Zápisník kendo začátečníka 7

Bokken

Jak jsem se již zmínil v předchozích částech, v kendó se nepoužívá jen bambusový meč (shinai), ale i meč dřevěný (bokken) a pravý ostrý (katana). Dnes bych se rád více rozepsal o dřevěném meči, který můžete vidět i ve školách aikido a tradičních školách jujutsu a kenjutsu.

Podle některých historických nálezů je vznik bokkenu úzce spojen se vznikem katany. To mi dává smysl, protože samurajové potřebovali cvičit a některé techniky, nemluvě o intenzitě, s ostrým mečem prostě nedáte. Respektive ano, ale za chvíli vám budou docházet tréninkoví partneři 😉 S bokkenem můžete jít do plného kontaktu a použít i techniky bodání. Samozřejmě je nutné mít bógu (brnění) a i přesto si myslím, že si užijete poctivý díl bolesti. Co mi nejde do hlavy, je fakt, že kendisté mají chráněnou hlavu, krk, trup a dlaně, prsty a předloktí. Ale co nadloktí? Co stehna? Pravděpodobně to je tím, že kendó má jasná pravidla a v nich se podobné údery nepovolují. Myslím, že to občas ale musí někomu ulítnout a to pak bude velmi zajímavý zážitek 😉

Každopádně snaha byla, aby se bokken co nejvíce podobal kataně, takže například na rozdíl od bambusového meče (shinai), má oválný tvar rukojeti (a ačkoliv jsem viděl i shinaie s oválným tvarem, většina lidí mě od toho odrazovala). Díky tomu lépe dokážete určit, kde je ostří meče bez toho, abyste se museli podívat na meč. V případě shinaie vám to musí vysvětlit někdo zkušenější (lanko tsuru = tupá strana).

Podle wikipedie prý bokken vymyslel Miyamoto Musashi, který si bokken vyřezal z pádla, zatímco se plavil na ostrov, kde jej čekal souboj. A pak s tímto novým „mečem“ svého protivníka i porazil. Zní to sice hezky a Musashiho si velmi vážím, ale moc bych si na tenhle příběh nevsadil. To by totiž znamenalo, ze předtím samurajové trénovali jen s ostrým mečem, což jak víme, není reálné…

Ještě dodám, že kendó sestavy s bokkenem se nazývají Bokuto Ni Yoru Kendó Kihon-waza Keiko-ho a je jich celkem devět. Zatím jakž takž ovládám první tři sestavy a je zde velmi názorně vidět různé základní typy útoku, kontroly vzdálenosti a blokování.

Při procvičování těchto sestav jsou také vidět jasné rozdíly mezi strategií boje například filipínských stylů boje nožem, které se snaží porazit soupeře „tisíci řezy“, zatímco japonský styl je podobný sniperskému stylu – jedna rána a…. Vzhledem k tomu, že nemám rád pohled na krev (zvláště tu vlastní ;-), mi japonský přístup k řešení sporu přijde mnohem lepší.

Sparring v jujutsu a jigeiko v kendó

Nedávno jsem prakticky přestal se studiem brazilské formy jiu jitsu (BJJ), protože jsem ze závěrečných sparringů byl často „rozbitý“ a to mi znemožňovalo věnovat se mým dalším aktivitám (TacFit, cvičení s clubbells, výuka jujutsu…). Nemluvě o tom, že čím je člověk starší…tedy…zralejší ;-), jeho doba zotavení se postupně prodlužuje. Mám v živé paměti, jak jsem byl kolikrát po x kolech 5 minutového sparringu úplně vyčerpán. Ležel jsem na tatami, těžce oddychoval (podobně jako můj parťák) a říkal si, že už asi začínáme stárnout…. A protože se různá drobná zranění čím dál pomaleji hojily, musel jsem udělat zásadní rozhodnutí a BJJ studium ukončit. Nicméně to neznamená, že už se nikdy s klukama nepoválím, přeci jenom mi chybí ten upřímný pevný chlapský dotyk (nejen) kolem krku 😉 Jen to nebude tak časté a mnohem více „na pohodu“.

Proto se také těším na kendó jigeiko (čti džigeiko) v bógu (brnění). Odhaduji, že to nebude tak fyzicky náročné, protože se u toho nezapojuje tolik svalových skupin. Ale o to náročnější to pravděpodobně bude na hlavu, respektive psychiku.

Pouštím si teď občas kendó zápasy a tam je krásně vidět onen „fighting spirit“. Po chvíli už dokážete rozeznat, kdy to soupeř vnitřně vzdává a spíše se jen brání a asi aj modlí, aby už byl konec. Právě proto se na to těším. Tenhle aspekt nebude záviset na mé fyzické kondici (ačkoliv i ta zde bude hrát roli) a věku, ale spíše na mém odhodlání to nevzdat, aj kdybych měl na místě zdechnout.

Něco podobného je vidět i ve vyprávění absolventů Pekelného týdne (Hell week) v rámci vyřazovacího kurzu do jednotek NAVY SEAL. Tam často nerozhodovalo, jestli jste dokonalý atlet či „osvalená opice“, ale vaše vnitřní rozhodnutí se nevzdat. Stejné rozhodnutí, které vás donutí to neustále zkoušet na soupeře, který může být i očividně zkušenější a technicky lepší, protože více co? I on může udělat chybu…a to bude přesně má chvíle. A do té doby budu patrně dostávat neskutečný výprask….no co, nějak se člověk musí vnitřně nabudit (než začne sám kousat ;-), byť to bude asi zpočátku bolet 😉

Jak se chovat k japonskému meči

Před mnoha lety jsem tuším v časopise Warrior, který vydával Jaroslav Polák těsně po Sametové revoluci, přečetl článek o tom, jak se nechovat ke svému meči. Ještě ho někde mám doma schovaný. Vzpomínám si, jak jedna z hlavních zásad byla nešahat na ostří a nezkoušet ostrost bříškem palce. A hlavně se k meči chovat s úctou. Meč není „větší kuchyňák“ (spíše 70 cm břitva, když už jsme u těch příměrů) a právě samurajové chápali, že hlavně a pouze jejich meč je často dělí od toho, jestli večer zasednou k večeři se svou rodinou. Meč byl také symbolem jejich urozenosti a právě podle meče se také dalo poznat, jestli a jak vážený samuraj je.

Nedávno jsem si pořídil ostrý meč katana (typ shikomizue, viz fotka) a na cestě je ještě věrná replika meče Miyamota Musashiho, také ostrá. Doma již mám tréninkovou sadu katana, wakizashi a tanto a pak i ninja to, ale to bylo spíše pro mé přednášky dětem v našem roztockém jujutsu klubu, když jsem jim vysvětloval evoluci zbraní.

Velmi pravděpodobně (vzhledem k pořizovacím cenám) nikdy nedosáhnu na původní historické japonské meče, možná tak ještě na meče vyrobené v současnosti tradičním postupem (tzv. gendai to). Ale to mi zase tolik nevadí. Už jsem si opakovaně ověřil, že značkové/historické výrobky nutně neznamenají funkčně lepší a protože sběratel asi nikdy nebudu, chtěl jsem meč, který vydrží a který se bude maximálně blížit původním japonským katanám. A zatím plná spokojenost.

Pochlubil jsem se pak svým novým přírůstkem kamarádovi a s hrůzou sledoval, jak ošmatlává a zkouší ostří svými prsty a pak zkouší seky a la Star Wars jehož je velkým fandou…. Hned jak odešel, jsem meč znovu vytáhnul a vyleštil od těch jeho mastných otisků. A slíbil si, že s ním musím někdy u pivka hodit řeč, co se sluší a patří při prohlížení cizího meče. Jaká je tedy etiketa, pokud vám někdo ukazuje svůj meč? V nultém čísle bulletinu Nihonto Kenkyukai z roku 1996 je etiketa zacházení s mečem popsána zhruba takto:

• Musíte vždy požádat o svolení majitele meče si meč prohlédnout.
• Historické meče vždy prohlížet v bílých textilních rukavicích, aby na pochvě ani na meči po vás nezůstali žádné (mastné) otisky.
• Neprohlížejte si meč v nevhodných prostorách (vlhkost, špína, apod.).
• Při převzetí meče byste se měli lehce uklonit a vyjádřit tak úctu meči (a jeho historické hodnotě). Je také vhodné poděkovat vlastníkovi a vzdát hold mečíři, který meč vyrobil.
• Držte meč tak, aby pochva sama nekontrolovaně nesjela z ostří.
• Levou rukou povytáhněte ostří meče tak, že ostří bude vždy směřovat k vám a nikoliv k majiteli meče.
• Nejprve vytáhněte meč na prvních 20 cm, důkladně si prohlídněte vzor na čepeli (hamon) a pak opět o dalších 20 cm. Až teprve pak můžete tasit celý meč.
• Meč vytahujte tak, aby se ostří a leštěná část meče netřela o vnitřní stranu pochvy (saya). Čepel meče by se měla svým hřbetem opírat o sayu.
• Vždy držet meč tak, aby čepel směřovala nahoru vpřed a ostřím k vám.
• S vytaženým mečem nedělejte prudké rychlé pohyby a nikdy nemiřte na majitele (ani nikoho dalšího) ani v legraci. Je to stejné jako se střelnou zbraní.
• Když hovoříte, hovořte tak, aby váš (vlhký) dech nešel na ostří. Anebo raději vůbec nemluvte a jen obdivujte meč. Pokecat spolu můžete, až když bude meč opět bezpečně uschován v pochvě (saye).
• Zdvořilost nedovoluje jakékoliv kritické poznámky k provedení meče či jakýmkoliv nalezeným chybám (rez, poškozené ostří, apod.) Mějte neustále na paměti, že meč je uctívaný předmět a vy jste získali vzácnou možnost si jej prohlédnout. Tak se dle toho chovejte.

A co se stane, pokud výše uvedená pravidla nebudete dodržovat? Člověk, který miluje japonské meče, na vás bude pohlížet jako na ignorantského, nevychovaného, hrubého či dokonce záměrně nezdvořilého trotla. A velmi pravděpodobně již nedostanete další možnost k prohlídce jeho ostatních mečů. Navíc reálně hrozí zranění, protože se jedná o skutečně ostrý meč.

Často máme tendenci přemýšlet o těchto zbraních jako o divadelních (rozuměj neškodných) proprietách, protože doba mečů je již dávno za námi. Ale zkuste takto neuctivě zacházet třeba se střelnou zbraní a dříve či později si ponesete následky. Mějte proto neustále na paměti, že meč je stále zbraň byť archaická.

Ostatně toto vysvětluji i všem zájemcům o cvičení s clubbells, které se také původně vyvinuly z velmi účinných zbraní a v současnosti se používají jako velmi všestranný kondiční nástroj, který mimochodem využívám i v rámci kondiční přípravy na kendó a kolega používá kuželky (clubbells) ve své škole filipínského boje nožem i tyčí.

Zpět k japonskému meči. Dozvěděl jsem se také, že i majitelé mečů se dopouštějí chyb, tak jen pro úplnost:

1. Vystavují meč ostřím dolů – to je nejčastější chyba. Ostatně takto poznáte, i jestli člověk meči rozumí, když jej nosí. Neznalci nosí meč u pasu ostřím dolů a znalci ostřím nahoru. Tohle jsem se naučil již při lekcích Iaido (díky Vláďo 😉 a v kendó je to úplně stejné, byť jde o meč bambusový či dřevěný.
2. Dotýkají se ostří holou kůží – i kdybyste měli pocit, že máte ruce umyté a čisté, vždy na nich bude pot, který obsahuje mikroskopické krystalky soli. A sůl si s kovem moc nerozumí. Pořiďte si proto prosím plátěné rukavice, když budete meč čistit.
3. Skladují meče v prostorách, kde kolísá teplota i vlhkost – meč je složen z několika součástí a ne všechno je odolné proti vlhkosti a teplotním výkyvům. Odstranit následně takto vzniklou rez z čepele může být velmi drahá záležitost.

Smysl kendó

Jak se člověk postupně dostává do světa kendó a snaží se pochopit i filozofickou stránku této Cesty meče, narazil jsem na velmi zajímavou definici účelu kendó. V roce 1975 byl Japonskou federací kendó (All Japan Kendó Federation) definován smysl kendó následovně:

„Smysl cvičení kendó je:

Formovat mysl a tělo,

kultivovat pevného ducha,

a prostřednictvím správného a přísného tréninku,

se snažit neustále zlepšovat v umění Kendó,

vážit si lidské laskavosti a zdvořilosti,

spolupracovat s ostatními s upřímností,

a neustále se snažit na sobě pracovat.

Díky tomu být schopen:

Milovat svou zem a společnost,

přispívat k rozvoji kultury a podporovat mír a blahobyt mezi všemi lidmi.“

Není to krása? Žádné naduté řeči o vítězství a drtivé porážce soupeře, nic o smrti a násilí. A přitom se tam nestále mlátíme mečem, byť bambusovým… Mimochodem, v mnohém je tato definice podobná té, kterou kdysi definoval i Jigoro Kano, když světu představoval svou novou školu Kodokan Judo, postavenou na základech několika starých jujutsu škol.

Kendo sportem?

Stále vnímám kendó na nebezpečném rozcestí mezi bojovým uměním a bojovým sportem. A budu moc doufat, že nepůjde cestou juda a (sportovního) karate, které se dle mého názoru degradovaly na podobnou úroveň jako je MMA (Mixed Martial Arts – smíšená bojová umění). Už i v brazilské formě jiu jitsu (BJJ) je vidět silný vliv sportovní formy a postupný ústup související filozofie a historie, tedy to, co dělá z DÓ a JUTSU skutečnou Cestu a Umění boje.

Vzpomínám si, že když jsem se před x let ptal Fernanda Arauja, jak vypadalo BJJ v Brazílii, odpověděl mi, že dosti odlišně. Tam dříve bylo běžné, že jeden kamarád zavolal druhému, šli se poválet na pláž (rozuměj BJJ poválet) a pak si dali pivko. Nešlo o medaile a soutěže, ale setkat se s kamarády, vypustit páru a pak pokecat. Teď se BJJ studenti (i v Brazílii, protože s vítězstvím se nezbytně pojí i sláva a hlavně peníze) zajímají hlavně o nové techniky a nové strategie boje, aby dokázali příště porazit svého soupeře (tedy jde pouze o vnější formu), než jak prostřednictvím technik kultivovat především svou mysl a ducha.

Samozřejmě od nich uslyšíte, že soutěžemi se také kultivuje mysl a duch, ale to je podobné jako když slyšíte na nějakém kurzu sebeobrany, že právě oni vyučují kompletní sebeobranu a přitom na tréninku vidíte, jen jak studenti někoho neustále (fyzicky) mlátí a zkoušejí další a další techniky „sebeobrany“.

V obou případech jim uniká skutečná podstata a pointa JUTSU/DO. Proto by se možná mělo BJJ přejmenovat na „brazilský zápas“ a bude blíže svému zaměření, než brazilské jiu jitsu…A to platí i pro smíšená bojová umění (MMA) a další bojové sporty, které používají „do“ a „jutsu“ ve svém názvu. Jde o čistě sportovní aktivity, kde je cílem především být lepší než ten druhý. Nechápejte mě špatně, například judo je stále má srdeční záležitost, podobně jako jujutsu. Komu se líbí sportovní forma, ať se jí věnuje, ale nechť se to také správně pojmenuje.

Možná takto již uvažuji díky tomu, že je člověk ve věku, v jakém je (tedy v nejlepším 😉 a více vnímá detaily. A také (stále ještě) necítí potřebu si poměřovat cokoliv s kýmkoliv. Místo toho dává raději přednost pobýt nějaký čas s přáteli a pracovat především na sobě. Jak mi kdysi řekl Alberto Gallazzi – šéf instruktor systému TacFit pro Evropu, když přijel do Prahy učit, „přijde čas, kdy odolný duch bude muset nahradit/doplnit to, co ti věkem bude chybět na fyzické síle“. I proto neustále cvičím TacFit, ale to je na jiné povídání.

Domácí úkol 1: Napsat kamarádovi seznam věcí, které by si měl pořídit na kendó trénink. Vypadá to, že ho to chytlo, takže mám parťáka na víkendová cvičení v Roztokách, paráda 🙂

Domácí úkol 2: Rozmontovat, zkontrolovat a naolejovat shinai. Už jsem si pořídil i nové kleště na dotahování lanka (tsuru), které drží shinai pohromadě, takže je čas to konečně zkusit 🙂

Předchozí část

Pokračování

Jarda Kolcun