Mýty a pověry v bojovkách 5 – hakama

O hakamě toho bylo napsáno relativně dost a bohužel i opět dost z toho jsou zase jen mýty a nepochopení historického a kulturního kontextu. Pojďme se tedy pokusit dešifrovat alespoň část těch hloupostí, které o hakamě kolují.

Hakama je pro Japonce podobně vzácná jako pro nás například sváteční oblek nebo možná ještě lépe národní kroj. Většina Japonců ani hakamu doma nemá, pokud není studentem buď nějaké Bujutsu/Budó disciplíny, anebo například nestuduje Chado (Cesta čaje).

Hakamu můžete nejčastěji vidět u studentů aikida, kenda, kyuda a iaida, ale samozřejmě i studentů koryu Bujutsu disciplín. V historii byla hakama nedílnou součástí oblečení samurajů. Připomeňme si, že kalhoty Japonci poznali až s příchodem Evropanů. Do té doby lidé nosili pouze bederní roušky a/nebo různé typy kimon. Hakama pochází pravděpodobně z poloviny osmého století, tedy ještě předtím, než vznikla sociální třída samurajů. Od současné hakamy se liší v tom, že měla dole provázky, kterými se podvazovaly nohavice, takže nositel trochu připomínal Alibabu ze známé pohádky.

Jedním z mýtů jsou i záhyby na hakamě. Hakama má čtyři záhyby na pravé straně a tři na levé straně nohavice. Zvláště západní studenti mají ve zvyku se ptát svého mistra na všechno možné a očekávají, že dostanou nějaké hlubokomyslné filozofické vysvětlení. A když mistr neví, a má problém přiznat, že neví, vymyslí si třeba to, že každý záhyb symbolizuje jednu ctnost (dobrota, úcta, znalosti, upřímnost, loajalita, oddanost rodičům a správné chování), a když student hakamu nosí, má mít tyto ctnosti neustále na paměti. Neexistuje však žádný důkaz toho, že by záhyby na hakamě měly jakékoliv podobné vysvětlení. Autor Dave Lowry dokonce tvrdí, že toto vysvětlení nikdy neslyšel v Japonsku, vždy jen mimo něj na Západě.

Musíme mít na mysli fakt, že se jednalo o běžné oblečení nejen samurajů studujících Bušidó, ale i obchodníků, rádců na císařském dvoře, atd. Bylo by hodně naivní si myslet, že všichni tito nositelé měli mít na paměti právě tyto ctnosti.

Podle všeho je to pouze z toho důvodu, že když se kleká (i vstává) do seizy, tak se nejdříve jde dolů pravou nohou a pak teprve si kleká levá. Proč? Vysvětlení je jednoduché. Samuraj nosil svůj meč vždy na levé straně, takže tenhle postup přechodu ze stoje do seizy mu umožnilo být do posledního okamžiku připraven tasit meč. Více záhybů na pravé straně umožnilo skrýt okolním zrakům pohled na spodní prádlo samuraje v okamžiku klekání a vstávání.

Pro lepší vysvětlení celé této situace si zkuste představit podobnou situaci, ale v obráceném „gardu“ – Japonec neznal kalhoty, a když je viděl poprvé, možná se ptal, co je to za ty podivné díry vepředu (kapsy). Pokud by si člověk chtěl hrát na tajemného, mohl by říci, že šlo o ekvivalent Jin Jang a člověk by si vždy měl dát do každé kapsy stejné množství předmětů, aby Jin nepřevážilo nad Jangem a naopak. A to jsem ještě nezmínil malé kapsičky, které mají například džíny a které se ve skutečnosti využívají buď na nůž, nebo zapalovač. Tehdejším Japoncům bychom to pak mohli vysvětlit třeba tak, že je to připomenutí toho, že v Jinu je kus Jangu a naopak. A ty kovové cvočky? Samozřejmě proto, abychom symbolicky měli u sebe několik elementů, z nichž jeden je právě kov. Zní to dobře? Hmmm….ale ve skutečnosti to bylo jen proto, abychom nemuseli mít drobné předměty v dlani a mohli je mít neustále u sebe a aby nedošlo tak snadno k roztržení kalhot. Já vím, nezní to tak ezotericky, tajemně a hlubokomyslně, co? A určitě bych vymyslel i daleko hlubokomyslnější důvod navázaný na Ilumináty, Svobodné zednáře a Kabalu, ale věřím, že asi tušíte, o co mi tu šlo.

Zpět k hakamě. Zpevněná část hakamy slouží k opoře zad, a přesto se najdou „odborníci“, kteří nosí hakamu obráceně (tedy zpevněnou stranou dopředu) a tvrdí, že ve skutečnosti jde o ochranu hara (břicha)…

Hakama se vždy nosí přes kabátec a za velký společenský prohřešek se považuje pozice, kdy máte ruce v otvorech po stranách, jako by se jednalo o kapsy.

A když dříve někdo zvedl hakamu a kraje si zasunul za pásek, většinou to znamenalo, že se připravuje zaútočit (aby měl volné nohy k rychlému pohybu). Je to podobný pohyb jako když si kovboj odhrnul okraj kabátu, aby snadněji dosáhnul na pistoli v pouzdře.

Skládání hakamy je také docela oříšek, hovořím z vlastní zkušenosti. Trvalo mi to několik pokusů (i četných nadávek, které nepatří do slušné společnosti), než se mi podařilo ji složit tak, aby alespoň vzdáleně připomínala tvar jako na instruktážním videu.

Pokud se někoho, kdo se v hakamě pohybuje již dlouho, zeptáte, zdali někdy zakopnul o okraj hakamy a on vám řekne, že se mu to nikdy nestalo, pak je buď výjimečně schopný, anebo jen lže. I proto je nutné se v hakamě naučit pohybovat. Dokonce pro to existuje termín – hakama sabaki, což je set dovedností obsahující chůzi, cvičení a sezení v hakamě. Zkušený člověk v hakamě se obvykle poznal podle toho, že se dokázal pohybovat tiše (shizo shizo). Celé tajemství spočívá v tom, abyste příliš neohýbali kolena, které jakoby „vystřelují“, ale ohnout je pouze tak, abyste udělali krok a hakama se nikde nevyboulila.

Existují i doporučení, když si sedáte do seizy, protože pokud to neuděláte správně, hakama se vám vyboulí a vypadáte, jak byste seděli na nafukovacím polštáři. Onen trik spočívá v tom, že těsně před pokleknutím lehce sklepnete hakamu od kolene dolů a ven. Klíčové však je „lehce“, protože podle společenského protokolu je hlasité plácnutí výrazem hulvátství.

A kdy se v Budó nosí hakama? V případě koryu se hakama nosí již od úplného začátku studia. To samé platí pro iaido, kendo, kyudo a naginata do (ale i mnoho dalších Budó/Bujutsu disciplín).

Aikido je spolu s jujutsu patrně jediná disciplína, kde hakamu mohou nosit až od určitého stupně. Proč tomu tak je, je maličko zastřeno tajemstvím, protože do druhé světové války tomu tak určitě nebylo. Jedno možné vysvětlení je to, že spolu s masivním zájmem o studium aikida či jujutsu museli učitelé jasně odlišit začátečníky a pokročilé a proto se řeklo, že hakamu mohou nosit až držitelé danu. Daleko pravděpodobnější vysvětlení však je to, že po druhé světové válce byla velká nouze o materiál, ze kterého se hakama šila, a proto byla její cena dosti vysoká. Nejstarší studenti aikido, kteří studovali přímo pod Ueshibou vzpomínali, že si často půjčovali hakamu od svých příbuzných, protože si nemohli dovolit koupit si vlastní. A protože v té době se hakama šila především z hedvábí, majitel hakamy nebyl zrovna dvakrát šťastný, když se v ní student válel po tatami. Navíc se často stávalo, že hedvábná hakama takové zacházení neustála a docházelo k poškození. 

Proto Ueshiba řekl, že hakamu potřebují (všimněte si, že neříká, že musí) mít hlavně pokročilí studenti, ale začátečníci mohou cvičit jen ve standardním keikogi (tzn. kabátec a kalhoty podobně jako v judu). Z toho se patrně nepochopením dostalo na Západ, že pouze pokročilí studenti, nejlépe držitelé černého pásu mohou hakamu nosit, jinak je to zakázané.

A zajímavé je, že se toto doporučení týkalo jen mužských studentů, zatímco ženy, které se věnovaly studiu aikida, mohly mít již od počátku hakamu. Proč? Pravděpodobně proto, že nějaký aikido učitel z poloviny dvacátého století považoval nošení kalhot u žen za příliš odvážné, a proto bylo doporučeno, aby ženy přes keikogi nosily hakamu ať již jsou začátečnice či pokročilé.

Většina koryu studentů pod hakamou nenosí kalhoty (pouze spodní prádlo). To se však liší například od studentů aikida, kteří pod hakamou kalhoty mají. Za tím se skrývá logický důvod – pokud jste někdy viděli aikido trénink, pak víte, že se tam hodně „lítá vzduchem“. Považuje se za neslušné ukazovat ostatním své chlupaté nohy, ať již jde o muže či ženy 😉 Platí tu však velmi důležité pravidlo – kalhoty by neměly být pod hakamou vidět, když student v klidu stojí. To se považuje za podobný společenský prohřešek jako třeba u nás ponožky v sandálech. Anebo nosit pásek přes hakamu, což se považuje za projev ega (ukazujeme ostatním, jak vysoký technický stupeň máme). Nicméně v některých klasických školách to přesto je možné vidět. Ale je to jen proto, že je potřeba mít pás, za který je možné zastrčit meč. Případně pokud se pásek používá v zápasových technikách (například chytnout za pásek a zdvihnout soupeře s podrazem nohy). Ve všech ostatních případech jde skutečně jen o „macho“ gesto a v bojových uměních nemá co dělat (podobně jako reklamou pošité keikogi v brazilském jiu jitsu, jak jsme si řekli v předchozím díle).