Pro přežití jsme vybaveni velmi dobře. Minimálně po stránce fyzické. Máme skvělé instinktivní reakce a naše tělo dokáže v kritických situacích prakticky okamžitě prioritizovat důležité systémy v těle tak, aby zvýšilo naše šance na přežití.
A přesto, že známe relativně dobře, co se v našem těle děje z pohledu fyziologie stresu, je tu stále ještě mnoho neznámých v oblasti psychologické.
Nevíme například, proč někteří lidé přežijí a jiní ne, ačkoliv měli často i lepší šance na přežití.
Nevíme ani jak opět vrátit takové lidi zpět do běžného života poté, co zažili nějaký traumatický zážitek (povodeň, znásilnění, dopravní či letecká nehoda…)
A nevíme ani jak lidi efektivně připravit na možné kritické situace, i když v této oblasti se již dnes objevují první nadějné výsledky.
Pojďme si tedy shrnout, co všechno již o psychologii přežití víme.…
Za zmínku stojí fakt, že většina lidí, kteří se ocitli v životu nebezpečné situaci, a následně přežili, o svém zážitku moc nemluví. Částečně je to proto, že mají iracionální pocit, že „zkrátka měli jen štěstí a tak není o čem vlastně hovořit“. A zčásti je to i proto, že nyní cítí obavu (například ve formě PTSD), případně iracionální vinu, že přežili právě oni…a že si to nezaslouží.
Však vezměte si, že i my si často v běžném životě děláme velké starosti, co by se nám mohlo stát. Ve skutečnosti však víme jen velmi málo o tom, jaké by to skutečně bylo, kdyby se nám „to“ přihodilo.
A ponechávám teď záměrně stranou fakt, že většina našich obav se ani nikdy neuskuteční. Jednak díky účinné prevenci, vyspělé úrovni lékařství, ale daleko více prostě jen díky tomu, že zbytečně „malujeme čerta na zeď“ a svůj život si tak sami, a zcela dobrovolně, znepříjemňujeme. Ale to je na jiné povídání.
Je zajímavé, že lidé, kteří zažili dopravní nehodu, přírodní katastrofu, případně napadení jiným člověkem, překvapivě vypovídají, že měli jiné pocity, než si mysleli, že budou mít. Ba dokonce, že to nebylo až tak hrozné, jak si zprvu mysleli. A právě přesně proto je velmi důležité poznat, jak se v takových situacích (za)chováme, abychom mohli své jednání případně i upravit a zvýšit tak své šance na přežití. Nemluvě o tom, že díky správné přípravě získáme současně i jakýsi pocit vnitřního klidu, že pravděpodobně budeme vědět, jak si s tím poradit.
Jedná se o princip „očkování stresem“, o kterém jsem již psal ve svých předchozích článcích a je to ostatně stejný princip, jako v systému FAST Defense Global, kde se během konfliktních scénářů snažíme využít ty správné „spouštěče“ obránce a tím mu tak ukázat, na co si dát příště během verbálního konfliktu pozor. Někdo například nepřiměřeně zareaguje na verbální agresi typu „ty buzerante“, jiný zase na „ty vypatlanej debile“ a někdo jiný zareaguje na výhružky směřující na jeho rodinu. V prvé řadě je nutné si uvědomit, jak na vás takové útoky působí a ve druhém kroku si uvědomit, že se jedná pouze o způsob, jak nás vykolejit, aby nás útočník před útokem vnitřně co nejvíce rozhodil. Mezilidský konflikt je tedy proces, který má svou strukturu a průběh.
Více se o problematice prevence konfliktu dočtete v cyklu článků Quo Vadis Sebeobrano?, kde se rozebírá identifikace možného nebezpečí ještě předtím, než je fakticky již pozdě, respektive než se musí přikročit k fyzické sebeobraně. Principy jsou univerzální fakticky pro jakýkoliv typ ohrožení.
A v případě „konfliktů s přírodou“ je to velmi podobné. V současnosti však máme tendenci věřit, že veškeré přírodní katastrofy, pády letadel, dopravní nehody, války, atd. jsou spíše nepředvídatelným aktem Boha, než něco, co se dá včas identifikovat a předejít tak nejhoršímu.
Další zajímavostí je fakt, že většina zachráněných lidí není díky profesionálním záchranářům, ale díky zcela obyčejným lidem, kteří byli ve správný čas na správném místě a v kritickém okamžiku projevili neuvěřitelný klid a rozvahu. A to jim umožnilo zachránit mnoho lidských životů.
A přitom se skutečně jednalo o úplně obyčejné lidi, žádné vycvičené a zkušené profesionály. Uspěli proto, že byli schopni nalézt jednoduché řešení v na první pohled bezvýchodné situaci.
Neméně zajímavé je i fakt, že i ty nejzávažnější letecké katastrofy se dají přežít. Ostatně statistika leteckých neštěstí z let 1983 až 2000 jasně říká, že více 59% vážných nehod dokázali lidé přežít. A co je definováno jako vážná nehoda? National Safety Board toto definoval takto „vážná nehoda je taková nehoda, která zahrnuje oheň, vážná zranění cestujících a velice závažná poškození letadla“. Ba co více, stále více se ukazuje, že přežití není náhodné, ale velmi často závisí na chování cestujících.
Ukazuje se také, že mnoho lidí zde na Západě nezemře v důsledku katastrofy, ale až díky jejich následkům. To je například vidět u vojáků s PTSD poruchou, kdy každý den si vezme život v průměru dvanáct vojáků, protože již zkrátka neví, jak dál. Od roku 1999 tak zemřelo již více jak 129.000 vojáků. To je více, než veškeré americké válečné konflikty, které se staly od roku 1999.
Dokonce více lidí zemře díky interním nemocem, než vnějším poraněním. Máte daleko větší šanci, že se otrávíte jídlem, než že se utopíte. Ba co více, evolučně jsme daleko lépe uzpůsobeny přežít zemětřesení, povodeň či výbuch sopky, než dopravní nehodu, pád letadla nebo střelbu ve městě. To je pro nás relativně nová a neznámá zkušenost. Právě proto je tolik mrtvých na silnicích. Buď nezvládneme jízdu, nebo srazíme nepozorného chodce.
Právě díky všem těm katastrofám, které v posledních 10-20 letech máme možnost sledovat prakticky online, úřady zjistili, že většina tzv. nouzových plánů je spíše tvořena pro záchranáře, než pro normální lidi. Například během teroristického útoku 7. července v roce 2005 v Londýně, kdy došlo k výbuchům v metru, neměli cestující jak dát řidiči vědět, že v jeho vlaku došlo k explozi. Ba co víc, po výbuchu se ani neměli jak dostat ven, protože londýnské vlaky metra nebyly navržené tak, aby umožnily rychlý únik z vagonu v případě nebezpečí. A když už se cestující z vagonu dostali, nikde nebyly k dispozici lékárničky pro ošetření zraněných. Ukázalo se, že všechny lékárničky byly uložené a zamčené u vedoucího stanice, který však v tu chvíli nebyl, shodou náhod, k dispozici. A jak asi sami tušíte, první vteřiny a minuty rozhodují, jestli vážně zraněný člověk přežije. Tehdy museli cestující improvizovat a modlit se, aby záchranáři dorazili co nejdříve.
Podobný případ se odehrál v Chile, kde sice byly instalovány sirény pro případ varování před zemětřesením, ale úřady jaksi zapomněly vysvětlit lidem, co znamená, pokud začnou sirény houkat a hlavně, jak se mají zachovat. Takže když v květnu roku 1960 postihlo zemi největší zemětřesení, které kdy bylo naměřené, sirény zafungovaly tak jak měly. Lidé však netušili, co to znamená a tak zůstali ve svých domech a několik tisíc lidí tak následně zbytečně zemřelo.
Psychologové se stále častěji začínají zamýšlet nad tím, jak a jestli evoluční principy ovlivňují naši pravděpodobnost přežít i relativně vážnou situaci. A ukazuje se, že problém není ani tak v našich pevně zabudovaných mechanismech přežití, které fungují, jak mají, ale v tom, že jsme je začali nahrazovat technologií. Máme tu sirény a všelijaké jiné vychytávky, což je zcela jistě dobře. Nicméně jak je v lidském myšlení obvyklé, lidé jdou z extrému do extrému a i v tomto případě se to projevilo tak, že lidé začali až moc důvěřovat technologiím a zcela ignorovat varovné signály přírody (chování zvířat, vlastní intuice).
To bylo například jasně patrné při tsunami, kdy se divoká zvířata již několik hodin před vlnou stahovaly do vyšších míst, zatímco lidé tomuto nezvyklému chování věnovali pramalou pozornost. A výsledek již známe…mnoho mrtvých a zraněných a obrovské materiální škody.
Víte, přírodní katastrofy jsou relativně předvídatelné. Nestanou se z ničeho nic. Bohužel však jejich přežití předvídatelné není. Nikdo vám nezajistí 100% účinný plán úniku. To však neznamená, že bychom měli zcela rezignovat. Jak říká jedno hezké rčení „Bůh vždy pomůže tomu, kdo si pomůže sám.“ Proto platí vždy jedno důležité pravidlo – nikdy se nevzdat. A pak máte velice slušnou šanci, že zvládnete i relativně bezvýchodnou situaci se zdravou kůží.
ZDROJ:
Metodika TacFit pro zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu
Metodika FAST Defense Global pro zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu
The Unthinkable – Who survives when disaster strikes – and why; Amanda Ripley; 2009; Three River Press; First edition; ISBN: 978-0-307-35290-3
