Kdo je ve sportu lepší? Muži či ženy?

V minulém díle jsme si vysvětlili, že je důležité děti zatěžovat všestranně. Tím se buduje jejich znalostní databáze, která jim v pozdějším věku velmi pomůže nejen ve sportu, ale i v osobním životě. V tomto díle se zaměříme na rozdíly mezi ženami a muži ve sportu.

V roce 1992 vyšel v časopise Nature Communications článek „Předběhnou brzo ženy muže?“, ve kterém autoři vytvořili grafy se světovými rekordy mužů a žen napříč historii a všemi disciplínami od běhu na 200 metrů až po maraton a zjistili, že zlepšování ženských rekordů je daleko strmější než tentýž pokrok u mužů. Následně z těchto křivek dokázali odvodit, že ženy porazí muže ve všech běžeckých disciplínách během první poloviny dvaadvacátého století. „Dosažene časy nejsou tak důležité jako tempo zlepšování, co se tak překvapivě liší. Rozdíly mezi muži a ženami se tak postupně stírá“, napsali autoři studie. To samozřejmě spustilo lavinu studií, které se zaměřovaly na rozdíly mezi muži a ženami. Ze všech rozdílů mezi pohlavími ve sportovních disciplínách, které studie zdokumentovaly, byl největší v hodu (čímkoliv). Rozdíl v průměrné rychlosti mezi muži i ženami je největší. Jinými slovy řečeno, pokud vezmeme náhodný vzorek 1,000 mužů, 998 z nich dokáže hodit tvrději než průměrná žena.

A přitom rozdíly v DNA mezi muži a ženami je extrémně malý, fakticky se jedná o jediný chormozóm, který je buď X u žen anebo Y u mužů. Každý z nás začíná svůj život jako žena, tedy každé lidské embryo je po prvních šest týdnů existence ženské. To je proto, že plod savců je vystavený velkým dávkám ženských hormonů od matky a proto je ekonomičtější, aby standardní pohlaví zpočátku bylo právě ženské. Co následně rozliší, jestli se plod změní v muže, či ženu, je jediný gen na chromozomu Y – gen SRY (pohlavní determinující faktor Y), který je mimochodem velmi pravděpodobně i „genem sportovního nadání“. Právě tento gen připraví u mužů utvoření varlat, ve kterých jsou tzv. Leydigové buňky produkující testosteron. A ten následně spouští specifické geny a deaktivuje jiné, díky čemuž dojde k jasné rozdílnosti mezi mužem a ženou.

Chlapci jsou šikovnější nejen při hodu, ale mají statisticky i lepší zrakové sledování a chytání letících předmětů. Celých 87% průměrných chlapců překoná v těchto dovednostech průměrnou dívku. To je zčásti díky většímu množství testosteronu, které chlapci v sobě mají a zčásti také díky tělesné konstituci, jak si později řekneme.

Přesto však platí, že i když intenzivně trénované ženy předčí netrénované muže, intenzivně trénovaní muži vždy velmi výrazně předčí intenzivně trénované ženy. V případě běhu, od 100 metrů do 100 km je to zhruba o 11% rozdíl.

Ještě větší rozdíly se objevují v disciplínách hodu či jiných výbušných disciplínách. Tam hovoříme až o 19% rozdílech ve prospěch mužů. Naopak nejmenší rozdíly jsou v plavání, kde je rozdíl zhruba 6%.

