Přečteno: 2496

Minulý pátek jsem si již pořídil kendo gi (kabátec), delší shinai (bambusový meč) i pouzdro jak na shinai, tak i na boken (dřevěný meč). A hned o víkendu jsem zkoušel si vše obléci a zacvičit a musím říci, že chodit cvičit jen v tričku a kraťasech mělo rozhodně své výhody. Zvláště v tomto počasí. V kendo oblečení jsem za chvíli byl na sluníčku splavený, jako kdybych běžel maratón.….

Nacvičoval jsem údery do BOBa a soustředil se jednak na přesnost a později i na rychlost úderu. Sílu do toho teď záměrně nedávám, neboť jak mi bylo řečeno, pokud by to byl skutečný meč, tak je jedno, jestli se zarazí do hlavy 5 nebo 10 cm….něco na tom asi bude. A navíc nebudu muset hned tak kupovat další, protože bych ten svůj rozmlátil. Vyzkoušel jsem si také kiai při každém úderu a naštěstí to bylo v garáži, která docela tlumila zvuky.

Přistihnul jsem se, jak jsem se po chvíli nácviku úderů cítil nabitý energií jak králíček Duracel. Fungovalo to však pouze v případě, že jste svou mysl dostali do stavu, kdy si představíte, že útočíte ostrým kovovým mečem a nikoliv „pouze“ tím bambusovým.

Pak člověku dojde i ta neskutečná odvaha samuraje si stoupnout proti protivníkovi, také ozbrojeným mečem a následně zkrátit vzdálenost tak, že jej již můžete zasáhnout…stejně tak jako on může zasáhnout vás. To je skutečně hodně intenzivní zážitek. Překvapilo mě to a v duchu jsem složil hold všem minulým i současným bojovníkům, kteří v sobě tu odvahu nalezli.

Třetí trénink

Tentokrát jsem na trénink již dorazil v novém keikogi (kendo kabátec) a hakama (suknice) a vypadal jsem v tom fakt dobře (no fakt 🙂 Jenže díky tomu, že v tělocvičně bylo docela horko a já si koupil model, který moc nevětral, za chvíli jsem cítil čůrky potu stékající po zádech. Už se „těším“, až si na sebe navléknu ještě kendo bogu (brnění). To teprve bude sauna. Začínám také chápat, proč mají kendisté na hlavě zavázaný šátek (tenugui) a proč jej po pár desítkách minut mohou ždímat. No, ale než se dostanu do stavu, kdy se obléknu do kendo bogu, tak už snad bude zima a snad se tolik potit nebudu. Snad….

Kiai

Co člověka asi nejdříve na kendo tréninku upoutá (v dobrém i špatném slova smyslu), jsou časté výkřiky všech zúčastněných. Všichni tam řvou předtím, během i poté, co zasáhli soupeře. Pokud jste četli první díl tohoto zápisníku, pak již víte, že i já jsem o tomto řvaní měl nepříliš lichotivé hodnocení. To proto, že jsem nechápal význam a soudil „pouze dle obalu“. Takže proč vlastně kendisté pořád tak řvou?

Než odpovím, doporučuji si pustit jakýkoliv samurajský film. Fakt jakýkoliv. Dnes ráno jsem na facebooku viděl ukázku z filmu Miyamoto Musashi (verze z roku 2014) a teprve dnes ráno mi plně docvaklo, jak to s tím řvaním (kiai) vlastně je. Teda alespoň věřím, že mi to docvaklo, uvidíme. Takže na začátku zazní kiai z následujících důvodů:

Abych nabudil svého bojového ducha, nebo chcete-li, abych probudil svého draka. Nejen v Japonsku se věří, že každý má svého draka, který je stočen dole na konci páteře a tam dřímá. Jakmile se člověk dostane do stresové situace, probudí se, vyleze po páteři nahoru a pomůže vám situaci zvládnout, tedy pokud je na to ovšem trénovaný. Je to takový váš vnitřní bojovník, který se chová tak, jak si jej vychováte. Při nácviku kendo technik si tohle člověk začne uvědomovat a věřím, že úplně jiný zážitek to bude, až člověk bude v kendo bogu stát proti protivníkovi.

Abych vystrašil či alespoň na chvíli rozptýlil soustředěnost a připravenost soupeře. Tady malá odbočka – pokud budete brát nácvik technik jako „prosté šermování mečem“, pak vám jednak uniká pointa kendo a jednak se nikdy nedostanete do onoho stavu mushin (ne-mysl), o který se všichni kendisté snaží. Více o tomto stavu mysli až někdy později, až budu mít praktickou zkušenost s udržením mysli mushin při souboji v kendo bogu.

Vzpomínám si, jak jsem podobný stav mysli (snad se jedná o to samé) již na pár okamžiků zažil. To bylo tuším při zkoušce na modrý pás v jujutsu. Zkouška byla hodně intenzivní, člověk byl již utahaný a reagoval doslova na pohyb a na světlo. Součástí zkoušky jsou i neustálé útoky protivníků po dobu x (desítek?) minut. Tehdy jsem se dostal do stavu, kdy jsem neuvažoval nad tím, jak vyřeším daný útok. Prostě jsem nechal reagovat svoje tělo. Byl to úžasný zážitek a bohužel se mi již nepodařilo se do podobného stavu dostat ani při zkouškách na hnědý a po letech i na černý pás. Tak snad se opět zadaří zde. Byl to opravdu úžasný zážitek a už jen to zažít byl pro mne dostatečnou odměnou. Získání modrého pásu bylo fakticky nepodstatné (bez toho, abych snižoval důležitost zkoušky či technického stupně). Právě nastavení mysli, že jde o skutečný souboj a nikoliv jen trénink/nácvik/přátelské šermování, vám pomáhá mysl brousit podobně jako meč. Začnete si totiž uvědomovat, že každá rána by znamenala buď smrt, nebo velmi vážné zranění. A tím pádem se z toho stává velmi adrenalinová záležitost, ve které dostat se či uchovat si stav mushin je hodně velká výzva.

Kendisté řvou i během útoku. Do svého úderu dáváte veškerou svou energii a je to neskutečný pocit, který jsem nezažil ani v jujutsu, ani při nácviku boje s holemi (Doce Pares Escrima).

A pokud jste viděli alespoň nějaká videa z kendo zápasů, pak jste si patrně všimli, že kendisté řvou i poté, co zasáhnou soupeře. To je proto, aby bylo jasně vidět, že jejich záměr bojovat je i nadále ve stavu pohotovosti (zanshin?) a také se výkřikem uvolní nahromaděná zbylá energie. Přiznám se, že s tímhle moc vlastních zkušeností nemám, takže se o tom nechci více rozepisovat. Snad jen malý komentář, který mi v souvislosti s tím v hlavě vyskočil – ti z vás, kteří znají herce, režiséra a bojovníka Bruce Lee, si možná vzpomenou, že jeho akce končily dalším výkřikem. Až doteď jsem to považoval jen za efekt, ale teď už si tím tak jistý nejsem. Už proto, že Bruce Lee své bojové dovednosti nemusel předstírat.

Rady mistra

Zrovna teď ve středu byl v našem klubu japonský mistr Tetsu Okuzono, držitel pátého danu naposledy. A i my začátečníci jsme tak měli možnost si zacvičit pod jeho vedením. Pak se již věnoval jen pokročilým studentům a cvičili spolu cvičné zápasy. No a při jednom takovém zápase nastoupil proti více jak o hlavu většímu soupeři. Skoro to vypadalo jako David a Goliáš. A za okamžik to pak vypadalo spíše jako Tasmánský ďábel a Goliáš. Ten (postavou) malý Japonec dorážel neskutečným způsobem. Rychle měnil směry útoku, přemisťoval se tak, že chvíli byl tady a ve druhém okamžiku už tam. A neustále dorážel na svého protivníka, který jej výškově velmi převyšoval. A pak se to stalo, v jednom okamžiku ze sebe vydal kiai, zaútočil a Goliáš na okamžik ztuhnul a pak se skrčil, zcela zřejmá reakce člověka, který se najednou bojí. Odpovědí na tuto reakci byl bleskový útok a další silné kiai, které rezonovalo celou tělocvičnou. Goliáš prohrál a také to hned poté uznal úklonou a ukončením souboje. Až časem mi pravděpodobně dojde, čeho všeho jsem byl toho večera vlastně svědkem.

Při závěrečném pozdravu nám pak japonský mistr dal několik rad. Vzpomínám si jen na dvě, které mi rezonují i s jujutsu – „nepřemýšlejte dopředu, kam zaútočíte. Jakmile to totiž uděláte, podvědomě se tak natočíte a je to pro zkušeného kendistu dost viditelné. Místo toho vyčkávejte, nechte se vést intuicí a snažte se vyprázdnit svou mysl,” hle, opět jsme u toho mushinu.

„A jakmile budete mít pocit, zaútočte plnou silou a bez váhání.“ To byla jeho druhá rada – jakmile se rozhodnete zaútočit, už zde není místo pro přemýšlení. V jujutsu je to podobné a tohle dětem vysvětlujeme například při aplikaci o soto gari. Když na vás soupeř zaútočí, vy to zablokujete a neustále pokračujete v dopředném pohybu tak, že soupeře zakloníte. A to je okamžik pro techniku o soto gari. Pokud byste během tohoto pohybu jen na chvíli zaváhali, pak toho soupeř využije a budete to vy, kdo spadne tvrdě na zem.

Něco podobného vykládal i Alberto Gallazzi, když měl ukázku Survival jiu jitsu u vojáků. „Váš útok musí být jako vystřelená kulka. Jakmile se rozhodnete, musíte “projít” soupeřem. Teprve pak bude váš (proti)útok úspěšný.“

Krátce si zde zafilozofuji – v životě je to podobné – jakmile se pro něco rozhodnete, běžte do toho. Nikoliv od příštího týdne, nového měsíce, či až …doplňte si sami. Běžte do toho teď hned. Jinak toho budete litovat. Vážně. Protože jen ve velmi mále případů se do toho pak skutečně pustíte. Objeví se další důvody proč ne a výsledkem pak již bude nějaká (hloupá) výmluva, že to vlastně nejde.

Domácí úkol – naučit se rozmontovat shinai, zkontrolovat/zabrousit hrany a naolejovat. A zase ho smontovat dohromady. Podle videí z youtube to vypadá relativně jednoduše, ale mám takové podezření, že tam pár náročnějších detailů bude.

Předchozí část

Pokračování

Jarda Kolcun