O přežití – část 2.

Ačkoliv víme (teoreticky) relativně dobře, co přesně se asi bude s naším tělem a myslí v okamžiku intenzivního stresu dít, jsme pak většinou překvapení realitou. Velice často totiž přeceňujeme naše schopnosti a pak reagujeme zcela nepřiměřeně i na relativně nízkou intenzitu stresové situace.

Instruktoři systémů civilní sebeobrany (např. FAST Defense Global, či RMCAT) používají konfliktní situace k nácviku optimálních reakcí a zvýšení odolnosti vůči stresu. Vojenští psychologové (v USA) dělají rozsáhlé výzkumy, které mají jednak pomoci identifikovat ty vojáky, kteří mají vyšší pravděpodobnost, že pod intenzivní psychickou či fyzickou zátěží selžou a jednak se snaží vypracovat takové metody postupné zvyšování intenzity zatížení, že budou schopni zvýšit odolnost prakticky u kohokoliv.

Například výše uvedené systémy dlouhodobě úzce spolupracují s americkou armádou (US Air Force) na dalším rozvoji metod a mají již velmi dobré výsledky, které se následně aplikují jak v armádní, tak i civilní sféře. Toto je však záležitost posledních 5-7 let, kdy armádní i civilní sektor uznal oboustrannou výhodnost spolupráce. Později se zapojily do výzkumu i univerzity, které mají na starosti celkovou koordinaci, analýzu a zpracování získaných dat. U nás v ČR je taková spolupráce stále pouze ideou, ale již pracujeme na tom, abychom se do těchto výzkumů mohli v ČR také zapojit.

Armáda ani řadový občan však nejsou jediní, kteří se potýkají s intenzivním stresem. Hovoříme zde například i o policistech, záchranářích, manažerech ve středním i nejvyšším vedení společností, makléřích a dalších profesích, kde je statisticky vysoká úmrtnost díky nepřipravenosti a neschopnosti se vypořádat se stresem.

Největším problémem na náhle vzniklou intenzivní stresovou situaci je přitom zpoždění s jakým na ni reagujeme. Hovoříme zde o projevu instinktivních úlekových reakcí, které rozeznáváme celkem tři – zamrznutí, útěk a boj. O nich jsem psal podrobněji již dříve, proto se podívejme blíže na ono zpoždění v samotné reakci. Vše fakticky závisí na tom, jakou vážnost přisoudíme dané situaci. Čím větší strach ze situace budeme mít, tím dříve se instinktivní reakce projeví. To následně znamená, že naše šance na přežití je o to menší, než kdybychom ji řešili „s chladnou hlavou“ a za využití našich znalostí a zkušeností.

Archa přežití

V teorii psychologie přežití se hovoří o tzv. Arše přežití. Ta má několik úrovní, či chcete-li fází:

1. První nejnižší úroveň je odmítání aktuálního stavu. Nedokážeme uvěřit, že se tohle děje a že se to děje právě nám. Většinou dokážeme rozumově pochopit, že se to můžete stát komukoliv jinému….kromě nám. Je velmi důležité si také uvědomit, že mozek funguje tak, že rozezná nějaký známý vzor a od toho se odvíjí další zpracování informací. Ale pokud se najednou ocitnete napříkladsituaci, kdy se letadlo střemhlav řítí do oceánu, případně vám přestanou ve vysoké rychlosti v autě fungovat brzdy, mozek takovou situaci nedokáže „spárovat“ s ničím, co by již znal (právě proto je tak důležitý odpovídající trénink). Moc tomu nepomáhá ani přirozená tendence lidí ke shromažďování v krizových situacích. Pokud totiž vidíte, že ostatní se chovají normálně, pak i když vy zcela zřetelně již rozeznáváte nebezpečnost situace, mozek odmítá, nebo aspoň váhá akceptovat novou situaci (ostatní se přeci chovají normálně, tak nebudete přeci dělat hysterku…). Prvním krokem proto je, si uvědomit, že odteď již nic není jako dříve, nic není normální. Pokud k tomu nedojde, dříve či později se u nás projeví některá z instinktivních reakcí. Mimochodem, klasickou reakci lidí v této fázi je i nezvladatelný smích, nebo naopak stav, kdy jsou lidé až nezvykle tiší.
2. Druhá úroveň je přemýšlení o aktuálním stavu. To je stav, kdy si již uvědomujeme, že je něco skutečně špatně a začneme danou situaci analyzovat. Zde je nutné poznamenat, že se nejedná o časově náročnou analýzu. Většinou jde o pouze bleskové zhodnocení situace (více viz Rozhodovací procespříštím díle).
3. Třetí a poslední úroveň je rozhodnutí jak dál. Už víme, že máme problém, zhodnotili jsme své možnosti a pokud máme patřičné dovednosti, využijeme je.opačném případě improvizujeme, jak nejlépe umíme. I v této fázi se ne vždy chováme racionálně. Mnoho lidí, jakmile uzná, že situace je již skutečně kritická, si začne například balit věci, urovnávat šanony na stole a podobně, místo toho aby popadla pouze telefon, peněženku a své léky a co nejrychleji se vzdálila například z hořícího domu. V této fázi se projeví kvalita předchozí prevence, tedy různé nácviky typu „co by kdyby“. Bohužel lidé například požární poplachy často podceňují a výsledkem jsou pak zbytečné oběti, kdy se lidé například udusí kouřem při zběsilém pátrání po nouzovém východu.

Vtisknutí nové informace

Paradoxně nejlepší způsob jak člověka donutit si něco pamatovat co nejdéle, je začlenit do výuky strach. V případě strachu jsou totiž do procesu (za)pamatování maximálně zapojené naše smysly v kombinaci s emocemi, které dodají „hloubku“ a „trvanlivost“ vzpomínky. Právě proto využívají vojáci i policisté tzv. killing houses a civilní instruktoři sebeobrany ve výuce různé konfliktní/modelové situace k navození stresové situace a následnému naučení optimální reakce.

Nastavit konfliktní situaci je však nutné skutečně umět a plně rozumět všem aspektům, protože existuje velmi tenká hranice mezi „zaktivováním“ studenta tak, že je stále ještě schopen racionálně uvažovat a jeho naprostým psychickým zlomením. Náprava je pak otázkou několika měsíců až let….

Během nácviku optimálních reakcí v konfliktních situacích se u lidí projevují takové symptomy stresu jako je zrychlený tep, tunelové vidění a slyšení, nadměrné pocení, atd. Vše záleží na intenzitě a délce stresu, kterému je osoba vystavena. V takových okamžicích totiž máte pocit, že nic jiného neexistuje. Psychologové tomuto stavu říkají „iluze centrality“. Například v okamžiku přepadení pro vás přestává existovat město kolem vás a existujete pouze vy a agresor. Podobné zážitky mají i vojáci či policisté, kteří se dostali do života ohrožujících situací. Je to přirozená reakce mozku odfiltrovat maximum šumu a soustředit se plně na (vy)řešení aktuální kritické situace.

Jak tedy reagujeme v okamžicích stresu? Krátce řečeno hledáme jakoukoliv známou věc, od které bychom se pak mohli „odpíchnout“ (viz první fáze Archy přežití). V jedné studii Dr. Daniela Kahnemana a Amose Tverského se ptali lidí, co je pravděpodobnější, jestli povodeň v důsledku zemětřesení v Kalifornii, anebo povodeň vzniklá z jakéhokoliv jiného důvodu kdekoliv v Severní Americe. Zajímavé bylo, že většina lidí zvolila první variantu (kalifornské zemětřesení vyvolá povodeň), protože o zemětřeseních v Kalifornii již slyšeli a tak ji automaticky přisoudila větší pravděpodobnost. Ve skutečnosti je však daleko více povodní, které vznikly jinak, než díky (kalifornskému) zemětřesení.

Předchozí díl

Pokračování

ZDROJ:

Metodika TacFit pro zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu

Metodika FAST Defense Global pro zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu

The Unthinkable – Who survives when disaster strikes – and why; Amanda Ripley; 2009; Three River Press; First edition; ISBN: 978-0-307-35290-3

Související obrázky: