Přečteno: 2115

Jak a co ovlivňuje náš výkon, ať už ve sportu či v jakékoliv jiné oblasti našeho života? Existuje skutečně něco jako talent, anebo jde o výmluvu, proč něco nedělat? Skutečně je nám při zrození dáno do vínku, v čem jednou budeme dobří? A existuje způsob, jak na to přijít?

Když jsem začal před nějakými 15 lety pronikat do tajů koučování a mentorování v oblasti bojových uměních, bylo mi řečeno, že jsou prostě lidé, kteří to mají „dané od Boha“. Těm se stačí podívat na pohyb či techniku a hned ji dokáží prakticky perfektně provést. Pak je tu jiná skupina lidí, kteří musí daný pohyb trénovat 10,000 hodin (pozor, toto číslo není náhodné a ještě se k němu vrátíme), aby dokázali provést tento pohyb stejně dobře. K nim se mimochodem řadím i já. A tak zatímco první skupina fakticky nemusí tolik trénovat, druhá skupina musí cvičit nejen na tréninku, ale i doma, aby s tou první udržela krok.

Ještě donedávna jsem tuto myšlenku akceptoval a smířil se s tím, že to tak holt je na tomto světě zařízené. Pak se mi ovšem dostala do ruky kniha Sportovní Gen od Davida Epsteina a začínám měnit názor. Ba co víc, začínám věřit, že když ne já, tak další generace již může být stejně talentovaná prakticky na cokoliv. Nevěříte? Čtěte dál.

Vědci se už delší dobu zabývají otázkou talentu, a jak velkou roli v talentu hraje genetická výbava a díky bohu, docházejí k názoru, že velmi pravděpodobně tu skutečně geny určitou roli hrají, ALE dosti zásadní způsobem se dá zvýšit šance dítěte, že jednou z něho bude nový Lendl, Jágra, Navrátilová či Sábliková pokud se nic nezanedbá již v dětském věku.

Nejprve vědci porovnávali rozdíly mezi tím, jak se na herní situaci dívají začátečníci, pokročilí a následně i skuteční mistři. A zjistili velmi zajímavé věci. Například promítli šachistům na několik vteřin nějakou herní situaci na šachovnici a poté je požádali, aby celou situaci následně sestavili na prázdné šachovnici. Nebylo překvapením, že zatímco kluboví hráči dokázali rekonstruovat situaci na šachovnici v přibližně 50% případů, šampioni na městské úrovni to dokázali o celých 20% více, tedy dokonce v 70% případů správně. A světoví velmistři to dokázali postavit ve více jak 90% případů zcela bez chyby. V čem byl rozdíl?

Odborníci zjistili, že ti nejlepší z nejlepších používají metodu, kterou vědci nazvali „kouskováním“, což znamená, že vnímali situaci na šachovnici ve smysluplných vzorcích na základě situací, které již viděli, místo toho, aby se snažili si zapamatovat každou jednotlivou figurku (přístup začátečníka). A tam, kde je začátečník zahlcen množstvím informací a (zdánlivých) nahodilostí, vidí velmistr známý pořádek a strukturu, která mu dovoluje zaměřit pozornost pouze na kritické oblasti na šachovnici. Je to podobné, jako kdybyste si měli zapamatovat dvacet rozdílných slov anebo smysluplnou větu o dvaceti slovech.

Další studie ukázaly, že když sledovali oční pohyby profesionálů, ať už se jednalo o šachisty, chirurgy, vojáky či sportovce, čím více zkušeností tito lidé získávali, tím rychlejší dokázali „prosívat“ vizuální informace od balastu a soustředit se pouze na to podstatné. Zatímco začátečníci se tak zabývali všemi figurkami na šachovnici, mistři se věnovali pouze prostorům mezi figurkami, které jsou relevantní pro sjednocující vztah částí k celku. Jinými slovy řečeno – jedni se snaží zapamatovat si pozici i tvar jednotlivých prvků stavebnice a druzí si pouze pamatují celkový tvar, protože znají (pevná) pravidla i (pevně dané) tvary jednotlivých prvků stavebnice, ze kterých je výsledný tvar postavený.

Výsledkem těchto studií pak bylo i zjištění, že elitní sportovci (pokusy se dělaly i u špičkových chirurgů, policistů či vojáků) potřebují méně času i méně vizuálních pomůcek k tomu, aby věděli, co se stane v blízké budoucnosti. Jinými slovy jejich intuice jim pomáhá se rozhodnout jak dál (nejen o intuici a rozhodování v konfliktu se dočtete v jedenáctidílném cyklu Quo Vadis sebeobrano?).

Špičkoví tenisté tak dokážou z miniaturních posunů protivníkova trupu těsně před podáním rozeznat, jestli jim rána půjde na backhand nebo forehand, zatímco průměrní hráči musí počkat, dokud neuvidí pohyb rakety, což je samozřejmě stojí čas, který by jinak měli na svou reakci.

Podobnou schopnost měl i Muhammad Ali, pravděpodobně nejlepší boxer všech dob. Trvalo pouhých 40 milisekund, než úder dorazil k tváři soupeře, který stál půl metru od něj. Tohle nedokážete vykrýt nebo uhnout, pokud nemáte zkušenosti s principy pohybu těla a tyto zkušenosti i využít. Asi bych však měl také dodat, že ani to jeho soupeřům většinou nepomohlo a končili K.O. v některém z dalších kol. Tento boxer měl totiž úžasnou schopnost zamaskovat trajektorii úderu do doby, než již bylo pozdě.

A toto se týká všech oblastí, ať již ve sportu, sebeobraně či v každodenním životě. Čím více budeme danou oblast studovat, tím více vzorců pohybu si zapamatujeme a následně budeme schopni si vybudovat „databázi vzorců“ a velmi brzo vcelku jistě odhadnout, jaký bude pohyb soupeře. Schopnost, kterou většina z nás zcela jistě ocení, že?

Bruce Abernethy z University of Qeensland se této oblasti věnuje dlouhodobě. Svými výzkumy jednak potvrdil výše uvedené poznatky a také zjistil, že i když se nováčci a mistři dívají na stejný zápas (např. ve volejbalu), nováčci nevidí to, co mistři. A to je právě proto, že nemají dostatečnou „kognitivní databázi“, která by jim umožnila rozkódovat jednotlivé pohyby ještě dříve, než se plně rozvinou do celé techniky. A jak k tomu dodává Dr.Abernethy, „kdyby i tito nováčci měli podobnou databázi v hlavě, bylo by zatraceně jednodušší z nich vytrénovat špičkové hráče.“

Takže otázka následně zněla – existují způsoby, jak tuto „databázi“ dostat do hlav potenciálních mistrů v té či oné oblasti co nejdříve? Existují, ale o nich si více řekneme až v dalším díle 🙂