Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 6.

V roce 1999 Tom Myers, autor vynikající knihy Anatomy Trains, asistoval u pitvy, kde ho poprvé začal fascinovat onen „gumovitý sliz pod kůží“, jak fascii sám poprvé popsal. Postupem času se o fascii začal stále více zajímat, až zjistil, že fascie je fakticky jakási neoprenová kombinéza na svaly.

Obal samotný netvořila kluzká jednotlivá vrstva tkáně, ale síť vláken a provazců, které jsou tak dobře vzájemně propletené, že mají v tahu podobnou sílu jako ochranné plastové pletivo, které si můžete koupit například v zahrádkářských potřebách. Myers také zjistil, že fascie spojuje sval se svalem a tvoří dvě navazující spirály sahající od chodidel k čelu. Co to znamená v praxi? Představte si tělo sestavené jako složený luk. Super pružná tkáň spojuje levé chodidlo s pravým bokem a pravý bok s levým chodidlem, takže vytváří mnohem pevnější spoj než jakýkoliv sval, který se v této oblasti nachází.

Staří siláci z padesátých let o tomto věděli, aniž by tento jev dokázali pojmenovat. Tehdejší tělocvičny byly plné kuželek (clubbells), kettlebelí i medicinbalů. Rozvíjela se především rovnováha, pohybový rozsah, plynulost a obratnost, díky čemuž byli schopni zvedat neuvěřitelné váhy. Jejich svalový rozvoj však ani zdaleka nebyl tak velký, jako je vidět u současných siláků. Nepotřebovali to, protože dokázali využít přirozenou vlastnost fascie.

Skákání, poskoky a odrazy – to všechno je „energie zdarma“, protože pochází především z povázky a nikoliv ze svalů. Kdo se naučí správně odrážet, nepotřebuje svalovou sílu. Síla je dovednost jako každá jiná. A jako každá dovednost i tato vyžaduje hlavně vědět, jak využít všech mechanismů těla, než tupé zapojení svalů. Steve Maxwell k tomu dodává „kdysi měla každá keltská vesnice tzv. kámen mužnosti. Kdo jím nepohnul, nemohl vstoupit mezi dospělé. Proto se mladí muži učili zapojovat celé tělo, než jen svaly nohou či rukou při zvedání.“ I Bruce Lee vždycky prohlašoval, že jeho nejlepší úder pěstí vychází z palce na noze. Podle všeho si legraci nedělal, stačí se jen podívat na jeho pohyby v klipu níže….

{videobox}APx2yFA0-B4{/videobox}

„Pro spoustu lidí spočívá fyzická kondice ve zvedání závaží různých tvarů a vah, případně v nabírání svalové hmoty. Jenže na co přesně pak takoví lidé jsou trénováni?“, ptá se opět Tom Myers. Pokud budeme cvičit shyby, pak je naše tělo trénováno na shyby, ale zkuste například šplh a zjistíte, že vám to příliš nepůjde. Pozice těla je nestandardní oproti shybu a proto budete muset začít fakticky od začátku.

Jenže, a tady je to zajímavé, proč se tedy četné kondiční systémy nazývají funkční, když ve skutečnosti jsou velmi úzce specializované? Jak často budeme v běžném životě dělat shyby či angličáky? A jak často budeme něco přelézat, přeskakovat, tahat, či zvedat (a nebude to mít pravidelný tvar medicinbalu či činky)?

V nácviku sebeobrany již víme, že jak budeme trénovat, tak budeme i bojovat na ulici. Netrénujeme proto například s halapartnou, mečem či kopím, protože víme, že na ulici nic takového nenalezneme. To však v případě kondiční přípravy často neplatí, jak vidíte výše. Kondiční systémy jsou často tak úzce specializované, že se o komplexní pohybové přípravě nedá vůbec hovořit. Skutečně komplexní příprava je taková, která připraví tělo na standardní, ale co je ještě důležitější, i nestandardní situace a pozice. Ne vždy budeme moci mít kolena přesně v ose nad kotníky, ne vždy budeme moci mít lokty hezky u těla při vytláčení nějakého předmětu. Ano, je to biomechanicky lepší, ale ne vždy to situace umožní. A systémy, které toto všech učí, se dají spočítat na prstech jedné ruky, což je dosti smutné.

Doktor Robert Schleip, vedoucí výzkumného projektu o fasciích na univerzitě v Ulmu objevil, že fascie například rozkazy nepřijímají, ale naopak, je vydávají, protože přijímají smyslové vjemy z celého těla díky spletité síti nervových receptorů. Fascie reaguje a má i jakousi paměť. Každý pohyb, který učiníme, je fyzikální experiment a pokud zafunguje, tedy jinými slovy jestliže se nám například podaří vyskočit na bednu, pak se takový experiment časem zapíše do paměti jako zvyk. Následně se tyto zvyky zafixují jako pozice, z které se poté stane struktura. „Pojivová tkáň je v těle takový bernardýn – pomalá a věrná. Jakmile se zafixuje do nějaké pozice, zůstane v ní,“ vysvětluje Dr. Schleip.

