje Cesta a připravoval se na studijní výlet do Mnichova, kde (pokud si dobře vzpomínám) sídlil německý instruktor Wolfgang Ettig. To mi bylo nějakých 16 let a problém byl maličko v tom, že moje znalost němčiny nebyla zrovna dokonalá. No dobře, byla nulová, ale to jsem neřešil…. Ale protože v té době se stále nemohlo cestovat do Západního Německa, přesedlal jsem „na chvíli“ na jujutsu s tím, že jakmile bude šance, přejdu do nejbližšího klubu ninjutsu. No a pak to nějak dopadlo jinak. Naštěstí. Ale dosti již vlastního vzpomínání. Pojďme se podívat do historie Japonska na ony tajemné válečníky.

Ninjutsu jako samostatné bojové umění? Ale ne…

Mnoho lidí věří, že ninjutsu je nějaká samostatná (tradiční) škola, podobně jako je například tradiční samurajská koryu Tenshin Shoden Katori ryu. Na tuto školu se za chvíli podíváme podrobněji, a nyní jen stačí, když řekneme, že prakticky každá koryu obsahovala techniky s mečem (kenjutsu/iaijutsu), ale i neozbrojený boj (jujutsu), techniky s jinými zbraněmi (naginata jutsu, so jutsu, shuriken jutsu), umění opevňování pevností, jízdy na koni či bojového plavání (tedy plavání ve zbroji)….a také……ano… umění špionáže. Umění špionáže byla jedna z disciplín, kterou se samurajové učili, ačkoliv ne vždy byste ji našli v oficiálním kurikulu školy. Podobně jako jujutsu se i metody špionáže vyučovaly až na úrovni menkyo, tedy velmi pokročilém stupni. Do té doby se kladl důraz především na zvládnutí technik mečem, kopím či lukem, což byly hlavní zbraně samurajů.

Vlastně je to podobné jako v případě současných vojenských systémů, kde je také mnohem větší důraz na zvládnutí technik se (střelnou) zbraní a až teprve pak beze zbraně, případně techniky průzkumu, přežití, apod. Tedy nic nového. Ono to dává smysl. K čemu vám bude voják, který bude dobře ovládat meč ale již nebude umět jezdit na koni, či plavat ve zbroji. Anebo k čemu vám bude voják, který se stane neškodným v případě, že ztratí v boji svou zbraň?  Vidíte, kam tím mířím? Samostatná škola ninjutsu, jak si později řekneme, je tedy skutečně moderní výmysl filmařů.

Vezměte si například umění neozbrojeného boje – taijutsu, o které se hovoří jako o ninjovském unikátním (neozbrojeném) způsobu boje. Pokud se podíváte do historie, zjistíte, že taijutsu bylo jen jedno ze synonym používaných pro nám již známé bojové umění jujutsu, které mimochodem také neznamená konkrétní školu (ryu), ale jde o obecný název určitého druhu, především neozbrojeného, boje. A zatímco kenjutsu bylo a je stále kenjutsu, jsem přesvědčen, že čistě jen z marketingových důvodů se jujutsu v současných školách ninjutsu nazývá taijutsu. Ale v klidu můžete dát mezi taijutsu (umění těla) a jujutsu (jemné umění) rovnítko. Stejné principy, možná maličko jiné postoje, ale nakonec hovoříme stále o stylu a principech stejného metody boje, tedy jujutsu.

Shinobi yaburi v Katori shinto ryu

Jak jsem napsal již výše, umění špionáže bylo součástí prakticky každé koryu (japonské tradiční školy bojových umění), ač ne každá to veřejně prezentovala. Škola Katori shinto ryu, která existuje dodnes, se podle dochovaných informací skládá z následujících disciplín:

    • Kenjutsu (umění boje s mečem)
    • Iaijutsu / Battojutsu (umění tychlého tasení meče)
    • Bojutsu (umění boje s holí)
    • Naginata jutsu (umění boje s halapartnou)
    • Sojutsu (umění boje s kopím)
    • Shuriken jutsu (umění házení malých předmětů)
    • Jujutsu (umění boje beze zbraně)
    • Shinobi yaburi (umění získávání informací, jejich analýza, včetně umění kontrašpionáže)
    • Chikujojutsu (umění opevňování hradů)
    • Gunbai Heiho (strategie a taktika)
    • Tenmon Chigiraku (čínská astrologie a geomantie)
    • In-Yo kigaku (filozofie a mystika)

Z tohoto výčtu je jasně patrné, že koryu disciplína shinobi yaburi (nesprávně zvaná ninjutsu) nezahrnovala boj beze či se zbraní, ani umění opevňování, protože tyto se vyučovaly zvlášť v rámci jiných disciplín této školy. A proto není ani důvod se domnívat, že by i jiné koryu vyučovaly nějak výrazně odlišné disciplíny. I tento fakt je logický – stačí se jen podívat, jakým způsobem se tehdy bojovalo a válčilo a je vám jasné, že samuraj musel všechny tyto disciplíny ovládat, pokud měl na bitevním poli přežít.

Umění špionáže se ve škole Katori shinto ryu nazývá shinobi-yaburi, což by se dalo volně přeložit jako (kontra)špionáž, tedy metody, jak někam nepozorovaně proniknout, ale i jak odhalit špiona ve svých řadách. Podle Risuke Otakeho, autora knihy Strategy and the art of peace (Tenshinsho-de Katori Shinto-ryu), ze které jsem čerpal, se umění špionáže dá chápat jako „mezera“, tedy místo kudy je možné ukrást informaci či nějaký objekt. Cílem zručného špiona tak je vytvořit onu „mezeru“, aby mohl získat, co potřebuje. Samurajové této školy se proto učili nepozorovaně proniknout do hradu, nalézt uschované dokumenty a případně i umístit falešné důkazy či dokumenty tak, jak se po nich požadovalo v rámci jejich špionážní mise.

Velká pozornost se v této koryu věnovala i kontrašpionáži, tedy obranným metodám, jak zabránit vstupu a přístupu cizího špiona k utajovaným informacím. Tato škola se totiž po celou dobu své existence snažila být maximálně apolitická a svou nezávislost si udržovala právě velmi propracovanými metodami bránění přístupu ke svým informacím.

Takto vyškolený špion měl dvě hlavní metody, jak nepozorovaně vstoupit do hradu:

    • Yo-nin – metody skrytého vstupu ve dne
    • In-nin – metody skrytého vstupu v noci

K tomu, aby jeho mise proběhla nepozorovaně, využíval znalosti kombinace tří hlavních oblastí – Nebe (astronomie/meteorologie), Země (geografie) a Člověk (psychologie).

    • Nebe – tedy perfektní znalost meteorologie. Svou akci si většinou plánoval na dny/noci, kdy je déšť, sněží, bouřka, zkrátka, kdy se lidé budou snažit přirozeně být doma nebo uvnitř na stanovišti a moc venku nepobývat.
    • Země – tedy perfektní znalost geografie, přírodních podmínek i geologie, která mu pomohla zvolit nejoptimálnější cestu do hradu. K tomu mu pak posloužily různé typy žebříků, lan, ale i plovacích vest apod.
    • Člověk – tedy perfektní znalost psychologie a dovednost odhadnout slabinu svého protivníka. Například příslib bohatství, sexu, povýšení, uznání apod. Každý člověk má nějakou slabinu a zkušený špion ji dokázal najít a využít. Do hradu se také snažili pronikat jako staré nemocné osoby, které již na první pohled vzbuzovaly soucit, a proto neprocházeli tak pečlivou vstupní kontrolou hradu. V souvislosti s psychologií se v této škole traduje jeden příběh. V jedné malé vesnici žili dva staří muži. Byli vdovci, a tak se domluvili, že se sestěhují k sobě, aby jim nebylo smutno. Jednou se dozvěděli, že do vesnice přišel mladý muž, který byl známý jako velmi šikovný zloděj a oni se jej rozhodli vyzkoušet. Pozvali jej k sobě na večeři a po skromném jídle se ho zeptali, jestli by dokázal uhodnout, kam schovali své úspory. Mladý zloděj chvíli váhal a pak řekl: “Odhaduji, že vaše úspory se nenachází v domě, ale v jedné noční lampě, která je napravo od vchodu do zahrady.“ Staříci byli ohromeni tím, že to mladík uhodnul a zeptali se jej proto, jak na to přišel. „Neměl jsem dostatek času na pořádnou obhlídku a když jste mě pozvali na večeři, tušil jsem, že něco chystáte. Proto jsem vás pozorně pozoroval, když jste mě uvítali před vaší zahradou a následně jsme šli do domu. Oba dva jste dosti často pokukovali po jedné konkrétní lampě, takže mi došlo, že tam musí být něco cenného.

Samurajové školy Katori shinto ryu se učili využívat například i zvířata. Tato podskupina vyučované disciplíny špionáže se nazývala kedamono gakure a zahrnovala tak například použití psů (a jiných zvířat), ale i způsoby, jak se jich zbavit, pokud by byli použiti proti nim. Psi však nebyli jediná zvířata, se kterými se samurajové špioni učili pracovat. Často využívali i různé nádoby s plazy, hmyzem, obojživelníky apod. a v těchto klecích pak schovávali tajné zprávy. Když došlo na prohlídku, stráže měli k těmto zvířatům (hadi, pavouci, krysy, potkani) odpor, a proto většinou jen zběžně nakoukli do nádoby s těmito zvířaty, avšak pečlivě je neprohlíželi.

Vraťme se ještě na chvíli ke psům, kteří většinou sloužili jako hlídači. Pokud měl špion dostatek času, vyčkal si na moment, kdy pes háral (pokud to byla fenka) a zajistil jí parťáka, čímž odlákal její pozornost. Fungovalo to také naopak, kdy hlídajícímu psovi zajistil hárající fenku a o vše ostatní se již postarala příroda. Další metodou bylo pravidelně chodit k hradu a hlídacího psa krmit tak dlouho, že si na něj časem zvyknul. A jakmile poté tento špion proniknul do hradu, spřátelený pes již na něj neštěkal. Ale tato metoda samozřejmě vyžadovala čas, který ne vždy špion měl. Pokud tedy neměl příliš času, pak se snažil odlákat psa pomocí jídla, které umístil tak, aby měl přístup volný. Druhým způsobem bylo vyčkat nepozorovaně na stromě, hodit pod sebe jídlo a poté, co k němu přišel pes a začal to žrát, vrhnout se shora na něj a buď jej jen uspat, anebo zlikvidovat. Záleželo jen na tom, jestli měla být celá mise neobjevena ani poté, co získal (či naopak umístil zfalšované) požadované dokumenty.

Druhou podskupinou bylo využití vody jako metody přístupu k tajným vstupům do hradu i metody maskování ve vodě. Tato metoda se nazývala mizu gakure. Představte si situaci, kdy špion zjistí, že je pronásledován a nachází se poblíž jezera. Najde rychle nějaký dutý stonek, skočí do vody a zde pod vodou vydrží do té doby, než stráže odejdou. Anebo najde nějaký dostatečně velký kámen, který hodí do jezera, aby to vypadalo, že tam skočil a asi poté utopil, zatímco se ve skutečnosti se špion schoval v rákosí poblíž….

Pokračování

Jarda Kolcun

Zdroje:
Ninja – Unmasking the myth; Stephen Turnbull; Frontline books; 2018; ISBN: 978-1-47385-042-2
The Ninja: An Invented Tradition?; Stephen Turnbull; Journal of Global Initiatives: Policy, Pedagogy, Perspective, vol.9, Number 1 Interdisciplinary Reflections on Japan; March 2015
Historical Ninjutsu and Samurai Warfare; Fórum pro akademickou diskusi o feudálních japonských způsobech boje
Strategy and the art of peace (Tenshinsho-de Katori Shinto-ryu); Risuke Otaro; Nippon Budokan; 2016; ISBN: 978-4-583-10984-8

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *