Přečteno: 1281

Při posledním tréninku jsme měli možnost si vyzkoušet údery i do partnera v bógu a já s údivem zjistil, že mám problém jej mlátit shinaiem. Nejde ani tak o to, že bych byl pacifista, ale jelikož jsem předtím člověka shinaiem nemlátil, nechtěl jsem mu způsobit zbytečná zranění. Vůbec totiž netuším, jak moc silně můžu udeřit. A přitom v jujutsu mi nedělá problém protivníka škrtit, páčit a házet, protože tam můžu IHNED kontrolovat intenzitu techniky dle okamžitých reakcí soupeře.
Umění praštit a být praštěn

V kendó je to však jiné – zasadíte úder a teprve AŽ POTÉ zjistíte, jestli to nebylo moc silně. A dle toho upravíte svůj PŘÍŠTÍ úder. Navíc mlátit soupeře, který se nebrání a jen tam pasivně stojí…to je maličko proti mé mysli, i když zcela chápu smysl tohoto cvičení. Možná to bude jiné, až se mě bude snažit protivník také zasáhnout. A až inkasuji pár ran, zvláště (a věřím, že omylem) do nechráněných míst, to mě již dostane do správného nastavení mysli a pak si s tím již trápit hlavu nebudu 😉

S tím souvisí ještě jedna obava, kterou už ale mám mezitím možná vyřešenou. Jak asi víte, hodně brojím proti tomu, aby si lidé záměrně ubližovali a ještě to nazývali (vrcholovým) sportem či dokonce aktivitou, která rozvíjí lidský intelekt. Mám na mysli všechny ty bojové sporty, kde se CÍLENĚ A ČASTO mlátí do hlavy, fotbalisty, kteří ČASTO hlavičkují, americké fotbalisty, kteří se ČASTO srážejí i hlavami a takto bych mohl pokračovat. I proto děti v klubu neučíme útočit na hlavu. Věříme, že hlava se dá použít i jinak, než jako štít proti úderu…. A ačkoliv existuje bezpočet lékařských studií, které jasně dokládají obrovskou škodlivost, přesto se stále najde dost lidí, kteří vám budou s vážnou tváří tvrdit, že takovou aktivitu považují za vrcholné umění i zábavu… To mi hlava zkrátka nebere.

No a proto mě velmi zajímalo, jestli a jaký vliv má dlouhodobé cvičení kendo, přesněji řečeno dlouhodobé snášení úderů do hlavy. I proto jsem si kolem toho hledal související informace. Pokud bych zjistil, že při nácviku dochází k poškození mozku, byť formou mikro-zranění, pak ačkoliv mi kendo učarovalo, okamžitě bych s ním přestal. Nerad bych na stará kolena zapomínal, kdo jsem a měl problém dát dohromady jednoduchou větu. Stále mám totiž ještě mnoho úžasných vizí a myšlenek, o které bych se rád s lidstvem, s vámi podělil 😉

Nedávno jsem proto měl rozhovor s holčinou, která se kendu věnuje již docela dost let (10+) a ta mi na mou otázku, jestli jsou údery tak silné, že mohou poškodit mozek, odpověděla: „Údery určitě budeš cítit i v přilbě, ale rozhodně nejsou tak silné, že by tě posadily na zadek, či dokonce knokautovaly. Navíc si můžeš koupit speciální nástavec (stojí pár stovek), který se vkládá dovnitř do přilby, který ještě lépe utlumí údery. No, a pokud mi nevěříš, promluv si s boxerem v důchodu a promluv si s kendistou v důchodu a budeš mít jasno.“ A protože osobně znám několik (starých) kendistů a s dalšími jsem viděl i pár rozhovorů (stejně tak jako se starými boxery, hráči amerického fotbalu, atd.), myslím, že prozatím mohu tuto obavu odložit.

Uvidíme, až budu sám v bógu inkasovat…Naštěstí je šance si nějaký čas půjčovat erární bógu a teprve pak se rozhodnout, jestli je to OK a případně si pak pořídit i vlastní brnění.
Rozdíl mezi Kendó a Iaidó

Docela často teď narážím při svých studiích i na Iaidó a proto mi dovolte se o něm rozepsat podrobněji i shrnout rozdíly mezi těmito dvěma Budó disciplínami.

Budó disciplína Kendó 剣道 „Cesta meče“ se zrodilo z Kenjutsu 剣術 „Umění meče“ v období Edo (1603-1867), jako Budó disciplína, která pro nácvik boje využívá shinai (bambusový meč) a bógu (brnění), anebo bokken (dřevěný meč), jak jsme si již řekli v předchozích dílech.

Budó disciplína Iaidó 居合道 se zrodilo z Iaijutsu 居合術 „Umění (rychlého) tasení meče“ a předkládá se jako „Cesta (rychlého) tasení meče“ a jejím cílem je jednak naučit se co nejrychleji vytasit meč, anebo zabránit nepříteli, aby on vytasil ten svůj a hned poté jít do bleskového protiútoku.

