Přečteno: 1428

V sobotu v Praze proběhl seminář se dvanácti japonskými mistry kendo. A bylo na co koukat, ačkoliv podle mne byl seminář primárně určen hlavně pro pokročilé studenty, takže my začátečníci jsme se moc nechytali. Ale i tak bylo zajímavé vidět kendo důchodce (míněno v dobrém) předvádět Iaidó i Kendó katy a pak se zúčastnit i jigeiko (sparring).

Proč jsem se začal věnovat právě kendó

Cestou domů jsem pak přemýšlel, co mi vlastně zatím kendó dalo. Studuji Cestu meče teprve několik měsíců a již vidím přínosy. Jak jsem psal v úplně prvním díle tohoto Zápisníku, hledal jsem další formu vzdělávání, která by byla co nejvíce spřízněná s jujutsu, jež s kolegou učím. Od počátku založení jujutsu klubu v Roztokách nepatříme pod žádnou jujutsu organizaci, jelikož jsem v tom neviděl výhodu, snad jen v tom využívat jejich zavedeného jména a pokud bych si chtěl život hodně ulehčit, tak i jejich metodiku, která však ne vždy byla….řekněme, že tam byl prostor k mohutné a zásadní inovaci, jelikož poslední změny proběhly pravděpodobně někdy v sedmdesátých letech minulého století.

Skutečně obdivuji lidi, kteří měli odvahu, a šli ve výuce vlastní cestou (tedy nejsou registrováni pod žádnou mezinárodní organizací). Většinou měli jasnou představu, CO chtějí učit i PROČ. Následně pak trávili mnoho měsíců i let tím, že vytvářeli a pilovali JAK učit. Díky tomu se „museli“ naučit hromadu věcí od pedagogiky, přes historii, filozofii, psychologii, anatomii, atd. atd.

A z vlastní zkušenosti vím, že po čase se člověk unaví…pořád ho sice baví systém budovat a rozvíjet, ale je toho skutečně opravdu hodně, co musí nastudovat, implementovat, otestovat, upravit a zase implementovat. Kaizen filozofie pomalého, nicméně neustálého zlepšování v praxi. Chce to mít skutečně silnou vizi a vnitřní disciplínu, když prakticky každý večer po náročném dnu člověk sedne k počítači a studuje (znám jenom jednoho dalšího takového člověka a tímto zdravím Dana Stružku do Plzně :-). Výsledkem pak ale je možnost vidět věci v širších souvislostech, takže například rozcvička je na míru ušitá konkrétní rušné části (hlavní části tréninku) toho kterého dne, stejně tak jako části závěrečné. Vzhledem k (malému) množství času, který má každý týden na výuku, jde o doslova jemnou hodinářskou práci, kdy se snaží v rámci dostupného času na výuku naučit studenty maximum.

Cením si také lidí, kteří se nevěnují celý život jen jednomu stylu či škole, ale zkusí i něco jiného. Vyžaduje to odvahu a skromnost si stoupnout na tatami opět s bílým páskem a ego tehdy dostává hodně na pr…pardon…na frak, když ho věkově mladší, nicméně zkušenostně pokročilejší studenti opravují. Ale výsledkem pak je prohloubená skromnost, ale i mnohem větší náhled na celou problematiku. Naučí se nové tréninkové metody, dozví se další detaily z historie a filozofie, díky kterým mu tzv. docvaknou detaily i v tom „jeho“ systému. A zjistí, že principy jsou stále tytéž, jen aplikované v jiných situacích. A co je nejdůležitější – vše výše uvedené zažije na vlastní kůži, což je obrovský rozdíl od toho, kdy si o tom jen přečte a moudře pokývá hlavou, že to tak je.

Jedná se o lidi, kteří se vydali vlastní cestou a přijali za fakt to, že se budou muset po zbytek života neustále učit, protože nad nimi nebude žádná organizace, která by jim naservírovala podrobně rozepsané tréninky na každý týden na rok dopředu (a taky si za to nechá patřičně zaplatit). A právě takoví lidé jsou ti, kteří posouvají výuku dopředu ať již po stránce pedagogické či obsahové, protože berou v úvahu současný stav a aktuální potřeby studentů. Nekopírují již zavedené a přemýšlejí o onom PROČ mnohem častěji, než ti, kteří jsou pouze vedeni.

Platit, či neplatit?

A s tím souvisí i otázka peněz – opakovaně jsem se potkával s názorem, že za výuku by se nemělo platit, případně že výuka toho či onoho člověka je drahá. A to jak ze strany studentů (častěji), anebo do konce ze strany instruktorů. Pojďme se nad tím zamyslet podrobněji.

Pohled studenta – nevěřícně kroutím hlavou, když slyším nářky studentů, že prý je ten či onen mistr drahý. Neberu teď v úvahu extrémní případy, kdy si instruktor (často typ „rychlokvašky“) nasadí vysoké ceny, ale pak není schopen vysvětlit, proč je tak vysoká a jen odpoví něco ve stylu „ber nebo nech být“. Pro mě je to známka toho, že instruktor ve skutečnosti nezná svou reálnou cenu. No a pak tu máme instruktory, kteří si mohou říci o relativně vysokou cenu, ale student ví, co za ni dostane, a že je to odpovídající získaným informacím a naučeným dovednostem. K takovému instruktorovi pak jdou ti, kteří skutečně chtějí studovat a chápou, že vyučovaná (již ucelená) forma i obsah je výsledkem mnoha let instruktorova pravidelného studia, cestování, zkoumání, slepých uliček i nalézání souvislostí a nových způsobů.
Pohled instruktora – i někteří instruktoři mají pocit, že by své pracně získané dovednosti a dlouholeté znalosti měli nabízet prakticky zdarma (respektive jen za pokrytí nájmu tělocvičny). Svůj názor mají založený na tom, že v Japonsku/Číně/… přeci také staří mistři v dávných dobách vyučovali „jen“ za stravu a péči. Netuším, jak moc je tato informace ve skutečnosti pravdivá, ale vím zcela jistě, že doba i místo je nyní úplně jiné. A z vlastní zkušenosti vím, kolik času a peněz (budoucí) instruktor musel vložit do svého studia proto, aby dosáhnul stupně znalostí a dovedností, které teď má. A kolik desítek a stovek hodin musel věnovat tomu, aby se naučil učit. A kolik času věnoval tomu, aby skutečně pochopil, spojil si jednotlivé informace do celku a pak je dokázal srozumitelně (a uceleně) předat někomu jinému. Je rozdíl se naučit techniku a pak se naučit ji naučit někoho jiného. To není otázka talentu a „daru od Boha“, ale skutečně mnoha hodin zkoušení, protože žádný student není stejný. Někdo reaguje lépe na audio instrukce („teď dej ruku a posuň těžiště sem“), někdo zase na vizuální (student vidí a napodobí), někdo jiný na taktilní (posunete mu boky do správné polohy, srovnáte hlavu, usadíte ramena) instrukce. Instruktor se musí naučit zjistit, jaký typ studenta má před sebou a předat stejnou informaci více než třemi způsoby. To také vyžaduje čas a zkušenost. A pokud i přesto všechno má instruktor pocit, že je přeci jenom lepší výuka zdarma, nechť vybírá obvyklé kurzovné a co mu zbyde po pokrytí nájmu, nechť daruje například na psí útulek (a ani o tom nemusí nikomu říkat, charita není charitou, pokud to všude vytrubujete). Díky tomu si zajistí, že k němu přijdou jen ti studenti, kteří se skutečně chtějí učit (a jsou ochotni za to zaplatit), protože co je skoro zdarma, je většinou považováno za nekvalitní, nemluvě o tom, že když nebudou muset platit, budou na výuku docházet „jen ve středu a o Velikonocích“. A ještě přispěje na dobrou věc.

Vzdělávání těla i ducha

Právě studium kendó mě opět přitáhlo k hlubšímu i širšímu studiu filozofie bojových umění. Například v současnosti mám rozečtené tři knihy (o etice a rituálech v bojových uměních, o (nejen) Bushidó hodnotách v bojových uměních a o způsobech výuky v koryu (starých školách) a mám radost, že informace do sebe zapadají, ačkoliv byly napsány třemi různými (a respektovanými) autory. Občas jsem zaslechl názor, že bych měl hlavně cvičit, že to mi dá nejvíc. Zkrátka přestat (tolik) číst, protože to je ztráta času na úkor fyzického tréninku. Se vší úctou nesouhlasím. Fyzicky cvičím pravidelně 5-6x týdně a není den, abych alespoň pár minut nepřemýšlel nad nějakým aspektem jujutsu a kendo. Látku k přemýšlení čerpám právě z knih. Staří válečníci věděli, že je nutné vzdělávat tělo i ducha, jinak je z člověka jen (tupý) rváč, byť velmi zručný. A to zkrátka není Cesta, kterou jsem se před těmi pětatřiceti lety vydal. Přesně tohle také říkáme i našim studentům jujutsu – nestačí jen cvičit, ale musí mít i co nejlepší známky ve škole, protože i intelektuální vzdělávání patří k Cestě jujutsu bojovníka.

Takže když to shrnu – jsem rád, že jsem na kendó narazil právě v této fázi mého života. Nelituji, že to nebylo dříve, protože se kendó nechci věnovat výkonnostně (jinými slovy, o páskování mi nejde), spíše chci zažít nové zkušenosti (sparring v bógu) a získat nové dovednosti (práce s mečem). S tím také získám nové informace (o meči a dalších souvisejících tématech). A navíc jsem v klubu Kacubó potkal skvělé lidi, kteří kendem skutečně žijí.

Co víc si přát 🙂

Předchozí díl

Pokračování

Jarda Kolcun