Praktický pohyb aneb cesta hrdiny – část 4.

Od přírody věříme, že co děláme nyní v rozvoji fyzické kondice, se zase až tak moc neliší od toho, co jsme dělali odjakživa. Předpokládáme, že naše výkony půjdou díky dokonalejším technologiím, výživovým doplňkům a „revolučním“ tréninkovým systémům jenom nahoru.

Věříme, že jsme se poučili z minulosti a jsme silnější, rychlejší i chytřejší. Ale jako většina hypotéz i tato má „malinkou“ trhlinu. Například Eumastas. V šestém století před naším letopočtem vzepřel kámen tak těžký, že se tomuto výkonu za 2,600 let dosud nikdo nevyrovnal. Jak dostat do vzduchu 480 kilo bez pomocí steroidů, vypolstrovaných rukavic, či nějakého náčiní?

A co Feidippidés, který údajně v roce 490 př.n.l. uběhl více než 10 maratonů po sobě bez zastávky – celé tři dny se hnal přes hory? Feidippidés byl takzvaný hemerodromos, což je “celodenní běžec“, pěší posel, který byl v neschůdných horách rychlejší než kůň a lépe i odolával vedru. Když Atény čelily perskému útoku u Maratonu, běžel do Sparty a zpět s žádostí o pomoc. Hovoříme tu o 450 kilometrech… V cíli mu pak nepodali nápoj a neovinuli jej stříbřitou dekou. A přesto měl ještě dostatek síly, aby vytasil svůj meč a rovnou se připojil do probíhající bitvy. A přitom Feidippidés ani nepatřil mezi nejlepší. Podle římského dějepisce Plinia Mladšího, „i devítiletý chlapec dokázal uběhnout mezi polednem a večerem 65 stádií“, což je 120 kilometrů. A jiní dva poslové – Lanisis a Filonides, zvládli 230 kilometrů za čtyřiadvacet hodin, o šest kilometrů více, než měřil první úsek Feidippida a k tomu v čase kratším o celých dvanáct hodin!

Edwin Checkley

Toto jméno je pro historii fyzické kondice velmi důležité a přitom jej zná málokdo. Již delší dobu mu vrtalo hlavou, proč jsme se s postupem civilizace stali tak bezbranní? Proč jsme čím dál více začali spoléhat na to, že nás zachrání někdo jiný kromě nás samotných? Edwin Checkley se narodil v Anglii roku 1855 v době, kdy se průmyslová revoluce měnila z radikální inovace v nezastavitelnou sílu. Tato doba znamenala konec všem amatérům, kteří dokázali od všeho něco. Uměli postavit dům, hasit požár, chovat a porážet zvířata, vytrhnout zub i porodit dítě. Jenže právě průmyslová revoluce toto všechno změnila. Jak? Specializací. Na jedné straně to byl pro lidstvo úžasný krok, protože jsme se mohli specializovat na jednotlivé obory lidské činnosti. Na druhé straně to však znamenalo, že například porodit dítě uměli časem jen lékaři anebo porodní báby.

Vyškolení profesionálové byli samozřejmě lepší, než amatérští samouci, protože mohli vyvíjet lepší nástroje i metody pro ten který obor. Pro obor, kterému časem však rozuměli jen oni. No a tam, kde stoupá počet odborníků, roste i počet pasivních diváků a uživatelů. Specialisté za nás převzali dokonce i sportování a boj, zatímco my jsme se mohli pohodlně usadit v křesle a odtud „odborně“ radit, jak by to měli dělat lépe.

Edwin Checkley byl velmi zajímavý a všestranně nadaný člověk. Studoval medicínu na Long Islandu, trénoval a vyučoval fyzickou kondici v tělocvičně v Brooklynu a o víkendech si přivydělával jako strojník ve Filadelfii. Tyto zkušenosti mu pomohly sepsat jeho jediné dílo nazvané A Natural Method of Physical Training: Making Muscle and Reducing Flesh Without Dieting or Apparatus. Kniha si velmi rychle získala své fanoušky, ačkoliv jen málo z nich tušilo, o čem to vlastně Checkley píše.

Ten otevřeně zavrhoval činky, různé cvičební aparáty, diety, apod. Nedělal rozdíly mezi muži a ženami. Argumentoval příklady z lidské historie i přírody, kdy žádný živočich nedělá speciální fyzický trénink, aby byl silný, rychlý, vytrvalý a obratný. Nesedí na lavici a nezvedají činky, protože ve skutečném světě tento typ pohybu také nevyužijete. Dle jeho slov, tím člověk jen vytváří „topornou sílu“, což je pravý opak fyzické kondice. Místo toho doporučoval tzv. přirozený trénink a přitom ve výše uvedené příručce byste o tomto tréninku moc nenašli, protože byl zamýšlen pouze jako jakýsi úvodní manifest, který měl lidem otevřít oči, aby pochopili, proč je současný (fitness) trend tak pomýlený. Bohužel však další díla již nestačil napsat, protože v roce 1912 zemřel na otravu plynem.

Georges Hebért

Tam, kde Checkley skončil, navázal Georges Hebért, který hodlal vytvořit francouzskou verzi přirozeného tréninku. Hebért chtěl z lidí vytvořit nejen fyzicky zdatné jedince, ale i opravdové hrdiny, na které může být národ právem hrdý. Podobně jako Checkley i on si vzal za inspiraci řecké hrdiny, kde platila následující rovnice:

Zdraví = hrdinství a hrdinství = zdraví.

Hebért pochopil, že Checkley vlastně moderně definoval onu svatou trojici vlastností hrdiny (xeniá, areté a paideia), ale chyběl mu právě ten vyšší cíl, ona užitečnost pro druhé. „Člověk, který toto vše rozvíjí jen pro své vlastní ego, je člověk zbytečný. Cvičení s cílem dosáhnout výhradně fyzického přínosu či zvítězit nad soupeři, je brutálně egoistické,“ tvrdil všem Hebért.

Někteří lidé o sobě přemýšlí jako samotářích, kteří musí mít ostré lokty, protože žijí ve světě, kde člověk člověku je vlkem, jenže ono se to má trochu jinak – ani vlci se navzájem nežerou a spolupracují ve smečce, pokud chtějí přežít. Vlastně, pokud hovoříme o taktice vlčí smečky, pak jsme ji několikanásobně překonali naší schopností komunikovat a spolupracovat. I to byl jedním z důvodů, proč se relativně slabý člověk dostal na vrchol potravní pyramidy.

Proto Hebért všechny přesvědčoval, že takový egoismus je k ničemu a nikomu nepomůže. Sám šel ostatním příkladem, když se při jednom lodním neštěstí bez váhání vrhnul do rozbouřených vod u Martiniku a pomáhal zachraňovat popálené děti z potápějící se lodi. Nedělal to pro slávu, ale protože to považoval za samozřejmé, za přirozenou lidskou vlastnost.

Hebérta fascinovala námořní gymnastika gabierů, plavčíků, kteří zápolili s plachtovinou a lezli po stožárech a mokrém lanoví ve větru a na rozbouřeném moři. Strávil také nějaký čas ve Vietnamu u horských kmenů Montagnardů a v Africe, kde se inspiroval lovci i sběrači. „Měli nádherná, ohebná, obratná, šikovná, vytrvalá a houževnatá těla, byť je gymnastice neučil nikdo jiný, než prostý život v přírodě,“ poznamenal si do svého deníku Hebért.

Hebért následně světu představil svůj program Méthode Naturelle, který se řídil pětislovným krédem:“Être fort pour être utile“, neboli „buď silný, abys byl užitečný“. To byla i jeho životní filozofie, kterou se řídil celý život. “Člověk má obrovskou povinnost vůči sobě, vůči své rodině, své vlasti i lidstvu. Pouze silní jedinci budou užiteční v různých životních situacích.“

Jeho systém rozdělil pohyb do třech základních kategorií:

1. Pronásledování / Lov – chůze, běh a plížení
2. Útěk – šplhání, balancování, skákání a plavání
3. Útok / Boj – házení, zvedání, zápasení i box

S tímto seznamem klíčových dovedností získal u francouzského námořnictva povolení vybrat si testovací skupinu branců. Hebért s nimi začal trénovat tak, že nejdříve zjistil, jak jsou na tom po fyzické stránce – dokážou vyšplhat na strom, na lano, na tyč opřenou o zeď? Uzvednou kluzkou kládu, bezvládné tělo či těžký kámen? Dokážou přesně a daleko házet oběma rukama? Zadržet dech, přejít po špičkách po úzké římse, ubránit se dvěma protivníkům, apod.? A pak s nimi začal systematicky tyto dovednosti trénovat. Nešel však do tělocvičny, ale jeho trénink probíhal venku ve velkém vedru, i v hustém dešti či sněžení. Vytvořil obří hřiště pro dospělé – velké šplhací věže, písková doskočiště i jezírka. Kolem porůznu ležely klády, kameny a dlouhé tyče, se kterými se dalo vrhat, skákat přes ně, balancovat na nich, šplhat po nich, předávat si je při běhu z ruky do ruky, atd. atd.

Z každé skupiny vždy vybral jen pár cviků a cvičilo se ideálně bez přestávky, protože „ve skutečném životě také nebudete mít přestávku na vydýchání, zatímco se jiný člověk bude topit v zamrzlém jezeře“, jak často s oblibou říkal. Důležité bylo, že NIKDY se zde nesoutěžilo. Nebyly zde žebříčky nejlepších časů, apod. Sám Hebért považoval sport za umělou kratochvíli pro potěchu ega, což s opravdovým hrdinstvím nemělo nic společného. Navíc soutěžení prý svádí k podvádění (ani netušil, jak velkou pravdu v tom měl, viz časté dopingové aféry v těch nejvyšších soutěžích i sporty, které by bez „sypání“ prakticky nemohly existovat…). Ba co víc, soutěžení vede pouze k tomu, že si lidé nechávali pro sebe tipy a metody tréninku, které by mohly prospět všem. Ve sportu stačí pouze porazit soupeře a máte vystaráno. Ve skutečném životě však musíte neustále soutěžit sám se sebou, jde o neustálou cestu sebezdokonalování. Ve skutečném životě přežijete, pouze pokud budete spolupracovat a sdílet informace. Každý je tu žákem i učitelem. Zvedněte laťku, ale pomozte ostatním ji také přeskočit – paideia a areté.

Předchozí díl