Tipy na zvyšování odolnosti 7

Pravidlo 70%

Vojáci vědí, že budou plánovat s předpokladem, že budou mít 100% úspěšnost ve všech oblastech, kde budou v rámci té které mise působit, pak to velmi pravděpodobně nedopadne dobře. Respektive takový plán se těžce setká s realitou v okamžiku, kdy zazní první výstřel.

Proto tu je tzv. pravidlo 70 %, které říká, že si máme určit jen nejnutnější možné množství splněných úkolů tak, abychom ještě stále mohli říci, že akce byla úspěšná. V bitvě je to ještě zřetelnější, protože když například plánujete, že dobudete nějaké město a na konci zůstanete trčet na předměstí, pak váš plán byl buď nereálný anebo příliš ambiciózní. Avšak, když si řeknete, že plán je dostat se do města a opevnit se v něm, pak jste jej splnili. A pokud byste dokázali město získat celé, pak je to bonus. Pravidlo 70 % vám tak jednak umožní realistické stanovení cílů a zároveň budete mít i dostatečnou rezervu na případné přeplánování, pokud se situace náhle změní. Už chápete, kam tím mířím?

Jiný příklad – když si slíbím, že chci do 2 měsíců zhubnout 15 kilo a na konci druhého měsíce jsem zhubnul jen 4 kila, pak to byl nejen nereálný cíl od svého počátku, ale i přímo zdraví ohrožující plán. Zkrátka člověk, který si jej stanovil, neznal fakta (o optimálním hubnutí) a výsledkem je frustrace, že zhubnul „jen“ 4 kila. Pokud by si však načetl odbornou literaturu, pak by věděl, že relativně bezpečný úbytek na váze je cca 1,5-2 kila za měsíc (Nechci tu teď zabíhat do detailů ohledně hubnutí, ani na to nemám dostatečné znalosti. Berte to proto jako ilustrační příklad). A i kdybyste si stanovili „jen“ 4 kila za dva měsíce, stále je to, nyní již reálných, 100% cíle. Místo toho si dejte například 2,8 kila a máte tak šanci tohoto cíle nejen dosáhnout, ale během tohoto splnění občas s jídlem i zahřešit. Koneckonců stanovováním těchto svých osobních cílů nebudujeme lepší svět, nezachraňujeme velryby ani se nesnažíme snížit oteplování Země, ale snažíme se „jen“ dělat něco pro (své) zdraví, tak toto stanovování cílů neberte zase tak vážně. Děláte to pro sebe, nikoliv pro záchranu světa a pravidla budou taková, jaká si stanovíte. 

Pravidlo tří

US Marine Corps toto pravidlo mají, když vytváří různé alternativy plánů. Vytvoří vždy jen tři, protože to je dle jejich zkušeností z boje dostatečný počet na to, aby pokryli ty nejpravděpodobnější alternativy. Při větším počtu plánů budete příliš dlouho analyzovat vše pro a proti a při menším se můžete dostat do potíží. Zkrátka tři plány jsou dostačující.

Sebedůvěra nepotřebuje poměřování

S tímhle jsem se poprvé setkal, když jsem studoval teorii mezilidského konfliktu v rámci systému FAST. Tato teorie říká, že když máte dostatečné znalosti a zkušenosti, pak nemáte ani potřebu někoho vyzývat k boji či si jinak poměřovat…cokoliv. Přirovnává zkušené borce to k velkému postaršímu psovi, na které neustále dotírá mladé štěně. Pokud staršímu psovi dojde trpělivost, umravní jej velice jemně. Nepotřebuje si dokazovat, kdo je silnější či zkušenější, protože to ví. Takže takové štěně vážně nezraní. A podobně je to tak i u lidí, kdy na první pohled poznáte člověka, který si leccos prožil, má leccos od zápaseno a nemá potřebu soutěžit. Ani nereaguje na neumělé pokusy mladších, kteří jej se slovy „tak ukaž, co umíš, určitě jsi už dávno za zenitem, klidně bych ti nakopal zadek“, protože zkrátka ví, že si tím jen mlaďas honí své ego.

