Praktický pohyb – část 8. – Tajemství hlavy

V časopise New Scientist vyšel v březnu 2004 jeden velmi zajímavý článek. Jmenoval se „Running on empty“ a autor Rick Lovett na konci vznesl dobrou otázku: „je možné, že únava je pouze záležitostí naší mysli?“

Ještě donedávna platila teorie, která říkala, že svalová únava je záležitostí postupného zakyselení svalů kyselinou mléčnou (laktátem) v kombinaci s vyčerpáním dostupných zásob energie. Jenže nedávno se objevila jiná teorie, která se nazývá „paradox posledního kola“. Ta v zásadě popírá předchozí teorii a říká, že pokud bychom skutečně jen fungovali pouze na principu baterie (vyčerpání energetických zásob) a únavy materiálu (zakyselení svalů), pak nejsme schopni vysvětlit jev, který je vidět například u intervalového tréninku či maratonu, kde vcelku běžně lidé ještě před koncem závodu/cvičení dokonce zrychlí/podají lepší výkon než v předchozím úseku/kole.

Podle všeho tajemství tohoto jevu není ani tak ve svalech, ale v emocionální odezvě, která začíná právě v mozku (což mi připomnělo, že další cyklus musí již skutečně být o neuropsychologii, protože prakticky neustále zde o mozku hovoříme, ale obávám se, že používané „termity“ nejsou vždy jasné). Jinými slovy svaly nejsou rozhodujícím faktorem, jestli závod/kolo dokončíme, ale je to mozek a to jak se k tomu emocionálně postaví.

Výše jsem zmínil intervalový trénink a v předchozích dílech jsem také zmiňoval i systém TacFit, který již několik let vyučuji. To, co svým studentům vždy zdůrazňuji, je fakt, že zde nejde ani tak o zlepšení kondice (to je sekundární přínos), ale o mentální odolnost. A právě tento aspekt potvrzují u intervalových tréninků i další koučové.

Dovolte mi tento jev ilustrovat například na jednom z TacFit systémů zatížení – EMOTM (Each Minute On The Minute), kdy musíte zacvičit určitý set cviků o určitém počtu opakování do jedné minuty. Pokud to stihnete dříve, zbývající čas do další minuty můžete odpočívat. Pokud ne, jedete nonstop. Je to tedy velmi fyzicky náročné.

Zajímavé na tom však je, že daleko náročnější je to pro vaši hlavu. Máte před sebou dvacet minut velmi intenzivního cvičení. Dvacet super sérií, které musíte zvládnout pod jednu minutu. Zpočátku se vám do toho nebude chtít, protože víte, že tohle je skutečně náročné. Jakmile se však odhodláte, pak první 3-4 minuty jsou takové rozehřívací. Během nich se snažíte přesvědčit svou hlavu, že to byl opravdu dobrý nápad a přitom jedete, co máte.

Někdy kolem 10.-13. minuty máte většinou krizi. Víte totiž, že před sebou máte ještě polovinu a to příliš motivující není (nicméně i pro to existují krásné „mentální vychytávky“, jak těmto stavům předejít). V této době dosahujete nejhorších výsledků. Avšak poslední tři čtyři kola, paradoxně zacvičíte velice dobře jednotlivé techniky a s menším úsilím. Proč? Protože už víte, že bude brzo konec. Znáte totiž „final lap“.

A takto to funguje i při maratonu, sprintu, fotbale, hokeji, prakticky kdekoliv, kde znáte finální konec. Pokud bychom však začali cvičit s tím, že nevíme, jestli skončíme za pět minut nebo za pět hodin, pak máme veliký…ano především mentální problém. Netušíme, jak rozdělit své síly, netušíme, jak rychle běžet/cvičit a kolik úsilí budeme muset celkem vynaložit.

A právě proto je systém TacFit tak unikátní. Rozeznává celkem šest systémů zatížení, které se postupně procvičují, a díky velmi chytře zvoleným kombinacím technik tak vaše tělo dostává do stavu nejistoty, který musíte zvládnout nejdříve hlavou. To je to, co je na systému tak ceněné nejen mezi hobíky, ale i profesionály v ozbrojených složkách po celém světě.

A jak to všechno funguje na biochemické úrovni? Vědci z University of Cape Town v Jižní Africe objevili tzv. „signální molekulu“ zvanou interleukin-6 (IL-6), která podle všeho hraje primární úlohu při vzniku únavové reakce. U lidí, kteří jsou unavení, je množství této látky v krvi několikanásobně větší. A pokud bychom vám IL-6 dodatečně naočkovali, pak se začnete cítit, bez zjevné příčiny, velmi unavení.

Vědci následně zkusili test, kdy jednu skupinu naočkovali IL-6 a druhou placebem. Nechali je následně běžet 10 km. Skupina, která v sobě měla interleukin-6, běžela znatelně pomaleji.

Vypadá to tedy, jako by mozek měl v sobě zakódovaný úžasný ochranný mechanismus: “když máš málo informaci, vytvoř si „uměle“ únavu, ať omezíš čerpání energetických zdrojů a tím tak snížíš i svou potenciální zranitelnost.“

Z evolučního pohledu jde o velmi pochopitelnou záležitost. Ještě donedávna jsme se vyvíjeli ve velmi nepřátelském prostředí (masožravé šelmy, nepřátelské kmeny, vysoké riziko infekce, počasí nás ovlivňovalo daleko více, než dnes…) a zůstat naživu byla naše priorita číslo jedna. Pokud bychom náš organismus zcela úplně vyčerpali při obraně proti jednomu stresoru, asi není těžké uhodnout, co by se stalo, pokud bychom museli krátce poté čelit dalšímu nebezpečí.

A právě proto je výše zmiňovaný systém TacFit tak geniální. Necílí na snížení váhy, zvýšení fyzické síly/vytrvalosti/rychlosti/.., ale připravuje hlavně naši hlavu na opakované velmi intenzivní zatížení. Lidé, kteří TacFit systém pravidelně cvičí, sami tvrdí, že se dokážou lépe vypořádat s nenadálou situací, mají velmi rozvinutou pohybovou inteligenci a jsou schopni se nesrovnatelně rychleji zotavit z velmi intenzivního zatížení (a to, že tito lidé mají i hezkou postavu je již milým bonusem 😉

Pokud jste totiž systematicky vystavováni novým a novým stresorům, pak se z vás postupně stává odolnější člověk. Pokud byste však cvičili jen jednu formu zatížení, třeba i vysoce intenzivní, jako je například Tabata ([20/10×8+60]6), pak zjistíte, že tělo i mozek má neuvěřitelnou schopnost si postupně na tento typ vysokého zatížení zvyknout. A po nějakém čase (cca 2-3 týdnech pravidelného tréninku) již výsledky budou plus mínus stejné. Čím více budete znát průběh celého cvičení, tím méně bude vaše tělo reagovat nějakým (ná)růstem rychlosti, síly, vytrvalosti,….Už Arnold Schwarzenegger znal tento princip a často s oblibou říkával „musíte svoje svaly neustále překvapovat“. A toto doporučení se fakticky vztahuje nejen na svaly, ale i na další systémy těla, jako je nervový, imunitní, atd.

Abychom tedy toto téma uzavřeli – jak můžeme využít tento „nový“ poznatek, že únava je v prvé řadě záležitostí hlavy a nikoliv svalů? A co je vhodnější pro náš život – zlepšovat své výsledky za přesně daných podmínek (běh na 800 metrů, 8 opakování, 5 sérií, 30 minut…), anebo tělo neustále systematicky stresovat novými/různými způsoby tak, aby bylo schopno například uběhnout 800 metrů, ale i 10 kilometrů? Který přístup lépe odráží reálný život?

Pokračování

Předchozí díl

Použitá literatura:
Exuberant Animal – The Power of Health, Play and Joyful Movement; Frank Forencich; AuthorHouseTM; 2006; ISBN 1-4259-5663-7
Neuropsychologie; Petr Kulišťák; nakladatelství Portál; 2011; druhé přepracované vydání; ISBN 978-80-7367-891-3
TacFit instruktorský manuál – česká verze
Dokonalý život zabíjí. Experiment na myších, který překvapil.
Cyklus přednášek na téma „Úvod do problematiky stresu“ v rámci předmětu Krizová komunikace na FTVS UK

Jarda Kolcun