Zajímavé však je zjištění jihoafrických fyziologů, kteří zjistili, že porovnáme-li muže a ženu co do uběhnutí maratonu, muž typicky porazí ženu ve vzdálenostech kratších než je maraton, ale žena by velmi pravděpodobně porazila muže, pokud by se trať prodloužila na 64 km. Je to prý tím, že muži jsou obvykle vyšší a těžší, což se s delší tratí stává stále větší nevýhodou. Muži mají obecně delší paže a nohy v poměru k výšce, stejně tak jako větší srdce a plíce, tedy orgány klíčové pro běh. A výčet rozdílů tím zdaleka nekončí – muži mají méně tělesného tuku, hustší kosti, více červených krvinek transportujících kyslík, těžší kostry, které dokážou podpírat více svalů a užší boky, díky kterým je jejich běh účinnější, nemluvě o sníženém riziku natržení předního křížového vazu v koleni. Obecně platí, že čím širší pánev, tím horší předpoklady pro běh člověk má. Protože dochází k většímu úhlu kyčle ke kolenu. Muži navíc mají přibližně o 80% více svalů v horní části těla a o 50% vice v dolní části těla v porovnání se ženami. Statistiky to pak znamená, že ze 1,000 průměrných mužů bude 998 silnějších než průměrná žena.

Kromě toho se vědcům podařilo zjistit, že muži mají 2x větší pravděpodobnost, než ženy, že budou leváci, což je výhodou v mnoha sportovních (bojových) disciplínách jako je šerm, box, apod. Antropologové pokládají levorukost v rámci evoluce za jednoznačnou bojovou výhodu.

Až do 10 let jsou těla dívek i chlapců velmi podobná. Dívky jsou trochu vyšší a mají i více tělesného tuku, ale z pohledu sportovních výkonů jsou rozdíly minimální. Tyto minimální rozdíly přetrvávají do věku zhruba 14 let, kdy chlapci začínají dostávat doslova koňské dávky testosteronu – přírodního steroidu. Paže jim začínají sílit, ramena se rozšiřovat a do osmnácti už průměrný chlapec dokáže hodit třikrát dále než průměrná osmnáctiletá dívka. Kromě toho se u nich rozvíjí další znaky, díky kterým je náročnější je „vyřadit ze hry“ – jako robustnější nadočnicové oblouky, které chrání oči, větší dolní čelist pro zvýšenou odolnost vůči úderům, atd. Větší přísun testosteronu také znamená vyšší produkci červených krvinek (větší tělo je nutné více zásobovat kyslíkem) a menší citlivost vůči bolesti. Proto obecně vžitá představa, že ženy dokáží lépe snášet bolest než muži, je mýtus. Ženy se totiž postupně, jak se blíží termín porodu, stávají méně citlivé na bolest, jak se jejich tělo přirozeně připravuje, ale v ostatních případech je žena jednoznačně citlivější než muž.

Hovoříme-li o testosteronu, pak typická žena vyrábí méně než 75 nanogramů testosteronu na decilitr krve zatímco u mužů jde o produkci v rozmezí 240 – 1,200 nanogramů testosteronu na decilitr krve. Z toho je patrné, že rozdíl v produkci a z toho odvozených dalších procesů je mezi ženami a muži skutečně markantní.

Stejně tak jako muži i ženy potřebovali být v dávné historii natolik fyzicky schopné, aby ušly dlouhé fyzické vzdálenosti, mohly nosit děti, dříví na topení, kácet stromy a vykopávat hlízy. Měly však daleko menší pravděpodobnost, že budou muset bojovat, běhat, lovit nebo jinak cíleně zlepšovat svou sílu svého trupu. Proto ten rozdíl již od počátku a během evoluce se fakticky udržoval v podobných rozmezích.

Na závěr ještě malá zajímavost – víte, proč mají muži bradavky, když je fakticky vůbec nepotřebují? Harvardský antropolog Dan Lieberman to vysvětluje takto: „muže a ženy nelze programovat odděleně. Nemůžete si člověka objednat jako auto, jednou v červené a pak v černé barvě. Naše základní biologie je z větší části tatáž, jen s malými rozdíly. Pokud ženy nemusely běhat, nepotřebovali mít ani sílu v dolních končetinách a čistě teoreticky ani nemusely mít Achillovu šlachu ke skákání. Jenže jak to zařídit během procesu pohlavního zrání plodu? Proto se s tím příroda vypořádala skutečně efektivně – co nejvíce podobný rozvoj a s minimálními úpravami. A pokud něco vysloveně nevadí či dokonce neškodí, tak to nechala být. Nu a to je případ i mužských bradavek.