Mýty a pověry v bojovkách 31 – Bugei ryu ha (školy bojových dovedností)

Přečteno: 123

Vrchol válečnických samurajských dovedností, jak jsme si již řekli dříve, byl patrně někdy v období Sengoku (pol.15.století-počátek 17.století), kterému se také říká „Období válčících států“. Právě v této době byli samurajové ti nejdrsnější a nejzručnější válečníci v porovnání s generacemi samurajů, kteří přišli po nich. Samuraje té doby asi nejlépe charakterizuje rčení jakuniku-kyushoku, což se dá volně přeložit jako „slabí jsou maso, které silní jedí“. Podle historiků je známo, že v 16.století existovalo maximálně několik tuctů škol (zde je důležité zmínit, že japonské historické psané prameny jsou velmi podrobné a je jich skutečně hodně, takže je velmi malá šance, že by tento údaj byl řádově nepřesný).

To je trochu v rozporu s další informací – tehdejší armády měly běžně několik desítek tisíc vojáků. Například během bitvy u Kawanakajimy (1561) bojovalo na obou stranách celkem 33,000 mužů. V bitvě u Mikatagahary (1572) bojovalo 45,000 mužů, ve slavné bitvě u Sekigahary (1600) bojovalo již více jak 154,000 mužů a Hideyoshiho armáda, která se zúčastnila korejské invaze (1592-1598), čítala 158,700 mužů, s rezervami dalších 100,000 mužů.

Pokud bychom tedy uvěřili tomu, že bugei ryu ha tu byly proto, aby tyto muže vycvičily, pak „maximálně několik tuctů“ na to nemůže absolutně stačit. I proto se historici na tento fakt podrobně zaměřili a přišli na to, že jsme to špatně pochopili. Bugei ryu ha tu nevznikaly proto, aby vyučovaly vojáky vojenskému umění (vojenský dril, taktika, apod.). Jejich cílem bylo se zaměřit na válečníka jednotlivce. A tomu odpovídal i vyučovací systém, který se sice snažil naučit samuraje zacházet se zbraněmi a, to je velmi důležité, také práci na sobě a vlastnímu zdokonalení. Tedy něco, co se pak mnohem později souhrnně pojmenovalo jako koncept „Budo“.

Jinými slovy řečeno, zde nebyl velký rozdíl ve výuce bojového umění v období konce 16.století a poloviny 17.století (stále období Sengoku – období válčících států). A následné období po sjednocení Japonska pod vládou tokugawských šógunů, tak nereprezentovalo přeměnu Bujutsu na Budo, jak se doteď věřilo, ale pouze posun na vyšší úroveň toho samého. Ryu ha bugei tak nejsou vojenskými akademiemi (jak je chápeme dnes), ale spíše paralelní/jiný směr vzdělání v oboru vojenství oproti standardním vojenským drilům apod. 

Vznik bugei ryu ha

Až do pozdního období Muromachi byl vojenský výcvik a techniky boje vyučován v rámci individuálních samurajských rodin. Jedna z nejznámějších té doby byla například Hidesato ryu rodiny Fujiwara, která se soustředila primárně na výuku boje s lukem. Na počátku 15.století tu již máme historické záznamy další školy – Ogasawara Mochinagy kdy minimálně po dobu dalších dvou generací on a jeho dědicové vyučovaly umění lukostřelby šóguny Ashikaga.

První skutečné bugei ryu ha se však objevily až na konci 16.století. Načasování je tu klíčové, protože v té době začíná v Japonsku snaha po systematizaci znalostí nejen v oblasti bojových umění, ale i v umění, kaligrafii, aranžování květin, hudbě, divadle, malování apod. tak, aby mohly být tyto znalosti předávány studentům a následně udělovány certifikáty a licence po dokončení požadovaného vzdělání.

I v oblasti výuky bojových umění tu byla snaha najít vyšší cíle/účel, a tak se tu postupně začíná definovat koncept „michi“ („cesty“), který je již v znám z budhismu, taoismu i konfucianismu. Bugei ryu ha, které začaly v té doby vznikat, si stanovily za cíl ve svých studentech (hovoříme o jednotkách studentů) vychovat onen vyšší ideál bojovníka. A proto se primárně bojové umění a výuka se zbraněmi neshodovala s cíli syrového válečného umění. Tedy jinak řečeno – v rámci bugei ryu ha se nepřipravovali samurajové na válku/bitvu, ale používaly svoje zbraně jako nástroje k dosažení vyššího chápání (nejen) smyslu války. Tohle je také velmi důležité pochopit. Ani techniky, které se zde vyučovaly, nebyly primárně určené na bojiště, jak se mylně mnoho lidí domnívá, právě proto že cílem nebylo připravit samuraje na boj, ale pomoci mu dosáhnout osvícení a chápání vyššího cíle bojovníka. Tedy opět to, o co se snaží i současné Budo disciplíny.

