Vychovej si svého draka 1

Přečteno: 217

Úvod

Za více jak devět let fungování našeho roztockého klubu jsem byl často tázán, o čem je to „naše“ jujutsu, a proto mi dovolte zde zodpovědět. Schválně jsem dal „naše“ do uvozovek, protože není žádné „Jarda a Zdeněk jutsu“, které také není ani horší ani lepší než to vaše, jen máme velmi pravděpodobně jiné cíle. Po více jak 38 letech studia bojových umění (převážně jujutsu) jsem přesvědčen, že se nyní vyučuje jen zlomek zlomku toho, co předtím obsahovala komplexní výuka bojovníka. A nemyslím tím bojovníka, kterého člověk zná ze samurajských filmů. Myslím tím člověka, který někdy musel bojovat a jindy se musel postarat o svou rodinu. Vandrující roniny ponechávám stranou.

Než jsme se dostali tam, kde jsme nyní, prošli jsme si skutečně dlouhou cestu. Již od začátku jsem měl jasnou představu, jak to nedělat (sport, výkon, likvidační sebeobrana). No vlastně úplně původní myšlenka byla učit pouze moje dcery, protože jsem ve svém okolí nenašel klub, který by splňoval moje požadavky na výuku. Buď se jednalo o čistě sportovní klub, kde šlo hlavně o to připravit závodníka na další soutěž a pak na další a…na další. Anebo byl systém vyučovaný pro děti neuvěřitelně brutální, „protože svět je zlý a je nutné mít ostré lokty“. Zkrátka instruktor byl zralý na pravidelná sezení u psychoterapeuta…na hodně dlouhou dobu. Takový člověk ani očividně vůbec nic nevěděl o dynamice konfliktu u dětí a původu jejich agresivity a zkoušel naroubovat to, co se naučil u ozbrojených složek, na systém pro děti a opět mu nedocházelo, že se jedná o dva zcela rozdílné světy. Nemluvě o tom, jak obrovská je to (ne)zodpovědnost, když do dětských hlav bude implantovat podobné nesmysly.

A navíc mi tam chyběla větší intelektuální i duchovní hloubka, což nabízí právě bojová umění, a nikoliv bojové sporty či sebeobranné systémy. Respektive dříve nabízely (hovořím o době před nějakými 300 lety). Navíc si myslím, že celý koncept soutěžení a poměřování se s jinými je od začátku postaveno na nesprávném předpokladu, tedy že všichni máme stejný genetický základ, zkušenosti, motivaci atd. A pak ano, pak můžeme porovnávat jablka s jablky. Ale proč vlastně? Abych byl přesnější, cílím tímto hlavně na vrcholový (nejen bojový) sport, který produkuje zranění jako na běžícím pásu. Stačí si přečíst například nedávný rozhovor Lukáše Krpálka….

Navíc to ani z pohledu evoluce nedává příliš smysl, protože člověk se dostal tam, kde je, nikoliv, protože se poměřoval s ostatními, ale proto že spolupracoval, improvizoval, společně zvládal krizové situace a dostával se ze své komfortní zóny atd. Prosím nechápejte mne špatně. Kdo chce závodit a pro koho je soutěžení, stát na „bedně“, medaile a Olympiáda cílem života, pak jsou podobné kluby perfektní. Mají skvěle zpracovanou metodiku práce s dětmi i podporu státních institucí, takže pokud je dítě talentované, pak má šanci na zajímavou sportovní karieru…a také chronická (vážná) zranění, ale to je na jiné povídání (fakt doporučuji výše zmíněný rozhovor). Zkrátím to, tohle nebyla Cesta, kterou jsem chtěl svým dcerám ukázat.. Stejně tak jako můj kamarád Zdenda Novák, se kterým jsem do založení roztockého jujutsu klubu nakonec šel.

Jakmile jsme začali s výukou na zahradě, moje holky se pochlubily ve školce/škole a najednou…no abych to zkrátil, máme nyní skoro 120 studentů z Roztok, blízkého okolí i Prahy, kteří dochází čtyřikrát týdně na pravidelnou výuku. Více už nezvládneme, protože vyučujeme po práci, a i my někdy potřebujeme mít volný večer buď pro sebe nebo se svou drahou polovičkou. A co mne osobně těší nejvíce, poměrně dost studentů je s námi od úplného začátku, takže celková myšlenka a cíle asi nebudou špatné 🙂

Ani jsme nechtěli patřit pod nějakou (rozuměj mezinárodní) jujutsu organizaci, protože z vlastní zkušenosti vím, že by to znamenalo hlavně platit za vše možné (zkoušky, počet studentů, mezinárodní semináře a hostování jiných „mistrů“…) a taková organizace by nám pak jednak určovala co a jak učit, a kromě toho by nás samozřejmě „všemožně podporovala“, což v reálu často pak spočívá v tom, že nám „drží palce“, případně „lajkují naše příspěvky na sociálních sítích“…. Takže jsme se rozhodli jít vlastní cestou a toto je povídání o tom, co vlastně znamená postavit/oživit původní koncept výuky.

Úvodem je důležité znovu říci, že jsme skutečně nevymysleli nic nového. Opravdu. Spíše jsme se vrátili k původním (historickým) zdrojům, principům a cílům a s překvapením zjistili, jak moc je současné jujutsu osekané a že často jde ve výuce hlavně o formu (hezké kimono/gi, efektní pohyby, zapotit se) a nikoliv o obsah (zkrátka CO, JAK a hlavně PROČ) …. Od začátku jsme měli také jasno v tom, že nechceme učit jen sebeobranu formou jujutsu. Naším hlavním cílem od počátku bylo vychovat z našich studentů lidi, kteří:

  • Chápou, že vše se mění a naučit se žít TADY a TEĎ
  • Nejen o věcech hovoří (“já bych chtěl…”), ale také je poté realizují
  • Dokážou improvizovat, adaptovat se na situaci a hlavně spolupracovat
  • Chápou, že proces učení nikdy nekončí a je to skvělá činnost
  • Pochopí, že limity máme pouze ve své hlavě
  • Pochopí principy něčeho, čemu nyní říkáme stoická filozofie
  • Porozumí, o čem bojová umění jsou a jaké jsou nejčastější mýty
  • …a ano, jako bonus se naučí i sebeobranu, ale v reálu jde o mnohem více než jen se naučit, jak druhého lépe zmlátit. O tom si povíme více později.

Jak vidíte, takové ty nejčastější důvody jako sebeobrana apod. nejsou na prvním místě. Proč? Protože jsem přesvědčený, že žijeme ve světě, který je bezpečný. Ano, tomu věřím celou svou duší. Neznamená to, že nebezpečí neexistuje, ale pokud dokážeme včas rozeznat signály blížícího se konfliktu, pak ani k té tupé, a vysoce rizikové, rvačce, ehm sebeobraně, nemusí vůbec dojít.

Jsem také přesvědčen, že každý člověk by se měl naučit základy sebeobrany, nejlépe již na základní škole. A pak…pokud ho osloví filozofie bojových umění, pak se jim věnovat jako koníček klidně do konce života. Ale chodit 2 – 3x týdně na kurzy sebeobrany, protože „svět je nebezpečné místo a imigranti, cikáni, drogoví dealeři, islamisté apod.“ je jen médii zmanipulovaná mysl. Pokud mi nevěříte, doporučuji se začíst do knihy Faktomluva. A pokud si ji nechcete přečíst, ani poslechnout, pak naše diskuse skončila.

Díky studiu historických zdrojů, které jsou přeložené buď do angličtiny (nejčastěji), anebo jsou v japonštině (proto jsem se rozhodl významně rozšířit svou znalost japonštiny) jsem postupně začal zjišťovat, že jujutsu ve skutečně obsahuje mnohem více, než se tu na Západě (a velmi pravděpodobně i v současném Japonsku) vyučuje. Samozřejmě jsem si vědom toho, že jujutsu není vše pokrývající, ale pokud bychom přirovnali původní systémy jujutsu například ke knize, tak v současné době z ní máme jen stránku 3, 27 a 142 a to ještě x-tý překlad amatérským, byť nadšeným, překladatelem. Zbytek zmizel v historii…

Cílem přitom není ani tak učit přesně ty stejné disciplíny, jako se učilo dříve spolu s jujutsu (čajový obřad, výuka poezie a filozofie, boj mečem, kopím, střelbu lukem i jízdu na koni), ale spíše přenést původní principy a cíle výuky do moderního světa. Není to tak těžké, jak by to na první pohled mohlo vypadat.

Stačí si uvědomit, co bylo cílem všech těchto aktivit – komplexní vzdělání (Bun Bu Ryo Do), protože tupých bojovníků/rváčů bylo a je na světě více než dost. Na druhou stranu si také příliš neidealizujme typického samuraje, jak jsem napsal v tomto cyklu. To rozhodně nebyl žádný filozofický myslitel, který trávil svůj veškerý čas nábožným uctíváním svého meče, meditacemi před bojem, bojem a pak psaním filozofických traktátů o boji.

Průměrný samuraj se musel postarat o svou rodinu, takže musel mít vzdělání, které se příliš nelišilo od současného – musel umět počítat, číst a psát, aby byl svému pánovi k užitku i v dobách míru. Musel umět samostatně uvažovat a řešit problémy. Takový samuraj znal také historii, vojenskou taktiku, ale i filozofii. Musel znát i hlavní principy první pomoci v případě zranění na bojišti a samozřejmě se o sebe postarat, když byl na výpravě, případně unikal ze zajetí. Musel mít dobrou fyzickou kondici, aby vydržel sloužit svému pánovi co nejdéle, přežil v boji a tím pádem zajistil pro svou rodinu stabilní příjem. Atd. atd. A teď když se na toto podíváte, věřím, že sami již dokážete najít moderní ekvivalenty. A o tom přesně je i náš klub.

Víte, musím se k něčemu přiznat – ačkoliv našim studentům říkáme, že je naučíme jujutsu, ve skutečnosti je učíme hlavně vše ostatní, co patří k samostatně uvažujícímu člověku a ano, jujutsu se také naučí. Ale jak jsem říkal již na začátku – ačkoliv jujutsu bylo dříve hodně komplexní, rozhodně nepokrývalo úplně všechny oblasti lidského života. Jinými slovy pouze studiem jujutsu by člověk nebyl moudrý, samostatný, měl přehled atd. I proto se snažíme dětem vždy ukázat kontext a díky tomu jim i ukázat, že je nutné studovat i další oblasti než jen jak rychleji někoho udeřit, či silněji kopnout.  Jakmile nad technikami začnou skutečně přemýšlet, pak se (snad) začnou více zajímat i o fyziku (setrvačnost, gravitace, páky…), chemii (stresové hormony, biochemická reakce těla na stress, vliv kyslíku na výkon….), historii (jak se podobný konflikt vyřešil předtím a třeba na makroúrovni, tedy bitvou armád), zeměpisem (odkud to které bojové umění pochází), antropologií (jak se vyvíjel lidský konflikt a s tím i související zbraně), anatomií (vztah citlivých bodů a akupunktury, fungování svalů, kloubů a vnitřních orgánů….), zdravovědy (první pomoc, zdravý životní styl…), psychologie (jak zvládat krizové situace, jak deeskalovat konflikt a proč vlastně konflikt vzniká…).

No, a právě proto tu máme všechny ty doprovodné kurzy (letní tábor Akademie hrdinů, Kurz přežití, Roztocký Drsoň apod.), které (především pro naše studenty) pořádáme. Každý nějak zapadá to skládačky zvané „Život“, aby pomohl vychovat člověka, který miluje proces poznávání, má nastavený zdravý životní styl a má jasné etické hodnoty. Nikdo to tedy nebylo, není a nebude jen o jujutsu…na to je život až příliš krátký, aby člověk věnoval významnou část svého času studiu čistě jednomu specifickému fyzickému boji tedy rvačce.

Kdysi jsem někde četl, že každý člověk má svého draka. Draka, který je stočený na konci páteře a tam spí. Probudí se pouze v případě ohrožení. A proto náš systém učí děti si svého draka vychovat tak, aby jim pomohl vždy, když potřebují pomoci – těžký test nebo zkouška ve škole, první rande, maturita, státnice, pohovor v práci…a ano i sebeobrana. Pro lepší orientaci jsem proto naše budoucí povídání rozdělil do třech hlavních částí: tělo, mysl a srdce. Cílem je rozvíjet tyto tři složky ve vzájemné harmonii a zároveň neupřednostňovat jednu na úkor druhých.

Vychovej si svého draka – tělo bojovníka

Do této kategorie řadíme vše, co se týká vzdělání těla. Tedy kondiční průpravu a samozřejmě i výuku fyzických technik japonského bojového umění jujutsu. Musím říci, že tahle část dala hodně zabrat.

Kondiční rozvoj

V rámci kondičního rozvoje jsme nechali inspirovat přístupem systému La Méthode Naturelle (Georges Hébert) i jeho moderní formy MovNat (Erwan LeCorre)TacFitu (Scott Sonnon). Potřebovali jsme, aby tato část splňovala následující kritéria:

  • Rozvíjela tělo maximálně všestranně
  • Rozšiřovala pohybové vzorce a zvyšovala tzv. pohybovou inteligenci
  • Maximálně využila vymezený omezený čas tak, aby rozvíjela dovednosti, které následně potřebujeme v jujutsu (práce s těžištěm, rovnováhou, rozvoj síly, vytrvalosti i výbušnosti celého těla atd.)
  • Bylo možné jej použít jak pro děti ve věku 6-11 let, tak i náctiletých a případně i dospělých

Věřím, že výše zmíněná kombinace přesně toho docílila, jak jsme se opakovaně přesvědčili například na letních soustředěních (letní tábor Akademie hrdinů), kde pravidelně vyučujeme i principy parkouru/MovNatu a Tacfitu. Ačkoliv se jedná na první pohled o tři systémy, jejich principy jsou postavené na prakticky stejném základě, a navíc skvěle podporují pochopení a naučení se technik jujutsu. Obsahuji totiž i tzv. průpravné drily, které slouží k dokonalému technickému zvládnutí té, které jujutsu techniky. A díky tomu, že jsem certifikovaný instruktor jak MovNatu, tak i TacFitu, jsem mohl zajistit správnou metodiku a následně ji upravit pro naše potřeby. Teď již nám na táboře vyučují například parkour mnohem lepší kluci, než jsem já, takže se mohu plně soustředit na TacFit a samozřejmě i bojovky.

Občas jsem sám žasnul, jak se krásně dovednosti dětem na táboře propojovaly skrz parkour i bojovky. A nejlepší na tom všem bylo, že na to děti přicházely samy bez toho, abychom jim to sami říkali…. Cílem této oblasti tak je vychovat kluka a holku, kteří budou považovat pohyb za nedílnou součást svého života i v dospělosti…

Dokončení

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *