O tom, že jsem plánoval rozdělat shinai, zkontrolovat, zdali nemá praskliny, naolejovat a zase zkompletovat, jsem psal již pár týdnů. Popravdě řečeno se mi do toho moc nechtělo, protože zkoušet rozdělat shinai jen dle videa z youtube mi přišlo riskantní. A tak jsem celou operaci odkládal a zatím sháněl malé kleštičky na utahování lanka (tsuru) a velmi jemný smirkový papír na zahlazení možných třísek. No a tento víkend bylo tak krásně, že jsem si řekl, že by to šlo… 😉
Operace: shinai
Rozdělání shinaie na prvočinitele nebyl až takový problém, což mi dodalo sebedůvěru. Zkontroloval jsem vnitřní strany shinaie, jestli tam nejsou nějaká viditelná poškození. Naštěstí se jednalo jen o drobné třísky, které jsem vcelku rychle zahladil smirkem. Poté jsem na vnitřní stranu nastříkal olej ve spreji a hadříkem jej rovnoměrně rozetřel po celé délce. V tu chvíli jsem si připadal jako samuraj čistící svůj meč po bitvě. Dobrý pocit, fakt dobrý 🙂
No a pak jsem začal shinai zase skládat dohromady a tady to již tak snadno nešlo. To by asi nemělo být žádné překvapení, protože rozložit něco je vždy snazší, než to pak složit dohromady 🙂 Nakonec jsem musel přeci jenom nakouknout do videí o péči o shinai, kterých je na youtube naštěstí dost a teprve pak jsem ji opět celou složil. V jednu chvíli mě však polilo horko, protože jsem zjistil, že tsuru je v jednom místě prasklé (respektive pouze ten umělý obal, který v sobě skrývá samotné lanko) a jelikož jsem neměl náhradní, modlil jsem se k velkému Musashimu, aby tsuru vydrželo.
Podařilo se a já si hned vyhledal na webu možnost nákupu náhradní tsuru. Tak dobrá zpráva je, že tsuru je možné si koupit (stojí 60 centů), ale poštovné činí „pouhých“ 76 dolarů….asi budu muset do košíku přidat ještě něco, aby se mi to vyplatilo, anebo se zkusím poptat kluků v klubu, jestli mají náhradní lanko. Zatím to sice drží, ale je pouze otázkou času, kdy praskne.
A jak jsem byl nadšený, že se vše zadařilo, vyčistil jsem si i všechny svoje tréninkové meče a i krátkou a dlouhou střelnou zbraň. Prostě krásné zakončení dne 🙂
Zanshin nejen v kendó
Nedávno jsem na jednom videu viděl v zápase kendistu, který sice získal ippon (čistý zásah) sekem na hlavu, ale pak se k partnerovi otočil zády a zatnul nadšením pěst (takové to gesto „jo, dostal jsem ho“). To je považováno jako neslušné gesto nerespektující soupeře. Toho si všimnul rozhodčí a ippon mu anuloval s tím, že neudržel svůj zanshin a ippon proto neplatí. Toto video můžete nalézt níže (od 02:45 minuty dále).
{videobox}Cb13DKpDd_k{/videobox}
Takže co Zanshin vlastně je? Když se zeptáte „strýčka Google“, najdete různé definice. Většinou to bude něco jako, že jde o stav ostražitosti, žlutá barva na Cooperově stupnici ostražitosti. Tento termín pochází ze zenového buddhismu a jde o stav, kdy mysl je plně bdělá ke svému okolí (tedy TADY a TEĎ) bez toho, aby se rozptylovala něčím či někým. A je tak mentálně připravena zaútočit znovu. Což právě nebyl případ zmíněného kendisty.
Při jujutsu sparringu jsem zanshin zažíval pravidelně – soustředil jsem se totiž jen na to, jak přežít 😉 Dělám si legraci. Při tom našem válení na tatami se soustředím na to, jak můj soupeř reaguje a jestli a kde vytváří příležitosti pro můj další útok. V těchto okamžicích jsem nemyslel na to, že druhý den mě čeká náročná prezentace v práci, že musím o víkendu vyčistit akvárko a pak stočit novou várku našeho uvařeného piva Cheeky Monkey do lahví. V tu chvíli jsem byl „tady a teď“ a jsem skutečně zvědavý, jak a jestli mi to bude fungovat i při jigeiko (kendo sparring). Vlastně se na to docela těším, protože ono „sniperské zacílení“ na soupeře je úžasný pocit. To mi pravděpodobně potvrdí všichni, kdož zanshin někdy zažili.
Kendo a Judo v rámci tělesné výchovy v Japonsku
Osobně si myslím, že právě Japonci mají nejlepší přístup k tělesné výchově. Vyučuje se zde standardně jak judo, tak i kendo. Zatímco judo dá dětem všestranný pohyb, vnímání rovnováhy, skutečně bohaté pohybové vzorce a naučí je padat kdykoliv a kdekoliv, kendo jim k tomu všemu přidá sebejistotu, soustředěnost, bojovnost a hlavně nikdy se nevzdat.
A porovnejte to s tělocvikem u nás (záměrně jsem nepoužil termín „tělesná výchova“, ale „tělocvik“, protože u nás se žáci neučí kultuře pohybu tak, aby se pohyb stal nedílnou součástí jejich života, ale jde jen o jakýsi pohyb bez hlubšího významu a kontextu. Dokonce dostávám čím dál častěji zprávy o tom, že se tělocvik ve školách stále více oklešťuje (mizí ribstole, kladiny, kozy, medicinbaly, atd.), aby se minimalizovalo riziko zranění žáků a tím i případná žaloba na školu za…kdovíco. Přiznávám se, že tohle mi hlava nebere. Kde jinde, než ve škole, by se žáci měli naučit správně a často se hýbat (přesně v tomto pořadí). Kde jinde by měli poznat souvislosti fyzického pohybu s fyzikálními zákony, (velmi zajímavými) dějinami tělesné výchovy v Čechách, související znalosti v oblasti stravování a odpočinku, než právě ve škole, konkrétně v hodinách tělesné výchovy???
Zatím vidím jen zveřejňování jedné studie za druhou, které říkají, že děti nám tloustnou, hloupnou, že je mezi tím přímá souvislost, že by se s tím mělo něco dělat, ale to je asi tak vše. Jen se donekonečna diskutuje a děti jsou čím dál nemotornější jak po stránce fyzické, tak i v sociální interakci, hloupější, bez zdravé sebedůvěry, atd. atd. atd. A přitom například na Masarykově univerzitě v Brně existuje již delší dobu výzkum, který říká, že například právě úpoly jsou ideální pro vzdělávání dětí v oblasti tělesné výchovy. Nemyslím tím sebeobrannou stránku, ale právě ten všestranný pohyb, které úpoly nabízí. A pokud k tomu přidáte ještě související filozofii a historii bojových umění, pak máte velmi kvalitní materiál k výuce. V Japonsku to vědí, a je to patrně i díky kulturním a historickým důvodům, ale (nejen) tady v Čechách jdeme opačným směrem. A přitom tu máme dlouhou tradici Sokola a Skauta, od kterých bychom se mohli velmi inspirovat. Jejich metodika výuky fyzického pohybu je vynikající, sám jsem z ní na počátku čerpal. My však raději budeme s žáky zacházet jako v bavlnce, ať se proboha mamánkům a barbínkám nic nestane a když pak vykročí do života, dostanou takovou facku od života, že to mnoho z nich neunese.
Kendó a další studium
Musím spokojeně konstatovat, že kendó mě zase nastartovalo k opětovnému hlubšímu studiu japonských bojových umění. Víte, když se věnujete jednomu stylu boje, dříve či později se stanete úzce zaměřeným expertem a nějak zapomenete, že kromě „toho vašeho“ existuje ještě obrovský svět jiných systémů boje, které vás skutečně mohou obohatit. Nejde ani tak o fyzickou stránku, ale způsob nazírání na některé věci a principy, které budete pak schopni vidět i jinde. Díky tomu vám docvakne hromada detailů i v “tom vašem”. A díky tomu budete i o něco lepším senseiem pro své studenty.
Neznamená to také, že byste teď měli nechat to, čemu se věnujete x let, ale spíše v určitém okamžiku rozšířit své studium i o další oblasti. A právě kendó mi ukazuje aspekty, které jsem v jujutsu postrádal anebo jim spíše dostatečně neporozuměl…a začaly mi plně dávat smysl až nyní, když jsem začal studovat Cestu meče.
Uvedu příklad, abych hovořil konkrétněji – když se věnujete systémům boje, kde prim hraje vaše tělo (judo, aikido, jujutsu, BJJ, karate, apod.), můžete již relativně brzo začít se sparringem. Respektive nejdříve s řízeným sparringem, když se například snažíte uniknout z nějaké pozice, případně do nějaké pozice dostat soupeře, který se brání se stále větší intenzitou. A pokud nejste magoři, pak vám zranění fakticky nehrozí.
Jenže když máte v ruce zbraň…a je jedno, jestli se jedná o hůl, meč či nůž, to je již jiná hra (nikoliv horší či lepší, jen jiná). Zbraně jsou většinou tvrdší, než vaše končetiny, takže i středně silný zásah bude hodně bolet. Zvláště v případě, že se parťák trefí mimo oblast s chráničem… Vzpomínám si, jak jsme před mnoha lety dělali sparringy s plastovým či kovovým (stále však tupým) nožem….a bylo to VELMI výživné. Zároveň mě to ale naučilo mít k noži obrovský respekt. To samé s ratanovými holemi. Teprve až když párkrát dostanete v zápalu boje přes klouby, začnete plně oceňovat krásy života 😉
Osobně si proto myslím, že se do bógu s kamarádem oblékneme nejdříve až někdy na jaře, kdy snad již dokážeme zasadit přesně cílené údery a naučíme se hromadu dalších sestav a drilů, abychom se svým shinaiem dostatečně „srostli“. Teď je to stále ještě taková „nemotorná protéza (prodloužené) ruky“. Nikam nepospícháme. Naštěstí oba víme, že by sice již bylo hodně drsňácké se mlátit v bógu, ale asi by se to brzo zvrhlo ve Star Wars kočkování, ze kterého by ani ctihodný Mistr Yoda neměl radost…nemluvě o největším japonském šermíři Miyamoto Musashi, který by poté vstal ze svého hrobu a pak nás zmydlil, abychom se přestali chovat jako neuctiví trotlové 😉
Domácí úkol 1: Sehnat náhradní tsuru a při příští kontrole shinaie ji vyměnit.
Domácí úkol 2: Naučit se názvy všech devíti kata s bokkenem a propojit tuto znalost se sestavami, které již alespoň hrubě imituji.
