Udatné spartské bojovníky zná asi každý díky zfilmovanému komiksu Franka Millera 300: bitva u Thermopyl. Málokdo však tuší, jací Sparťané ve skutečnosti byli. A musím říci, že to, co jsem se dočetl, ze mne fanouška Sparťanů zrovna neudělalo.
Život ve Spartě
Úvodem je nutné si vyjasnit rozdělení obyvatel ve Spartě. Na podrobených územích Sparťané využívali původní obyvatele (heilóty) jako své otroky. Ti sice mohli dál obdělávat svá pole, ale výnos již šel zvoleným spartským občanům. Sparťané zacházeli s heilóty jako s válečnými zajatci, tedy nijak dobře. Například bylo zvykem, že každý rok bylo výborem vyhlášeno stanné právo, což znamenalo, že každý Sparťan byl předem zproštěn viny za zabití jakéhokoliv heilóta.
Mezi heilóty a Sparťany však existovala ještě jedna skupina obyvatel – perioikoi, tedy „ti, kteří žijí v okolí/na okraji státu“ a sloužili jako propracovaný systém varování, pokud by území Sparty bylo napadeno. A na rozdíl od heilótů byli perioikové verbování do spartské armády a bojovali po boku spartských válečníků. Společně se pak nazývali Lakedaimoňané a právě proto je na jejich štítu ozdobné písmeno lambda (převrácené V). V době míru byli perioikové především zdatní řemeslníci a obchodníci, které Sparťané respektovali.
Agogé – Odchov dokonalých Sparťanů
Vzestup opravdové Sparty se pojí se jménem krále Lykurgose („krotitel vlků“), který kompletně změnil systém vládnutí ve Spartě. Zavedl tzv. komplexní a povinný výchovný cyklus agogé (doslova „odchov“, který tím fakticky spartské občany degradoval na úroveň chovných zvířat). Jednalo se o systém výchovy, výcviku a přizpůsobování se požadavkům společnosti, který produkoval takové bojovníky, že jejich pověst byla nepřekonatelná co do disciplíny, odvahy a bojových dovedností.
Někteří historici tento systém přirovnávají k dokonalým výchovným táborům, které měly vybrané jedince připravit po stránce ideologické i fyzické na ochranu státu Sparta. Tato indoktrinace mládeže tvrdým výchovným a sociálně-psychologickým působením následně nesla své ovoce – v průběhu celých spartských dějin se našlo jen pár jedinců, kteří jej začali zpochybňovat. A i ti byli následně označeni za slabochy a zrádce a následně zbaveni spartského občanství.
Mimochodem, dalšími černými ovcemi ve Spartě byli staří mládenci za to, že neuposlechli příkazu, neoženili se a neměli další spartské děti, které by jednou bojovaly za slávu Sparty. Takoví muži byli na náboženských slavnostech rituálně ponižováni ženami za to, že nemají sílu zplodit další silné Sparťany.
Výchova pravých Sparťanů začínala vlastně již od narození. Rozhodnutí, jestli dítě stojí za to vychovávat, bylo na skupině starců, kteří zastupovali rodinný kmen dítěte. Prvních sedm let byl chlapec či dívka drženy doma jako každý jiné řecké dítě. Ale po dosažení věku sedmi let, byl chlapec rodině odejmut a poslán do agogé (odchov/výchova). Mezi sedmým a osmnáctým rokem byli chlapci organizováni do „tlup“, či „stád“ pod dohledem mladších dospělých Sparťanů. Byli nabádání, aby zpřetrhali pouta k vlastním rodinám a aby považovali všechny Sparťany v otcově věku za loco parentis (volně přeloženo jako náhradní otec).
Na prvním místě byla vždy věrnost ke skupině a státu. Věrnost k vlastní rodině byla až na druhém místě. I to stálo za úspěchem spartského krále, Leonidase, který spolu s nevelkým oddílem svých věrných vojáků zadržoval dostatečně dlouho perský postup krále Xerxese. Právě tuto bitvu u Thermopyl mimochodem velmi obdivoval i další velký vojevůdce Napoleon Bonaparte.
Zvláštností tohoto systému byla i zavedení ritualizovaná pederastie, kdy se očekávalo, že po dosažení dvanácti let přijme každý dospívající chlapec za svého milence dospělého bojovníka. Aktivní starší partner byl následně označován jako „inspirátor“ a mladšímu se říkalo „posluchač“ (existují důkazy, že podobné párování měly i ženy). Jejich vztah byl sexuální, avšak sex nebyl hlavním či jediným cílem. Šlo zde i o vztah učitelský, který například znamenal, že pokud se malý chlapec dopustil nějakého vážného přestupku, třeba vykřikl bolestí při nějakém brutálním výcviku, který byl v agogé běžný, trest dopadl na hlavu chlapcova staršího milence, protože svého svěřence špatně vychoval.
V agogé zůstávali chlapci až do věku osmnácti let a poté se rozřazovali buď do elitní královské gardy, vrchního velení, či řadového spartského vojska. A speciálně vybraní Sparťané byli posílání do služeb tajné policie krypteia o které se více zmíním později.
Po výcviku v agogé pokračoval trénink společným bydlením i stolováním a dalšími aktivitami, které měly upevnit pouto mezi jednotlivými vojáky a pomoci tak zapomenout na svou rodinu. Vojáci byli organizováni do tzv. stanů (suskania), kam musel být každý nový voják jednomyslně přijat ostatními. Některé z nich měly větší prestiž, jiné menší. Kandidát, který se nedostal do žádného stanu, byl vyloučen z vojska a většinou mu bylo odejmuto i spartské občanství. Sparťanem se totiž nestačilo narodit, ale člověk musel navíc o občanství přičinit prokázáním osobní zdatnosti a dál si je udržovat do co nejstaršího věku. To samé se týkalo i férového jednání, takže Spartský občan mohl přijít o své občanství i díky lichvě a jiným porušením zákona.
Nejdůležitějším jídlem byla večeře. Za tmy se účastníkům nepovolovalo přicházet se zapálenými pochodněmi, místo toho si měli zvyknout na tichý pohyb ve tmě. Touto dovedností bylo mimochodem spartské vojsko proslulé. Účast na každodenní večeři byla tak důležitá, že se absence omlouvala pouze ze dvou důvodů – lovecká výprava a konání náboženských obětí. Pití alkoholu se přísně kontrolovalo a víno se pilo jen střídmě, aby byli muži kdykoliv připravení bojovat. Součástí dalšího výcviku byl i zpěv a tanec. Zvláště tanec měl důležitou úlohu, protože učil bojovníky společnému rytmu a soudržnosti, což se následně kladně odrazilo i při nácviku bojových formací.
Sparťané také velmi milovali atletické závody, kde mohli prokázat svého soutěživého a bojovného ducha. Nejstarší disciplínou byl běh na 200 metrů a později se k tomu přidaly i závody na koních, hod oštěpem, diskem, zápas, apod. Boje o trofej byly vášnivé, ale ceny bývaly symbolické – olivový věnec. Vítězství samotné se považovalo za dostačující odměnu, protože zajišťovalo věčnou slávu. A Sparťané byli na těchto hrách častými vítězi.
Zdroj: Paul Cartledge; Sparta – Heroická historie; vydavatelství Academia; Praha 2012; ISBN: 978-80-200-2079-6
