Teorie 10.000 hodin k mistrovství

Když trénujete určitou činnost, ať už je to řízení automobilu, střelbu na koš či kombinaci úderů a kopů, postupně se vaše duševní procesy, podílející se na realizaci této aktivity, přesouvají z vyšších vědomých oblastí předního mozku do oblastí nižších (střední a zadní část mozku), tedy do oblastí, které v těle řídí automatizované procesy.

Tento duševní proces je hodně častý například ve sportu, ale i v oblastech, které vyžadují rychlost a přesnost spolu s koordinací a správným načasováním. Posadíte-li běžce na kolo, jeho činnost čelního laloku bude daleko intenzivnější, než když na kolo posadíte profesionálního cyklistu. Platí to samozřejmě i naopak a ve všech oblastech lidské činnosti. Co je však zajímavé, je fakt, že běžec, protože má rozvinuté podobné vzorce pohybu, jako cyklista, se rychleji adaptuje na změnu, než například šachista, pro kterého to bude zcela nový pohyb. Toto je velmi důležitý poznatek.

Právě ono „přemýšlení“ nad činností je hlavním rozdílem mezi amatérem začátečníkem a profesionálním mistrem. Platí také, že mistr v jednom sportovním odvětví, samozřejmě automaticky neznamená, že se stane mistrem i v dalším odvětví, nicméně bude mu trvat tím kratší dobu, čím podobnější pohyb zvládnul již předtím.

Jsou známy mnoho případů, kdy šampion v jednom sportu odešel do jiného odvětví a i tam byl velmi úspěšný. Výše uvedený poznatek Dr. Abernethyho byl jedním z faktorů dosažení mistrovství, jelikož takový člověk již měl předtím relativně velkou „kognitivní databázi“, o které jsem psal v předchozím článku.

Máme tu tedy zatím dva faktory, které ovlivňují míru takzvaného talentu:

• „kouskování“ – schopnost vidět věc v kontextu a nikoliv samostatné části. To nám umožní vybudovaná obsáhlá „kognitivní databáze“.
• automatizace – přesun konání z vědomé části do nevědomé. Automatizace je tu vnímána jako stav „Flow“, o kterém jsem psal již zde.

Už tyto dva faktory se dají shrnout do lakonického „jde o software, nikoliv hardware“, tedy že schopnosti, které odlišují mistry od amatérů, se dají naučit tréninkem a nejsou ve „standardní výbavě“. To je ovšem dobrá zpráva, ale bohužel jen částečně pravdivá, jak si za postupně vysvětlíme.

S tím se pojí o takzvaná teorie 10,000 hodin tréninku, po nichž by se z amatéra měl již stát mistr. Všechno to začalo u muzikantů, kdy se tři psychologové obrátili na Hudební akademii Západního Berlína, jež měla ve světě výbornou reputaci jako škola těch nejlepších houslistů. Profesoři pomohli vybrat psychologům 10 „nejlepších“ studentů, kteří měli reálnou šanci stát se mezinárodními sólisty, poté dalších 10 studentů kalsifikovaných jako „dobří“, kteří se v budoucnu uplatní jako členové symfonického orchestru a pak dalších 10, které kategorizovali jako „učitelé hudby“. Psychologové se všemi provedli podrobné pohovory a již během nich se vynořili zajímavé fakta:

• Všichni začali se systematickou výukou hudby ve věku kolem 8 let.
• Všichni se kolem věku 15 let rozhodli, že se hudbě budou věnovat naplno.
• Všichni se věnovali tréninku ohromných 50,6 hodin týdně.

Toto měli všichni společné. Následně se však objevil jeden zajímavý fakt:

• První dvě skupiny se věnovali samostatnému cvičení ještě dalších 24,3 hodin týdně.
• Poslední (nejméně „talentovaná“) skupina se samostatnému cvičení věnovala pouze 9,3 hodin týdně.

Asi není překvapením, že všichni hudebníci ohodnotili samostatné cvičení jako nejvíce přínosná část tréninku pro jejich rozvoj. Psychologové se proto zaměřili na jejich počátky a zjistili, že ti nejlepší si začali nabírat hodiny samostatného hraní daleko dříve, než ti ostatní. To znamenal, že již ve 12 letech měli náskok před budoucími učiteli asi 1,000 hodin. Ve věku 18 let tak měli ti nejlepší nasbíráno 7,410 hodin, zatímco ti nejméně “talentovaní“ ve stejném věku měli pouze 3,420 hodin. A tak to, co se by se dalo považovat za přirozený talent, byly ve skutečnosti jen roky nahromaděné praxe a tím i daleko rozsáhlejší „kognitivní databáze“, o které jsem již psal v předchozím díle.

Psychologové pak podobný pokus realizovali u klavíristů a došli k prakticky totožným výsledkům. Na základě tohoto zjištění vytvořili spolu s kolegy, kteří se zabývali podobným výzkumem ve sportu (např. Janet Starkesová) hypotézu, že existuje jakési univerzální pravidlo pro mistrovství, bez ohledu na hudební nástroj či dokonce oblast lidské činnosti, které říká, že pro dosažení mistrovství je nutné nashromáždit do věku 20 let 10,000 hodin cvičení a že samostatné „záměrné cvičení“ kapacitně rozvíjí databázi znalostí a související dovednosti.

Následně se do toho vložili i odborníci na genetiku, například Dr. Ericsson, který v roce 2009 uvedl, že „geny nezbytné k tomu stát se profesionálním sportovcem (či jakýmkoliv jiným mistrem nějaké oblasti lidského působení) jsou obsažené v DNA všech zdravých jedinců.“ To bylo velmi zajimavé zjištění. Fakticky tím říkal, že všichni máme šanci stát se mistrem v té či oné sportovní disciplíně.

Na základě těchto zjištění se pak pravidlo 10,000 začalo všude uplatňovat jako univerzální pravidlo zaručeného mistrovství v čemkoliv, od olympijských sportů, až po rady makléřům a investorům. Jenže to by bylo až příliš jednoduché a to bychom tu měli daleko více vrcholových sportovců, pokud by na ničem jiném již nezáleželo. Jak si vysvětlíme v dalších dílech, tenhle poznatek zcela jistě hraje svou úlohu při budování mistrovství, ale není to jediný aspekt šampionů. Proto si v příštím díle tuto teorii maličko poupravíme 😉