Přečteno: 1849

Pocit neustálého nebezpečí a nepravidelná strava se samozřejmě odrážel i ve způsobu života našich dávných předků. Velmi pravděpodobně se netrápili tím, co bude, až zemřou, jestli něco neměli v minulosti udělat jinak, apod.

Podobný přístup k životu lze však nalézt i u současných domorodých kmenů. Neřešit historii, protože ta se již změnit nedá a nedělat si starosti s budoucností, která může překvapit tak i onak. Díky tomu uměli improvizovat daleko více než my a k životu potřebovali nesrovnatelně méně materiálních statků, jelikož věděli, jak je vše pomíjivé. Stačilo jedno přepadení nepřátel, a co jste měli, bylo pouze to, co jste horko těžko zachránili při útěku do bezpečí.

Ono to fakticky i odpovídá tomu, že čím více jsme v bezpečí a komfortu, tím více se začínáme zabývat abstraktními věcmi. Pokud se však dostaneme (dlouhodobě) do situace, kdy jde o přežití, pak se naše myšlenky soustředí pouze na podstatné věci. A život je pak daleko jednodušší. Ostatně zeptejte se lidí, kteří byli například na vojenských misích v zahraničí, případně přežili nějakou vážnou nehodu. Jejich žebříček hodnot je zcela odlišný od toho našeho. A problémy, které řešíme, jim (právem) připadají nicotné.

Nu a jak je tomu v současnosti s bezpečím a stravou? Predátorů ze strany zvířat se již nemusíme obávat. O pohybu a výskytu většiny z nich máme vcelku dobrou představu. Naše smysly jsou díky tomu otupené pocitem bezpečí. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a zjistíte, že většina lidí ve skutečnosti nevnímá své okolí. Buď je myšlenkami někde zcela jinde, anebo má svou pozornost zaměřenou na mobil, tablet či knihu. Už nám je jedno, jestli jdeme po či proti větru, snad jen s výjimkou případu, kdy by nám vítr mohl rozcuchat účes. Ani se příliš neohlížíme za sebe, ba dokonce již nevěnujeme ani příliš pozornosti nápisům na zdech. A přitom některé mohou znamenat včasné varování, že tudy asi není příliš vhodné pokračovat.

Místo toho řešíme například jak zvládnout školu, jestli získáme práci, jak vydělat peníze, získat respekt a co si na sebe obléknout….i jak zhubnout a místo různých forem pohybu hledáme snazší variantu řešení našich problémů – dietu, podvázání žaludku či „100% fungující přírodní přípravky na hubnutí“….

Romantici by možná chtěli návrat do dávných dob a zcela jistě by hromada současných starostí přestala být pro nás prioritou, ale nechoďme hned do extrémů, nevylévejme vaničku i s dítětem. Jen je potřeba upravit náš životní styl, uvědomit si škodlivost některých našich zvyků a zjistíte, že i přesto všechno je možné si užívat výdobytků moderní civilizace. A pokud se tak nestane, pak ten návrat do doby kamenné dříve nebo později přijde tak jako tak 😉

Sporty pouštní a lesní

Už dříve jsem napsal, že okolní prostředí a jeho výzvy přirozeně tvarují naše tělo. Například lidé žijící na poušti budou mít nadprůměrné výsledky v kardio i vytrvalostním tréninku. Tito lidé nebudou mít problém nasadit určitý rytmus a pak denně ujít vzdálenosti, které by běžný Evropan nezvládnul. Jejich postava se blíží spíše šlachovité postavě (ultra)maratonce.

Pokud je však srovnáme s lidmi žijícími v pralese, pak se bavíme o zcela jiných přednostech. Terén je zarostlý vegetací, často musíte používat i horní končetiny na prosekání cesty, případně na překonání překážek. Cesta pralesem připomíná opičí dráhu plnou přeskoků, šplhání, podlézání překážek, apod. Svůj cíl cesty nejste sice schopni vidět, ale pro vodu či potravu nemusíte cestovat několik hodin či dnů jako v případě pouštních lidí. Zde potřebujete především sílu, rychlost i obratnost. Tím pádem vaše tělo bude svalnatější, silnější i výbušnější. Jinými slovy bude připomínat spíše postavu sprintera, gymnasty či tanečníka.

Pokud tedy budeme uvažovat dva výše uvedené extrémy, pak pro zjednodušení hovořme o kategorii „sportů pouštních“ a kategorii „sportů lesních“.

Pouštní sporty kladou důraz na vytrvalost a schopnost překonávat nesnáze po dlouhou dobu. Mezi takové se řadí například maratony i ultra maratony, ale můžeme mezi ně zařadit i závody, jako je například Tour de France, závod Paříž Dakar, plavání přes kanál La Manche, apod. Díky tomu má takový vytrvalostní plavec daleko blíže k maratonci, než například ke gymnastovi.

Na druhé straně spektra máme sporty, které jsou spíše v kategorii „lesních sportů“. Gymnastika, dlouhé, vysoké skoky, šplhání, bojové sporty, tanec, apod. To vše jsou příklady aktivit, které mají blíže k charakteru pohybu v lese. Jackie Chan tak má hodně společného s Michaelem Jordanem. Rychlé pohyby i změny směru, výbušná síla na krátkou dobu, atd.

Co je zdravější? To je špatně položená otázka, protože se jedná pouze o jiné druhy aktivit, o jiný typ zatížení, nikoliv lepší či horší aktivity. Vše opět závisí na kontextu, tedy prostředí/situaci, kde se nacházíme. A nyní to porovnejte s tím, co se tu prezentuje jako komplexní kondiční systémy.

Lidé od nepaměti rádi kočují a tím se i mění prostředí, kde se nachází. Právě proto je většina aktivit někde uprostřed mezi pouštními a lesními sporty. A i naše kondiční příprava by taková měla být. Pamatujte, že tu nejde o široká ramena, ale o to unést náklad z místa A do místa B, které od sebe může být vzdálené několik metrů, ale i několik kilometrů. Ale také jde o to být schopen odnést zraněného kamaráda či své dítě k nejbližšímu lékaři. Prostě být užitečný, pokud to situace bude vyžadovat. Cvičte proto takové techniky, které vám toto umožní. Ne vždy totiž budete mít signál, abyste si přivolali sanitku….

Šimpanzi a Bonobo

Ačkoliv se jedná o velmi podobné biologické druhy (šimpanz učenlivý vs šimpanz trpasličí), jsou ve skutečnosti svým stylem života zcela odlišní. Například šimpanzi jsou velmi sociálně orientovaní, ale přitom kde mohou, tam vytváří problémy. Mají tendenci být patriarchální, pletichařit mezi sebou, neustále bojují o území a jsou velmi xenofobní. Kladou velký důraz na hierarchii ve skupině. Loví pouze příležitostně a často se stává, že mladí samci vyráží na přepady sousední skupiny, kde zabíjí jiné samce. Pokud bychom použili slovník politika, pak šimpanzi jsou jestřábi.

Bonobo na druhou stranu jsou matriarchálně vedení, pohodoví tvorové. Sice mezi nimi existuje jistá hierarchie, ale není nikterak vynucována. Místo toho to vypadá, že se opice bonobo soustředí hlavně na potěšení. Jsou to takoví primáti hedonisté, Epikurejci. Užívají si život ve všech podobách a mají pověst sexuálních divochů (v dobrém slova smyslu). Většinu dne se snaží samci mít sex ve všech možných podobách. I konflikty řeší sexem. Jsou to takoví hipisáci.

Zajímavé je, že vůbec netušíme, proč se životní styl těchto dvou velmi příbuzných druhů šimpanzů od sebe tak diametrálně liší. Na první pohled zde není důvod ani ve skladbě stravy, ani v intenzitě (ne)bezpečí.

Pokud bychom však měli pro šimpanze vytvořit kondiční program, pak bude sestávat z kruhových intenzivních tréninků, soutěžení a nemilosrdným systémem vítězů a poražených. Bude zde hodně pozérství a křiku a grimas a…zvracení a zranění a bolesti. Jejich filozofie bude „prostě to udělej nebo chcípni!“ Šimpanzi organizují soutěže, pilně a tvrdě trénují. Tohle je jejich smysl života, pro tohle žijí. Budou mít nesporně dokonalejší strategii, jak vyřadit soupeře, i jak trénovat efektivněji, aby byli silnější, rychlejší a vytrvalejší. Jejich těla budou v neustálém stavu atrofie a (mikro)zranění a dříve či později se budou dostávat do stavu vyčerpání, protože jejich těla dokážou snášet enormní zátěž jen po určitou dobu. Trochu mi tím připomínají život a výcvik ve starověké Spartě….

Pokud byste naopak chtěli sestavit kondiční program pro bonobo, musel by zahrnovat různé variace (sexuálních) pohybů a her. Těžiště bude v potěšení ze hry. A i když by spolu soutěžili, nikdo by nesledoval skóre ani neoslavoval vítěze či hanil poražené. Asi by dělali několik sérií toho či onoho, ale daleko více by je bavila improvizace a hraní si s pohybem. Nenalezli byste zde žádného hlavního trenéra, který by urputně pískal na píšťalku a snažil se prosazovat pravidla hry. Jejich filozofie bude „prostě si to užij, kámo 🙂“

Bonobo kondiční program by měl zcela jiné cíle, než olympijský přístup k pohybu šimpanzů. Oni nebudou trénovat na konkrétní událost či soutěž (a pak mít zase nějakou dobu volno), ale budou cvičit celý život, protože je to zkrátka baví. Přetrénovaní u nich fakticky neexistuje. Nechtějí se poměřovat s nikým dalším, než se sebou. A tak zatímco šimpanzi by patřili mezi nejlepší atlety, bonobo by jednoznačně patřili mezi atlety nejšťastnější.

Já nevím jak vy, ale já už vím, kým chci v příštím životě být…a do té doby budu praktikovat podobný kondiční systém jako ti pohodáři šimpanzové bonobo 😉

Pokračování

Předchozí díl

Použitá literatura:
Exuberant Animal – The Power of Health, Play and Joyful Movement; Frank Forencich; AuthorHouseTM; 2006; ISBN 1-4259-5663-7

Jarda Kolcun