Vychovej si svého draka 2

Přečteno: 89

Techniky boje

Ucelená obecná metodika výuky technik bojového umění jujutsu pro děti tehdy k dispozici nebyla (a velmi pravděpodobně není ani nyní) a proto jsme se zpočátku inspirovali metodikou juda, Gracie jiu jitsu, systému FAST a samozřejmě jsme použili i vlastní zkušenosti jako student juda, jujutsu a FASTu.

Abych byl přesnější – komplexní metodika výuky bojového umění v té době sice nebyla, ale za to jsme tu měli velmi dobrou a prověřenou metodiku výuky bojového sportu juda. Jenže my jsme nechtěli jít sportovní cestou z důvodů, které jsem popsal již dříve, a proto jsem pak věnoval veškerý svůj volný čas studiem historických zdrojů, které se ukázaly jako zcela zásadní pro sestavení budoucí technické struktury systému.

Ale i zde jsem narazil na pár zajímavých zjištění. Často se totiž techniky v klubech učí (skoro) přesně tak, jak je vyučoval jejich mistr a mistr jejich mistra, a přitom se časem ztratil nejen kontext (PROČ), ale i ono JAK. To je hodně vidět při předvádění různých kombinací, kdy se prohlašuje, že systém je dle „obecně známých jujutsu principů“, ale v praktické demonstraci těchto principů to již značně pokulhává.

Dalším neduhem, který jsem viděl, bylo, že se vezme technika a přemýšlí se, na jaký typ konfliktu/útoku by šla „naroubovat“. A „naroubovat“ znamená, že musíte i lehce upravit útok, aby „to sedlo“. Takže pak zaslechnete takové perly jako „on útočil špatně“, apod. Pojďme si to nyní vyjasnit – neexistuje špatný útok.

Abychom studentům nabídli správné nástroje na nejčastější konfliktní situace, je potřeba si nejprve zjistit, jaké jsou konfliktní situace pro tu, kterou cílovou skupinu. A teprve pak zjistit, jestli v zásobníků nástrojů (technik) máme některou, která by takovou situaci dokázala vyřešit. A pokud ne, protože žádný systém není dokonalý (ba dokonce ani jujutsu ne), pak je na čase hledat inspiraci jinde. A na tom není nic špatného, dělo se to v minulosti a bude se to dít i v budoucnu. Je tu však jedno důležité ALE – je důležité následně říci svým studentům popravdě říci, pokud se zeptají, odkud jste převzali ten či onen průpravný dril, anebo dokonce techniku. A neschovávat se za (mrtvého) senseie, případně nějaký (tajný) výcvik 😉

Mohlo se totiž stát, že daný „nástroj“ (rozuměj technika) či způsob řešení (aplikace) zmizel ze „zásobníku“, protože mistr jej od svého mistra zkrátka špatně pochopil (a proto poté vynechal ze své výuky) či jen zapomněl, neseděl jeho konstituci (například kopy ve výskoku je pro malého a podsaditého docela výzva…vím, o čem hovořím ;-), případně se pohyboval v prostředí, kde tento nástroj nešel moc použít (bývalý voják přešel do civilu, jiná legislativa apod.)

Od začátku jsme tušili, že sebeobrana je jen velmi malá část celé skládačky (komplexní vzdělání bojovníka). A tušili jsme také, že učit děti pouze jak se ubránit, je neefektivně využitý čas. Ano, každý člověk by se měl naučit základy sebeobrany, které sestávají z identifikace signálů potenciálního nebezpečí, verbální deeskalace, a nakonec i fyzického (vy)řešení konfliktu.

Pokud se však zeptáte starých rváčů, kteří vyrůstali a prali se hlavně na ulici (a absolvovali mnohem více soubojů než většina současných instruktorů sebeobrany), zjistíte, že umí pouze 2-3 techniky, ale za to je umí dokonale. Opravdu nepotřebujete znát 4,500 technik…bavíme-li se čistě o sebeobraně, pak tajemství netkví v množství, ale univerzalitě pohybů.