Bugei ryu ha tak nikdy nevznikaly s cílem být jakýmsi bootcampem, či vojenskou akademií pro vojáky a ani to nebyly elitní školy bojových umění pro důstojníky a vznešené samuraje, jelikož v nich mohli studovat i ti, kteří měli nízký sociální status jako třeba nejznámější japonský šermíř Miyamoto Musashi.

Bugeisha (student bugei ryu ha) studující Bujutsu tak byl více podobný spíše sportovním střelcům než vojenským střelcům. A také byl více podobný těm, kteří studovali bojová umění v pozdější éře Tokugawa (tedy již v době míru). A možná by se podle některých historiků dali srovnat spíše se studenty Budo disciplín moderní doby, než že by byli srovnatelní s válečníky/vojáky své doby.

A když toto přijmete za své, pak je i mnohem snazší a logičtější pochopit i roli meče při výuce. Již dříve jsme si ukázali, že meč zcela jistě nehrál rozhodující roli na bojišti. Avšak ve výuce vyšších hodnot a na Cestě za sebezdokonalením to je již jiná. Meč zde byl často reprezentován jako symbol síly, války, vojenské dovednosti, a hlavně identity válečníka. A pravděpodobně někdy v té době se začal používat i termín, že meč je „duší válečníka“. Ale znovu opakuji, jednalo se o součást výuky v bugei ryu ha, jejichž cílem nebylo připravit samuraje na bojiště, ale pomoci mu dosáhnout vlastní dokonalosti těla, duchu i intelektu.

Na konci období Muromachi se slovní spojení „zkřížení mečů“ (tachi uchi, katana uchi, uchi tachi) nebo „třímat meč“ (tachi tsukamatsurare) začalo používat pro obecný popis boje, i když meč v něm byl použit jen minimálně, jak již víme. Časem se tak meč a umění boje mečem dostalo tak hluboko do podvědomí lidí, že se začali (mylně) domnívat, že žádný boj samurajů se neobešel bez meče a že byl i pevnou součástí jeho „michi“ (cesty). To se objevilo dokonce i v popularizaci termínu „hyoho/heiho“, což znamená „vojenská strategie“, ale v širším výkladu se pak často zaměňovalo za „kenjutsu“ (umění boje mečem).

A možná právě proto, že bugei ryu ha nikdy nebyly určené k výcviku desítek, stovek či tisíců vojáků, ale vždy k výcviku jednotlivců, pak v období po sjednocení Japonska šógunem Tokugawou získaly tak velkou oblibu. Postupně v té době vznikaly nové a nové školy, kde se Bujutsu (umění boje) vyučovalo i nadále ve víceméně podobném duchu jako v období, kdy ještě Japonsko vnitřně neustále válčilo. Po bitvě u Sekigahary (1600), přicházejícím období míru, se tyto školy navíc začaly i více profesionalizovat a v některých případech i tvrdě komercionalizovat. Doba výuky se začala prodlužovat (protože čím déle trvala výuka, tím déle student musel platit), obsah učení se více systematizoval a začal se i více klást důraz na studentské stupně. Ale nikdy to nebylo o kvantitě. Bugei ryu ha měla většinou 3-5 studentů, kteří se vzdělávali v té, které disciplíně.  

Až po reformách Meiji (a ještě více po 2.sv.v.) začala hromadná výuka tak, jak ji známe dnes, kdy bylo běžné mít v tělocvičně desítky i stovky studentů. Ale to již nehovoříme o bugei ryu ha, ani o koryu, nýbrž o gendai Budo, tedy moderních školách bojových umění. Jakousí vlajkovou lodí těchto moderních bojových umění/sportů je zcela určitě Kodokan Judo, kterou založil Jigoro Kano.

V této nové době (reformy Meiji) začaly hojně vznikat i psané manuály, které se většinou dochovaly až dodnes (a jsou často dostupné ke koupi například na eBay). Neznamená to, že předtím takové dokumenty nevznikaly, ale problém byl v tom, že informace byly nejčastěji napsané na svitcích, které se nevyznačují dlouhou trvanlivostí, takže se buď v průběhu generací přepisovaly (a znáte to, jak to většinou dopadne, když je přepisují neustále dokola…časem se některé informace ztratí, nebo jsou nesprávně pochopené) anebo se časem zničily…Takže není možné spoléhat na tyto historické svitky jako na 100% spolehlivé svědectví tehdejších válečnických dovedností vyučovaných v bugei ryu ha….

Vraťme se však ještě na chvíli k bugei ryu ha – období míru, které trvalo více jak 200 let a absenci válek se bohužel podepsalo na úrovni a kvalitě samurajů. Ano, sice nebyli samurajové v těchto školách primárně vyučováni k boji, ale stále tam byla snaha propojit teorii s praxí. Když však praxe chybí již po několik generací…začne teorie být…ještě větší teorií…. A studenti (a vlastně později i mistři) v těchto školách postupně začali (mylně) věřit, že vlastně to, co se zde učí, je skutečný odkaz a věrná kopie dávných válečnických umění. Dokonce i státní správa podporovala tento jejich názor a ujišťovala je v tom, že se učí skutečné bojové dovednosti, aby si udržela pořádek (v opačném případě by si mladí samurajové chtěli své dovednosti zkoušet na ulici či v jiných, uměle vyvolaných, konfliktech). Výsledkem bylo, že tito samurajové studenti nakonec skutečně uvěřili, že techniky, které se v té, které bugei ryu ha naučili, pochází přímo ze zkušeností jejich předchůdců, kteří ještě měli šanci válčit a že je studium dokonale připraví na válku, pokud to bude potřeba. Ale jak jsme si uvedli výše – výuka v bugei ryu ha nikdy nebyla určena k přípravě samurajů do bitvy.

Pro samuraje v období Tokugawa existoval pouze jediný způsob, jak trénovat boj – procvičováním sestav (kata) samostatně (či s partnerem) a „ostřením své mysli“. Jak si řekneme později v další kapitole, pokud chtěli studenti samurajové „bojovat“, museli vyměnit ostrý meč za dřevěný (boken) nebo dokonce bambusový (shinai) a navléci na sebe ochranné pomůcky. A v tom okamžiku se již reálný prožitek ztrácí. Ale o tom více až později. Zkrátka, odklon od bojového užití tu ve skutečnosti nikdy nebyl, protože se ani nikdy jako bojový nevyučoval.

Jediný rozdíl mezi období Sengoku (tj. období neustálého válčení) a Tokugawa (tj. období míru) je tedy v tom, že výuka v bugei ryu ha v pozdější době (Tokugawa) kladla mnohem větší důraz na to, co nyní nazýváme Budo, tedy na sebezdokonalování. A proto tak paradoxně jsou moderní bojová umění mnohem blíže spíše bojovým dovednostem vyučovaným v období Sengoku. Současní studenti tak mohou studovat původní cíle bugei ryu ha – zdokonalení v boji jeden na jednoho a fyzická a duchovní kultivace sebe sama. Budo idea tak vždy byla již od počátku součástí i původních Bugei ryu-ha systémů vzdělávání, které vyučovaly Bujutsu.

Na závěr této části si dovolím malé rýpnutí. Od známého jsem nedávno dostal odkaz na jednoho ju jutsu „mastera“, který je, cituji „držitel 5.danu Ju Jutsu Kō-Ryu, 3.dan Kodokan Judo a 1.dan Iaido“, a který napsal, opět cituji: „…Pro svou další dráhu jsem zvolil Ko-ryu, tedy tradiční pojetí a založil jsem školu tradičního ju jutsu.“ To je podobný nesmysl, jako kdyby napsal, že „si vyrobil archeologickou vykopávku“. Termín „koryu“ (古流) se skládá ze dvou znaků „ko“ (starý) a ryu (škola) a označují se jí pouze takové japonské školy, které vznikly před rokem 1868. Kdokoliv, kdo prohlašuje o své škole (nejen) ju jutsu, že patří do skupiny koryu, měl by také uvést jméno japonského mistra, u kterého studuje a ideálně i licenci, že může vyučovat tuto školu i u nás. Takže když tento český „master“ řekne, že založil v Čechách japonskou historickou/tradiční (!) školu bojových umění, tak je to jen důkaz toho, že ačkoliv je držitelem 5.danu v ju jutsu, o historii tohoto stylu boje nic neví…a je ostudou pro ostatní, kteří se snaží předávat jujutsu dalším generacím.

Japonská bojová umění boje a tasení mečem

V našem dalším vyprávění tentokrát začněme od konce, tedy v letech 1868-1878, kdy začínají významné reformy Japonska pod názvem reformy Meiji. Tehdy došlo k obrovským změnám na poli kultury, ekonomie, ale i v samotné japonské společnosti. Americké námořnictvo si prostřednictvím Admirála Perryho doslova vynutilo otevření japonských přístavů pro západní lodě. Významné změny to byly i pro samuraje, jelikož byl vydán zákaz nošení meče a vojenské jednotky se začaly modernizovat po vzoru západních armád. Samurajové velmi rychle začali ztrácet veškerá privilegia, na která byli zvyklí po mnoho generací. Přicházeli o práci, a i když se z některých stávali například policisté, mnoho jich finančně strádalo a mnozí se proto dali i na dráhu zločinu. Anebo v lepším případě si založili školu bojových umění a zde vyučovali prakticky kohokoliv, kdo byl ochoten zaplatit. Jenže umění boje již více jak dvě stě let stagnovalo díky mírové politice v období Edo (1603-1867). Ba co víc, důraz se čím dál více kladl na estetickou stránku (protože „obal prodává“) a již méně na tu funkční (protože již nebylo potřeba válčit). Funkce meče se tak mění ze zbraně, na prostředek (sebe)výchovy. I proto se postupně přecházelo na bokeny a později i na shinaie. Používání kovového ostrého meče (katana) při výuce se stávalo čím dál tím více vzácnějším. Tento vývoj se navíc odrazil i ve způsobu nošení meče. Delší meč tachi byl původně zavěšen na opasku ostřím dolů, což bylo výhodnější při jízdě na koni, a navíc ve zbroji. Moderní (kratší) verze katana se již zasouvala za pas kimona ostřím nahoru, což naopak umožnilo při tasení hned sekat. Svým způsobem začala katana hrát podobnou roli jako revolver na Divokém západě. Rychlost tasení při bitkách na ulici hrála podobnou roli jako rychlost tasení pistolí. Šlo o krátkou vzdálenost a vyhrával ten, kdo byl rychlejší a samozřejmě dokázal zasadit smrtonosnější sek.

Například známý japonský šermíř Kawakami Gensai (1834-1872) se mimo jiné proslavil výrokem, že „kenjutsu s bambusovým mečem není nic jiného než obyčejná hra“, když kritizoval trend, kdy se z kovových ostrých katan hromadně přecházelo na bambusové shinaie. Tvrdil, že mít a cvičit s ostrým mečem je zcela něco jiného jako po stránce fyzické, tak i duševní, než když proti vám stojí nepřítel s bambusovou verzí meče. A ono na tom asi i něco bude. Když si potěžkáte původní válečné zbraně, jedná se většinou o znatelně těžší verze než ty, se kterými mává současný „samuraj“ (a to nezmiňuji ostří). Těžší zbraň zaručila mnohem vážnější poranění, avšak vyžadovala dokonalou fyzickou kondici válečníka i sílu paží pro rychlý a silný útok. Porovnáte-li to se současnými bambusovými meči, které se vyrábí v několika verzích a často i z jiných, ještě více odlehčených materiálů, pak nezbývá než dát onomu šermíři za pravdu.

Možná je to maličko mimo téma, ale živě si pamatuji, jak jsem si na jednom semináři boje nožem již nadutě mylně myslel, že techniku obrany nožem ovládám. Instruktor, který byl poblíž se jen usmál, pak bleskurychle vytáhnul ostrý nůž a zaútočil asi poloviční rychlostí. Měli jste mě vidět – odskočil jsem jak vyděšený kocour asi 2 metry od něj s očima vykulenýma jak tenisáky…a tehdy mi začalo docházet, že dokud budeme cvičit jen s tréninkovými, byť kovovými, avšak stále tupými, noži, nikdy nebudeme moci sebejistě tvrdit, že se dokážeme ubránit skutečnému útoku nožem. Ten posun v myšlení, aha efekt, byl ze současného pohledu klíčový a úžasný….

A ono je to vlastně stejné i v dalších technikách, včetně pádů (ukemi waza), jak jsem se přesvědčil na letošním táboře Akademie hrdinů. Zde jsme děti učili padat již nikoliv na tatami (judistických žíněnkách), ale na trávě, chodníku, zkrátka venku mimo tělocvičnu. Zatímco já jsem za ty dva dny, kdy jsme měli pády na programu, napadal více jak 6 hodin, účastníci tábora padali max. třetinu času a byli z toho rozlámaní ještě pár dnů poté…Jak se pak mohou domnívat, že padat umí, když tuto dovednost nedokážou aplikovat do praxe…a jsme opět o té celkové odolnosti/tvrdosti 😉

Předchozí díl

Pokračování

Jarda Kolcun

Zdroje:

Dědictví samurajů (Japonské umění meče v moderní době); Miroslav Černý; 2021; nakladatelství Černý drak; ISBN 978-80-907324-8-3

Hardcore historie (Jak apokalyptické momenty dějin formovaly lidstvo); Dan Carlin; 2021, vydadatelství Jan Melvil; ISBN 978-80-755512-8-3

Japonský šerm veršem (Šermířské básně školy Hasegawa Eišin); Miroslav Černý; 2019; nakladatelství Černý drak; ISBN 978-80-907324-3-8

Off the warpath – Military science & Budo in the Evolution of Ryu-ha Bugei.pdf; Karl Friday; 2003; University of Georgia, Journal Budo perspective

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *