Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 2.

Zajímavé je, že hrdinské chování vlastně z pohledu evoluce nedává smysl. Pokud bychom totiž zredukovali veškerý život na čistou matematiku, pak je naším úkolem pouze maximálně se rozmnožit. Veškeré naše instinkty jsou fakticky založeny na snaze přežít a poté se maximálně rozmnožovat. Proč tedy riskovat život pro jiné?

Člověk by ještě pochopil, že riskuje pro vlastní děti, pro svůj vlastní genetický materiál, ale proč riskovat pro cizí geny? Protože hrdinové se zajímají o druhé. Pokud se začtete do Plútarchova díla Životopisy slavných Řeků a Římanů, pak zde naleznete mnoho příběhů, kdy hrdina zachránil jiné bez ohledu na to, jestli přežije.

Protože hrdinství ve skutečnosti nespočívá ve fyzické síle, neohroženosti, ba ani v odvaze. Hrdinství spočívá v soucitu.

Když si Řekové definovali ideál hrdiny, nevybrali si slovo, které by symbolizovalo „umře v boji“, či „zabíjí padouchy“. Místo toho si zvolili termín „hérós“, což znamená „ochránce“. Hrdinové nejsou dokonalí. Mají i své slabé stránky a rozhodně se nejedná o nějaké osvalené obry. Ale v kritických okamžicích jsou klidní a zachraňují lidské životy (přesně jako „pastevečtí psi“).

Základní ideou řeckého vzdělávání těla i ducha je, že i obyčejní občané by měli být připraveni k neobyčejným činům. A i tehdy nespočívalo hrdinství v budování veliké síly či jiné pohybové dovednosti na úkor jiných, ale v používání hlavy i těla v harmonii. Když například potřeboval hrdina zkrotit divokého býka, počkal si, až se býk skloní a bude chtít napít vody. V ten okamžik jej chytil za rohy a složil na zem. Nebo pokud měl vyklidit zamořený Augiášův chlév, hrdina opět použil hlavu a přesměroval tok blízké řeky, který veškeré hnůj odplavil během chvilky. Hrdinské skutky nebývají o fyzické síle, ale o důvtipu a využívání právě dostupných prostředků.

Klíčové ingredience hrdinství

Pravděpodobně nejdůležitější částí hrdinství je tzv. xeniá, což se dá přeložit jako soucit, pokora či lidskost. Pozor však, nepleťte si to s laskavostí, dobročinností či dokonce vzájemné výměně služeb. Soucit je ve skutečnosti bojový instinkt, výstražný systém, intuice, která vám dá vědět, když se na vás někdo či něco chystá zaútočit. V literatuře se soucitu dává svatozář a vznešenost, ale ve skutečnosti se jedná o co nejrychlejší zorientování se v situaci tak, abychom dokázali rychle reagovat (OODA koncept). Je to jakási sociální pavučina, ochranná síť vysoce citlivých vláken, které vás spojují s vašimi blízkými a upozorní vás, když se někdo dostane do problému, který může zasáhnout i vás. Kdo chce soucítit, musí umět výborně naslouchat. Cílem je proniknout do myšlení jiného člověka a tady platí, že je lepší spíše naslouchat, než bombardovat někoho záplavou otázek. Protože to vám umožní se dívat na svět jeho očima a pochopit tak jeho další kroky.

Ti z vás, kteří se zabývají komplexní výukou sebeobrany, již asi tuší, že možná daleko výstižnější překlad termínu xeniá by měl být situační povědomí, o kterém jsem nedávno napsal cyklus článků zde na webu (Quo Vadis sebeobrano?). O co tedy jde při situačním povědomí? Nejprve je nutné dokonale poznat běžný stav daného prostředí (baseline) a následně pravidelným „skenováním“ prostředí hledáte odchylky od tohoto stavu.

Využitím principu xeniá přistupujete a priori ke každému hostu nejdříve jako k příteli….dokud se neprokáže opak. Pokud byste totiž každého hosta považovali hned za nepřítele, pak bychom vyvolávali a eskalovali konflikt i tam, kde by vůbec nemusel vzniknout…

Jak jsme si řekli již výše, hrdina znamená ochránce. A takový hrdina musí mít síly za dva, protože nestačí zachránit sebe, ale musí dokázat zachránit ještě jiného člověka. Staří Řekové milovali onen na první pohled protimluv, kdy „člověk je nejsilnější pouze, když má slabost pro druhé“.

Abyste byli skutečným hrdinou, musíte mít „svatou trojici hrdinských vlastností“:

1. Xeniá – soucit, touha, o které jsem psal již výše
2. Paideia – dovednost
3. Areté – síla, odvaha

Všechny tři vlastnosti musí být v dokonalé souhře. Pokud jednu z nich přetížíte, pak vychýlíte z rovnováhy i zbylé dvě. Můžete se tak vrhnout do záchranné akce s tou nejušlechtilejší myšlenkou (xeniá), ale pokud nemáte dovednost (paideia), či dokonce sílu (areté), pak velmi pravděpodobně zahynete.

Hrdinové vs. dobrodruzi

Je také důležité si hrdiny neplést s dobrodruhy, těch jsou totiž plná rehabilitační zařízení s úrazy páteře…Řekové věřili, že hrdinství není nějaká mysteriózní niterná ctnost, ale soubor dovedností, které může každý muž i žena zvládnout, aby se v nouzi mohli stát ochránci. Rozhodně to není hazard a riskování za účelem udělání dojmu na jiné.

Víte, nikdo si vás nebude pamatovat pro hazardování se životem, případně pro vaše bohatství a moc, ale pro to, co učiníte pro druhé, pro vaši tvořivou představivost – métis. To je v protikladu s „hrubou silou“ – bié, kterou většinou používali lidé, jež byli líní přemýšlet o jiných způsobech řešení problému. A tak zatímco osvalení tupci používali bié, skuteční hrdinové používali métis.

Hrdinové a armáda

Po většinu naší evoluce jsme se pohybovali v tak těsných rodinných kruzích, že jediní lidé, které jsme vídali, byli naši příbuzní, případně členové našeho kmene. Jenže s civilizací se naši příbuzní rozjeli do celého světa a najednou ona potřeba zachraňovat (skutečného) blízkého tu není.

To se nejvíce projevilo v armádě, kde probíhaly četné výzkumy, jak obnovit ztracený smysl pro společenství. Výsledkem je propracovaný systém, který již od okamžiku příjezdu na základnu začne budovat váš vztah s novou rodinou. Ostříhají vás, dají vám stejnokroj, učíte se chodit, mluvit, jíst i stlát si postel stejně jako všichni okolo. A je úplně jedno, jestli jste rozdílného náboženského či politického vyznání, jiné rasy či původu. Zde jste bratři, rodina. Jste to vy proti civilistům, proti nepřátelům, proti…Jedině tak dokážou vojáci bez zaváhání položit život za člověka, který se narodil na druhém konci státu a kterého by patrně ani nikdy nepotkali, natož aby pro něj riskovali svůj život. I takto se rodí skuteční hrdinové.

Ostatně velice názorný příběh je život Lawrence z Arábie, který do Egypta přijel jako úzkostlivý Brit, ale pak se rozhodl jíst, spát a oblékat se jako arabští dělníci. Svou khaki uniformu vyměnil za hábit a kurdský opasek a připojil se ke zpěvu a vyprávění u ohně. Většinou jen poslouchal a vstřebával „spletité detaily jejich kmenových a rodinných žárlivostí, nepřátelství a tabu; co mají rádi a co nenávidí, jejich silné a slabé stránky“, jak později napsal jeden jeho životopisec. A když pak propuklo arabské povstání, xenia v Lawrencovi přesně věděla, na kterou stranu se musí přidat. Viděl sám sebe v nich a je v sobě.