Zápisník kendo začátečníka 6

Ve středu jsme na tréninku na závěr absolvovali zajímavý dril, kdy se postavili za sebe tři až čtyři lidi v rozumném rozestupu a zvedli svůj shinai vodorovně stranou do úrovně hlavy. Jako kdybyste si chtěli nechat na shinai usušit prádlo 😉 Vaším úkolem pak bylo prosvištět kolem nich a cvičit seky na men (hlavu). A cílem nebylo ani tak to zvládnout co nejrychleji, ale hlídat si sladění nohou, úderu a kiai (výkřiku) a hlavně vždy sekat poslední třetinou meče.

Pátý trénink

Bylo zajímavé sledovat, jak někteří za chvíli sekali těžce a tvrdě jako sekerou a jiní se zase jen lehce dotkli vysunutého meče. Zvláště když jste tenhle dril jeli deset minut v kuse, a začali jste být unavení, už jste si přestali hlídat techniku a do shinaie jste mlátili jen proto, abyste absolvovali další x-té kolo. V tu chvíli je dobré se zastavit, znovu si uvědomit, proč to vlastně děláme. A odladit chybky. Třeba teď už vím, že nemám zvedat shinai vysoko na hlavu, protože pak nestihnu v pohybu zasáhnout poslední třetinou svého meče všechny shinaie přede mnou. Nemluvě o tom, že se i zbytečně odkrývám. To bylo zajímavé zjištění.

Těšit se na trénink

Na každý kendo trénink se moc těším, což je velmi příjemná změna. Jak to myslím? No velmi dlouho jsem chodil na tréninky jen proto, že se to ode mne očekávalo a pokud jsem nedorazil, vyslechl jsem si pak „motivační řeč“ a musel snášet kritické pohledy od instruktora, jako kdybych se dopustil něčeho skutečně hrozného. A ačkoliv to bylo míněno položertem, ten osten hněvu tam vždy byl patrný.

Na jednu stranu jsem to chápal – jak má člověk organizovat výuku, když mu lidé chodí velmi nepravidelně (což nebyl sice můj případ, ale když už jsem z nějakého, většinou vážnějšího, důvodu nemohl, „svezl“ jsem s těmi, kteří chodili „jen ve středu a o Velikonocích“), ale na druhou stranu jsme dospělí lidé, kteří mají (bohužel) i jiné povinnosti, než se věnovat jujutsu. A tak jsem se postupně dostal do stavu, kdy se člověk skoro bál zavolat instruktorovi a říci, že dnes nepřijde, protože buď musí dokončit nějakou prezentaci na zítřek do práce, anebo byl zkrátka jen nemocný. A i pak z toho měl hodně špatný pocit. No a v jednom okamžiku se to zlomilo a já si uvědomil, že se vlastně chovám jako pitomec. Platím za výuku (a promeškané peníze se nevracely) a je čistě na mé svobodné volbě jestli a kdy budu chodit. Nemám povinnost se nikomu zpovídat, pokud se mi třeba i jen nechce a nemusím z toho ani mít špatný pocit, protože nedělám nic špatného.

A tak jsem odešel a na čas zakotvil jinde, kde když jsem nemohl, byla slušnost se předem omluvit, ale následující trénink se na vás nikdo křivě nedíval. To byla velmi osvěžující změna.

No a pak jsem začal s kamarádem učit děti v našem roztockém jujutsu klubu a tam již zkrátka nešlo se omluvit, že mi není dobře, či že se mi nechce. I proto jsem začal všechny své aktivity plánovat tak, abych zbytečně neriskoval zranění či nemoc. Na každé výuce musím být a jen ve velmi výjimečných případech (např. zahraniční služební cesta, či těžká chřipka) za sebe seženu náhradu, anebo se s kolegou domluvíme, co přesně sám s dětmi pojede.  A protože vím, že má dostatečnou zkušenost zvládnout i třicet dětí, můžu v klidu pracovat anebo stonat, abych příště již nastoupil v celé své (neodolatelné) kráse 😉

No a další velká změna je právě u výuky kendo, kdy nemusím plánovat, co se ten který trénink bude učit, jak zorganizujeme začátečníky a pokročilé, jestli to časově stihneme, kdy uděláme nezbytnou administrativu a jestli do tréninku začleníme tentokrát i něco trochu mimo, abychom změnili zaběhnutý řád a děti se tak nejen něco nového naučily, ale i vyzkoušely něco nového. Tady jen sbalím keikogi (kendo kabátec), hakamu (suknice), meče, lahev s pitím a jedu. Absolutně čistá hlava. I proto pak dovedu ocenit, jak trénink probíhal, jestli na sebe jednotlivé bloky plynule navazovaly a jestli se na konci složily do nějakého logického celku. A v klubu Kacubó tomu tak zatím je, za což děkuji Martině a Lucce, trpělivým holčinám, které nás začátečníky mají hlavně na starosti. Vím z vlastní zkušenosti, kolik práce se za tím skrývá.

Věkový/zkušenostní rozdíl

Nemám také absolutní problém nechat se učit od daleko mladšího člověka ani holky, která by skoro mohla být mou dcerou ;-). Vidím, že to co nás učí, umí mnohem lépe než já, takže není problém se řídit jejími radami.

Tohle je častý problém například v oblasti kondičních trenérů (nicméně objevuje se často i v bojovkách a věřím, že i jinde). Na jedné straně akceptovat věkově mladšího učitele a na druhé straně ta neskutečná drzost něco učit, ačkoliv sám nemám látku pořádně zvládnutou nejen teoreticky, ale hlavně prakticky.

Vzpomínám si, jak jsem si před mnoha lety dělal oficiální certifikaci v kondičním trenérství, abych mohl získat živnostenský list na výuku jujutsu. Mimochodem, že jde o dvě zcela rozdílné aktivity, nikdo neřešil. Našel jsem sice i kurzy Instruktora sebeobrany, na základě kterého je možné také získat živnosťák, ale když jsem viděl náplň kurzu a hlavně, kdo to učí, věděl jsem, že kondiční trenér bude MNOHEM lepší volba. A nemýlil jsem se, protože dodnes čerpám například ze získaných poznatků z fyziologie a anatomie.

Vzpomínám si také, jak jsem se před zkouškami ptal vedoucího kurzu, jestli si dělá nějakou statistiku, kdo z budoucích kondičních trenérů to bude nakonec dělat. Na jeho odpověď si vzpomínám, jako kdyby to bylo včera: „Podívej se na ně. Třetina těch lidí je buď podvyživená, anebo naopak trpí zjevnou obezitou. Anebo nikdy předtím pořádně necvičila. Další část lidí má velmi viditelné svalové disbalance, takže z těch 15 lidí, kteří dneska budou dělat zkoušky, jste pouze vy dva (a ukázal na mě a na klučinu, který se věnoval kulturistice), kteří vypadají jako potenciální kondiční trenéři a kterým bych věřil, že tomu, co učí, také rozumí. No řekni sám, kdyby k tobě přišel klučina, který má skoliózu, propadlý hrudníček, nebo je tlustý, nechal by sis od něj poradit, jak cvičit, či jak se stravovat?“

Opět se mi tak potvrdilo, že pokud chci něco učit, musím to nejdříve zvládnout já. Nestačí to mít nakoukané z youtube či na to mít oficiální lejstro. Musíte mít zkrátka sami nacvičeno, a jak říká můj oblíbený spisovatel, „žabák“ Dick Marcinko „musíte vždy vést zepředu, aby se váš tým při akci mohl koukat na vaši chlupatou prdel a ne na ten hnusnej ksicht“ 😉

Tohle se mi mnohokrát potvrdilo, i například když jsem měl možnost učit systém TacFit některé armádní či policejní složky. Hned na začátku jsem účastníkům řekl, že jsem nikdy nebyl a ani nejsem voják/policista, takže jim nemůžu říci, jak mají svou práci dělat lépe. Ale hodně rozumím tomu, co jim za chvíli budu vysvětlovat, takže nechám na nich, jestli si z toho něco odnesou. Pokud ne, pak se omlouvám za ten ztracený čas a pokud ano, má mise bude splněna. Ani netušíte, jak moc takový přístup tihle kluci ocení. Většinou se potkávají s lidmi (často z civilu), kteří si před ně namachrovaně stoupnou a začnou jim vysvětlovat, jak mají například lépe držet zbraň, či jak se chovat v krizových situacích a přitom sami nikdy v podobných situacích nebyli. Často se to naučili někde na Blízkém východě v rámci komerčního třítýdenního kurzu pro civilisty a teď mají pocit, že toho umí více než tito kluci….

Zranění v kendó

Tohle byla jedna z prvních věcí, které jsem si o kendo také hledal. Když jsem se věnoval brazilské formě jiu jitsu, každou chvíli jsem se nějak zranil. A nejhorší bylo, že se to ani nestačilo doléčit, takže na dalším tréninku se zranění zvýraznilo. Časem jsem se dostal do stavu, kdy jsem polykal brufeny před tréninkem i po tréninku. A naštěstí včas jsem si uvědomil, že tohle asi není optimální cesta.

Takže když jsem si oťukával kendo, potenciální zranění bylo jedno z témat, které jsem si chtěl vyjasnit. Překvapilo mě, že jich moc není – puchýře, prasknuté spoje kůže v kloubu palce nohy (netuším, jak přesně se to jmenuje, omlouvám se) a nejhorší možné zranění tam byly prasknuté achilovky. Kupodivu žádná zranění hlavy, ačkoliv se do hlavy často mlátí. Pravděpodobně tedy mají jednak kvalitní helmy (Japonci správně usoudili, že hlava se má používat především k myšlení a ne jako kryt úderů či k odrazu míče a proto investovali hodně času do dobré helmy) a jednak údery nejsou tak silné.

No a včera jsem si poprvé vyzkoušel jaké to, když jste zranění. Naštěstí nešlo o nic vážného, jen otravného. Praskla mi kůže na spodu palce, která spojuje přechod v kloubu. Jakmile jsem se odrazil od nohy, ozvalo se to. Ale jak říkám, nešlo o nic bolestivého, krev z toho netekla, jen to odvádělo mysl od soustředění se na techniku.

A většinou to pak trvá pár dnů, než se to samo zahojí. Jen to musíte držet v suchu a čistotě. Jelikož jsem měl taková zranění i při mém tréninku juda a jujutsu, už jsem věděl, že se to samo uzdraví. Pokud tohle bude jediné zranění, které mi na tréninku hrozí, tak jsem v pohodě (nepočítám modřiny, když se partner netrefí, to k tomu prostě patří a brečet budu případně až doma ;-).

Kamarád a kendo

Můj dlouholetý kamarád, který se mnou vede dětský jujutsu klub v Roztokách, se také rozhodl kendo zkusit a zatím dobrý. Jak sám řekl „dostal jsem přesně to, co jsem od toho očekával“. No budu se modlit k velkému a mocnému Musashimu, aby ho to chytlo tak jako mě a já tak získal parťáka na pravidelná cvičení o víkendech.

A třeba za nějaký čas, až budeme dostatečně pokročilí, si oba pořídíme kendo bógu (brnění) a pak se pravidelně o sobotách bude z jedné zahrady v Roztokách u Prahy ozývat mocné kiai „meeeeeeen“ a „koteee“ a „dooooo“ a „ckiii“ a údery dvou bambusových mečů….

A třeba to časem chytne i děti, pro které by kendo bylo velmi přínosné už jen proto, že je učí pracovat s hlasem a sebedůvěře, což v současnosti drtivá většina dětí zoufale potřebuje. Nebudu předbíhat událostem a začnu postupně pracovat na plánu, jak je k tomu přirozeně nalákat 🙂

Předchozí část

Pokračování

Jarda Kolcun