Proto i poznáte přátele už zdálky, aniž byste museli nutně vidět jejich obličej. Harvardský biology Francisco Varela nazývá fascie “orgánem postoje”, protože právě ony vytvářejí charakteristické držení těla. Zkuste například změnit lehce pozici svého těla, například vyhrbit záda, případně vypnout hruď. Najednou budete cítit, že „něco je špatně“. Tajemství tohoto pocitu tkví v tom, že fascie udržují strukturu (pozici) těla, na kterou je zvyklá. V takovém stavu se cítíte „přirozeně“, jakkoliv ta pozice je (ne)zdravá. Pokud tedy chceme využít obrovskou sílu fascií, v zásadě stačí se pohybovat rytmicky a mít tělo srovnané – hlava nad rameny, ramena nad boky, boky nad koleny a být vzpřímený jako boxer v ringu. Pak můžete třeba poskakovat donekonečna. Jakmile se však jakkoliv vyosíte, pak musíte zapojit svůj stabilizační svalový aparát (jádro), své svaly, abyste se opět dostali do osy, a to znamená několikanásobně vyšší výdaj energie.

Každý trenér vám pravděpodobně potvrdí, že odnaučit nějaký pohybový vzorec je daleko náročnější, než naučit zcela nový. Osobně znám mnoho kluků, kteří se například věnovali mnoho let karate a pak přešli například na judo, kde je pohyb zcela jiný. Nám judistům tito karatisté připadali jako roboti v jejich pohybech (prosím to není nic proti karate) a viděl jsem, jak moc se museli snažit, aby byli podobně měkcí, plynulí a poddajní jako my. I to je důvod, proč osobně považuji judo, jujutsu i zápas za ideální disciplíny pro děti. Naučí se totiž být měkcí, reagovat na pohyb soupeře a improvizovat v jakékoliv pozici. Získají tak velmi důležitou kognitivní databázi pro jejich další pohybový vývoj a pozdější specializaci v některém ze současných sportů.

Fascie a evoluce

A jaká je úloha fascie z pohledu evoluce? Než jsme měli šípy a luky, které za nás vykonaly bleskový pohyb směrem ke kořisti, museli jsme se spoléhat na elastické tkáně (fascie) v nohou a samozřejmě i dokonalý systém chlazení těla díky potním žlázám na celém holém těle. Právě proto jsme byli schopni uštvat antilopu po několikahodinovém pronásledování africkou savanou. Při takovém pohybu vám velké svaly nepomohou, musíte zapojit právě fascie.

My lidé oplýváme ještě jednou zajímavou věcí – jako jediní dokážeme házet projektily vysokou rychlostí a s neuvěřitelnou přesností, jak tvrdí doktor Neil Roach z George Washington University. Ten dlouhodobě studuje, proč jako jediní z primátů dokážeme usmrtit kořist hozeným předmětem. A opět dochází k podobným závěrům – není to otázka velkých svalů či výjimečné síly. Šimpanzi jsou například daleko silnější, ale jako vrhači stojí za nic. V čem je tedy rozdíl? V ramenu, které je obalené fasciemi, vazy a pružnými šlachami. Když se napřáhnete, je to jako byste natáhli luk a pak například i žena dokáže hodit míček rychlostí i 110 km/hodinu.

Právě tato schopnost nás dostala na vrchol potravinového žebříčku, jelikož jsme se mohli stát i masožravci a obohatit svůj jídelníček o energeticky daleko vydatnější maso a tuk, čímž se naše kvalita jídelníčku dramaticky zlepšila. To následně vedlo k dalším změnám – zvětšilo se nám tělo i mozek a mohli jsme mít i více potomků. Zvětšený mozek nám umožnil mířit i tam, kde kořist dosud nebyla, ale kam se, například díky svému kličkování, za okamžik dostane. Tento typ uvažování již vyžaduje velmi pokročilý intelekt. Schopnost promítnout si budoucnost, možné budoucí scénáře, vizualizovat a uvažovat abstraktně. Toto sekvenční uvažování umožnilo i rozvoj komunikace mezi jednotlivými lidmi, protože se učili, jak poskládat více zvuků/slov do stále delších vět. „Již to nebyly ojedinělé výkřiky radosti, zloby či smutku, ale daly se vyjádřit více způsoby a daleko výstižněji“, jak tvrdí William H. Calvin, Ph.D. profesor neurobiologie na Washingtonské univerzitě. No a s tím pak souvisí i rozvoj v oblasti literatury, medicíny, apod. A to vše díky dovednosti trefit rychle se pohybující kořist.

Předchozí díl