Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 5.

Na Hébertově filozofii je nejdůležitější jeho hlavní princip – nejde tu jen o pohyb. Principy popsané v předchozím díle, zasahují do každodenního života. Hébert věřil, že díky takovému přístupu k pohybu budou lidé ušlechtilejší, inteligentnější, vynalézavější, úspěšnější a šťastnější, protože získají potřebné sebevědomí díky (vy)řešení problémů v náročných podmínkách, tedy v přírodě.

A jakmile se naučíte nějakou dovednost, o které byste si do té doby mysleli, že nikdy nezvládnete, stáváte se hrdější, sebevědomější i odolnější vůči stresu. To je fakticky i základní princip systémů TacFit a FAST Defense Global (FDG), jen s tím rozdílem, že TacFit ošetřuje zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu a FDG se orientuje na finální část fyzického pohybu – boj a zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu. Takový způsob tréninku vás nasměřuje k soutěžení pouze se sebou samým. Začnete konflikty vnímat jako něco, co se dá řešit silou a obratností a nikoliv násilím a strachem.

Roku 1913 proběhly testy 350 námořníků, které Hébert pravidelně trénoval. Testování probíhalo pod bedlivým dozorem Mezinárodního kongresu tělesné výchovy a výsledky byly úžasné. V kvalifikačním systému, který bodoval výkon dle čtyř základních dovedností (síly, rychlosti, vytrvalosti a obratnosti) podávali francouzští námořníci výkony srovnatelné s olympijskými desetibojaři. Díky tomu ustanovilo Francouzské ministerstvo války tým plukovníků, kteří měli studovat pod vedením Héberta na osmi vybraných základnách v celé zemi poté byla postavena „hřiště“, kde mohli trénovat.

Na rozdíl od Checkleyeho byl Hébert daleko sdílnější a proto ihned vydal své monumentální dílo „L’Éducation Physique ou L’Entraînement Complet Par La Méthode Naturelle“, kde shrnul na více jak 500 stranách teorii, praxi, fotografie, tréninkové sekvence a svalové anatomie. Jak sám však na sklonku života poznamenal, celé jeho dílo by se dalo shrnout do „učte chlapce i dívky chodit, běhat, skákat, boxovat, zápasit a plavat a nenuťte je do nepřirozených pohybů, které ve skutečném životě stejně nepoužijí.“

Na konci roku 1913 udělal Georges Hébert ještě fotku svých svěřenců. Na ní můžete vidět, že jeho studenti nemají svaly jako Arnold, ale jsou přirozeně osvalení, štíhlí a připravení zvládnout cokoliv. Pak přišla válka a za čtyři roky byly všichni jeho studenti mrtví, protože díky své vynikající kondici vedli útoky v prvních řadách. Hébert chápal, že hrdinství není o nesmrtelnosti, ale spíše o tom, něco v životě skutečně dokázat, přesto mu smrt jeho studentů zlomila srdce. I sám Hébert se války zúčastnil a svá zranění jen tak tak přežil. Byl vyznamenán titulem velitele Čestné legie, ale už to nebyl ten samý člověk. Zemřel a s ním byla málem zapomenuta “Přirozená metoda”, dokud ji znovu neobjevil a nevzkřísil další průkopník Erwan le Corre. Mezi dalšími, kteří se nechali tímto velkým průkopníkem přirozeného pohybu inspirovat, byli i první průkopníci parkouru (více informací například Combat Vital).

Erwan le Corre

Když se Erwan le Corre dostal k dílu Georgese Héberta , podnikl cestu do Remeše, kde stálo první tréninkové hřiště Georgese Héberta. Zde získal kontakt na syna Régise Héberta, kterého následně začal pravidelně navštěvovat, aby od něj získal další informace o odkazu jeho otce. Bohužel však Régis toto odmítnul a tak se le Corre rozhodl jít o krok zpět a prostudovat původní inspirace Georgese Héberta – Edwina Checkleyho, Dr. Paula Cartona, Francisca Amoróse a Johanna Heinricha Pestalozzi. Na základě jejich myšlenek následně stvořil svůj systém, který pojmenoval MovNat, tedy Movement Natural (Přirozený pohyb). Odborníky na pohyb začal zajímat svým tři a půl minutovým videem nazvaným „The Workout the World Forgot“ (Trénink, na který svět zapomněl), kde sice neřekl ani slovo a přesto dokázal vystihnout podstatu.

{videobox}SKGF-ErsJiI{/videobox}

Tohoto videa si všimnul i Lee Saxby – fyzioterapeut a technický ředitel Wildfitness, londýnského tréninkového programu, který je postaven na základě evolučního modelu lidských výkonů. „Štve mě, že si ženy myslí, že být v kondici znamená být hubená a muži musí být svalnatí. Přitom nejlepší, nejvšestrannější sportovci jsou štíhlí, rychlí a pohybliví. Nevypadají ani jako modelky, ani jako kulturisti.“

E.Paul Zehr, Ph.D., profesor neurovědy a kineziologie na University of Victoria ve své knize Becoming Batman: The posibility of a Superhero zkoumá biomechanický potenciál lidí. „Když dávný Homo sapiens ráno vyrážel ven, nikdy nevěděl, co ho čeká. Pokud je vaším denním chlebem lovit a unikat před predátory, musíte si zasprintovat, tu klusat, hodit oštěpem, vyškrábat se na strom, dřepnout si a hrabat v zemi. Specializace, kterou si dnes dopřáváme, ať už se zaměřujeme na maraton, tenis, nebo i triatlon, je přepych moderní společnosti,. Pro přežití Homo sapiens v divočině nemá valnou cenu.“ I on se stal příznivcem systému le Correho – MovNatu. „Víte, v životě neuvidíte psa, který běhá hodiny bez přestávky pořád dokolečka. A kdyby, mysleli byste si, že to nemá v hlavě v pořádku. Pes bude spíše něco pronásledovat, válet se po zemi, sprintovat, odpočívat, prostě to střídat. Zvířecí hra má svůj účel a snadno si domyslíte, že by ho měla mít i lidská hra.“

“Nepřestali jsme si hrát, protože jsme již staří, ale jsme staří, protože jsme si přestali hrát”

Velmi často vidíte v posilovně mladé kluky, kteří na bench press vytlačí neskutečné váhy, ale nedokážou prolézt oknem, natož aby z hořícího domu někoho zachránili. Anebo maratonce, kteří ve „správných botách“ a po rozcvičení jsou schopni zaběhnout maraton s vynikajícím časem, ale pokud by to měli udělat právě teď hned, budou mít problém. Nebo plavci, ktří dokážou hodiny plavat v bazénu sem a tam, ale měli by asi problém se potopit do hloubky a odtud vytáhnout topícího se kamaráda. Prostě by nevěděli jak. Jejich systém fyzické kondice je cílen hlavně na objemy tréninku a celkovou estetiku těla, nikoliv na funkčnost.

Právě proto cvičím TacFit, FDG a nyní i MovNat, protože rozvíjí přesně tu všestrannost, kterou následně mohu uplatnit ve skutečném životě. Chci být především užitečný a nikoliv esteticky svalově souměrný. A ačkoliv se tyto věci nevylučují, estetika je pouze milým bonusem, nikoliv hlavním cílem.

V našem dětském klubu jujutsu proto zařazujeme pro děti i častěji různé „opičí dráhy s příběhem“, které skutečně všestranně rozvíjí všechny pohybové dovednosti dětí. To se následně velmi pozitivně odrazí i při jejich studiu technik jujutsu. A hlavně děti zjistí, že necvičí nesmyslné cviky, ale pohyby, které jim pomohou, když si budou hrát venku. A možná i pohyby, díky kterým mohou pomoci ostatním…tedy být skutečně užitečnými. Jejich vnímání svého těla jde nahoru, jejich sebevědomí a hrdost na sebe sama také. A o to tu jde, přesně tohle je plnění odkazu Georgese Herbérta.

„Chytré tělo“, jak vysvětluje Erwan le Coree, „ví přesně, jak přeměnit sílu a rychlost v nekonečných rejstřík praktických pohybů. Vyšvihnout se na větev může znít triviálně, ale pokud vás zastihne povodeň, nebo budete utíkat před agresivním psem, zvednout tělo metr a půl nad zem vám může zachránit život.“

Navíc cvičení v přírodě velmi pozitivně stimuluje i mozek, jak potvrdili vědci z michiganské univerzity, kteří realizovali studii, jež měla zjistit, jak na lidský mozek působí cvičení, konkrétně běh na asfaltu a v lese. Dobrovolníci z řad studentů dostali sled čísel a měli je přeříkat v opačném pořadí. Pak je vědci rozdělili do dvou skupin a poslali na zhruba hodinovou procházku. Polovina si vykračovala po silnici blízko univerzity a druhá se vydala do blízkého lesa. Když se vrátili do laboratoře, absolvovali test ještě jednou. Tentokrát skupina z lesa předčila nejen ty, co chodili po ulici, ale překonali i sebe sama. Test následně zopakovali ještě několikrát, aby vyloučili povětrnostní podmínky, hluk, apod. a výsledek byl pokaždé stejný – čas strávený v přírodě velmi výrazně zvyšuje naše kognitivní funkce. Asi právě proto se i v posilovnách začínají objevovat obrazovky s ubíhající krajinou, případně mají indoor golfisté promítací plátno s nějakým hřištěm. Schválně se zeptejte, kde se běžcům lépe běhá, golfistům lépe trénuje úder, atd. Je škoda, že přírodu využíváme k vlastnímu rozvoji tak málo již od školních let. Drtivá většina hodin tělesné výchovy je v klimatizované tělocvičně, kde je minimální riziko nenadálé situace, jež by žáci museli řešit. Jenže takto se nic nenaučí nejen o pohybu, ale ani o sobě samých.

Předchozí díl