Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 3.

Je znám výrok Filipa II. Makedonského, který vyhrožoval Sparťanům: „Když do vaší země přivedu armádu, zničím vaše statky, pobiju vaše lidi a srovnám se zemí vaše město.“ Víte, co mu na to odpověděli Sparťané? Jediným slovem: “Když.“

Řecký voják byl většinou velmi šlachovitý a dokázal celý den pochodovat, nebo spíše skákat mezi kamením, neočekával k jídlu nic než pár sucharů a oliv či syrovou cibuli a v noci se spokojeně uložil na zem s placatým kamenem místo polštáře. Hrubá síla totiž není o svalech, jak se mnozí domnívají. Skutečným zdrojem síly je fascia profunda (povázka), pružná tkáň, která obaluje orgány a svalstvo.

Řečtí hrdinové a výživa

Celé tajemství tedy spočívalo ve schopnosti uplatnit nesmírné zásoby síly, vytrvalosti a bystrosti, jejichž existenci si mnoho lidí ani neuvědomuje. Tehdejší studenti pohybu se učili využívat svůj tělesný tuk coby zdroj energie a nespoléhali se na energetické tyčinky či jiné dávky cukry, jak to v současnosti dělá většina z nás. Naše tělo zhruba z pětiny tvoří zásoby tuku, což je nejkvalitnější energie připravená ke spálení a dostupná v takovém množství, že dokážete uběhnout maraton bez toho, abyste museli spotřebovat spoustu jiného jídla. Musíte ovšem vědět, jak na to. Tukový metabolismus je prakticky zapomenuté tajemství vytrvalců, ale když jej někdo pozná, výsledky jsou ohromující.

Vzpomínám si, jak můj strýc pracoval celý den v lese. Jeho hlavní stravou byl chléb se sádlem, případně pořádný kus masa. Nebral k tomu ještě zvlášť proteiny, ani cukry, nedělal rozdíly mezi masem libovým a prorostlým. A přesto měl postavu, kterou jsem mu jako mladý záviděl. Vysekaný, osvalený a přitom štíhlý. Přiznám se, že mi to vůbec nesedělo s radami z časopisů, které se posilováním zabývaly a které se snažily své čtenáře přesvědčit, že bez různých potravinových doplňků prostě nemáme šanci získat podobnou postavu. Strýc podobné časopisy očividně nečetl….

S tím souvisí i tak často diskutované téma cholesterolu, respektive toho škodlivého (LDL). Dr. Fred Kummerow z University of Illinois zastával již od padesátých let názor, že tvrdnutí tepen nezpůsobuje LDL obsaženy ve vejcích, tmavém mase a sýru. Pokud by tomu tak bylo, pak není možné, aby více jak polovina pacientů s kardiologickými nemocemi měli v krvi normální či dokonce nízké množství? Podle Kummarowa jsou viníkem polynenasycené mastné kyseliny obsažené v rostlinných olejích, jako je sójový, kukuřičný či slunečnicový. Aby svou teorii prokázal, již několik desetiletí konzumuje LDL cholesterol každý den ve formě červeného masa, míchaných vajíček na másle a sklenice plnotučného mléka. Letos mu bude sto (ano, 100) let, nebere žádné léky a aktivně řídí univerzitní laboratoř.

Chybná teorie trubek

I zde se dá relativně dobře zjistit původ tak razantního (a zcela scestného) odklonu od jídelníčku našich předků. Ancel Keys, biomechanik Minnesotské univerzity si udělal jméno tím, že vynalezl tzv. K-rations, což je instantní jídlo pro vojáky na frontě. Jednou četl v místních novinách článek o úmrtích a všiml si, že nezvykle mnoho bohatých Američanů umírá na srdeční choroby. Amerika na rozdíl od zbytku světa, který se potýkal s následky druhé světové války, měla dostatek červeného masa a tak Keys definoval následující teorii – když nalijete rozpálený tuk ze slaniny do dřezu, v trubkách následně zhoustne a nakonec je ucpe. Naše tepny tedy “musí” fungovat stejně, jak Keys předpokládal. Podle něho zvyšují jídla bohatá na tuk hladinu cholesterolu v krvi, což následně zvyšuje riziko ucpání tepen a kardiovaskulárních chorob. Tuto teorii přednesl i senátorovi Georgi McGovernovi, který se později stal výjimečně vlivným hlasem a mezinárodním vyslancem USA v otázce řešení světového hladu. Ten začal tento názor propagovat dále, aniž by se pořádně seznámil s chybami v Keysově výzkumu. Ten totiž postavil svou teorii na studii sedmi států a zcela ignoroval data z trojnásobného počtu zemí, která jeho teorii fakticky vyvracela. Problémem byla i úmrtnost – pokud by totiž nové výživové směrnice měly zafungovat tak, jak Keys tvrdil, pak by měl logicky klesat výskyt srdečních chorob. Ten se však naopak zpětinásobil ze 1.2 milionu na 5.4 milionů případů ročně….něco bylo špatně….

Inzulín všemu velí

Inzulín v těle funguje jako jakýsi vedoucí skladu. Tento hormon do velké míry ovlivňuje, jestli budete tlustší, silnější nebo slabší, bdělejší nebo letargičtější. Když se sacharidy mění na glukózu a vstupují do krevního oběhu, slinivka vyšle inzulín, aby zjistil, kam glukózu uložit. Glukóza totiž jednak dodává energii mozkovým a svalovým buňkám a mění se v tuk pro pozdější využití. Funguje také jako jakýsi akcelerátor, troud, aby tělo mohlo spalovat tuky. Má to však háček – inzulín se vyvinul k tomu, aby zacházel s komplexními sacharidy, například listovou zeleninou, a ne se zpracovanými jednoduchými cukry jako je chleba a cereálie. Jednoduché sacharidy se totiž absorbují velmi rychle, buňky tak dostanou ihned svou dávku energie a zbytek se přemění na tuk, který se uloží, než má vůbec inzulín šanci jakkoliv cokoliv řídit. Ten je tak zaktivovaný a v krevním řečišti vyhledává sacharidy, o kterých dostal informaci, že by zde měly být. To vyvolá pocit hladu (doplnění energie, protože inzulín hlásí, že v krvi nic není). Výsledkem tak je další cereální tyčinka či kobliha. Co to udělá v dlouhodobějším horizontu? Svalové i mozkové buňky si časem vypěstují odolnost proti inzulínu, protože nedokážou neustále vstřebávat další a další glukózu, kterou do sebe člověk dostává právě ve formě bílého pečiva a jednoduchých cukrů. Výsledkem pak je, že se takový cukr přímo přeměňuje a ukládá již jako tuk a nepoužívá se jako energie k nějakým tělesným výkonům.

Problematiku výživy dlouhodobě zkoumá i Dr. Phill Maffetone, který přišel s velmi zajímavou teorií „Představ si své tělo jako pec. Pokud ji naplníš velkými pomalu hořícími poleny, ona bude rovnoměrně hřát celé hodiny. Zato když do ní nacpeš papír a hadry nasáklé benzínem, rozžhaví se doruda, plamen zahučí v trubkách a vyhasne, dokud zase nepřiložíš. Pokud chceš tedy zůstat zdravý a přitom podávat nejlepší výkony, musíš naučit tělo pálit tuky.“

Jak to však udělat? „Jednoduše,“ odpovídá Phill,“když chceš jet jen na tuky, musíš udělat jen dvě věci – vypustit cukry a jet na nižší tepovou frekvenci.” V těle totiž máme uložené jen velmi omezené množství sacharidů. Srovnejte to s několikanásobně větším množstvím tuků v těle a máte jasno. Cukry jsou louže, tuky jsou Pacifik. V jakýkoliv okamžik má tělo k dispozici nějakých 160.000 kalorií: asi 2.000 z cukru, 2.500 z bílkovin a skoro 140.000 jsou tuky – 87 procent. I sportovec s pouhými šesti procenty tuku v těle má dost energie, aby pokryl aktivitu, která bude trvat několik hodin.

Ve druhém kroku je nutné snížit tepovou frekvenci (tímto se například cíleně zabývá jak systém TacFit, tak i FAST Defense Global, každý však z maličko jiného úhlu). Když totiž vyletí tepová frekvence nahoru, tělo si vyloží tento signál jako „nouzová situace!“ a začne hledat „hadry nasáklé benzínem“. Chce co nejrychleji hořící palivo a to znamená cukr. Pokud však naučíte tělo běhat v nejnižší tepové frekvenci (některé zdroje udávají kolem 40-60 procent maxima vaší tepové frekvence), pak tělo bude brát tuky místo cukrů a vy tak nebudete mít ani chuť po běhu doplnit si zásoby cukru.

Je také důležité si také uvědomit, že čím více začne stoupat vaše tepová frekvence, tím více se mění vaše role – z lovce se stáváte kořistí, protože tělo postupně začne reagovat dle intenzity stresu, až nakonec řízení plně převezme amygdala, jež se nestará o nic jiného, než o přežití. Takže začnete jedna nikoliv intuitivně a racionálně, ale čistě instinktivně, což ne vždy je nejoptimálnější způsob řešení kritické / stresové situace.

Řečtí hrdinové a pitný režim

S tím souvisí i potřeba doplňování tekutin. Současní odborníci se nás snaží přesvědčit, že musíme pravidelně doplňovat tekutiny, jinak při běhu dojde k dehydrataci a nakonec člověk zkolabuje. Dr. Noakes je však jiného názoru, „lidé se vyvinuli v extrémně zdatné běžce na dlouhou vzdálenost s bezkonkurenční schopností regulovat tělesnou teplotu při fyzické námaze v teple. A v našem mozku se rozvinula schopnost odložit doplnění tekutin – klíčová adaptace, pokud jsme měli lovit potenciální kořist v poledním žáru, kdy nebylo k dispozici moc vody a nebyl čas přerušit hon a hledat tekutiny.“ Opět vezměte tuto informaci a dejte ji do souvislosti s domorodými běžci, kteří zvládají extrémně dlouhé vzdálenosti (tibetští Lung gom pa, severomexičtí Tarahumarové, afričtí Křováci, antičtí Řekové,…) bez velkého přísunu tekutin a najednou vám začne dávat smysl. Například příslušníci kmene Sanů dokážou běžet až sedm hodin ve čtyřicetistupňovém vedru jen s pár loky vody….pár loky vody. To jen my potřebujeme prakticky každých pět kilometrů občerstvovací stanice s iontovými nápoji i energetickými gely, protože si myslíme, že jinak budeme dehydrovaní a zkolabujeme. Také si začínáte myslet, že civilizace nakonec přeci není pro lidské tělo zase tak dobrý „kauf“?

American College of Sports Medicine ve spolupráci s firmou Gatotrade rozestavili na jednom běžeckém ročníku občerstvovací stanice v pravidelných intervalech. Běželo se celkem devadesát kilometrů. A víte, co se poté stalo? Do té doby nebyl jediný problém s dehydratací či přehřátím ani na tak dlouhé trase. Poté, co se po trati rozmístily ony občerstvovací stanice, se právě toto stalo velice vážným problémem. Ba co víc, lékaři poté začali zkoumat zpětně výsledky dalších předchozích ročníků i jiných (ultra)maratonů a nikdy v dějinách sportu se nestalo, že by běžec zkolaboval díky dehydrataci či přehřátí. Dokonce ani neexistuje v lékařské literatuře jediný záznam, kdy by dehydratace byla přímou příčinou úmrtí maratonského běžce. Když však začali sledovat závody, kde běžci mohli, a také i pili relativně dosti tekutin, teprve tam se začaly objevovat první mrtvoly. Dr. Noakes začal tento fenomén zkoumat. Připadalo mu podivné, že se úmrtí objevují na závodech, kde jsou pravidelné občerstvovací stanice. Pak přišel na to, že tito běžci se fakticky topili. Oni totiž nezemřeli na to, že by pili málo, ale že pili příliš hodně a tím si zředili množství sodíku v krvi. To následně vyvolalo otok mozku. A tak na rozdíl od zvířat, která přirozeně vědí kdy a kolik se mají napít, marketingoví specialisté iontových nápojů přesvědčují běžce, že je nutné pravidelně pít před, během i po závodu, jinak nám hrozí strašlivá smrt dehydratací….