Prvním krokem proto bylo nově postavit výukový a následně i zkušební řád. Nejdříve jsem sehnal zkušební řády jiných klubů jak jujutsu, tak i juda a snažil se v nich identifikovat základní principy, pravidla či strukturu podle které byly techniky zařazeny na ten který stupeň. Bohužel v mnoha případech se buď zkušební řády jednoduše dědily bez jakékoliv znalosti JAK jsou postavené a PROČ právě takto. Anebo, v horším případě, se techniky seskupily podle toho, jak se právě zdály hlavnímu instruktorovi oblíbené a sexy. Často pak docházelo k tomu, že se vynechaly nejen konkrétní techniky, ale dokonce i celé kategorie, protože je buď instruktor neuměl, anebo nerozuměl, proč by tam měly být. A opět se nejedná o nic nového pod sluncem. I dříve v koryu (rozuměj starých) školách jujutsu bylo obvyklé, že se pokročilý student, který byl vysoký a šlachovitý, učil především techniky úderů a kopů, zatímco menší, zavalitý studoval techniky zápasu. Bylo pak velmi vzácné, aby jeden student ovládnul všechny techniky té které školy jujutsu. Hezky o tom vypráví například Lance Gatling, jeden z mála současných mistrů Nihon jujutsu.

Ale to není jediný problém. Žijeme v době, kdy již nemusíme použít naučené techniky ve válce či v konfliktu. Mnoho z nás se do života ohrožujícího konfliktu nedostane po celý svůj život. A proto původně válečné techniky boje a sebeobrany se předávají bez praktického vyzkoušení a pochopení dalším generacím studentů, kteří to následně předávají i svým studentům. Princip „tiché pošty“ asi znáte, a to je přesně to, co se tu děje.

Právě ono praktické ověření v reálném konfliktu totiž doladí techniku tak, aby seděla na konkrétního člověka a konfliktní situaci. Jinými slovy řečeno – stejná technika může být provedená dvěma lidmi maličko jinak, protože jeden bude vysoký a šlachovitý a druhý bude podsaditý a osvalený anebo třeba lehce obézní.

Asi pak nebude překvapením, když řeknu, že když nemáte, jak techniku skutečně otestovat, pak je její uplatnitelnost ve skutečném boji velmi riziková. Stává se z ní prakticky divadelní technika. Velký problém je, když si tohoto nejsou instruktoři vědomi a pak i nadále učí aplikace s upřímným přesvědčením, že „to určitě funguje, když to fungovalo samurajům před 300 lety“…jenže to nikdy sami neotestovali a pokud budou mít štěstí, ani nikdy neotestují v reálném střetu.

Tím netvrdím, že je nutné teď jít a vyvolat konflikt v hospodě či na stadionu, abychom si otestovali naučené aplikace. To je hloupost. Zvláště když v současnosti již existují vynikající, a hlavně bezpečné metody, jak otestovat využitelnost techniky v reálném konfliktu (např. systém FAST na to má vynikající metodiku). Navíc je nutné brát v úvahu, že se v našem případě nejedná o výuku dospělých, kde je jiná příčina, průběh, intenzita i zakončení konfliktu. Proto jsme vybírali primárně takové techniky, jejichž cílem není a priori zmrzačit či dokonce zabít protivníka, ale místo toho jej mechanicky „vypnout“ a následně kontrolovat tak, aby v ideálním případě došlo pouze k pošramocení ega útočníka, maximálně k lehkému zranění.

A pokud je dobře postavená struktura systému, pak umožňuje studentovi zvolit reakci adekvátní intenzitě útoku. Takže jinými slovy řečeno, čím více bude protivník agresivnější, tím více jej to nakonec bude bolet.

Studenti se naučí identifikovat první signály přicházejícího konfliktu (využití intuice), deeskalovat verbálně a pokud ani toto nepomůže, pak mají za úkol zastavit co nejrychleji útok, převzít kontrolu nad protivníkem a vyjednávat. Termínem „vyjednávat“ myslím techniky, které pomocí zvyšování bolesti donutí agresora nechat svých nekalých úmyslů. A jak můžeme navodit bolest? Techniky pák či tlaků na citlivá místa jsou ideální nástroje určené přesně pro tyto účely.

Víte, běžný člověk není připraven vzít bez (psychických) následků život jinému člověku, byť jde o krajní nouzi. Ostatně o schopnosti (nikoliv dovednosti) zabít jiného člověka jsem psal již v tomto cyklu. Doporučuji si to přečíst, pokud vás tato problematika zajímá. I toto významně formovalo filozofii „našeho“ systému jujutsu. 

Vychovej si svého draka – mysl bojovníka

Dávné kultury věřily, že v každém člověku sídlí duch bojovníka, který se projeví v okamžiku nebezpečí a pomůže člověku se ubránit. Někdy se jedná u „ducha bojovníka“, ale při svém studiu jsem se setkal i s termínem „drak“, který sídlí stočený v oblasti kříže a když je člověk v nebezpečí, vyleze po páteří nahoru a přes rameno nakoukne, aby pomohl. No a vzhledem k tomu, že učíme děti, mi právě tento příměr přišel jako nejlepší.

Více se o něm rozepíšu až v části Srdce, takže tady se podíváme na jinou stránku – představte si, že jste učitel a máte tu moc (i zodpovědnost) naučit děti prakticky cokoliv, aby z nich jednou byli vzdělaní lidé. Ač se to možná nezdá, i sensei má takovou moc, pokud ovšem nebude líný a neomezí svou výuku jen na fyzické aspekty bojového umění, tedy výuku technik a jejich aplikací.

I proto jsme do výuky zařadili přednášky a kurzy, které propojují tělesný pohyb (nejen) s přírodními vědami tak, aby naši studenti viděli souvislosti a kontext.  Nestačí totiž vědět, že „když mě chytne za zápěstí, vypáčím proti jeho palci a uteču“, ale je nutné vědět, jak k tomu došlo, co tomu předcházelo a jak by to šlo vyřešit ještě předtím, než došlo k velmi riskantnímu (pro obě strany) fyzickému útoku.

Proto je nutné se podívat například do psychologie a poznat stresové faktory i projevy, stresové hormony a jak vlastně fungují v lidském těle i jaký vliv mají na hlavu i tělo. Je důležité znát hlavní příčiny agresivity, průběh konfliktu z pohledu psychologa i co se děje s hlavou a tělem poté, co (intenzivnější) konflikt skončí. Je důležité také nastudovat metody zvyšování psychické odolnosti a budování sebedůvěry, protože sebejistý člověk, který vnímá svět kolem sebe, je jen výjimečně terčem útoku v porovnání s těmi, jejichž postura přímo křičí do světa „bouchni si“, nemluvě o absolutní ignoranci předkonfliktních signálů atd.

Ale tohle všechno je stále jen o konfliktu a agresivitě, a tedy o sebeobraně…to je málo.

Máme obrovskou příležitost děti naučit milovat i samotný proces poznávání a učení. Ukázat jim, jak fyzika dokáže vysvětlit jevy jako je setrvačnost, gravitace, páky, těžiště, vychylování z rovnovážného stavu apod.

Jak anatomie pomůže identifikovat slabá místa na lidském těle (např. klouby), na které je možné cílit v rámci získání kontroly nad protivníkem. Ale pomůže nám i pochopit rozdíl mezi rdoušením a škrcením apod.

Fyziologie nám pomůže nastavit optimální pohybové vzorce jak při kondičním cvičení, tak i při technikách. Pomůže nám také pochopit metody postupné zátěže na tělo a jak se projevuje fyzické zastresování těla.

Historie nám ukáže, jak a s čím se řešily konflikty v minulosti, takže se studenti seznamují s tradičními zbraněmi nikoliv proto, abychom v nich podněcovali lásku k násilí, jak se možná někdo může zcela mylně domnívat, ale proto abychom ukázali, jak se nástroje běžné potřeby stávaly nástroji k obrany v dobách nouze, a že se jejich tvar vyvíjel prakticky totožně, ať již se jedná o polynéského válečníka z Fiji, afrického válečníka kmene Masajů či severoamerického indiána kmene Mohawků. Aby se naučili ve zbraních vidět spíše řemeslnou zručnost než nástroj k zabíjení. On totiž takový pohled následně mění i nastavení mysli. I to byl důvod, proč je v systému zařazena nejdříve hůl a pak i nůž a na konci i krátká střelná zbraň. Ale vždy (s výjimkou pistole) je to vyučováno tak, že je to v první řadě šikovný nástroj a až teprve jako bonus se to dá využít i jako zbraň. Na první pohled malý detail, avšak ve skutečnosti obrovská změna v nastavení mysli.

Součástí výuky tak je i první pomoc, protože i staří mistři jujutsu dokázali nejen zranit, ale i léčit. Samozřejmě tím nemyslím operace slepého střeva, ale jujutsu mistři byli velmi zručnými chiropraktiky. To v současné době již není tak potřeba, ale znát a umět poskytnout první pomoc považujeme za klíčové a povinnou záležitost pro všechny. A víte co? Přišli jsme na to, že když jsme děti „hodili“ do nějaké modelové situace, kde zraněné bylo jiné dítě, pak jednaly přímo ukázkově. Avšak jakmile jsme v jednom z posledních kurzů použili jako dobrovolníky „zraněné“ dospělé a rodiče některých z účastníků, pak u dětí došlo k obrovskému šoku, protože najednou viděly svého tátu či mámu, jak leží na zemi, velmi realisticky zvrací žlutou pěnu, či naříká bolestí nad velmi realisticky namaskovanou zlomenou nohou. Tohle nezvládnul prakticky nikdo z nich. A přesně tohle bude proto i náplň našich příštích kurzů. Naštěstí máme skvělou maskérku, která dělá podobné akce i pro Červený kříž a když k tomu připočtete skvělé a spolupracující rodiče, pak se opět bude jednat o suprovou akci, která děti posune o kousek dál. A kdoví, třeba jednou zachrání život babičce či tátovi.

Cílem je také dětem ukázat, že bojová umění, to není jen máchání mečem a hraní si na nindži (kteří mimochodem ani nikdy neexistovali tak, jak je známe nyní. Pokud jste stále na pochybách, doporučuji tento cyklus článků). To není ani tupé mlácení v kleci či údery a kopy do vzduchu v jasně daných sestavách. Měl jsem štěstí na učitele, kteří mi ukázali, že existuje mnohem více bojových umění, než je jen judo či karate.

A že rozlišujeme bojová umění, bojové sporty a systémy sebeobrany.

Že je velmi důležité používat správné „odborné termity“, pokud skutečně chceme porozumět podstatě.

Že je také důležité vnímat jiná bojová umění jako jednu velkou rodinu, a nikoliv se na ně dívat spatra, protože „přeci to naše je nejlepší“.

Právě díky studiu historie člověk pozná, jak moc se jujutsu změnilo, a to mu následně umožní to buď akceptovat, anebo s tím něco dělat. Naučí ho používat kritické myšlení a ověřovat si informace a nepřijímat je automaticky od senseie, byť odborné autority v oboru, protože i on se může mýlit.

Naučí ho být pokorný ke všemu, co se naučí, protože čím více se naučí a pronikne maličko pod povrch, tím více si uvědomí, že to bylo jen lehké sklouznutí po povrchu a že jej čeká ještě mnoho studia i cvičení, než tomu porozumí. No řekněte sami, může mít člověk zajímavější koníček v životě?

Vychovej si svého draka – srdce bojovníka

A jsme opět u „ducha bojovníka“ či „vnitřního draka“, chcete-li. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety byl na soukromé lekci u jednoho švýcarského mistra v Basileji. Vyučoval velmi tvrdou, až brutální, sebeobranu a na konci výuky nám řekl, cituji „kluci, každý, kdo se chce věnovat skutečné sebeobraně, musí mít tři věci – hlavu, tělo a koule. Hlavu proto, aby věděl JAK a KAM zaútočit, tělo proto, aby měl ČÍM, zaútočit a koule proto, aby měl ODVAHU třeba vydloubnout oko, či ukousnout ucho.

Tehdy jsem zapochyboval o psychickém zdraví onoho instruktora, ale časem mi to začalo dávat smysl, zvláště když člověk absolvoval výuku i u jiných instruktorů a až příliš častokrát viděl, že ti potetování, holohlaví, osvalení borci jsou ve skutečnosti často jen pozéři, kteří doufají, že se do konfliktu nikdy nedostanou. Stačilo se podívat do jejích očí a viděli jste, že to nejsou žádní bijci. Žádní srdcaři, jak by řekl jeden s mých mistrů.

Nechci generalizovat, ale vcelku platilo, že když jsem byl na nějakém zahraničním semináři, pak Češi, Slováci a Poláci měli srdce/odvahu jít až na bolest, protože jsme chtěli vědět, jestli to skutečně funguje a také nám to pak umožnilo odhadnout, jak silně musíme zaútočit, abychom vyvolali očekávanou reakci. Zatímco však (Západní) Němci, Francouzi, Dánové, Rakušané, Američané spíše naznačovali útoky a byl to takový tanec než sebeobrana. A pak tu byli Rusové a kluci z bývalých postsovětských republik, kteří naopak šli až zbytečně moc na bolest, takže tam docházelo i ke středně vážným zraněním….

No a jak to souvisí s dětmi? Odpovím maličko oklikou, nicméně nebojte se odpovím. Před nějakými třiceti lety uspořádala skupina vědců studii (Attracting Assault – Victims Nonverbal Cues (Betty Grayson and Morris I. Stein)), kdy rozmístila v newyorském Central Parku kamery, které snímaly dění 24 hodin denně po několik dnů v týdnu. Pak z toho vystříhali hluchá místa a nechali jen ta, kde nějaká osoba šla a následně byla přepadena anebo šla a nic se jí nestalo. Vzali tyto záběry a odvezli je do blízké věznice, kde je promítli vězňům odsouzeným za násilnou trestnou činnost. Ukázali jim však jen záběry lidí bez zakončení (dobrého či špatného) a požádali je, aby jim řekli, kterou osobu by přepadli a kterou ne.  A zcela jednoznačně se ukázalo, že by přepadli osoby, které příliš nevěnovali pozornost okolí, a i celkově působili nejistě.

A přesně toto je klíčový poznatek i pro děti a jejich typ konfliktu. Jsem přesvědčen, že právě nedostatek sebedůvěry ve své dovednosti a znalosti, a z toho plynoucí frustrace, je hlavní důvod pro většinu konfliktů mezi dětmi. Tomuto stavu hodně bohužel napomáhají právě rodiče, kteří chtějí mít ze svých ratolestí druhé Jágry, Lendly, Spilkovou či Rosického. Děti nezvládají enormní stres a špatně nastavený vztah rodič-dítě v oblasti motivace a emocí to jen dále posiluje. Ale to je na jiné povídání.

Zkrátka nejdříve je nutné děti přesvědčit, že jsou dobré takové jako jsou.

Že se teprve učí a dělat chyby je nejen normální, ale i žádoucí, protože tak zjistí, kudy cesta nevede.

Že se nemají hroutit z prohry a místo toho ji zanalyzovat a poučit se.

Že nezáleží ani tak na situaci, ale na naší reakci na ní. V zásadě máme dvě hlavní reakce – buď se z toho složíme a budeme plakat a naříkat a dupat vztekle nožičkama, že to není fér, anebo…anebo akceptujeme situaci a místo toho se soustředíme na to, co dělat, abychom s z ní dostali. I to byl důvod, proč jsme letošní rok věnovali studiu technik přežití, o kterých jsem psal zde a zde.

Avšak to není vše, jak dále rozvíjet sebejistotu dítěte a svého draka. Před dvěma lety jsme pro děti zorganizovali seminář maorského bojového tance haka, protože skvělým způsobem „probouzí draka“ v sobě. Byl jsem bohužel nemile překvapen, jak velké problémy děti měly se postavit před ostatní a předvést haku. Natož ji předvést tak, aby byl jejich drak jasně rozeznatelný. Vše bylo takové tiché, měkké, bez energie, zatímco náš host a učitel Tomáš Grapl Junior, řečený „Maoravák“, dokázal předvést haku takovým způsobem, že se vám doslova ježily chloupky na krku.

Nedostatek sebedůvěry ve vlastní schopnosti se potvrdil i při dalším semináři, kde jsme děti učili prezentovat. Ufff…jenom postavit se do středu skupiny, stoupnout si na židli a přesvědčivě říci „Tohle je moje království“ tak, aby posluchači věřili, že jste panovník, kterému plně po právu patří místo, kde právě stojí, to bylo pro mnohé doslova nemožný úkol. A jak mají pak takové děti zvládnout mezilidský konflikt, kde je ve hře ego, ztráta tváře atd.?

Podobně to učí i již dříve zmiňovaný systém FAST, který má na toto zpracovanou vynikající metodiku, jak jsme se opakovaně přesvědčili v uplynulých skoro deseti letech, co FAST v České republice působí.

I proto se i nadále budeme v rámci kurzu zaměřovat na metody zvyšování sebevědomí. Pokud dokážete dostatečně věrohodně nasadit tvář válečníka odhodlaného ke všemu, pak ani k (fyzickému) konfliktu nemusí dojít…a o to přesně jde, že?

Předchozí část

KONEC

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *