Zápisník kendo začátečníka 1

Hned na úvod, abychom si rozuměli – tenhle zápisník nepíšu proto, abych vás ohromoval svými znalostmi o kendu. Zatím jich moc nemám. No…vlastně o tom v tuto chvíli nevím fakticky nic. Začal jsem jej psát proto, abych zaznamenal specifika, které zjišťuji mezi tímto stylem boje a stylem boje, kterému se věnuji již nějakých 35 let (jujutsu).

Předem se moc omlouvám všem kendistům, pokud něco nebude úplně přesně. Jakékoliv nepřesnosti jdou jen a pouze na mou hlavu. Očekávám, že i časem se bude můj slovníček více blížit odborným termínům používaným v kendu, proto zpočátku omluvte i použité výrazy.

Úvod

Kendo jsem poprvé viděl před mnoha…no řekněme před takovým pětadvaceti lety. V té době byly v módě filmy s Bruce Lee i skvělý japonský seriál Sokol – Strážce noci, takže jsem neodolal možnosti se (nejen) na kendo podívat na Slavnosti bojových umění, která se konala každý rok v Praze na Brumlovce. Zde byla možnost vidět všechny možná bojová umění, sporty i systémy sebeobrany, včetně právě zmíněného japonského bojového umění kendo.

Abych pravdu řekl, moc jsem té ukázce nerozuměl. Připadalo mi to jako setkání emocionálně nestabilních lidí, kteří po sobě bezdůvodně řvali, pak chvíli jen tak lehce hýbali svým mečem, který byl ještě navíc jen bambusový, aby s ním následně bleskurychle toho druhého švácnuli přes hlavu. A pak u toho zase strašně řvali. Oba. No prostě mě to neoslovilo, jak asi z popisu tušíte.

O několik let později jsem začal chodit s kamarádem na iaido k Vláďovi Hotovcovi, skutečné legendě Cesty meče v Čechách, kterému se právem říká „český samuraj“.  Zatímco Vláďa se nám tehdy snažil (marně) vštípit nějaké principy, mě při nácviku sestav (kata) jen běželo hlavou, jak efektivně stínám jednoho útočníka za druhým a nějaká vyšší filozofie či principy mi velmi úspěšně unikaly.

Vzpomínám si, jak nám tehdy Vláďa neustále opakoval, abychom se snažili sjednotit tělo, mysl a meč. Já se v té době snažil pouze sjednotit tělo, abych při cvičení sestav nezakopnul a na ten dřevěný meč (boken) se nenapíchnul. A protože mi tam chyběl takový ten blízký lidský kontakt s protivníkem, po asi roce pravidelného chození jsem se opět vrátil ke stylu boje, který je mi blízký – jujutsu. A u toho jsem zůstal až dodnes.

Další skok v čase, a když jsem v roce 2011 odešel z vršovického oddílu jujutsu, abych se mohl naplno věnovat výuce dětí, musel jsem se hodně věcí sám doučit a nastudovat. Nějaká ucelená metodika, jak učit děti jujutsu tu totiž nebyla. A ta co existovala, byla většinou buď lehce upravená judo metodika (není špatná), anebo paskvil (co do navzájem si odporujících principů a cílů výuky) složený ze všech možných zdrojů. Proto jsem následně strávil skutečně hodně času studiem původních, především zahraničních, materiálů (nejen) jujutsu a na základě toho jsem pak kompletně předělal výukový plán i zkušební řád tak, aby lépe odpovídal potřebám dětí. Troufnu si tvrdit, že i díky těmto úpravám a návratu k daleko širšímu pojetí vzdělávání v rámci výuky jujutsu, máme již od založení našeho roztockého klubu stále plno a noví studenti čekají na přijetí průměrně až 2 roky. Asi to tedy děláme dobře 🙂  Ale o tom tu teď nechci psát.

Po nějaké době sebevzdělávání jsem však začal cítit, že potřebuji další inspiraci, ale i mentora, chcete-li. U každého instruktora je totiž riziko, že jednoho dne si začne myslet, že již všechno umí (když má ten černý pás v jujutsu, že?) a už se nepotřebuje dále vzdělávat. Celá výuka pak dříve či později půjde postupně do …háje.

No a nedávno jsem měl šanci se opět s Vláďou Hotovcem potkat (mimochodem právě v Roztokách, kam nepravidelně dojíždí za rodinou) a tentokrát mě jeho vyprávění o Cestě mečem velmi oslovilo. Nedokážu přesně říci proč. Jak jsem se již zmínil, hledal jsem další inspiraci, aby jednak člověk nezakrněl a jednak nezačal mít mylný pocit, že už vlastně všechno ví. Právě díky tomu, že jsem předělával výukový plán i zkušební řád našeho klubu, jsem přišel na to, že je ještě hromada věcí, které se chci a potřebuji naučit. Proto jsem hledal něco, co je ideálně japonské, není to sport a z čeho případně i čerpalo jujutsu. A kendo mi přišlo jako dobrá volba, protože mnoho technik vychází právě z technik meče. Navíc jujutsu, stejně tak jako kenjutsu (předchůdce kendo) patřilo k základnímu vzdělání každého samuraje, takže se dá předpokládat mnoho společných principů a metod tréninku.

První trénink

Na můj první trénink v kendu jsem se proto moc těšil. Našel jsem klub Kacubo Kenrikai, který je ve velmi rozumné dojezdové vzdálenosti z Roztok a navíc jsem zjistil, že se jedná o vůbec nejstarší klub kendo v Čechách. Takže jsem to považoval za znamení osudu a ve středu po práci si tam zajel s tím, že si rovnou aj zacvičím.

Zrovna v té době tam byla na návštěvě Korejka 7. Dan Hongjum Lee a Japonec 5. Dan Tetsu Okuzono, takže nešlo o úplně standardní výuku. Už při příchodu mě příjemně překvapilo, že se tam vytírá tělocvična a každý musí vytřít minimálně jednu stopu tam a zpět. Tohle jsem nevěděl, tak jsem vytíral tak dlouho, dokud se mi nezačaly třást nohy únavou. V tu chvíli mi blesklo hlavou, jestli už na nějaké novosti nejsem přeci jenom moc starý. Nicméně věkový průměr byl lehce pod, takže jsem to pak neřešil. Následoval pozdrav a na můj vkus velmi krátká rozcvička. Pak mi však došlo, co vlastně chcete rozcvičovat, když pak jen chodíte tam a zpět a mácháte při tom bambusovým klackem, že? To byl první větší rozdíl oproti rozcvičce v jujutsu, kde je potřeba zahřát a protáhnout celé tělo. Ale vyhovovalo mi to, protože jsem netušil, co dalšího mě v rámci dvouhodinového tréninku čeká, takže jsem se snažil šetřit energii, jak to jen šlo.

Následně jsem dostal přiřazenou slečnu, která mi začala vysvětlovat úplné základy kendo – jak držet meč, jaká strana bambusového meče shinai je považována za tupou a která ostrá, jak vypadá postoj, jaké jsou základní kroky i údery. A samozřejmě i to, že mám u každého úderu hlasitě zařvat, kam budu cílit svůj úder. Naučil jsem se, že rozeznáváme celkem čtyři zásahové plochy – hlava (men), krk (cuki), předloktí (kote) a břicho (do). A jelikož dost často „štěkám“ při FAST seminářích, nedělá mi problém zařvat i před neznámými lidmi, takže jsem se do toho dal a cvičil a řval a užíval si každého opakování „jak malej Jarda“. Vždycky jsme po chvíli přestali, abychom si odpočinuli a pak pokračovali dále.

Na konci jsem měl tu vzácnou možnost vidět v akci právě výše zmíněné dva hosty. Byla to zkrátka paráda. Přistihnul jsem se, že se usmívám jak natěšený pitbul, protože ta energie, rychlost a sladěný pohyb zahraničních mistrů byl prostě úžasný. A postupně mi tam začaly sepínat i rady a doporučení Vládi Hotovce před těmi mnoha mnoha lety…. Já vím, chvíli to rvalo (asi dvacet let), ale co je dvacet let oproti čínské historii, že? Na konci mě překvapilo, že jsem sice propotil triko i judo kalhoty, vypil za ty dvě hodiny asi 4,5 litrů vody, ale fyzicky jsem nebyl vůbec utahaný. Nicméně to bylo proto, že jsem nebyl v brnění a jen máchal klackem, pardon shinaiem, občas u toho řval a chodil sem a tam. Nestěžuji si, jen se těším na další trénink.

A teď pár mých zcela amatérských komentářů. Znovu však opakuji, že cílem není srovnávat (to ani nemá logiku), spíše však pojmenovat počáteční odlišnosti, se kterými jsem se musel potýkat jakožto zápasník.

Principy jako hlídat si vzdálenost a načasovat úder jsou stejné. Co je však pro mě nové a v současné době i omezující, je používání v útoku pouze rukou a to ještě obě ruce drží meč a nemohou se rozpojit. Zatímco v jutsu jsem mohl soupeře chytit a mlátit, házet, podrážet, páčit a škrtit či jakkoliv jinak si s ním pohrát, tady musím oběma rukama držet bambusový meč a snažit se udeřit jako první. Zatím mi to přijde jako velké omezení, ale mám takové tušení, že se to časem změní.

S tím souvisí i pohyb a kroky. Zatímco v jujutsu mám široce rozkročené nohy podobně jako boxer, zápasník či bojovník s holemi, tady mám nohy na můj vkus až moc blízko u sebe. Již chápu účel takového postoje, ale zatím je to pro mne nepřirozené. Ale i to se asi časem změní.

Kimono (správněji gi) je tu také úplně jiné. Používají hakamu a vršek je na první pohled podobný kabátci z juda, ale má kratší rukávy a je o něco tenčí. Hakamu již mám, takže si budu muset pořídit ještě ten kabátec, kterému se říká keikogi.

No a pak je tu ovšem brnění (bógu). Přiznávám, že tohle je jeden z (samozřejmě nevýznamných 😉 důvodů, proč jsem si chtěl kendo zkusit a případně jej i studovat. Být v brnění a koukat skrz tu kovovou masku na soupeře, který občas nepředvídatelně zařve a občas vás majzne shinaiem po hlavě (nebo aj jinam), musí být asi hodně adrenalinová záležitost. Anebo taky ne. Ještě jsem v tom nebyl a tak netuším. Ale těším se a zároveň se obávám, že to zpočátku asi bude bolet, protože nebudu zvyklý, aby mě někdo mlátil bambusovým mečem. Údery ratanovými holemi již znám a mimochodem také není o co stát, takže tohle bude zcela jistě nezapomenutelný zážitek. A když to už bude moc, odhodím meč, sundám rukavice a „sežvejkám ho po našem“ 😉

Domácí úkol 1 – sehnat si více informací o kendo

Domácí úkol 2 – procvičovat to, co jsem se právě naučil – kroky, držení meče, sek na men (hlavu) na místě i v pohybu

Pokračování

Jarda Kolcun