Původ Iaidó a jeho předchůdce Iaijutsu je starší než Kendó a datuje se někdy do období Sengoku (zhruba 1467-1603) a počátku období Edo (1603-1867). Během tohoto období se přesouvá bojiště z otevřeného prostoru do hradů, případně měst. To také znamenalo, že po většinu času měli samurajové svůj meč bezpečně uschovaný v pochvě, což logicky vedlo k většímu důrazu na nácvik co nejrychlejšího tasení meče.

A protože se bavíme o rozměrově menších prostorách (pokoj, chodba, jednací síň, apod.), ve kterých samuraj mohl trávit svůj čas, většina kata (sestav) začíná z pokleku a teprve pak, současně s tasením meče, se jde do postoje. Podle historiků byl prvním učitelem Iaijutsu šermíř Hashizaki Jinsuke Shigenobu, který hodně cestoval a svůj styl boje vyučoval po celé zemi.

Během reforem Meidži (1868 – 1912) muselo (nejen) Iaijutsu bojovat o přežití, protože vláda začala zakazovat nošení meče na veřejnosti. Kendó na tom bylo dobře, protože využívalo jen bambusové či dřevěné meče a díky tomu jeho rozšiřování podporovala i tehdejší japonská vláda. Ale Iaijutsu, které využívalo ostré japonské meče a nebylo proto nikdy začleněno do Kendó, přežívalo tehdy jen v několika lokálních školách.

Po reformách Meijdži začala japonská vláda všechny meče konfiskovat, aby odzbrojila obyvatelstvo a zbraně zůstaly jen v armádě, což Iaijutsu samozřejmě také nepomohlo.

Samurajská kasta se začala rozpadat a do nově vznikající japonské armády (modernizované po západním vzoru) začali být přijímání zájemci ze všech společenských vrstev. To s sebou samozřejmě neslo obrovské napětí mezi některými samuraji ze starých rodů a mezi takto nově ozbrojenými rolníky, obchodníky a rybáři, které následně vyvrcholilo samurajským povstáním v roce 1877 v prefektuře Sacuma. Částečně o této události hovoří i film Poslední samuraj s Tomem Cruisem v hlavní roli. Teď když jsme si vysvětlili, jak špatná situace pro samuraje tehdy byla, vraťme se zpět k Iaido.

Až se založením Dai Nippon Butokukai 大日本武徳会 organizace v roce 1895 se Iaijutsu konečně začalo opět šířit po celém Japonsku. Organizace Butokukai vznikla s cílem zachování tradičních japonských bojových disciplín (Bujutsu), bohužel se však časem změnila v silně nacionální a militantní organizaci, která pak byla hned po druhé světové válce zrušena. Během svého nedlouhého období působení však byly ustanovené pravidla, technické stupně a zkoušky pro mnoho Bujutsu disciplín a to vše pomohlo Iaijutsu pokračovat i po zrušení výše zmiňované organizace.

Nicméně stále nemělo takovou podporu a popularitu jako Kendó, protože již v roce 1952 byla založena nová organizace All Nippon Kendó Association, kde však Iaijutsu opět nebylo začleněno. Proto několik Iaijutsu nadšenců, soustředěných kolem mistra Kono Hyakuren, dvacátého Soke školy Muso Jikiden Eishin ryu, založilo All Nippon Iaidó Association. Do té doby se Iaidó nazývalo Iaijutsu a až teprve po ustanovení této organizace se začalo oficiálně používat název Iaidó. V současnosti již kromě této organizace existují ještě Dai Nippon Iaidó Association, Nippon Iaidó Association a National Iaidó Association. Každá organizace má svůj vlastní systém zkoušek a obsahuje techniky jiných Iaijutsu škol.

I Iaidó má své soutěže, nejde zde však o kontaktní souboj, jako je vidět v Kendó. Zde má každý závodník za úkol předvést kata (sestavu) své školy a hodnotí se čistota a plynulost, rychlost provedení technik i nastavení mysli. Stává se, že v některých kategoriích (vyšší technické stupně) je však nedostatek soutěžících, takže se soutěž mění čistě na exhibici mistrovských dovedností. Na nižších technických úrovních nosí účastníci klasické keiko gi a hakamu a až na mistrovské úrovni nosí závodníci tradiční japonské oblečení a sendaihira hakamu.

Velmi typickým znakem pro ukázky na mistrovské úrovni je použití skutečných ostrých japonských mečů zatímco na nižších úrovních se používají iai meče (iaito), které jsou vyrobeny speciálně pro nácvik Iaidó. Jsou dostatečně odolné, aby se během nácviku nezlomily, a mají spíše jednoduché provedení na rozdíl od skutečných historických unikátů. Iaito jsou přitom velice podobné co do částí i tvaru, nicméně nejsou až tak ostré a váha čepele může být ještě odlehčena žlábkem. Nejsou také vhodné na testy sekání (tameshi giri) právě kvůli tomu, že nejsou dostatečně ostré. Krátce řečeno jsou iaito tréninkovou verzí katany.

Předchozí díl

Pokračování

Jarda Kolcun