Měl jsem několikrát tu čest se setkat s lidmi, kteří si skutečně prošli vojenskými misemi a na nich je vidět, že ví a umí. A podobné poměřování je jim zcela cizí. Mnohem častěji je to tak vidět spíše u civilistů cvičících armádní systémy, případně civilních instruktorů, kteří se musí ve všem poměřovat, jako by si neustále chtěli vnitřně dokázat, že jsou skutečně tak dobří. A tak sbírají medaile či pásky a fotí se celebritami v oblasti bojových umění v tajné touze, že…hmmmm…dospějí? 😉

Moudrost psychopatů

„Nikdy jsem neměl problém se zabíjením…nikdy jsem si nedělal záznamy. A nikdy kvůli tomu nebudu mít ani problém se spaním.“ Andy McNab

Dr. Kevin Dutton, psycholog z Oxfordské univerzity, sestavil seznam profesí, ve kterých se nejčastěji vyskytují psychopaté, respektive lidi s psychopatickými tendencemi. Mezi takovými profesemi byli právníci, policisté, ale zdaleka nejčastěji se jednalo o ředitele a prezidenty firem, kde odhadoval, že 1 z 25 je psychopat. To je až 4x více než v běžné populaci. Během svého výzkumu se Dr.Dutton setkal i s Andy McNabem (skutečným jménem Steven Mitchell), který velel známé SAS jednotce Bravo Two Zero a který byl schopen použít své psychopatické tendence ve svůj prospěch, aby doslova přežil. Spolu následně napsali knihu Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu, která mimochodem vyšla v češtině i u nás.

V kapitole „7 smrtelných hříchů“ dali dohromady klíčové body, díky kterým jsou psychopaté tak úspěšní ve světě obchodu:

1. Psychopat to rovnou udělá. Neztrácí čas prokrastinací nebo přemýšlením, co vše se může pokazit.
2. Psychopati ví, jak zvítězit. Hrají vždy tak, aby zvítězili a jsou velmi orientovaní na výhru a hlavní cenu.
3. Psychopati mají až extrémní sebedůvěru. Je jim úplně jedno, co si o nich myslí jiní lidé.
4. Psychopati studují jiné lidi. Rádi se dostávají do hlav svých obětí podobně jako lovec, aby jim nabídli něco, co chtějí proto, aby poté psychopat dosáhl svého.
5. Psychopati jsou neustále v pohybu. Neřeší, co v minulosti udělali špatně, ani se za to netrestají.
6. Žijí TADY a TEĎ – to je to jediné, co mají společného s budhisty.
7. Psychopati jasně oddělují chování od emocí. Díky tomu mohou s chirurgickou přesností oddělit emoce od situace a jednat velmi efektivně.

I proto naleznete relativně vysoké procento psychopatů v ozbrojených silách (policisté, armáda), protože jsou schopni žít ve vysoce stresovém prostředí a milují výzvy. Když byl Andy McNab v iráckém zajetí, řekl: “byl jsem bičován, byl jsem pálen, byly mi vytrženy zadní zuby…“ A následně byl schopen toto vše hodit za hlavu a žít dál s myšlenkou na útěk, což se mu nakonec povedlo. Svůj útěk popsal v knize Konečná stanice Bagdád, kterou vřele doporučuji k přečtení.

Čas je nejdražší platidlo na světě

V minulých dílech jsme kladli obrovský důraz na čas a jak velmi vzácné platidlo to ve skutečnosti je. A i nyní v tom budeme pokračovat. Nečekám, že těm mladším (mileniálové a mladší) skutečně dochází tento fakt, ale je dobré o něm alespoň pasivně vědět. Časem i tato zpráva dojde na místo určení….

Když se podíváte na skutečně úspěšné lidi, kteří jsou velmi aktivní, produkují články, knihy, studie, organizují akce, angažují se v charitách, atd atd, pak zjistíte jednu…no dobře…více zajímavých věcí. Neztrácí čas sledováním TV, kde běží tzv. „vatové pořady“. To jsou pořady, které mají jen vyplnit váš čas do večeře, případně do té doby, než půjdete spát. Nic hodnotného vám nepředají, nic nového se nenaučíte. Je to jen výplň času bez žádné přidané hodnoty. Chápal bych lidi, kteří svůj čas věnují sledování Ordinace nebo jiným podobným seriálům, pokud by tito lidé měli k dispozici neomezené množství času. Ale protože si troufnu tvrdit, že jsou na tom stejně jako jiní, pak je jejich chování přinejmenším nelogické a hloupé.

Oni berou proces učení jako nějakou námahu, jako něco, co se musí, co po nich chtějí ostatní. Oni to vlastně ani nepotřebují, protože už jsou na to staří, mají dobré místo, zkrátka „dejte mi s tím pokoj, já na to nemám buňky“…a přitom to není o buňkách, ale jen a pouze o pohodlnosti. Samozřejmě je lepší sedět a nechat se vézt s proudem, komentovat, jak by se to mělo dělat lépe, nadávat, jak je to všechno špatně, jak je k nim osud a život vlastně nespravedlivý.

Jako by tito lidé nechápali, že i učení je volba a vůbec to nemusí bolet, pokud k tomu budeme přistupovat s podobným nadšením jako ke sledování těch hloupých seriálů.

Pozitivní myšlení

Vzpomínám si, jak nám na závěr našich instruktorských kurzů přežití náš armádní instruktor řekl, že po celou dobu všech těch kurzů sledoval pečlivě naše chování a každý z nás má talent na něco jiného, což velmi kladně ohodnotil. U mě se zmínil, že dokážu udržet pozitivní mysl i když je člověk po krk ve…ehmm…v nepříliš dobré situaci, což je velmi důležitá vlastnost a každý tým by jednoho takového magora měl mít, aby udržel morálku lidí i v těžkých dobách.

Víte…pokud budu parafrázovat mého oblíbeného filmového hrdinu Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra. Buď si vyberete ty hnusné bonbóny, anebo ty, které máte rádi. Volba je na vás.“ A přesně o tom to je: VOLBA JE NA VÁS. Takže až se vám příště něco (nepěkného) stane, máte dvě možnosti. Buď se můžete litovat, jak je ten svět nespravedlivý a vzdát to, anebo to akceptujte jako nový stav a popřemýšlejte, jak to změnit k lepšímu. Jasně, popřemýšlet znamená námahu, zatímco vzdát to je tak jednoduché a svůdné…. Někdy si říkám, že ten úplně největší pozitivista byl vlastně Sisyfos 😉 Pokaždé, když mu balvan sjel dolů, se sebral a znovu se ho pokusil vytlačit nahoru s tím, že tentokrát to už vyjde…vzpomeňte si na něj, až vám příště udělá život nějaké bebí. 😉

Pohled z vrtulníku

…aneb jak důležitá je tato událost vzhledem k mému celému životu? Jakmile se přistihnete, že si začínáte dělat příliš starostí s tím, co se vám právě děje, zastavte se. Zastavte se, udělejte několik hlubokých nádechů a výdechů, vyjděte ven a podívejte se na ten krásný svět. A pak se zeptejte sami sebe: „jak moc je to, co se mi právě teď děje, důležité pro můj život?“ Zkuste si představit sebe sama rok poté. Skutečně tohle ještě budete řešit? Nebo o tom velmi pravděpodobně již za týden, nejpozději za měsíc, nikdo nebude již hovořit? Tohle často říkáme dětem, když se učí prezentovat. Udělali jste při prezentaci nějakou chybu? No a co? Musí si uvědomit, že lidé, kteří si je přišli poslechnout, tam přišli právě proto, aby si vyslechli něco nového zajímavé, nikoliv proto, aby si zapisovali všechny přebrepty či jiné chyby, kterých se prezentátor dopustí. To je nesmysl. A velmi pravděpodobně již druhý den na to zapomenou. Zatímco prezentátoři si často ještě několik měsíců ba i let vyčítají, že tehdy a tehdy neřekli něco úplně dokonale…No a co?

Metoda šesti klobouků

„Hlavní důvod toho, že je člověk nešťastný, není situace sama, ale naše reakce na ni.“ Eckhart Tolle

Expert na logiku Edward de Bono přišel s metodou šesti klobouků. Tahle metoda vám pomůže vidět situaci z několika různých pohledů a díky tomu učinit správné rozhodnutí. Představte si, že každý pohled nosí klobouk jedné barvy:

1. Bílý klobouk – Fakta – „řekni jen čistá fakta, nic jiného“

Tenhle klobouk vám pomůže odlišit emoce od fakt. Vzpomeňte si na kapitolu věnovanou psychopatům a na malinkou chvíli se staňte psychopatem. Očistěte všechny informace od emocí a soustřeďte se na skutečná fakta.

2. Červený klobouk – Pocity – „Mám z toho dobrý pocit“

Tento klobouk symbolizuje pohled z pohledu intuice a emocí. Schopnost udělat rozhodnutí bez toho, abyste pro to měli racionální logické zdůvodnění.

3. Černý klobouk – Opatrnost – „už teď vidím určité problémy a rizika“

Tento klobouk symbolizuje negativitu a opatrnost. Takový člověk hledá nejhorší možný scénář, proto je důležité jej vyslechnout a uklidnit třeba tím, že mu řeknete, jaký je plán B.

4. Žlutý klobouk – Pozitivita – „už teď vidím, jak nám to prospěje“

Tento klobouk symbolizuje takové to často až nekritické nadšení. Proto je důležité si vyslechnout jak negativistu, tak aj pozitivistu a najít v tom rovnováhu.

5. Zelený klobouk – Tvořivost – „je něco, co jsme zatím ještě nevzali v úvahu?“

Tento klobouk vám umožní se dívat na situaci z dalšího netradičního pohledu a najít možná neotřelá řešení.

6. Modrý klobouk – Kontrola – „dobrá, pojďme se teď postarat, jak to (kontrolovaně) zrealizovat“

Tento klobouk je hlavně o kontrole. Je to poslední klobouk, který je hlavně o kontrole situace, tedy o navržení řešení a přijetí rozhodnutí.

Stres může být dobrý

Tohle téma by klidně bylo na 10 článků a možná ho i někdy napíšu. Když se řekne stres, lidé často reagují dvěma způsoby:

1. Nuda, to už jsem slyšel tolikrát, že už mě to nezajímá. Všechno něm už vím.
2. Jasně, stres je škodlivý, co tam máš dál?

Ani jedno není pravda, to se s vámi klidně vsadím. Jeden z nejčastějších mýtů je, že stres je škodlivý. To však není pravda. Bez stresových situací bychom nezvládli všechny nástrahy evoluce. Bez stresových situací, bychom ani neměli postavu, kterou máme, ani psychickou odolnost, kterou máme. Zkrátka stres potřebujeme ke svému životu. Otázka tak nezní, jestli stres ano či ne, ale jak intenzivní stres jsme schopni snášet. A i zde platí, že čím větší odolnost vůči stresu máme, tím jsme zdravější a odolnější vůči všemu, co nám osud do cesty postaví.

Vše, po čem toužíte, je na druhé straně vašeho strachu

Každý z nás se něčeho bojí a kdo se ničeho nebojí, buď lže, anebo je mrtvý. Mnoho lidí se kromě prezentování na veřejnosti bojí i mezilidského konfliktu, a to je i důvod, proč se pak hlásí na různé kurzy sebeobrany. Jenomže tam se často spíše zvýší jejich obavy z toho, co by jim ten druhý mohl udělat, a tak poté přijímají dosti nepřiměřená rozhodnutí – naučit se střílet, bojovat nožem apod. Učí se fakticky zabíjet, protože v rámci těchto kurzů jsou učeni, že prakticky každý konflikt, který je potká, bude eskalovat do situace, kdy se bude umírat… I to je vlastně důvod, proč jsem se rozhodl svůj čas věnovat výuce dětí a již od dětství je učit, jak konflikty včas identifikovat a následně je deeskalovat. A k tomu nám slouží tzv. metoda očkování stresem, která v rámci systému FAST opravdu propracovaná. Jde o metodu, která v kontrolovaném prostředí učí člověka, jak se postupně vyrovnat se stále zvyšující se intenzitou mezilidského konfliktu. Funguje to vlastně podobně jako očkování – nejdříve dostanete oslabený vir (nebo virovou informaci), díky čemuž tělo zjistí, co to je a následně si vybuduje obranné látky. A v případě konfliktu je to hodně podobné – nejdříve probíhá modelová konfliktní situace v prakticky nulové intenzitě. Člověk se naučí komunikovat s neznámou osobou, hlídat si vzdálenost i signály možného nebezpečí. Pokud toto zvládne, postupně se intenzita konfliktu zvyšuje. Nakonec, pokud člověk úspěšně zvládne mírnou i střední intenzitu, již absolvuje, stále v kontrolovaném prostředí, konflikt, které je vysoké intenzity jak po stránce verbální, tak i fyzické. No a výsledkem je sebejistý člověk, který chápe, jak konflikt vzniká a dokáže jej i deeskalovat jak po stránce verbální, tak i fyzické.

Ale tahle metoda se dá použít i v jiných oblastech, než je sebeobrana. Vlastně kdekoliv, kde se něčeho, či někoho bojíte. Vzpomínám si na příběh jednoho korejského mistra, který se od dětství bál tygra. Tygr jej strašil ve snech, byl jeho noční můrou. Rozhodl se proti tomu bojovat tak, že začal pravidelně chodit do zoo a zde celý den sledoval tygra. Jak se chová, jak útočí i jaké jsou jeho slabé stránky. A zjistil, že když se dokáže dostat tygrovi za jeho záda, pak má šanci v boji zvítězit. Nějak tak to tuším bylo. Pokud chcete tento příběh znát podrobněji, doporučuji knihu Zen v bojových uměních od Joe Hyamse.

