Přečteno: 1469

Na svůj druhý trénink jsem si vzal shinai, který jsem vlastnil již několik let a používal ho příležitostně, abych ukázal nějaký princip či techniku studentům v našem klubu jujutsu. Hrdě jsem nakráčel do šatny a pochlubil se s ním instruktorovi. Ten se na něj podíval, podíval se na mě, pak zase zpět na shinai a řekl: „Hele, dobrý, moc hezký shinai. Pokud bys ovšem byl dítě.“

Chvíli jsem na něj koukal a pak mi to došlo. Shinai byla kratší než ta jeho. Ale abych neztratil tvář, s pokerovou tváří jsem mu řekl, že to je záměrně, „protože chci být soupeři blíže, aby viděl bělmo v jeho očích“ a uchechtnul jsem se. Chvíli se na mě díval, asi přemýšlel, jestli jsem magor, anebo si z něho dělám legraci. A podle mě do konce tréninku v tom ještě neměl úplně jasno.

Druhý trénink

Téma tohoto tréninku byly sestavy (kata), ale my jsme zatím pilovali neustále základy, což mi vůbec nevadilo. Čím je člověk (znalostně) starší, tím více si uvědomuje, že tajemství netkví v dalších a dalších technikách, ale v lepším pochopení úplných základů. Dokonce prý existuje jedna škola meče, která říká, že když pochopíte jeden jediný sek (vertikální na hlavu), který se v té škole neustále dokola nacvičuje, pochopili jste i všechny ostatní seky. A podobné je to i v jujutsu – jakmile pochopíte princip jednoho hodu (skupina technik nage waza), máte vyhráno, protože principy ostatních hodů jsou úplně stejné, jen se mění vaše pozice k soupeři. Ale tohle pochopit, skutečně pochopit a ne jen nad tím souhlasně pokývat hlavou, trvá hezkých pár let. A podle mě se stanou dvě věci: 1. Pochopení / osvícení přijde náhle a nemusí to být zrovna při nácviku hodů, 2. Přestanete shromažďovat a učit se nové a nové techniky a vrátíte se k úplným základům, protože zjistíte, že celé tajemství se vám skrývalo mnoho let doslova před nosem. Najednou vám přijde hodně zajímavé, a především přínosné, dělat jeden pohyb třeba celé odpoledne, protože s každým dalším záměrným opakováním budete přicházet na další a další věci a ladit detaily, které byste předtím vůbec necítili.

Ale zpět k tréninku kendo. Opět nám začátečníkům byl přidělen pokročilý student, v tomto případě Martina, která nám ukázala opět úplné základy. Začali jsme kroky (okuri ashi) a pak si zopakovali držení meče a rozlišení, která strana je u bambusového meče tupá strana (ta s tím tenkým žlutým lankem) a která ostrá (ta protější) i jak vytahovat meč k boji (ačkoliv žádná pochva tu není). Zopakovali jsme si i základní seky na hlavu (men) jak na místě, tak v pohybu.

A protože jsem to předtím pilně doma nacvičoval, doladila mi jen malé detaily a pak již mohutně chválila (že prý mám podobnou technickou vyspělost jako student, který chodí minimálně půl roku). Hned jsem si říkal, že v tomhle klubu se mi bude líbit. A přitom nešlo o nic komplikovaného, jen jsem adoptoval pohybu z jujutsu do pohybů kendo. Stejné principy, jen drobné technické detaily se měnily.

Musím také říci, že jsem během tréninku opakovaně v duchu poděkoval svému pravidelnému TacFit cvičení a speciálně cvičení s clubbells, protože mi nedělalo problém máchat neustále dokola se shinaiem a zatímco u druhých jsem již viděl ve tváři známky únavy a hlavně unavená ramena, já se u toho usmíval jak natěšený pitbul a každý sek si užíval. Doma dělám každý den minimálně 100x seků na hlavu s pětikilovou železnou kuželkou, takže nějakých 150 seků s lehkou shinai mi přijde jako totální pohoda. Umožnilo mi to tedy plně se soustředit na sladění nohou a vršku těla spolu s dýcháním. Zatím jsem však objevil, že mám problém uvolnit vrchní část těla, protože jakmile chytnu shinai, celý vršek se automaticky zpevní. To je návyk ještě z jujutsu, kdy jakmile jste chytli soupeře, museli jste držet pevně a celý se také (přiměřeně) zpevnit, jinak hrozilo, že se vám soupeř vytrhne.

Nacvičovali jsme také držení stejné vzdálenosti v pohybu, což je hodně podobné i s drily, které jsem viděl při nácviku technik s nožem, holí, ale i v boxu. Ani moc blízko, ani moc daleko. Jen tak, abyste byli těsně z dosahu meče, ale sami mohli v případě potřeby bleskově zaútočit a nemuseli k soupeři „dvě hodiny běžet“.

Ke konci jsme zkusili i začátek jedné kata, kdy se má útočit na hlavu. Jestli to dobře chápu, jde o to si představit, že máte ostrý meč a s tímto nastavením mysli provést dokonalý sek ve správném načasování a vzdálenosti. Na tohle se moc těším, protože v tom bude jistě ukryta hromada principů a ačkoliv jsme zkusili jen úvodní nástup, pozdrav a velice zběžně i sek, je tam hromada věcí, které si člověk bude muset pohlídat. Vidím zde také postupně sjednocování těla (vršku i spodku) s myslí (správné nastavení mysli) a mečem.

Výhodou kenda je, že hromada věcí se dá cvičit doma. Ba co víc, jak jsem se dočetl, kendo není jen o máchání meče, ale je to i o životním postoji. Nebudu lhát – zatím netuším, která bije. V jujutsu si troufnu říci, že už mám určitou představu, ale držet v ruce meč je zcela nový pocit. Opravdu. Nevěřil bych tomu, kdybych to sám nezažil. Jako by vám přidali protézu, která se musí co nejdříve stát přirozenou součástí vašeho těla. Jinak to bude pouze klimbající prodloužená končetina.

Co se mi také líbí, je fakt, že tu síla nehraje roli. Zkušenost je klíčová, takže i když se pak proti mně postaví dvacetiletý bojovník, až mě bude sedmdesát, tak jeho kondička a síla nehraje takovou roli jako fakt, jestli dokáže zklidnit svého ducha a nenechá se vyprovokovat k neuváženým útokům. Ha, to by vlastně mohlo být aplikovatelné i v běžném životě, že?

Možná je načase se vrátit ke Knize pěti kruhů od nejznámějšího šermíře všech dob Mijamota Musašiho. Pokud jste dosud nečetli, máte vážné mezery ve vzdělání a měli byste to co nejdříve napravit. Vážně. Je to náročná četba a je potřeba to číst opakovaně, ale pokud to se studiem bojových umění myslíte vážně, tohle je absolutní povinnost.

Postupně se stávám kendistou a je to sakra dobrej pocit 🙂 Neznamená to, že bych na jujutsu zanevřel. Spíše se mi líbí fakt, že mi to pomůže lépe pochopit techniky v jujutsu, které byly často založené právě na technikách meče. A snad budu mít i štěstí a docvaknou mi další principy. Beru to jako nadstavbu, vyšší dívčí, mého studia jujutsu a dle množství věcí, které se budu muset naučit, to vypadá na dlouhodobou záležitost. Ale co, jinak bych se nudil, a to by se mnou bylo k nevydržení 🙂

Tak jo, zjistil jsem si již všechny důležité parametry (barva, velikost, předpokládaná cena) a jedu si koupit keikogi (kendo kabátec), shinai (tentokrát delší) i pouzdro na něj a boken (dřevěný meč), ať vše můžu přenášet bez nebezpečí poškození.

Domácí úkol – sepsat si všechny nová japonská slovíčka…a samozřejmě cvičit, cvičit a…však už to znáte 🙂

Předchozí část

Pokračování

Jarda Kolcun