Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 1.

Často přemýšlím jak vlastně naši předci mohli přežít v divoké přírodě plné jak masožravých predátorů, tak i velmi nepřátelských lidí, bez všech těch technických vymožeností a kondičních systémů, které máme nyní k dispozici.

Máme různá elektronická udělátka, která nám měří tep, spotřebovanou energii, frekvenci kroků při běhu, atd. Máme koncentrovanou doplňkovou výživu, která slibuje expresní doplnění energie i zotavení. Máme různé stroje, na kterých můžeme prakticky posílit i protáhnout každý jednotlivý sval v těle. Máme i „100% fungující moderní kondiční systémy“, které se odkazují na principy a metody dávné historie.

Máme, máme, máme….a přesto míra obezity stoupá každý rok. A přesto stále více našich dětí považuje hraní si venku za trest a upřednostňuje raději sezení doma u tabletu. Jejich celková obratnost je velmi špatná, jejich postava je všechno, jen ne optimální. Stejně tak jako velmi často i jejich rodičů….

Schválně se projděte například po městě a tipněte si, kolik lidí by přežilo, pokud bychom je dostali do situací, kdy je jejich život přímo ohrožen. Hovořím tu o přírodních katastrofách, dopravních nehodách, mezilidských konfliktech, které se mohou zvrhnout v těžké ublížení na zdraví, atd.

Pokud by se takový člověk z dávné minulosti díval na současného člověka, pravděpodobně by mu byly naše problémy k smíchu a naši dobu by považoval za ráj. Najíst se můžeme, kdy chceme a kolik chceme, nemluvě o tom, že můžeme jíst prakticky vše z celého světa. Můžeme v klidu chodit po městě či po vesnici neozbrojení, protože nehrozí, že nás napadne sousední město či nějaká masožravá potvora. Nemusíme se bát, že i na relativně vážné zranění zemřeme, protože tu máme stále dokonalejší lékařskou péči. Na co bychom ještě před 10-20 lety pravděpodobně zemřeli, teď už máme slušnou šanci přežít.

A tak si tu žijeme hezky v bezpečí a doufáme, že to tak bude i nadále. Možná ano….a možná ne. Velmi nedávná historie nám ukazuje, že konflikt podobný tomu v bývalé Jugoslávii, či v současnosti na Ukrajině, může klidně propuknout i u nás. Prosím nechápejte to jako (paranoidní) strašení. Tímto cyklem článků chci spíše apelovat na to, abychom přestali zanedbávat svoje těla (a tím i ducha) a naučili se opět dovednostem, které se někdy mohou hodit. Každopádně nám však neuškodí a ve volných chvílích nám poslouží i jako skvělá zábava v přírodě.

Místo sezení u televize či u počítače a tabletu bychom měli vyjít ven a zjistit, jak je naše tělo připravené na výzvy přírody. Zajímavé přitom je, že dříve bylo primárním úkolem rodičů, aby své děti naučili se hýbat, optimálně (zdravě) se stravovat a ovládnout tak nejen své tělo, ale i svou mysl. Nevzdávat se při první překážce a vždy vidět každou komplikovanou situaci spíše jako výzvu, kterou je nutné překonat, než problém, který nelze překonat. Pomocí hrdinských příběhů v dětech systematicky budovali zájem o zdokonalování svých pohybových dovedností. Takové děti pak byly v takové kondici, že jakýkoliv typ skutku, který nám může připadat jako skutek hrdinský, pro ně byl skutkem samozřejmým.

Hrdinové tehdy a teď

Podíváte-li se na tehdejší hrdiny, pak se skutečně nejednalo o hory svalů. To jen my si myslíme, že k tomu, aby dokázali vše, co se o nich tvrdí, prostě „musí“ být osvalení. Vezměte si například filmové postavy jako je Superman, Batman, Tarzan, atd. Na počátku vypadali jako zcela normální lidé, jako vy či já. Ale s příchodem Arnolda a dalších „bobuláčů“ začal vypadat například Tarzan, Batman či Superman jako po nepříliš úspěšné steroidové kůře. Podle některých (seriózních) studií se dokonce za posledních 30 let zvětšil objem bicepsu u filmového Batmana až trojnásobně….

Dříve vypadali hrdinové zcela obyčejně (tak jako i hrdinové ve skutečnosti vypadají), protože spoléhali mimo jiné i na úspornou a efektivní sílu fascií, neboli houževnaté pojivové tkáně, která v těle funguje jako guma. Toto umění mimochodem ovládl dokonale například Bruce Lee, který dokázal svým úderem na velmi krátkou vzdálenost odmrštit těžkého muže přes celou místnost. Sílu fascie znají i masajští válečníci, kteří při svých rituálech vyskakují do výše hlavy, ale i studenti systému Wing Chun, jenž je na práci fascií také založen.

Přirozený pohyb

Celý trénink tak nespočívá v trávení x desítek hodin v klimatizované tělocvičně na univerzálních strojích, nýbrž v praktikování přirozeného, praktického pohybu, což znamená vyrazit do přírody (či do města) a probíhat krajinou, přeskakovat či podlézat překážky a doskočit na přesné místo, apod.

Jedním z velkých propagátorů takového fyzického rozvoje byl francouzský námořní důstojník Georges Hébert (více o něm až později), který se pustil do studia přirozeného pohybu a výsledkem byla jeho propracovaná metoda L’Methode Naturelle, kterou následně využil při výcviku francouzských námořníků. Ti byli po půl roce podrobeni srovnávacím testům síly, rychlosti, obratnosti i vytrvalosti a jejich výsledky se vyrovnaly elitním světovým desetibojařům.

Georges Hébert si totiž uvědomil, že až příliš spoléháme na to, že v nouzi nás vždy přijde někdo zachránit. Máme to policii, máme tu záchranku i hasiče. Přestali jsme tedy spoléhat na své tělo. Zapomněli jsme o pohybu přemýšlet, zapomněli jsme běhat, šplhat, skákat, házet, plavat i zápasit. Spoléháme se na jiné, jenže ti tu ne vždy a včas budou.

Až donedávna člověk nebyl považován za dospělého, dokud skutečně nedokázal někoho zachránit. Tyto přechodové rituály se ve většině kultur zakládaly čistě na fyzické použitelnosti / užitečnosti jedince pro kmen. S člověkem se počítalo jen tehdy, pokud ukázal, že s ním mohou ostatní počítat. Například zuluský impi musel přejít bosou nohou po trnitém křoví, aby ukázal, že je připravený se vhrnout bez váhání na pomoc, ať již to bude jakkoliv nebezpečné či bolestivé. Sparťané vysílali mladé chlapce jen s dýkou v ruce, aby tajně vystopovali a zavraždili nejvzpurnější místní rolníky, a to podle Thúkydida „takovým způsobem, aby nikdo tehdy ani poté, nedokázal říci, jak přišli o život.“

Antičtí hrdinové

Již antičtí Řekové věděli jak na to – celá jejich kultura byla založena na předpokladu, že každý v sobě má špetku božské podstaty. Kdo se chtěl stát hrdinou, musel se naučit, jak myslet, běhat, bojovat i mluvit – ba dokonce jíst, spát i plížit se – jako hrdina.

O hrdinství a hrdinech obecně platí jedna nepříjemná pravda – zkouška nezačne, když jste připravení, ani neskončí, když se unavíte. Nemáte oddechový čas, rozcvičku ani přestávky na oběd. Může vás zrovna bolet hlava nebo na sobě nebudete mít ty správné kalhoty. Prostě najednou se ocitnete v situaci vážné dopravní nehody, případně jiné krizové situace a budete muset v sobě probudit hrdinu, jenž dříme v každém z nás, abyste zachránili jiné i sebe před smrtí.

To samozřejmě vyžaduje, abyste dokázali v kritických chvílích zůstat co nejklidnější a neumožnit amygdale převzít vládu nad vaším tělem i hlavou. Existují různé metody a systémy, jak cvičit odolnost vůči psychické a fyzické odolnosti. V zásadě však platí, že je potřeba, abyste v rámci nácviku byli vystavováni kritickým situacím, které ještě stále dokážete zvládnout (tedy adaptovat se na danou intenzitu zatížení) a jejichž náročnost se bude postupně systematicky zvyšovat spolu s vaší zvyšující se odolností. Teprve pak máte slušnou šanci, že se dokážete optimálně zachovat i v situacích, kdy jiní již ztrácí hlavu a panikaří. Mimochodem, více o úloze amygdaly ve stresových situacích naleznete v článcích týkajících se systému TacFit či FAST Defense Global.