Jediný důvod, proč se ohlížet zpět, je pouze proto, abyste zjistili, jak velkou cestu jste již ušli

To, co vám teď řeknu, velmi pravděpodobně znáte – přestaňte se trápit tím, co jste někomu (ne)řekli či (ne)udělali. Jednali jste na základě tehdejších informací a velmi pravděpodobně byste se tak rozhodli znovu, pokud byste s těmi samými informacemi byli tehdy postaveni do stejné situace. A ne, na žádné „kdyby“ se tu nehraje. Minulost je minulost. Je až s podivem, kolik lidí (včetně mě, ale pracuji na tom 😉 pálí svůj čas tím, že přemýšlí, jestli něco mohli dříve udělat jinak, jestli přeci jenom to či ono…A víte co? I kdyby ano, tak co? Minulost je minulostí, poučte se, netrapte se, jděte dál. Věnujte svůj čas přítomnosti, aby vaše budoucnost byla přesně taková, jakou ji chcete.

Neexistuje trénink, jen stav mysli

Tohle je skutečně velmi důležité pochopit a plně vstřebat. Příště nerozeznávejte mezi tím, jestli je to jen test na zkoušku nebo test, který rozhodne o vaší budoucnosti (maturita, přijímací test, závěrečný test…). Jestli se jedná jen o trénink, nebo skutečnou situaci. Jestli jdete běhat na oficiální maraton, nebo si jdete jen tak zaběhat. Stav mysli je to, na čem záleží. Když cvičím s holí, cvičím tak, že si skutečně představuji útok a obranu. Není to jen máchání holí. Když nasazuji páku, nasazuji ji velmi opatrně, ale v každém okamžiku jsem připraven ji utáhnout. Když sekám mečem, sekám protivníka, nemáchám jen mečem. A najednou si tak člověk dává pozor, aby úder dopadl dříve, než došlápne. Mysl seká, nikoliv jen tělo. Když cvičím TacFit, cvičím tak, že každá série bude poslední a nikoliv tak, že „příště už se do toho pořádně opřu“. Není žádné příště, je TADY a TEĎ. Mám kamaráda, který sem tam přijde si zacvičit. A pokaždé řekne „hele, dlouho jsem necvičil, takže teď jen pianko“. Avšak tohle „pianko“ jede od té doby, co ho znám. Nepamatuji si, kdy by přišel a řekl „ok, dnes tomu dám maximum“. Tenhle člověk jede na čtvrt plynu prakticky, co ho znám…a to ho znám již několik desítek let.

A pak mám ještě jiného kamaráda, se kterým cvičím mnohem častěji a tomu, když navrhnu, že dnes dáme nějaký super náročný trénink, jen se na mě podívá, jestli to myslím vážně a pak…asi rezignovaně 😉 řekne: „OK, zkusíme to“. Tohle je přesně stav mysli, který vám umožní zvládnout cokoliv. „Zkusíme to“…je otevřená mysl, která nemá limity. Mysl, která chce zjistit, jestli vůbec nějaké limity máme. A často zjistí, že…ale ne, nebudu vám vyzrazovat pointu 😊

Nikdy nevěřte hubenému kuchaři

Vzpomínám si, jak jsem před více než deseti lety skládal závěrečné zkoušky na kondičního trenéra a v přestávce jsem se zeptal hlavního organizátora, kolik si myslí, že jednou z tohoto kurzu bude úspěšných trenérů. Překvapila mě jeho až brutálně upřímná odpověď: „Tak se na to podívej. Je vás tu 15. Z toho 8 jsou lidé, kteří nemají vůbec nacvičeno a i teorie jim dělala obrovské problémy. Nemluvě o jejich postavě, na které jsou jasně viditelné svalové disbalance, obezita či nějaké jiné problémy pohybového ústrojí. Další 4 jsou lidé, kteří mají zkušenosti ve velmi specifické oblasti (kulturistika, silový trojboj), takže uplatnění naleznou pravděpodobně opět pouze tam. No a pak jste tu 3, kteří viditelně cvičíte, pálí vám to a pokud se tomu budete věnovat v budoucnu, tak je šance, že uspějete. Ale pouze v případě, že se budete dále vzdělávat. Tenhle kurz je jako jedna kniha, nikoliv celá knihovna. Pokud tohle nepochopíte, stanete se jedním z dalších mnoha průměrných trenérů“

Říká se, že když se obklopíte 4 milionáři, je tu velká šance, že se stanete pátým. Zkuste si proto udělat takovou malou inventuru s jakými lidmi se část scházíte. A popřemýšlejte, jestli byste chtěli být takovým člověkem, jako jsou oni. Pokud ne, je na čase změnit společnost.

Jestli se něco může pokazit, také se to pokazí

Murhpyho zákon, asi znáte. Mimochodem, víte vůbec, kdo to Murphy byl? Kapitán Edward A. Murphy byl inženýrem US Air Force v roce 1949 a členem týmu na vojenské základně Edwards Air Base, jehož úkolem bylo vyzkoumat, kolik zatížení je schopen pilot ustát. Při jedné kontrole přístrojů zjistil, že jeden jeho podřízený nesprávně zapojil kabely. Tehdy pronesl na jeho adresu onu památnou větu: „Pokud existuje nějaký způsob, jak to udělat blbě, on to tak určitě udělá.“ Projektový manažer, zodpovědný za celé testy, postupně sbíral jeho hlášky, které pak pojmenoval jednoduše „Murphyho zákony“, z nichž asi nejznámější je: „Pokud se může něco pokazit, pak se to také pokazí.“

Od té doby vzniklo stovky a stovky dalších podobných životních pravd a pokud víte, co si z nich máte vzít, pak bude váš život klidnější. Například při organizování kurzu technik přežití jsme se učili počítat s Murphyho zákony a dělali jsme takzvanou Analýzu rizik. To fakticky znamená, že jsme si napsali všechny možné scénáře, co by se během kurzu mohlo pokazit a stát a následně jsme se dohodli, co v tom případě uděláme. Nemůžu než vřele doporučit, protože tohle vám ušetří mnoho nervů. Jakmile se pak něco stane…a ono se to stane, tím si buďte jistí…pak jen nalistujete příslušnou analýzu a každý jede podle předem dohodnutých kroků. Není potřeba nic vymýšlet a improvizovat, protože jste počítali i s touto variantou.

Ostatně generál Sun Tzu to ve své knize O umění války nepřímo zmínil také: „Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.” Vše je o znalosti a informacích. A na závěr zmíním i několik vtipných postřehů z vojenského života:

• Bolest na prsou je přirozený způsob, jak vám život dává vědět, že máte zpomalit.
• Pokud to vypadá blbě, ale funguje to, pak to blbě nevypadá.
• Snažte se vypadat nedůležitě. Nepřítel má možná nedostatek střeliva a nebude chtít na vás vyplácat i to málo, co ještě má.
• Pokud váš útok probíhá fakt dobře, pak je to léčka
• Důležité věci jsou vždycky jednoduché. Jednoduché věci jsou často náročné
• Ta nejpohodlnější cesta je často zaminována
• Nikdy nezačínej střelbu. Má to tendenci iritovat lidi kolem
• Práce v týmu je důležitá. Dává to možnost nepříteli střílet do více lidí
• Pokud ti dochází všechno kromě počtu nepřátel, nacházíš se ve válečné zóně
• Pokud je nepřítel v dostřelové vzdálenosti, pak ty také
• Cokoliv, co uděláš, tě může zabít. Včetně toho, že neuděláš nic.
• Věc, kterou nejvíce potřebuješ, je ta, které máš nejméně.
• Nikdy nestůj, když můžeš sedět. Nikdy neseď, když můžeš ležet. Nikdy nelež, když můžeš spát.
• Nejnebezpečnější věcí na bojišti je důstojník s mapou a kompasem.
• Bojové zkušenosti je něco, co získáš až teprve poté, co je začneš potřebovat.
• Pokud ukradnete informaci od jiné osoby, jste zváni plagiátorem. Pokud ji ukradnete od nepřítele, jste zváni hrdinou.
• Medaili odvahy většinou získá ten nejnovější a nejméně zkušený voják v rotě.
• Zásahový rádius granátu je vždy o pár desítek centimetrů více než je váš nejdelší skok.
• Na bojišti zabij co nejvíce nepřátel. Ti, které dnes mineš, nemusí minout zítra.
• Je fyzicky nemožné nést „příliš mnoho“ munice.
• Doufej v nejlepší, ale buď připraven na nejhorší.

Konec

Zdroj: Special Forces mental strength hacks.pdf; 2020

Jarda Kolcun